Já ho tam nechal.

To bylo to jediné, na co dokázal myslet. Nic jiného v mysli malého krtka, jehož úkol ochránit nejnovější přírůstek v posádce selhal, nemělo místo.

Kdyby mohl vrátit čas, vydal by se zpátky do krčmy. Věděl, že by své o několik hodin mladší já musel dlouho přesvědčovat, aby si dnes draka nedával – a aby do toho nedej všemocná logiko tahal i mladého Quinna –, přesto by neváhal ani vteřinu, kdyby se mu ta možnost naskytla.

Opřel se lokty o horké zábradlí. Nevadilo mu, že by mu dokázalo uškvařit kůži na škvarek, víc ho trápilo to, že ačkoli si dopřál koupel, pořád si nijak vábně nevoněl. Hlavně se na něm držel ten puch kouře a alkoholu, jejž se nemohl zbavit.

Nebylo divu, že kolem něj chodili nezvykle blízko. Pokaždé nasáli tu vůni, zakšlebili se, když v ní poznali i pot, a zase zmizeli.

Od jejich příchodu na Daisy mohla uběhnout hodina. Za tak krátký čas se toho stačilo pokazit poměrně dost – přišli na to, že se jim zkazila většina citrónů, protože je Jhesso nechal položené v kuchyni na stolku, někdo jim sebral zásoby pitné vody a všechno ostatní, co se dalo považovat za poživatelné.

A děda vzal nohy na ramena, doplnil si v hlavě.

Povzdechl si. Věděl, že nebyl nejlepší nápad tady staříka nechávat. Podle Quinnova vyprávění by se ho nejméně polovina posádky měla bát – nehledě na to, že tu druhou polovinu by přepral, kdyby neměli zbraně. Zjevně mu nechyběla ani mazanost.

Kapitán udělal chybu, když mu důveřoval. Oda chápal, že mu domněnka napovídala něco jiného, ale stačil jen jeden jediný pohled na něj a hned věděl, že mají problém. Takové odhodlání, jež se drželo v modrých duhovkách, nikdy dřív nespatřil.

„Ode, mohl by ses podívat po okolí, jestli děda není pohřbený poblíž?“

To byl kapitán. Noe se držel každého zbytečku naděje, na nějž dosáhl. Měl to ve zvyku nevzdávat se, ani když jim smrt šlape na paty. Lepšího kapitána si ani nemohl přát. Navíc to byl jeho starý přítel, znali se už… inu, znali se hodně dlouho.

„Jasný, Noe,“ přitakal ztrápeně a odlepil lokty od zábradlí.

V soukromí ho nikdy neoslovoval kapitáne. Ano, slušelo se to, zasloužil by si uctivé zacházení, ale když nikdo nebyl poblíž, nemusel se bát, že by ho připomenutí si starých dobrých časů v továrně dostalo na prkno. Ostatně, Oda a Noe si kdysi prošli povýšením z kolegy na nejlepší přátele, na chvíli dokonce na partnery.

Tu dobu už dávno odvál čas. Ačkoli rád vzpomínal na špinavý stejnokroj továrního dělníka a vrčení a syčení velkých strojů, jež se naučil opravovat, držel se tady na vzducholodi – v přítomnosti. I když mu staré dobré časy chyběly, nemohl si dovolit ztratit jedinou drahocennou minutu sněním o Nirmu a o tom, jak rád by se tam vrátil.

„Mrzí mě, že zneužil mé důvěry,“ dodal kapitán s povzdechem.

Postavil se vedle něj. Oda měl za to, že už se vrátil do kajuty, aby se trochu prospal. Noe se opřel zády o zábradlí, lokty položil na madlo. Kýčovitý klobouk, který materiálem připomínal ještěří kůži a barvou dozrávající švestky, mu sjel pod oči. Nespravil si ho. Jen rezignovaně zvedl ramena a zase je spustil zpátky s dlouhým výdechem.

Oda ho sledoval. Už měli svá nejlepší léta za sebou. Z dlouhých kadeří, jež si navzájem vychvalovali a záviděli, se staly řídké pramínky protkané stříbrem, z mohutných ramen, které měl každý dělník v továrně, vznikly široké míčky tuku. Dokonce i kdysi atletické postavy, na něž lákali nirmské slečny, se změnily. Ale největší změnu prodělaly jejich osobnosti.

Noe vždy důvěřoval příliš snadno a rychle. Měl smysl pro spravedlnost, ale obvykle tresty zmírňoval – někdy je rušil úplně, aby se posádka nevzbouřila. Jeho přístup se však lidem zamlouval, proto netrvalo dlouho, než to dotáhl až na vedoucího výroby a následně hlavního kecala u největšího projektu vůbec.

Daisy byla vždy jeho loď. Nesestavil ji, přesto k ní vzhlížel a hodně se jí inspiroval, když pomáhal největším mozkům Nirmu s návrhem nové vzducholodě. Že se to nepovedlo, padalo na jeho hlavu. Lidé si šuškali, že má na rukou krev desítek dobrovolníků, kteří loď, pojmenovanou Archa, vyzkoušeli. Oda však věděl, že dělal, co mohl, aby loď zabezpečil.

Nikomu jinému nedůvěřoval tak moc jako Noemu – dokonce ani sobě. Kdyby došlo na nejhorší, nebál by se mu svěřit vlastní život. Proto věřil, že Quinna z díry dostane. Tak jako s Archou se snažil ze všech sil, ale nebylo to dost. A ta snaha mu spadla zpátky na hlavu a proměnila se v tíživou vinu.

Nedokázal se na něj usmát. Nemohl skrýt, že ho zklamal. Ačkoli si byl vědom toho, že dostat Quinna pryč je nemožné, potřeboval někoho, na nějž by se mohl zlobit. A kapitán lodi se přímo nabízel.

„Je mi líto, že jsem selhal,“ odtušil Noe, proč Oda mlčel. „Neměl jsem ho tam nechávat.“

Oda chtěl přitakat. Chtěl mu říct, ne, vyčíst mu, že tam mladého plavce nechal. Ale nedokázal to. Jako by ten silný kapitán, který se nebál vyhrožovat prknem, zmizel a nahradil ho ten pohledný lamač srdcí, s nímž dospíval a dozrával do muže, jímž byl nyní. Avšak pohlednost nahradila pohodlnost, viditelná hlavně v oblasti velkého břicha, a frajerství se z vlasů přesunulo k zakroucenému kníru.

Upravil si kulaté brýle a sklopil pohled na pískem zanesené boty.

„Je to moje vina,“ prohlásil. „Kdybych ho nebral s sebou do krčmy…“

Zbytek věty nechal doznět v tichém zavrčení. Ani to nemohl vyslovit nahlas. Quinn mu chyběl. Za tak krátkou dobu, co se o něj staral a dával na něj pozor, mu stačil přirůst k srdci docela rychle. Nehledě na to, že jeho matce slíbil, že se mu nic nestane.

„Nemohl jsi to vědět, Ode,“ namítl kapitán a položil příteli dlaň na rameno. „Dělal jsi, cos mohl, abys ho udělal šťastným. Jako vždycky.“

„Nebylo to dost,“ zabrblal si pod tmavým vousem.

„Ne vždycky je všechno dost.“

„Jo. Já vím.“

Podíval se na něj. Nemohl se zlobit. Noe si to nezasloužil. Jediný, na koho měla padnout všechna vina, byl on. To Oda se o Quinna staral, opatroval ho.

„Chtěl jsem tě požádat, zda… bys mu pomohl ven,“ řekl tak tiše, že to Oda sotva slyšel.

„Víš, že bych pro to udělal všechno,“ odvětil menší z nich.

Otočil se čelem ven z lodi a znovu se lokty opřel o madlo. Z dlouhého postávání ho bolela záda a zlobila kolena. Tento rozhovor neskončí pouhým „ano, pane“, šlo o konverzaci mezi starými přáteli na úrovni nadřízeného a palubního mechanika.

„To jsem nemohl dovolit. Ztratit zelenáče je jedna věc, ale nechat vás tam oba… Nikoho z posádky bych tam nenechal, to je ti snad jasné. Nerad někoho povyšuju nad ostatní, ale tebe bych ztratit nechtěl asi nejvíc.“

„A já měl za to, že už seš zahořklej staroch, kapitáne,“ poznamenal Oda se sarkastickým podkresem a poušklíbl se.

„Jsem spíš unavený,“ opravil ho Noe a dvěma prsty si stiskl kořen nosu.

Brýle nebyly potřeba, ani je neměl na klobouku. Ještě nevzlétli – a dokud kapitán nezavelí, Daisy bude na obrovském pískovišti sedět i nadále.

Netrvalo to dlouho a ani klobouk nepovažoval za tak důležitý, aby mu seděl na poloplešaté hlavě. Prsty uchopil okraj fialového posledního výkřiku kýče a spustil paži i s ním podél těla.

Mezi starými přáteli se prohnal chladivý vánek. Počechral pestrobarevná pera, jež zdobila kapitánův klobouk, nadzvedl jim ty zbytky po chvályhodných kadeřích, jež jim záviděl nejeden muž i žena.

Blížilo se dopoledne. Ráno bylo chladnější než zbytek dne, ale jakmile slunce vykouklo z dun celé, podle horka nikdo nepoznal, jestli táhlo na poledne, nebo pralo v pozdním odpoledni.

„Budeme muset odletět,“ řekl po tiché odmlce kapitán, když se otočil přes rameno, aby na slunce viděl.

„Musíme ještě počkat,“ vyhrkl Oda a opřel si bradu o nastavenou paži. „Uteče. Je to kluk šikovnej, po fotrovi.“

„Nemáme čas. Taky se mi to nelíbí, ale musíme do Polis dorazit ještě dnes.“ Všiml si, že jeho přítel posmutněl. Opatrně rameno, na němž měl dlaň, stiskl. „Čekali jsme celou noc, Ode.“

„Nemůžeme ho –“

„Ode. To je rozkaz,“ zarazil ho dřív, než stačil dokončit myšlenku. „Prosím, vrať se do strojovny. Potřebuju vědět, že je Daisy v pořádku.“

Oda propálil kapitána pohledem. Ta chvilka, kdy se mezi nimi zablesklo jejich pevné pouto v polovině své původní krásy, odtikala. Vetřel se mezi ně vztah nadřízeného a jeho poskoka.

Nic na to nenamítl. Nemohl se vzepřít rozkazu, dokonce ani v soukromí. Odrazil se od zábradlí a upravil si na nose brýle.

„Doufám, že víš, co děláš, kapitáne,“ zasyčel na něj jako ublížený had a odupal do podpalubí.

Kapitán Noe zůstal na palubě. Ještě nebyl připraven se rozloučit s mladým plavcem. Měl mít celý život před sebou! Když si představil, jak v díře musí trpět… Naštěstí se mu podařilo vysmlouvat mu jen vězení.  Trest smrti Mrak odpustil. Přesto cítil, že pro něj neudělal dost.

Bylo to jako u Archy. Kdyby ho tehdy na loď pustili, mohl zemřít společně s tím jediným, co vytvořil. Vydal by ze sebe všechno, ale ani to nestačilo.

Ne vždycky je všechno dost, zopakoval si a tiše si povzdechl.

Nasadil klobouk zpátky na hlavu. Tehdy se nestal kapitánem, protože byl příliš mladý a nezkušený. Dnes měl zkušeností na rozdávání – jak těch dobrých, tak i těch špatných. Velel vzducholodi, jež nesla jméno po jedné z největších žen nirmské historie.

Nesl na bedrech zodpovědnost za šestnáct dalších lidí. Bylo přirozené, že se vinil za ztrátu kohokoli z nich.

A někdy ani dost není dost, doplnil si.

Otočil se čelem k otevřeným dveřím od kajuty. Ani se neobtěžoval tím, že by tam šel. Z plných plic zakřičel:

„Zvedáme kotvy!“

Doufal, že kdyby byl Quinn – nebo stařík – poblíž, uslyší ho a vrátí se. Když se však nikdo neukázal ani poté, co se ho chodila posádka ptát, kam mají zamířil, musel udělat jedno z nejhorších rozhodnutí své kariéry.

„Odlétáme do Polis. Už se sem nesmíme vrátit.“