Docela dlouho bránil zubům, aby nedrkotaly. Ale když to vzdal i zbytek těla, nemělo smysl se stavět na odpor reflexům, které si s ním stejně dělaly, co chtěly.

Alespoň okusil, před jakou zimou ho Oda varoval. Kdyby se mohl vrátit zpátky v čase, zeptal by se ho na tři nejrychlejší způsoby, jak se zahřát. Nebo by ho rovnou požádal, zda by ho u kapitána neomluvil. Nebýt toho, že si vyšel do oázy, nemuselo se to stát.

Jediný pořádný zdroj tepla byla jemná ženská ručka, jež mu spočívala v dlani. Aby se ujistil, že se drží při vědomí, mačkal prsty. Sluníčko pokaždé tiše zavrčela a zamumlala si pod nosem pár jemu nesrozumitelných slov.

Šli docela dlouho - mnohem déle, než když putoval s posádkou. Co si pamatoval, s ostatními mu to trvalo hodinu, možná hodinu a půl. Teď se vláčeli dobré tři. Kdyby viděl alespoň nějaký orientační bod, lépe by se mu hledala správná cesta. Ale protože kolem byly jen vysoké duny a sem tam propadliště, musel velení přenechat na domorodkyni.

Sluníčko je vedla klikatými cestami. Úspěšně se vyhýbali všem pastem, jež si pro ně poušť připravila. Nezastavili se ani na chvíli, pouze párkrát zaváhali, když se jim pod chodidly sesypala hromádka písku. A ani to je nezdržovalo, jen trochu zpomalilo.

Moc slov mezi nimi nepadlo. Quinn nevěděl, jak začít smysluplnou konverzaci. Musel se přemáhat, aby se nevyválel v písku, sotva by ho přestala pozorovat koutkem oka. Stejně by mluvil jen o tom, jaký měl hlad a že by si dopřál návštěvu lázní, kdyby tu poblíž nějaké stály.

„Daleko?" prolomila to ticho Sluníčko a stiskla jeho ruku.

Připomínalo mu to první nirmský konverzátor. Aby se vědělo, že ten na druhé straně drátu přestal mluvit, udělal nějaký nezvyklý zvuk. Tady jim k tomu stačil lidský kontakt.

„Nemělo by bejt," odvětil znaveně.

Byl rád, že s sebou vzala vak s vodou. Využil toho už před hodinou, když se žár v krku nedal vydržet. Aby ty plameny uvnitř hrdla uhasil, potřeboval alespoň trošku vlažné tekutiny, jež mu rozdráždila vysušené rty.

Polkl sliny. Těžko se mu mluvilo. Ačkoli měl v ústech dost vlhko, nedokázal se přinutit ke slovu skrze únavu. Přesto odmítal zastavit na pauzu. Odpočinout si mohli na lodi - pokud je tam pustí. Ještě nevymyslel, jak tam Sluníčko dostane. Podle všeho ji všichni dobře znali. To by mohl být problém.

Kousl se do rtu. Na to nepomyslel. Určitě by si mysleli, že ji unesl. A kdyby si Mrak spojil jedno s druhým, mohli by mít po dobré zastávce těsně před městem.

„Nad co myslet?" zajímala se žena.

„Nad možnostma. Nevím, jestli tě můžu na Daisy vzít. Co by si o tom pomyslel kapitán?"

„Nemoct se vrátit," namítla sklesle a chytila jeden z copánků do prstů. „Otec provdat, pokud vrátit. Daleko muset. Na druhý svět."

Pousmál se. Její jednoduché vyjadřování bylo úsměvné. Navíc si připadal chytřejší než doposud. Vedle ní se cítil jako typický hrdý Nirman s bradou nahoře.

Chápal, proč chtěla odejít. Kdyby jemu matka připravila svatbu s nevěstou, o niž nestál, taky by utekl. Nejspíš by skončil v první krčmě, na kterou by narazil, a pak se s pokorně sklopenou hlavou vrátil, ale udělal by to.

Opatrně ji prstem pohladil po hřbetě ruky. Byla podobně jemná jako ta jeho.

Pořád se na ni zlobil. Přesto nedokázal odolat volání tužeb, jež chtěly cítit hebkou kůži. Navíc příjemně hřála, to bylo další velké plus. A Quinn nemohl zůstat sám, bez kapky alkoholu by to neutáhl.

„Vůbec," začal nervózním hlasem a na ženu se podíval, „u vás si partnera taky nevybíráte?"

Chvíli mlčela. Tmavýma očima propalovala písek pod sebou. Ačkoli slunce spalo za dunami, měsíc odrážel dost světla na to, aby ji dobře viděl. Už se netřpytila tak jako u díry, přesto byla k rozeznání od všeho ostatního, co mu splývalo do krajiny pokryté černou dekou.

„Prodávat ženy," prohlásila bez emocí a otočila třapatý konec copánku k nosu. „Bohatý kupec koupit jedna, dvě, pak potomek. Víc hezká žena velká cena. A potomek pán písku cena moc víc velká."

Už chápal, proč jí to tak dlouho trvalo. Vysvětlit někomu cokoli, co se týkalo zvyklostí jejich národa, v jazyce, který mu není vlastní, by si netroufl ani zkušený lingvista. Ačkoli měla docela malou slovní zásobu, nějak se dorozumět dokázali. S obtížemi, ale šlo to.

„Jsi potomek pána písku?" vypíchl.

Nikdy o tom neslyšel. Ale taky se o jiné kultury příliš nezajímal. Věděl jen to, o čem psal dobrodruh Plonoska - a ani toho nebylo zrovna moc. Co se druhého kontinentu, země za rozbouřeným oceánem, týkalo, věděl jen to, že se nacházel na jihovýchodě od posledních potijských hranic.

Tentokrát odpověděla mnohem rychleji. Několikrát pokývala hlavou a poklepala si na náhrdelník, jenž jí pleskal o hrudník pokrytý kapičkami potu.

„Velká cena já. Otec prodat velký ošklivý pán, aby zachránit oáza."

Tiše zívla. I na ni už padala únava. Quinn měl co dělat, aby se udržel na nohou. Kocovina, která se občas ozvala, aby na ni nezapomněl, tomu nepomáhala.

„Jak zachránit?" ptal se dál.

Nezajímalo ho to, ale potřeboval se udržet vzhůru. Cokoli, co jí splynulo z úst, mu bránilo se spánku. Proto ani nemusel vnímat slova, jen tón jejího příjemného hlasu s tvrdým jižanským přízvukem. A navíc, ženy údajně měly rády pozornost. Hlavně, když se ptal na něco, o čem se jim dobře mluvilo.

Ale mohl jsem se zeptat na to, co táhnu v tom tunovým pytli, pomyslel si.

„Nechtět o to mluvit," odsekla a stisk trochu povolila.

Sledoval, jak si koneček vlasů strčila do koutku úst. Vypadalo to na nějaký zlozvyk. Brzy si to uvědomila a cop pustila.

„Vědět, kde jít?" zeptala se chvíli nato.

„Snad jo," zamumlal tiše, doufaje, že to neuslyší.

Pravdou bylo, že neměl nejmenší tušení, kde se nacházeli. Už dávno měli vidět stožár vzducholodě, možná odlesk kdysi sněhově bílých plachet. Ale kdykoli se mu naskytla možnost pohlédnout dál za dunu, pozoroval jen další vzdálené kopce.

Nevyvíjelo se to dobře. Kdyby šli za dne, možná by dokázal najít tu správnou cestu, ale než by ji našel, pravděpodobně by se na slunci upekli.

A stejně bych pečenej chutnal líp než Jhessovy břečky.

Vzpomínka na jídlo mu rozkřičela žaludek. Přiložil by na něj dlaň, ale neměl ani jednu ruku volnou. Musel se spokojit s tím, že něco udržel opasek, jejž mu naštěstí nechali. Kdyby mu za ním cinkala i mačeta, radostí by se roztekl.

Doufal, že s sebou něco vzala. Nevypadala jako někdo, komu chybí strava. Její postavu by popsal jako tak akorát do ruky. To, co z ní dělalo ženu, perfektně vynikalo v jinak nevýrazné figuře. Vosí pas, plné rty, zadek, na nějž by položil obě dlaně. Takhle nějak si Oda představoval dokonalou ženskou. Quinnovi se sice líbila, ale nebyla to pravé ořechové.

Zavrtěl hlavou. Teď na to nemohl myslet. Potřebovali se dostat k lodi, to byla priorita. Dávat ženám známky podle toho, jak se mu zamlouvaly, mohl i hezky v posteli - vymydlený, voňavý a připravený k pořádnému odpočinku.

Už nenašlapoval tak opatrně jako na začátku. Protože se ztrácel ve vlastních myšlenkách, nezbývalo dost pozornosti k tomu, aby sledoval okolní dění i v realitě.

Sluníčko na něj zakřičela. Ale už v moment, kdy se pod ním sesunul písek, věděl, že to bylo moc pozdě.

Její ruku pustil. Nechtěl ji stáhnout s sebou. Instinkt ho sice nabádal, aby se jí pevně chytil a nepouštěl, dokud ho nějakým zázrakem nedostane ven, ale vychování mělo větší váhu slova. Žena ho chvíli držela, ale i její prsty začínaly povolovat.

Netušil, jak se dostali na dunu. Myslel si, že Sluníčko hlídala, jestli jdou po bezpečné cestě. Ona však vypadala podobně zmateně jako on. Těkala očima z koutku do koutku ve snaze se přimět zamyslet nad možností, která by je oba zachránila.

„Držet!" zapištěla na něj.

Prskala mu sliny do obličeje.

Neváhal dlouho. Matčina výchova, která ho učila mít úctu k ženám, musela ustoupit. Jakmile mu došlo, že ho pád dolů může stát život, podíval se na pytel, jenž ho stahoval níž.

„Nepouštět to!" zavolala ještě.

Něco si zavrčel pod nosem. Pokud chtěla riskovat jejich životy kvůli tomu, co bylo v tom pytli, bránit jí nemohl. To ona je oba držela na vrcholku duny, kde k sesuvu nedocházelo.

Pevně ji chytil volnou rukou. Divil se, že jí ještě nějaká síla zbyla. Když ho táhla ven z díry, byla plná energie, ale sotva se přehoupl přes okraj, padla na zem jako hadrová panenka.

Nemohl ji takhle vyčerpávat dlouho. To neměla šanci vydržet.

Kousl se do rtu. Zaklonil hlavu, aby na Sluníčko viděl. Pak vrátil pozornost na pytel. Musel jednat rychle.

„Drž pevně," požádal ji a vykopl do strany.

Riskoval. Pokud ho neudrží, může odletět dál, než měl v plánu.

Protože se kýval společně s pytlem, dal mu stejnou frekvenci kmitání - a podobnou amplitudu. Stačilo mu jen pořádně švihnout rukou a pytel pustit. Úlevně si oddechl, když jen těsně minul ženinu hlavu a přistál vedle ní.

Cítil, že jí klouzal. Držela ho za zápěstí, ale kůže produkovala tolik potu, že to bylo jako držet mokrou žábu. Jen čas pokládal otázku, kdy dojde k tomu, že ho pustí úplně.

Teď litoval toho, že si vyhrnoval rukávy kabátu.

Trhl sebou. To bylo ono! Ten kabát! Byl dost dlouhý a široký na to, aby ho mohl použít jako provizorní padák. Za předpokladu, že se mu vyhnou ty hroudy písku, jež padaly kolem něj jako dešťové kapky při prudkém lijáku, by to mohl přežít.

Třepáním si svlékl rukáv na volné ruce. Sluníčko na něj zapištěla slovo, jemuž nerozuměl, ale ani to ho nezastavilo. Pevně rukáv chytil a vytáhl ten na druhé ruce k zápěstí.

„Vin!" oslovila ho nezvykle pisklavým hláskem.

„Pusť mě. Dostanu se dolů," požádal ji.

Bál se? Samozřejmě, že ano. Strachy by se posral, jak by řekl Oda. Ale byla to jediná šance, která se mu naskytla. Doufal jen, že v hodinách ve škole dával pozor. Tenhle kousek by ho mohl stát krk.

V koutku duše doufal, že ho nepustí. Existovala jen minimální pravděpodobnost, že to přežije. Ale zároveň věděl, proč ho musela nechat jít.

Nemůžeme si ublížit oba.

Snažil se s ní navázat oční kontakt. Sledovala své ruce, které se snažily udržet plavcovu dlouhou paži, přesto se jí smýkal. Chvíli trvalo, než se odvážila mu pohlédnout do obličeje.

„Ty mě dostat z tenhle svět. Neumřít," zasípala námahou.

Chápal ji. Nezáleželo jí na něm, pouze na tom, aby jí pomohl utéct. Držení se za ruce pro ni nic neznamenalo, bylo to potřeba, kdyby se náhodou jeden druhému ztratili. Viděla v něm jen příležitost, nic víc.

„Dostanu tě odtud. Slibuju," přitakal a pustil se jí.

Nezvládla ho udržet. Zpocené prsty se snažily zápěstí zachytit. Marně. Pohladily ochlazenou kůži, jako by se s ní loučily.

Na provedení kousku neměl dost času. I když chytil konec pláště docela rychle, rukáv mu vyklouzl. Kabát pád nepřibrzdil ani zdaleka. Vítr, jenž si krátil cestu pouští skrze vrcholky dun, se do něj neopřel. Obletěl ho, foukl mu do tváře a nadzvedl rozcuchané vlasy.

Zastavil se, až když se mu nohy zabořily pod vrchní vrstvu písku. V jeden moment mu tělem projela prudká bolest, pak, jako blesk, stejně rychle zmizela a nahradila ji příjemná necitelnost.

Padl zády na zem. Přežil to. Nakonec to ani nebylo tak vysoko, jak se zdálo. Ale vůbec se mu nelíbilo, že cítil písek jen v jedné botě. Buď spadl tak šikovně, že se nasypal jen do pravé, nebo...

„Vin!" ozvalo se odněkud za ním zapištění.

Nadzvedl se na loktech a otočil hlavu přes rameno. Před očima měl mžitky. Změna teplot na jeho tělo fungovala jako koupel v ledové vodě po šichtě u motoru vzducholodě. Měl pocit, že brzy zmrzne, přesto se levé koleno rozpálilo tak, že si spodní polovina těla hověla v příjemném teple.

Vytáhl koutky do širokého úsměvu. Měl takovou radost, že div nevyskočil na nohy a nevyběhl za ní. Ztracený cit v noze ztratil svou důležitost. Nahradilo nadšení a nová chuť do života, již našel na samotném okraji útesu, pod nímž ho čekala jen smrt.

Sluníčko běžela k němu. Podrážkami tenkých sandálí, jež jí chránily jinak bosá chodidla, zvedala písek i s prachem tak, že se za ní zvedal světlý obláček. Odhodila pytel někam vedle sebe a skočila těsně před Quinna.

„Žít," vydechla úlevně. Uvolněný výraz jí nezůstal dlouho. Popadla plavce za vlasy a zatahala za ně. „Nedělat!"

„Jsem blbec, co," zachraptěl Quinn a tiše zaúpěl, když škubla silněji.

„Blbec," zopakovala po něm se zavrčením a pustila ho. Dál pokračovala mnohem klidněji. „V pořádek?"

„Necítím nohu," vypadlo z něj nevědomky.

Položil si dlaň na koleno. Měl štěstí, že se s ním nic nestalo. Po tom nešikovném dopadu mohl skončit mnohem hůř.

„Nó..." zabručel, když nohu vytáhl. Už chápal, proč necítil tlačení písku. „Myslím, že je zlomená."

Sám se divil, že dokázal zůstat klidný. Tohle znamenalo konec. Se zlomenou nohou se nemohl dostat nikam. Ani s její pomocí by to nevydržel dlouho. Prakticky si zařídil pomalou smrt. Ale on se smál.

„Nesmát. Blbec, Vin. Jak my dostat do město?" panikařila žena i za něj.

Plavec pokrčil rameny.

„Nemám šajňák," odvětil s úsměvem a spustil se zády zpátky do písku. „Lepší umřít tady než v tý vaší díře, upřímně."

„Slíbit. Silné slovo."

Podíval se na ni. Chtěl ji dostat do města, aby od ní měl konečně pokoj, ale s nohou mimo provoz toho moc nesvedl. Vlastně je už dokázal ztratit a skoro zabít. To bylo dost na jednoho utrápeného střízlivějícího alkoholika.

Protáhla mu paži rukávem kabátu. Byl tak mimo, že se na odpor nezmohl. Místo toho se na ni zubil od ucha k uchu, jako by ležel v krčmě a čekal, až mu donese další exotickou pálenku.

„Vstát," vyzvala ho rázně.

„Jdi beze mě," odpověděl a zakryl si paží oči. „Já si tu ustelu."

„Potřebovat ty. Vstát."

„Nemůžu, ženská," zavrčel nazpátek. Už začínal znít jako Oda. „Nech mě tady."

„Ošetřit a do město."

Nedala si říct. Umanutá kráska se posunula k jeho nohám a pomohla mu je dostat z písku. Jakmile spatřila modřinu na holeni a bouli, z níž trčel kus kosti, kousla se do rtu. Zlatý prstýnek, jejž jí spojoval nosní dírky, se zahoupal, když si povzdechla.

„Vydržet. Silný," řekla rozhodně a poklepala ho po koleni. „Najít kupce."

„Kupce?"

„Cestovat kolem. Zeptat oni na pomoc," přitakala a přehodila si vlasy přes rameno. „Pomoct ty vstát. Muset na stezka."

„Ty víš, kde je stezka?" vyhrkl překvapeně.

„Ano."

Měl sto chutí z ní vymlátit víc, nemohl však. Byla to jeho vina, že se ztratila. Kdyby ji nechtěl odvést k Daisy, nic z toho by se nestalo. Ale copak věděl, že na ně tady čeká taková past?

Nechal ji, aby mu nohu stáhla. Sice syčel jako ublížený had, slíbil si však, že ji nepokouše - dokud mu k tomu nedá příležitost. Kousal se do spodního rtu, doufaje, že tak trochu zeslabí tu bolest, a zarýval nehty do písku pod dlaněmi.

Pomohla mu do sedu. Naštěstí ji nenapadlo ho vytáhnout za vlasy. Za to by jí nepoděkoval. Přitáhl zdravou nohu k sobě a opřel si o ni loket. Než se nadál, podpírala ho pod paží a pomalu ho stavěla do stoje.

Kdyby nebyla o tolik menší než on, mohl by se o ni opřít.

„Berle v tom pytli asi nejsou, co?" zeptal se spíš ze vtipu.

„Počkat tady," poručila mu a odběhla pro pytel.

Chvíli si myslel, že opravdu přinese alespoň hůl. Naděje zhasla, když na něj zamávalo čisté prádlo.

„Táhneš tam hadry?"

„Obléct," štěkla po něm a vrazila mu do náruče hromádku oblečení.

„To jsem skoro umřel kvůli hadrům?" zopakoval o něco hlasitěji.

Propálil ji pohledem. Kdyby to věděl, pytel by pustil. A nohu by měl v pořádku.

„Důležité. Obléct."

S povzdechem si oblečení prohlédl. První sluneční paprsky, jež vítaly nový den, mu pomohly rozlišit tři hlavní barvy, do nichž se měl sladit - černá, tmavě modrá a trocha karmínově červené na dlouhé látce, která nejspíš sloužila jako opasek.

„Tak to ne," namítl téměř okamžitě a zavrtěl hlavou. „Smrdím, ale mám svůj kabát rád."

„Chtít hlava dolů?"

„Ne," zabrblal.

Věděl, co bude následovat. Žena ho však dál nekárala. Otočila se k němu zády, aby mu dopřála chvilku soukromí, a pohodila hlavou. Dlouhé copy, které se uvolnily z šátku, jejž držela bohatě zdobená čelenka, popadaly na lopatky.

Poslechl ji. Svou hromádku odložil vedle sebe. Oblékl se do prádla, které mu Sluníčko vybrala. Tiše si zamručel pod nosem několik slov, vedle nichž byl vidloň dětskou frází.

„Je mi to malý," prohlásil.

Ve snaze zakrýt alespoň půlku zad tahal za tmavou látku. Zpocené kůži se nezamlouvalo, že byla vystavena chladu přímo.

Sluníčko se sehnula pro červený pás látky. Lokty mu sevřela boky, když se snažila narovnat přehyby za jeho zády. Když se vše zdálo být v pořádku, uvázala mu na břiše nevýraznou mašli a zbytek látky, jejž třikrát kolem útlého pasu neobmotala, zastrčila.

„Vezmem moje oblečení," zašeptal mnohem tišeji, než zamýšlel.

„Ty vzít voda a jídlo. A kdyby potkat kupec, mluvit já."

Přikývl. Moc se mu to nelíbilo. Měli však jinou možnost?