Už dlouho se mu tak dobře nespalo. Polštáře byly nezvykle pohodlné – a hlavně stabilní. I když Daisy patřila mezi vrchol nirmské technologie, houpání ve větru se eliminovat nedalo. Podle všeho neměla loď ten správný tvar na to, aby se držela rovně.

Tentokrát se mu žádný sen nezdál. To uvítal s otevřenou náručí. Už měl dost nočních můr, jež mu i ve spánku sužovaly hrdlo a zanechávaly oči podivně vlhké a tváře ulepené od zoufalých slz. Tentokrát si nestěžoval na pálení v hrdle, dokonce ani na bolest pochroumaného zápěstí, která se občas připomněla.

Ale probuzení mu to všechno vzalo. Ani se neprobudil sám od sebe. Křičel po něm hlas. Ze začátku ho nepoznával, ale když se vrátil dost daleko k bdělosti, došlo mu, kdo to je.

„Vidíte? Říkal jsem to," ohlásil Jhesso.

Pomalu otevřel oči. Chvilku trvalo, než dokázal zaostřit alespoň na něco. A tím byl Jhessův obličej, odporně nadšená grimasa, která ho zakrývala.

Nechápal, co se dělo. Proč vypadal tak spokojeně? Muselo to nějak souviset s Ábelem, protože od té doby, co s nimi stařík na lodi byl, se Jhesso jen mračil.

„Jak se opovažovat?" ozval se další hlas.

Na ten si matně vzpomínal. Poprvé ho slyšel včera večer. Ale měl v hlavě tak vymeteno, že si ho nedokázal spojit s tváří.

Otočil hlavu směrem, odkud hlas přišel. Kupodivu ani nebyl překvapen, když spatřil muže snědé pleti. Když se nad ním takhle skláněl, vypadal mnohem větší a příšnější, než jak si ho pamatoval.

„A máš problém, mladej."

Chtěl si prsty protřít oči. Chtěl se nějak pohnout, jakkoli. Ale jakmile jen trochu přitáhl ruku k sobě, o něco se opřela – a on si byl jistý, že to k jeho tělu nepatřilo. Bylo to jemné, ale mastné. Jako by se dotkl něčích... vlasů.

Okamžitě sebou trhl. Už si vzpomínal. V noci za ním přišla Sluníčko. Nevěděl, co chtěla, neměl možnost se jí na to zeptat.

Vůbec se mu nelíbilo, že ačkoli na něj oba muži vrčeli, žena spala poklidně dál. Hlavu si opírala o jeho břicho. Bledá kůže, jež pokrývala tělo, byla lepkavá, jako by mu ji někdo potřel lepidlem – a páchla snad ještě hůř než předtím. Kdy se stačil tak moc zapotit?

„Moje dcera!" zakřičel na něj Mrak. „Jak se na tohle tvářit ona budoucí manžel?"

„Já nic neprovedl!" bránil se Quinn pisklavým hláskem.

Snad si nemyslí -

„Za tohle zaplatit," dodal Mrak o něco klidněji a přidřepl k němu.

Quinn ještě nikdy neviděl v něčích očích tolik hněvu. Dokonce ani v těch matčiných, a že se zlobila často a hodně. Bál se, že z nich začnou každou chvílí šlehat plameny. Nebo alespoň z těch velkých úst, jež se pomalu otevíraly k dalším slovům.

„Moje dcera nebýt na hraní," zaprskal na něj jako vzteklá kočka a vzal dceru za ramena.

Neodporovala. Nezapištěla. Prostě jen otevřela oči a vrhla se otci kolem krku. Něco šeptala v jazyce, jemuž Quinn nerozuměl. Odhadoval, že to musel být jejich rodný jazyk.

Dovnitř vběhlo několik dalších lidí, mezi nimi i Oda. Ten na rozdíl od všech ostatních vypadal opravdu zklamaně.

Quinna to bolelo. Vadilo mu, že přítele zklamal. Vlastně ho dosadil na roli svého otce, když ten jeho zmizel. Možná proto to bolelo tolik. Syn by svého otce nikdy neměl zklamat.

„Je to pravda?" zajímal se kapitán Noe.

Tak i on tady byl. Možná dovnitř vběhla celá posádka.

Quinn byl moc mimo na to, aby se styděl za volně visící košili a vlasy, které vypadaly, jako by je někdo polil lepkavou vodou. Sotva vnímal jejich hlasy.

„Požadovat, aby zaplatit," prohlásil Mrak a založil paže na hrudníku.

Více než trpaslíka mu připomínal jednu z těch velkých soch, které nirmané postavili, aby jména svých hrdinů nikdy nezapomněli. Jen jeden nirman se nestaral pouze o mozek, ale taky měl údajně tělo jako staří bohové – za předpokladu, že by existovali – a mysl tak ostrou, že mu ji všichni záviděli.

Připomínal mu ho. Jen svým postojem, nikoli tvarem těla, ani tím, co měl v hlavě. Určitě tam toho moc nebylo. Ale to samé se dalo říct o té jeho. V takovém stavu připomínal právě probuzeného kozla.

„Nic nemá. Nemá co nabídnout," namítl kapitán pevně.

Byl rád, že to řešil za něj. Na srdci měl blaho posádky. Nikdy nikoho nenechával v úzkých – to se alespoň tvrdilo tam u nich ve městě, v realitě to ještě nezakusil.

„Nebýt já zboží," ozvala se Sluníčko. „Zasloužit si horší trest za to, co mi provést."

Cítil, jak se mu kudla zabodla do srdce. Její slova se k němu dostala později, než kdyby byl plně střízlivý, ale když se v jeho hlavě usídlila, nedokázal je vyhnat ven. Tahle krásná žena se k němu včera chovala tak hezky. Tančili spolu, prohodili pár slov. Mohl pozorovat její krásu ve slabém světle svíček. Nedokázal uvěřit tomu, že ho chtěla potrestat za něco, co si sama způsobila.

Pak vyšli ven. Matně si vybavoval, že kapitán Mraka požádal, aby si to šli vyříkat někam, kde je nikdo rušit nebude. A protože byla hlavní atrakce pryč, i ostatní členové posádky odešli. Všichni až na Odeho.

Quinn se s jeho pomocí opatrně posadil. Bylo mu příšerně. Nechápal to, přesně na to, až se zlije do němoty, čekal. Ale tentokrát to nebylo potěšení, co naplnilo jeho tělo a způsobilo, že se mu po celém povrchu vytvořila husí kůže. Zklamal sám sebe. Nestačilo, že i Odeho, musel se v tom podusit pořádně.

„Blbečku blbej," zavrčel na něj a chytil ho za košili. „Víš, do čeho ses namočil?"

„Nemám tušení," zahuhlal. Možná se na něj usmál. Ztratil kontrolu nad obličejovými svaly.

„Je dost možný, že se domů nevrátíš. Proto nikdy nesmíš dělat blboviny, jasný? Už nikdy."

Rozuměl sotva polovině jeho slov. Víc ho trápilo to, že mu prskal do očí. Naneštěstí se mu někam zatoulaly brýle, dokonce i šátek byl pryč. Že by mu to někdo vzal? Nebo si jen nepamatoval, že své věci někam odložil?

Pokýval hlavou. Všechno, co Oda říkal, vždycky dávalo smysl. Bylo hloupé s ním nesouhlasit.

Trpaslík ho pustil. Bylo zajímavé, že nyní se musel trochu sehnout, aby stanuli na stejné úrovni. Quinn musel mírně zaklonit hlavu. Už chápal, proč se na něj Oda málokdy podíval. Taky by mu vadilo, kdyby se musel takhle přizpůsobovat.

Posadil se vedle něj. Ještě nikdy neviděl, že by tak silný mužík skryl obličej do dlaní. Dokonce zapomněl na to, že měl na nose brýle.

Stáhl obočí, oči zavřel. Teď mu bylo ještě hůř. Neuvědomoval si tíhu svého provinění, tudíž nebyl schopen pochopit, jaká bude výše trestu. Tyto rozměry neznal. Přesto chápal, že dohromady mohou vytvořit něco, z čeho se nevyhrabe.

„Co se mnou bude?" zeptal se zlomeným hlasem.

„Nevim. A bojim se, že to nejhorší," odvětil Oda, když obličej ze zajetí dlaní vysvobodil, a upravil si brýle. „Mají tu dost krutý pravidla."

„Jako v Potii?"

„Jo, tak nějak. Podobně jako ta jejich královna, i zdejší náčelník tvrdí, že jeho hovno nesmrdí."

Nad jeho volbou slov se ani nepozastavil. Byl to Oda, ten měl vybraný slovníček a zvláštní fráze. Téhle rozuměl. Věděl, jak to v Potii zhruba chodí.

„Takže..."

„Jo, seš ve vidloňově, mladej."

„Vidloň," ulevil si.

Jako by v ten moment dočista vystřízlivěl. Bylo to vážné. Hodně vážné. Pokud hrozilo, že se na Daisy nevrátí, možná i vážnější, než si připouštěl.

Na rozsudek nemuseli čekat dlouho. Quinn se sotva stačil upravit, aby vypadal víc jako člověk a méně jako rozcuchaná liška, než do lokálu vešla skupinka mohutných mužů. Ačkoli vypadali, že si svá břicha poměřovali se skálami, stále byli výškově mnohem menší než Quinn, proto to, jak se ho snažili zvednout na nohy, mohlo vypadat až komicky.

Nikdo neodporoval. Ani Oda. Nechtěl to Quinnovi udělat horší. Poklepal ho po rameni a zvedl se z polštářů. Zdvořile vyčkal, až dostanou na nohy i Quinna, pak šel poslušně za nimi.

Mladý plavec se na odpor nezmohl. Sotva s nimi dokázal držet krok. Byli na něj moc rychlí. Drželi ho moc silně. Kolena se mu při chůzi podlamovala. Kdyby se lokty neopíraly o jejich hlavy, jistě by sebou švihl na zem.

Odvedli ho až k Mrakovi a kapitánovi. S nimi tam byl ještě jeden muž – alespoň to vypadalo na muže. Z hlavy mu trčely dlouhé černé vlasy, sčesané do podobného účesu, jaký měla i Sluníčko. Kolem čela se motal červený šátek, za ním mu trčelo několik ptačích per.

Na rozdíl od všech ostatních obyvatel, tenhle byl zakryt po celém těle. Měl faldíky snad všude, proto se těžko rozeznávalo pohlaví. Obličej vypadal tak... nemohl říct ošklivě, to by všechny ošklivé lidi urazil.

Nemohl o něm říct, že by to byl zrovna krasavec.

Tohle musel být ten nejvýše postavený obyvatel malé oázy. Pokud se krutostí vyrovnal patám Marijské dynastie, mohl se těšit na pořádný trest.

Pokud přijdu o hlavu, to potěš koště, pomyslel si.

Malý muž zvedl paže nad hlavu. Pak spustil. Quinn mu nerozuměl jediné slovo. Nepochyboval o tom, že tohle nebyl jeho jazyk. A protože jiné ani neuměl, nemohl se vymluvit na kocovinu.

Rozhlédl se po ostatních. Ani oni nevypadali na to, že těm slovům rozuměli. Jen kapitán se podivně mračil. Ještě nikdy ho neviděl se takhle zlobit. Dokonce ani když omylem dostal jídlo pro posádku.

Pohledem zakotvil i na Sluníčku. Nepodívala se na něj. Občas se s ním pokusila navázat oční kontakt, ale pokaždé rychle uhnula jinam. Jako by se bála na něj podívat.

Pak bylo ticho. Muž domluvil. Čekal na to, až mu to někdo přeloží, ale nestalo se. Místo toho ho znovu chytili za paže, pevně ho stiskli, aby neměl ani pomyšlení na útěk, a trhli jím dopředu.

„Kam? Co? Co se děje? Tak jakej je trest?" vyhrkl Quinn zmateně.

Nikdo mu neodpovídal.

Kapitán se otočil na patě a odkráčel pryč. I zbytek posádky o něj postupně ztrácel zájem. Odcházeli jeden za druhým, dokud u něj nezůstali jen dva – jeho přítel Oda a kuchař Jhesso.

„Ode, co se děje? Rozuměl jsi mu?"

„Je to zlý, Quinne. Hodně zlý," odvětil mechanik a sundal si brýle. Jeho oči byly najednou o dost menší než obyčejně. A vypadal... starší. Znavenější. „Je mi to fakt líto."

„Co se mnou bude?"

Trhl sebou, aby muže zastavil. Marně. Byli mnohem silnější než on. Na jeho akci zareagovali pevnějším stiskem. Cítil, že se mu omezil přítok krve do konečků prstů. Nemohl jimi hýbat.

„Ode!" zakřičel.

„Doživotí," odpověděl a nasadil si brýle zpátky na nos. „Chtěj, abys tady uhnil zaživa."

Aktualizováno 15. 8. 2022