Jejich cesta trvala déle, než by si přál. Bolest ze zlomené nohy na sebe nikdy nenechala dlouho čekat – sotva si vzpomněl, že ta kost, která trčela ven, nebude úplně v pořádku, to uvědomění mělo za následek to, že tiše zavrčel a stiskl si prsty kolena – instinktivně silněji to zdravé, to zraněné jen zlehka.

Plonoska s nimi uvnitř dlouho nepobyla. Nůž dala do rukou Sluníčku se slovy, jimž Quinn nerozuměl, a pak jen pohledem zavadila o jeho zraněnou nohu, rychle pohlédla do šedých očí, v nichž se zračil pouze strach, bolest a čiré znechucení, a vycouvala ven. Quinn si nevšiml, že by vůz vůbec někdy zastavil, takže to musela udělat za jízdy. Nebo už byl tak zmatený, že si jeho hlava spoustu věcí vymýšlela?

„Než dojet do Polis, ty muset něco vědět," přerušila Sluníčko tok jeho myšlenek.

Otočil na ni hlavu. Seděla vedle něj, nevrátila se naproti. Dokonce nepouštěla jeho ruku – dlaň nechávala položenou na hřbetě, kdyby náhodou začal pochybovat o tom, jestli stále nesní.

„Třeba to, že seš princezna? Jo, dík, žes mi to řekla," zabrblal si Quinn pod vousem a propálil ženu pohledem.

Neměl právo jí to zazlívat. Ani on k ní nebyl zcela upřímný. Uvědomoval si, že Sluníčko nemohla vědět, odkud ve skutečnosti pochází. Ano, o Nirmu nejspíš slyšela, ale aby pochopila, co to znamená a proč by se tím ve zdejších končinách neměl chlubit, potřebovala by tam někdy zavítat.

Přesto se na ni zlobil. Ten svět, kde uvízl v hromadách písku, znala ona – prakticky to byl její domov. Nic jako můj dům, moje pravidla se na celý druhý kontinent nevztahovalo, proto přirozeně očekával, že s ním žena nevymete. Vlastně nic jiného ani předpokládat nemohl, stále se držel toho, že jsou zdejší lidi hloupí a nedosahují takových kvalit jako jejich protějšky – jako on.

Sluníčko se zamračila. Ve světle lampy působila spíš jako zuřící plátek růže, který se drží zuby nehty kalíšku, aby ho dravý vítr neodnesl pryč. Ale když stáhla obočí k sobě, všiml si těch zlatých zrn písku, jež se jí odrážely v očích. Jako by připomínala sesouvající se duny, rozpálená pole a tuny a tuny malých částeček, které se ho pokusily pohřbít zaživa.

Nelíbilo se mu to. V mnohém mu připomínala jeho matku – v té ráznosti, s níž s ním jednala, v inteligenci, která sice byla nepopiratelně nižší než jeho, ale přesto se řadila k vysokým u jejich druhu, a hlavně v tom, že ho dokázala uzemnit jediným pohledem – jako by mu hleděla skrz lebku, duši i ohon tmavých vlasů.

„Já říct, blbec Vin," prohlásila nafoukaně a pleskla ho po hřbetu ruky. Než stačil něco namítnout, založila paže na prsou a otočila hlavu na druhou stranu. „Kdyby nebýt blbec, vědět a prodat. Já vysoká cena. Ty nula."

„Taky mám svou cenu," namítl hlasitěji, než chtěl.

Hlas se mu vracel. I když by se rád napil znovu a zajedl to pořádným kusem uzeného vepřového, které mu začínalo chybět víc a víc, odpíral si tyto chutě a potřeby, aby se mohl plně soustředit na přemýšlení o tom, jak se z této situace dostane. Ale myšlení se nedostavilo, stejně se zarazil u halucinací o dobrém jídle a flašky domácí pálené.

Žena se na něj neotočila. Litoval toho, že jí neviděl to tváře. Takhle v něm vztek bublal jako kotlík horké omáčky.

„Jasný, pro tebe mám nulovou, co? Možná si myslíš, jak jsi mě převezla, že mě takhle hezky využiješ a vyhodíš jako nepotřebnej kus odpadu, ale pravda je taková, že i já mám plán. A v Plís se naše cesty rozejdou."

Vyhrkl to rychle – možná až příliš rychle na to, aby mu žena rozuměla. Zapomněl, že plně neovládá jeho jazyk, ale když se nad tím zamyslel víc, ani mu to nevadilo. Potřeboval to ze sebe dostat. Jakkoli.

Paže zkřížil na hrudníku po vzoru své společnice. Nemusel hrát uraženého, skutečně se na ni zlobil. Nejen že si z něj utahovala, navíc měla v rukou nůž, jímž by ho klidně mohla připravit o jeho krásné vlasy. Sice svolil, to však neznamenalo, že to dopustí bez boje.

„Polis," opravila ho znovu. „Přát si, aby vůz zastavit a ty pochopit, že bez já nedojít daleko."

„To si jenom myslíš, slečinko."

„Noha na dračka," připomněla mu přehraně starostlivým hláskem.

Sklopil pohled na zraněnou nohu. Nerad to přiznával, ale měla pravdu. Daleko by bez ní nedošel, rozhodně ne v tomhle stavu. Naštěstí se potřebovali navzájem – on ji, aby ho odvedla k felčarovi, či jak si zdejší doktoři rozhodli říkat, ona jeho proto, že se ženy nemohou pohybovat venku bez dozoru. To pochopil už v oáze. Zdejší dámy to neměly jednoduché.

Zaťal ruku v pěst. Nesnášel prohry, jakkoli velké. Ačkoli si konečně vyměnili i pár nehezkých slov – a hlavně zcela upřímných –, cítil, že by mu bylo lépe, kdyby celou cestu mlčel. Nemohl však zapomenout na ten její zděšený obličej plný strachu a starosti, jenž se stal tím prvním, na co pořádně zaostřil, jakmile se probral ze sladkého bezvědomí.

„Fajn," zavrčel si pod nosem. Pomalu stisk uvolnil a spustil paže na stehna. „Máš plán?"

Bylo přirozené se na to ptát. Sluníčko na rozdíl od něj neprospala půl noci a půl dne, musela už přemýšlet nad tím, co udělají dál. Navíc tuhle půdu znala lépe než on, měl by taktiky nechávat na ní.

„Dostat k hojit," odvětila žena o něco klidněji než doposud a opřela se zády o opěradlo. „Až vyléčit noha, my získat pozornost velká obchodník."

„Chceš řešit obchody?" podivil se.

„Dostat domov zpátky."

Na to nic namítnout nemohl. Chápal, jak se musí cítit. I jemu domov chyběl. S těžkým srdcem vzpomínal na béžové omítky cihelných domů, na kachlice, na nichž mu přimrzala podrážka bot, na studnu uprostřed náměstí, do níž chodíval plivat pro štěstí. Nirm měl v jeho srdci speciální místo.

„Rozumím," přitakal tak tiše, že to sotva zaslechl i on sám. „A souhlasím s dočasnou spoluprací. Ale jenom dočasnou, jasný? Pak se chci vrátit domů."

„Do Nirm?" odtušila Sluníčko.

„Ano. Do Nirmu," zopakoval po ní a podíval se na tenkou látku záclony. „Jsem si jistej, že by se ti líbil. Nejspíš by to pro tebe byl obrovskej šok, ale... zvykla by sis."

„Někdy ty ukázat."

Neodvážil se na ni stočit pohled. Věděl, že až přijde na to, jak se dostat zpátky na první kontinent, už se sem nikdy nevrátí. Stále existovala pravděpodobnost, že ho zabijí, sotva se dostane ke břehu Potie – ale jinak se do Nirmu nedostane. Jinak to nebude možné.

Nakonec zamumlal tiché „ano". Normálně by ji odbyl pěkně peprným jó, to určitě, nemohl se však přesvědčit k tomu, aby to vyslovil. Nechtěl ji zklamat. Ačkoli se jejich vztah těžko definoval a ještě hůře snášel, dlužil jí svůj život. Na to nesměl zapomenout.

„Vin?" oslovila ho.

„No?"

„Čeho ty bát?"

Nechápal, jak se k této otázce dostala. Měla úplně jiné myšlenkové pochody než on. Mnohem déle mu trvalo přijít na to, jak by měl odpovědět. Nechtěl se jí svěřit s tím, že se bál démonů, kteří jí nejspíš byli cizí.

„Že se nedostanu domů," zněla jeho odpověď.

Nelhal. Tušil, že přesně tohle bude to jediné, na co dokáže myslet několik dalších dní. A Sluníčko to vzala – dokonce mu řekla, ať se tolik netrápí.

„Polis velký," dodala ještě a položila nůž do klína. „Najít, co hledat."

Automaticky mu na mysli vytanul obrázek vzducholodě. Jedině s ní se mohl dostat zpátky na první kontinent a pak do Nirmu bez toho, aby ho zabili na pobřeží horkokrevní námořníci královny Potie. Kdyby se mu podařilo sehnat cokoli, co by ho v pořádku dopravilo domů, víc by od života nežádal.

Pokýval hlavou. Nemusel jí odpovídat slovy, stejně spolu komunikovali hlavně přes pohledy, pohyby a doteky – jako člověk a domestikované zvíře, v jeho případě starý věrný kocour Mňau.

Spoustu vět, jež nosil na jazyku a opatroval je do té doby, než je hodlal vypustit do světa, spolykal. To ticho, které se mezi nimi rozhostilo, bylo jako balzám na duši. Z těch všech hluků – zejména křiku a nářeků svědomí, posledních doznění ozvěn hlasů ze snu – pomalu bláznil.

Netušil, jak dlouho to trvalo, než ho Sluníčko pohladila po paži. Pochopila, že stále bojoval s únavou a hladem, proto se domluva s ním stávala téměř nemožnou. Naštěstí jí skutečně stačilo jen dloubnout, aby na sebe upozornila, a poklepat nehtem na čepel nože – a Quinn pochopil.

Otočil se k ní zády a uvolnil vlasy z šálu. Nemohl si nevšimnout toho, jak byly mastné. Kdy naposledy viděly vodu? Bylo to ještě na Daisy, nebo až v Nirmu? Soudě dle toho, jak se rozdělovaly na pramínky, odhadoval, že to několik dní bude – možná týdnů.

„Udělej to rychle, prosím," zamumlal nervózně pod nosem.

Cítil, jak mu vlasy nadzvedla. Samy o sobě vážily docela dost, i když je neměl příliš husté, jakmile se však do nich zamotal písek, prah a nejspíš i horší věci, připomínaly spíše několik ptačích hnízd navazujících na sebe.

„Udělat to ty," namítla Sluníčko a položila mu nůž na stehno. „Žena říkat, že pro ty vlasy důležitý."

„Ano. To jsou," přitakal a opatrně nůž zvedl. „Děkuju."

S těžkým srdcem si chytil dlouhý ohon a stiskl ho v pěsti. Ještě naposledy by je rád rozčesal, ale na to jim nezbýval čas. Netušil, jak dlouho jim bude cesta trvat. A čím dřív se smíří s tím, že už není takový fešák, tím líp.

Zadržel dech, následně se kousl do rtu. Natáhl dozadu ruku s nožem Cítil, jak se třásla. Nemohla stříhat přesně. Už ji chtěl stáhnout zpět do klína a vydýchat se znovu, když vtom ho Sluníčko chytla za zápěstí.

„Trvat. Já pomoct, ty nebát," zašeptala tak tiše, že její slova téměř postrádala tvrdý přízvuk.

Koutky mu samy od sebe zacukaly do chabého úsměvu. Ano, jejich vztah se těžko definoval, ale stále to byla ta žena, která ho v krčmě okouzlila jen tím, jak stála. A neubránil se ani lehkému začervenání, jež zalilo jeho tváře i uši, sotva si vzpomněl na to, jak ho učila tancovat.

Udělal to rychle. Ani nečekal na další dech, prostě šmikl, aby to měl za sebou. Hlava sebou cukla dopředu, jako by ji zakloněnou držely právě vlasy, ale paže zůstaly viset ve vzduchu tam, kde je nechal. Teprve poté, co z hrdla uniklo jedno tiché fňuknutí, opřel zápěstí o horký krk.

„Statečný," pochválila ho a pohladila ho po rameni. „Dorůst, nebát se."

Roztřásl se. Vlasy pro něj měly obrovskou cenu. V Nirmu se nepoměřovaly kníry, ty nemohly narůst všem, ale právě krásou ohonů, jež se splétaly buď do jednoduchých copů, nebo se držely jednoduše svázané. Když si vzpomněl na to, jak mu je Oda při jejich prvním setkání chválil, nedokázal zabránit slané slze, která opustila koutek oka.

Tohle bylo nutné, moc dobře si to uvědomoval. Přesto se neubránil pocitu, že na obranu mohl udělat mnohem víc. Kdyby našli jiné řešení, vlasy by mu zůstaly. Ovšem to by musel zapojit mozek a přemýšlet. A na to nyní neměl kapacity.

Pomalu spustil paže podél těla. Nedokázal se podívat na tmavé prameny, jež stále držel v pěsti. Všiml si jen odrazu světla lampy od lesklé čepele nože, než mu víčka sama od sebe zahalila svět do tmy.

„Odpočívat," dodala ještě a pomalu sjela prstem po paži k dlani, v níž ležel nůž. „Polis ne blízko. Zastavit v město, nabrat zásoby a jet dál. Rozumět?"

Několikrát přikývl. Nevnímal ji, ale podvědomě tušil, že se ho snažila uklidnit. Proto ani neodporoval, když mu nástroj vzala. Zavrčel až těsně poté, co se dotkla ustřižených vlasů.

„Nechám si je," prohlásil s podivuhodnou rozhodností a sevřel prameny pevněji. „Jsou moje."

„Dobrý."

Kočár sebou zacukal. Mohl být rád, že doteď jel docela klidně a bez houpání. Pak znenadání zastavil.

Za závěsem se objevila silueta postavy. Už se nemusel bát, věděl, že je to stará cestovatelka. Než Penelopa otevřela dveře, setřel si neposlušnou slzu z líčka a otočil se čelem k ženám.

„Na vás je pohled," poznamenala Plonoska a zkřivila rty do úšklebku. „Fajn, mládeži, tady zastavíme. Mám tady známé, připraví nám nocleh. Ale varuji vás – pokud prozradíte svou identitu, nebude mě mrzet, když vás tady nechám. Je to jasné?"

Schválně mluvila pomalu, aby to nemusela opakovat Sluníčku. Soudě dle toho, jak žena kývala hlavou, odhadoval, že rozuměla. A i on pochopil.

„Výborně. Tak si vystupte. Odvedu vás k nim," řekla o něco vřelejším hlasem a mávla rukou směrem ven z kočáru. „Už jste si zadky vozili dost dlouho, je čas na to pravé dobrodružství – zdejší slamníky."

„To ne," vyhrkl Quinn.

„To jó," zavrněla stařenka se smíchem.

Update!

Zdravím! Dlouho jsem se takto neozvala. Má to svůj důvod – zatím to nebylo potřeba. Ale dnes mám několik novinek, které bych chtěla ohlásit.

(1) je upravená předmluva i mapa. V první části tohoto díla najdete tuto novou mapu:

a část textu, která popisuje vznik tohoto světa. Jedná se o úryvek ze spisu Víra v nás, základního stavebního kamene potijské církve.

(2) máme další ilustraci! A já se na toho muže nemůžu vynadívat! Inu, posuďte sami!

(3) Kapitoly budu přidávat později. Nemám je předepsané, píšu, co mě zrovna napadne, proto s pravidelností nepočítejte. Do školy je toho hodně, mimo ni taky. Na psaní ani nezbývá čas. Proto poprosím o strpení.

Ještě by mě zajímala jedna věc: Jak na vás Caelum jako celek působí? A co jednotlivé linky?

Moc by mi pomohlo, kdybych obdržela nějakou odpověď. Ať vím, jestli se vyjadřuju správně.

To bude vše, čtení zdar!