Slovy nedokázal vyjádřit, co cítil, když se dotkl její jemné kůže. Jako by hladil mraky – tam někde nahoře, stovky kilometrů nad zemí. A bylo to úplně jiné, než když chytal Ábela, držel matku za ruku, nebo musel se spolužáky vytvořit dokonalou kružnici z lidských těl.

Sluníčko se nepřestávala zubit od ucha k uchu. Její nezvykle tmavé rty ukázaly růžovou vrstvu, která se držela těsně u načervenalých dásní. Bylo až s podivem, že měla všechny zuby, když její dásně klesly k takovému stavu.

Quinn se jí však nehleděl na zuby. Soustředil se na ty dva zlaté kruhy, které získávaly nádech sytě oranžové společně s tím, jak zapadalo slunce. Ani ten docela široký nos s kroužkem v dírkách, který se mezi oči vetřel, nebyl tak zajímavý, aby si získal alespoň trošku plavcovy pozornosti.

Pohybovala rty. Něco říkala, ale on jí nerozuměl jediné slovo. Když se zastavila, pochopil, že by měl i on. Řeč těla ještě zvládal ovládat, to byl univerzální jazyk, k němuž mohl mít inteligenci zlomeného koštěte a stejně chápal, co se mu dotyčný snaží naznačit.

Vzala ho za ruce. Zvedla mu je tak vysoko, jak dokázala. Naštěstí pro ni zůstával Quinn přikrčený, aby na ni lépe viděl, proto se jí podařilo je dostat nad hlavu.

Neodporoval jí. Ona vedla tanec. Uvědomoval si svou neohrabanost. Nechtěl na ni udělat špatný dojem. Aby se vyhnul hádkám, které měly ženy v oblibě, jak Oda tvrdil, dělal všechno, k čemu ho navedla.

Symfonie ptačího zpěvu se začala měnit v ten moment, kdy žena zvedla paže nad hlavu. Nedokázal pochopit, jak bylo možné, že se zavlněla od vrcholku drdolu až ke špičkám prstů u nohou.

Zíral na ni s ústy dokořán. Tohle byl úplně jiný druh umění, než s jakým se setkal. Mo to s joelou uměl dokonale, občas se u toho i pohyboval, ale v porovnání s tím, jak si Sluníčko hrála se svým tělem, to vypadalo jako nesmyslné poskakování. Možná, že kdyby oba své talenty spojili do jednoho, vzniklo by něco čistě nadpozemského.

Kývala hlavou. Občas zavřela oči, když se vlna dostala zpátky k bradě. Vlasy jí pleskaly o holou kůži na ramenou, copánky se zamotávaly do střapatých konců oblečení.

Ani se ji nesnažil napodobit. Neuměl tancovat. Nikdo z Nirmu to neuměl. Bylo to umění a umění patřilo mezi podřadné činnosti. Kdokoli, kdo měl talent na hudbu, malířství, nebo klidně i tyto nádherné pohyby, se automaticky stal vyvrhelem společnosti. Pak alkoholikem, protože jedině pálenka dokázala uklidnit to nenaplněné srdce a věčně prázdné hrdlo.

Držel paže nad hlavou. Bolelo to. Cítil i ten odporný puch, ale vytrval. Kdyby si mohl svléct alespoň ten kabát, hned by mu bylo lépe. Takhle se potil podobně jako venku, přesto cítil, že mu po kůži běhá mráz.

„Tancovat," vyzvala ho exotická kráska.

Otočil se na Odeho. Ten se o kabát dávno postaral, vylehával tam s košilí rozepnutou tak, že ukazoval snad všechny chlupy, které mu zdobily hrudník a velké břicho.

Vypadal uvolněně. Možná to bylo tou dýmkou, jejíž konec žužlal v koutku úst, možná tím, že při tak slabém světle moc neviděl.

Podíval se zpátky na Sluníčko. Nechtěl ji urazit, ale už se opravdu potřeboval posadit. Proto spustil paže podél těla a předvedl sekanou úklonu, při níž téměř přepadl k jejím kolenům.

Žena to pochopila. Usmála se na něj, jako by se nic z toho nestalo, a uklonila se mu podobně. Očividně měla za to, že takhle se prokazuje vděk u nich doma.

„Děkuji, slečno," poděkoval i slovně a narovnal se. Musel se poškrábat na zátylku. Dělal to často, když byl nervózní.

„Tvoje tělo mlčet," poznamenala Sluníčko. „Při tanci zpívat."

„Já mnohem radši hraju. Ale díky za radu."

Zacouval k polštářům. Podlaha skryla své nerovnosti, necítil pod tenkými ponožkami jedinou překážku. Až na ten malý schůdek před polštáři, o něj omylem zakopl a padl na záda. Kdyby tam bylo cokoli jiného, předvedl by teatrální scénu, ale protože spadl do měkkého, jen slastně vydechl.

„Přinést já něco k pití," řekla Sluníčko a vzala dřevěný tácek do rukou.

Natáhla se ke Quinnovi. Na tácu se válela ještě jedna dýmka. Mladý plavec nikdy neochutnal tabák. Bylo to drahé zboží, skoro nikdo si ho nemohl dovolit. A když už si ho nějaký boháč pořídil, vychloubal se s tím na každé ulici. Vyfukoval zakalený kouř, který páchnul na metry daleko.

Quinna to nikdy moc nelákalo. Propadl alkoholu, protože ten byl levný a k dostání snad všude, pokud se prokázal, že je společnosti k ničemu. Ale tabák?

„Zkus draka," lákala ho.

„To tě nezabije, mladej," ozval se i Oda. „Nádherně se po tom uvolníš. Je to skoro tak dobrý jako moje první žena."

„No... snad neuškodí, když to zkusím," zamumlal si pod nosem a dýmku opatrně chytil mezi dvěma prsty.

Sluníčko si přehodila vlasy přes rameno. Její úsměv trochu poklesl, když si všimla, že se na ni nikdo nekoukal. Quinn byl příliš zaujatý tím předmětem, jejž držel v ruce. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se dýmky někdy dotkne, natož aby ji vyzkoušel.

„Děkujeme, Sluníčko," řekl Oda nezvykle hlubokým hlasem. „Mohla bys mi ji zavolat?"

„Jistě," přitakala žena a o krok od nich odstoupila.

Jediné, čeho si Quinn všiml, než zmizela, bylo to, jak za tmavým tělem mizí i černé vlasy. A že místnost náhle potemněla.

„Neboj, přinesou svíčky. Voni tady neví, že se dá využít pára, pochop," zašeptal k němu trpaslík a tiše se uchechtl. „Ale jsou fakt skvělí, co se sušenýho listí a chlastu týče. Však poznáš."

„Nevím, jestli bych měl," namítl Quinn bázlivě.

„Nezabije tě to. A co tě nezabije, to tě posílí."

„No... asi máš pravdu."

„Dycky mám pravdu, kluku," dodal ještě a stiskl konec dýmky mezi rty.

Quinnovi to připomínalo dýchadlo pro joelu. Když umělec nechtěl zpívat, ale chtěl, aby to bylo pořádně slyšet, využil tenké trubky, která vedla do těla nástroje. Mo mu vysvětloval, jak ten zvuk vzniká a že hustší prostředí rozhodně neuškodí, že to ten zvuk okoření.

Tady se však nefoukalo ven, ale dovnitř. Už jen ten pocit něčeho cizího v ústech, co nemohl sníst nebo vypít, se mu nezamlouval. Nikdy to nezažil, když nepočítal štětku na zuby. A nepochyboval o tom, že se mu to moc líbit nebude.

Po vzoru kamaráda stiskl dýmku mezi rty. Cítil, že ji natřeli něčím sladkým. Tu chuť nepoznával. Ale bylo to výborné. Musel se držet, aby jazykem neslízal všechno, co na dřevě drželo.

Když nasál poprvé, měl pocit, že se udusí. Nebyl připravený pojmout takovou dávku. Téměř okamžitě musel dýmku vytáhnout. Ihned se ozval i kašlací reflex – něco, co nedokázal ovlivnit.

„Brzdi, nemusíš to vybafat hned. Pomalu, v klidu. Je to jenom kouř, nic víc," imitoval Oda instruktora pobytu v cizině a uvolněně si povzdechl.

„Radši zůstanu u chlastu, díky," zachraptěl Quinn a dýmku odložil na malý stolek.

Promnul si krk. Možná něco z toho vdechl. Cítil, že mu něco dráždilo hrdlo zevnitř. Nestahovalo se, jen to škrábalo, pak se to změnilo na nepříjemné šimrání.

Nechápal, co na tom Oda viděl. Bohatí nirmané taky mohli svoje úspory využít lépe. Bylo to přesně tak příšerné, jak předpokládal. Ale ten kouř kupodivu smrděl o dost méně než on.

Sluníčko se dlouho neukazovala. Namísto ní k nim přitančily další ženy. Byly o poznání starší a pohybovaly se s lehkostí jemného vánku, ale neoplývaly ani polovinou její nadpozemské krásy. Navzájem se podobaly tak moc, že je od sebe nerozeznal – jen Sluníčko by k žádné z nich nepřirovnal.

Nekoukal se na ně. Cítil se provinile kdykoli, kdy pohledem spočinul na jedné z nich. Jako by nechtěl zklamat tu krásku, která ho vytáhla z polštářů a ukázala mu, jak vypadají vlny zlatého písku zblízka.

Přinesly jim láhev čehosi, co si tady vyráběli. Oda mu prozradil, že recept na pálenku mají od něj. Že si při první návštěvě stěžoval tak dlouho, dokud Mrak nesvolil, že mu může poradit. A od té doby si tu nedával nic jiného.

Podle jeho slov to byla taky nejlepší pálenka, jakou kdy měl. Údajně ochutnal snad všechnu, ale tady měla zvláštní chuť. Prozradil mu, že za to mohlo to jiné ovoce, které pro výrobu používali, a pece z vypálené hlíny. Nemohl si to vynachválit.

Jedna z žen – představila se jim jako Teia – jim nalila pálenku do připravených nádob. U toho se zubila od ucha k uchu, podobně jako Sluníčko. To ho přivedlo k myšlence, že by mohly být sestry. Možná měl Mrak osm dcer.

Ženy na ně nemluvily. Nevěděl, jestli to měly zakázané, nebo to nechtěly. Jejich rty zůstávaly na stejných pozicích po celou dobu, co se otáčely kolem nich tak blízko, aby si je mohli pořádně prohlédnout.

Muži si vzali nádoby s pálenkou a podívali se na sebe. Nemuseli nic říkat. Bohatě stačilo, když oba pozvedli nádoby do výšky očí, kývli na znamení, že to stačí, a kopli do sebe první dávku.

Skutečně se to od té nirmské lišilo. Quinn měl za to, že všechna pálenka chutnala stejně. Neuměl rozlišovat moc chutí, pro něj bylo důležité to, že spokojeně mlaskal, a tam tak nějak začínal i končil. Ale tady poznal, že to nejsou broskve, ani meruňky, co dovnitř dali. Cítil tam ten typický základ, ale zbytek byl úplně... mimo jeho škálu chutí.

Nedokázal to popsat. Pálenka splavila zbytky odporné pachuti po tom kouři a nahradila je něčím, co se hodně vzdáleně podobalo chuti třešňového koláče.

Tělo se konečně uklidnilo. Po tom šoku konečně dostalo to, co tak potřebovalo. A s tím byl spokojený i Quinn.

Netrvalo to ani dlouho a už do sebe házeli minimálně šestou nádobku. Po té šesté přestal počítat, úplně ztratil přehled. Dokonce se přistihl, že nechal ty tanečnice, aby se položily do polštářů vedle něj.

Zbytek návštěvy v krčmě se podivně rozmazával, tak jako obrazy na parném slunci. Pamatoval si na to, že se Oda rozzářil, když k němu došla další exotická kráska. Nebyla Quinnův typ, ale chápal, proč se mu líbila. Oda jí říkal má sladká Daisy.

Na vzducholoď si ani nevzpomněl. Všechny starosti odplavaly za oceán zpátky do Nirmu – kam patřily. V krčmě to mohl být jen on, jeho neovladatelná tělesná schránka a sžíravý pocit viny, jenž se ohlásil pokaždé, když ho nějaká z tanečnic pohladila po rameni.

Věděl, že jen u ramen to nezůstalo, ale chtěl si to nalhávat. Dokonce ho přiměly si zkusit dýmku znovu. Už si nepamatoval, jestli to skončilo stejným neúspěchem, nebo zda to nějak udýchal.

Už padla tma, když procitl naposledy. Ležel v polštářích. Všude byly zapálené svíčky. Podle ohořelých knotů poznal, že tu musely hořet už nějakou dobu.

Chytil se za hlavu. V lebce musel mít snad milion střepů, které se zabodávaly hlouběji do mozku s každou další myšlenkou. Ani to, že zavřel oči, ničemu nepomohlo. Možná se to dokonce zhoršilo.

Tiše zakňučel. Draka neměl už dlouho, naposledy těsně před plavbou. Pár menších se mu nevyhnulo ani na palubě, ale ty sem nemohl započítávat.

Zakručelo mu v břiše. Kdy jedl? Nevzpomínal si, že by ústa měla nějaké sousto od doby, co opustili loď. Možná se měl víc soustředit na zaplnění žaludku než jen na to, jak ukojit touhu po alkoholu.

Tanečnice už byly pryč. Necítil žádné slídivé prsty, žádné teplé dlaně, jimiž pátraly po jizvách, o nichž jim Oda vyprávěl. Pravdou bylo, že Quinn žádné neměl, ale to se mělo stát tou výhodou – s takovou slídily tak dlouho a tak daleko, že ho nemuselo zajímat, zda je zklame nebo ne.

Pomalu otevřel oči. Podíval se vedle sebe. Ani Oda tady nebyl. Nevzpomínal si, že by opouštěl budovu. Nejspíš si šel odskočit. I Quinn by měl, ale to by musel mít nějakou sílu k tomu, aby se zvedl.

Opatrně se vytáhl na loktech a opřel se do polštáře za sebou. Doufal, že neudělal nějakou pitomost. Nikdy to nebylo dobré znamení, když měl v hlavě vymeteno. Posledně, když se to stalo, ho hodili na Daisy. Možná se neměl potulovat tak blízko náměstí Nirmu.

Vůně svíček ho pomalu uklidňovala. Soustředil se jen na ně. Sledoval malé plamínky, které svými pohyby připomínaly Sluníčko. Nejspíš byly i podobně teplé.

Hřbetem ruky si otřel pot z čela. Všiml si, že vlasy už nebyly stažené do culíku. Měl je volně přehozené přes ramena podobně jako to ty tanečnice. Ale on nemusel nic schovávat, jen potřeboval ulevit spálené kůži za krkem.

„Takže ty Quinn," ozvalo se ze stínu.

Nelekl se. Věděl, že tady není nikdo, kdo by mu chtěl ublížit. To, že Oda bez rozloučení zmizel, taky nemohl mít na svědomí žádný vrah.

Zaostřil za plamen svíčky. Oheň rozděloval ženino tělo na dvě poloviny – na tu, která se skrývala ve stínu, a na tu, jež se topila v žáru plamene.

„Ano," přitakal po chvilce ticha.

„Vědět, proč oni já říkat Sluníčko?"

To byla ona. Ta krásná žena z večera. Matně si vzpomínal na to, že s ní tančil. Dokázal si ji vybavit úplně celou.

Zavrtěl hlavou. Věděl, že to nemohla vidět, ale nechtělo se mu mluvit. Z úst mu odporně páchlo.

Žena se zvedla a vykročila k němu. Dokázal rozeznat pouze stíny, proto mu dělalo problém určit, kde zrovna byla. Tušil však, že nakračovala tiše. Možná tančila. Nedokázal si ji představit bez ladných pohybů.

Když byla až u něj, snědší kůže se zlatě zatřpytila. Quinn pozoroval, jak třpyt putoval od konečků prstů, které držela nad plamenem, až k rameni, jejž tentokrát nezdobil jediný tmavý vlas.

„Když se mě dotknout tam, kde nesmět, spálit se," odpověděla za něj.

Nechápal, proč mu to říkala. Ano, považoval ji za definici krásy, ale nic s ní nezamýšlel. Maximálně by prsty vyzkoušel, jakou technikou jí splétali vlasy, ale to bylo snad vše. Ani s prázdnou hlavou na ni nedokázal myslet jako na ženu – ne tak jako Oda na ženu.

Žádná další slova mezi nimi nepadla. Quinn si ani nebyl jistý, jestli tohle nebyl sen.

Položila mu dlaně na ramena. Posadila se na jeho klín. Pak si pamatoval jen to, že si natočila jeho vlasy na prst, zavřela oči a stiskla spálenou kůži na krku mezi svými rty.

Aktualizováno 15. 8. 2022