Sedět a čekat.

Nic jiného neznal. Poslední týden strávil sezením a čekáním na spásu. Ačkoli mu Sluníčko slíbila, že se vydají do města bez pomoci Plonosky, kdykoli na to přivedl řeč, nasadila jiné téma. Ani ona nevěděla, jak zraněného cizince dostanou přes poušť.

Tentokrát s ním trávila většinu času. Vyprávěla mu o tom, jak to v jejich krajinách chodí. Sem tam přepínala do svého jazyka, jak ji to rozvášnilo, a pak dlouze drmolila a divoce pohazovala rukama.

Quinn jí nerozuměl jediné slovo. Přesto se dozvěděl několik nových věcí.

Sluníčko mu vysvětlila, co to znamená být dcerou pána písku. Podle všeho se to od známé definice princezny značně lišilo. Její budoucí manžel s její rukou získal nejen půdu, která patřila Mrakovi, ale i možnost s ženou nakládat jako s měnou nejvyšší hodnoty.

„Víc zlato, víc cena," dodala a ukázala na náušnice. „Vyměnit za palác, nebo jiná žena."

Moc se mu nezamlouvala představa, že s ní někdo zachází jako s penězmi. Už předtím rozuměl, proč před sňatkem utíkala. Taky by si nechtěl brát někoho, koho v životě neviděl a neměl šanci poznat. Nyní mu to bylo o dost jasnější. Manželství se blížilo otroctví. Dostávalo úplně jiný význam, než jaký znal.

„Proč tě otec prodal?" zajímal se.

„Otec... vyměnil za palác. Čekat celý život, až bohatý. Milovat já. Kdyby nevyměnit, Zona zabrat země násilí, vzít žena a prodat."

„No jo, jak jinak. Nedáš dobrovolně, použijeme násilí. Typicky potijský," zabrblal si Quinn pod nosem a poškrábal se ve vlasech. Ještě si nezvykl na písek, který do nich vnášel vítr. „Takže ten Zona je tvůj nastávající."

Pokývala hlavou. Úsměv, jímž Quinna obdařila, když se posadila vedle něj, zmizel. Stačilo, aby zmínila jen to jméno, a z veselého milého Sluníčka se stal smutný mrak.

„Jak to chceš zastavit?"

Bylo na místě se ptát. Když už svolil, že jí pomůže, doufal, že přijde s nějakým plánem. Protože mu to běžně moc nemyslelo, nemohl se spoléhat na svůj rozum. A riskovat život pro něco, co nikdo předem nepromyslel? Bláznovství.

Bedlivě ji pozoroval. Už se přesytil výhledu na největší pískoviště na světě. Nechtěl se koukat na nic jiného než na ni. Měl pak pocit, že není v poušti, ale... poblíž pobřeží. Blízko oceánu, z jehož strany vál studený vítr. Její oči mu připomínaly klidnou vodní hladinu. Kroužek v nose v něm evokoval vzpomínky na lesk kovu.

Dlouho se k tomu nevyjadřovala. Pohled jí padl na prsty, v nichž si hrála s kusem látky. Kdyby se na ni nedíval, nejspíš by si zaváhání, které se projevilo mírným trhnutím a stažením obočí, nevšiml.

„Chci upřímnost," vyzval ji naléhavým hlasem. „Máš pořádný plán? Dostanem se do Plís, ale co pak? Dobře, dostaneme mě k doktorovi, pokud mě to nezabije dřív, než tam dojdem, ale... to není plán, Sluníčko. A vůbec, nemůžu ti říkat Sluníčko, je to divný, když nejsme svoji."

„Zasnoubit se," ozvala se ihned poté, co to ze sebe dostal.

„Se Zonou? Zbláznila ses?" vyhrkl. „Vždyť jsi sama říkala, že manželky sbírá jak trofeje a kupuje si za ně zem!"

„S tebou."

Kupodivu ho na tom nejvíce zarazilo to, že to vyskloňovala správně. Byl zvyklý na překládání si do srozumitelnějších tvarů až v hlavě, ovšem nyní, když to slyšel normálně už splynout z jejích rtů... Trvalo mu, než mu došlo, co se snaží naznačit.

Zasnoubit se. Chápala vůbec význam těchto slov? Co přesně po něm chtěla? Pokud si myslela, že si ji vezme jen proto, že je cizinec a neví, jakou cenu vlastně -

Otevřel ústa dokořán. Existovala nejméně stovka důvodů, proč by měl říct rázné ne. Cizinec z druhého kontinentu, mizerný příklad dobrého syna, muž na dvě věci - a ani jedna z toho nebyla živitel rodiny - a hlavně vyvrhel společnosti, že by se měl usadit tady? Možná jí měl vysvětlit, že je ten nejhorší, koho by si mohla vzít.

Ale nenamítal. Ačkoli chtěl naznačit, s jakou pitomostí si dovolila přijít, mlčel. A nakonec ústa, připravená ke slovu, zavřel.

„Mít velká cena," prohlásila chladně a vzala Quinna za ruce. „Ty prodat já za zem. Prodat můj otec."

„Vezmeš si svého otce?"

„Ano."

„A nebude to..."

„Nesmět vědět, že já jeho dcera."

„Hloupý plán. Blbější jsem neslyšel, u vidloně," zavrčel si Quinn pod nosem. „Nad zásnubama ani nepřemýšlej. Neprodám tě."

„Dostat zem," namítla.

„Nechci zem, chci domů."

„Dělat těžký, Vin," opáčila a podívala se na rozpadající se dunu. „Žena jako věc, nemít šance před život v svoboda. Nebýt možnost, jak vykoupit bez muž."

Připomnělo mu to, kolik práv měly ženy v Nirmu. Nejen že je přehlíželi, ony si ani nemohly vybrat manžela, s nímž chtějí strávit zbytek života. Většinou k domovním dveřím přijde vědec v ušmudlané košili a snaží se otci své vybrané vysvětlit, že jeho dceru dobře zajistí.

V Nirmu se ženy neprodávaly. Alespoň ne tak okatě a za takovou pálku. Ačkoli... kdyby v Nirmu měli princeznu, který muž by jí byl hoden? Vůbec nezamýšlel sebe jako možnost, už automaticky vybíral z největších mozků.

On by si Sluníčko nezasloužil. Věděl, že by neměl nejmenší šanci, kdyby žila v jeho světě.

„Jiný plán... nem-mám," špitla žena do větru.

„Moc možností nemáme," přitakal Quinn a promnul si bradu. „Ale něco najdem. Neodletím domů, dokud nebudeš doma ty."

„Vin," vydechla s úsměvem a přitáhla si ho do objetí.

Prvně si o její rameno opřel hlavu. Pak, když mu došlo, že se jen tak neodtáhne, nasál vůni solí a neznámých květů, které si vplétala do copů. Pořád voněla jako lákavé dobrodružství. Jako výprava za potopeným pokladem.

Dovolil si zavřít oči. Nelíbilo se mu, že by se měl zasnoubit takhle brzy a bez možnosti jiné volby. Ale pravdou bylo... že ani jinou nechtěl. Nedokázal to vysvětlit. Už když ji viděl poprvé a přičichl k ní, věděl, že si to zapamatuje navždy. Přesto ji k sobě nemohl připoutat. Nikoho.

„A... co jen lhát o zásnubách?" vypadlo z něj.

Plácla ho po zádech. Nejdřív cosi zabrblala ve své mateřštině, pak ho chytila za vlasy a zatáhla za ně, aby si koukali do očí.

„Rozhněvat bohy, blbec!"

„Dobře, dobře, chápu."

Netušil, že i tady měli víru. Bylo to pochopitelné, ještě nedokázali vysvětlit, odkud se bere déšť, proč vane vítr a kam odcházejí duše zemřelých. Kdyby mu Ábel nevysvětlil, co všechno musí správný věřící znát, doteď by si myslel, že se ho žena snaží proklít.

Vlasy pustila. Dovolila si však plesknout ho dlaní po hlavě, aby bylo jasné, že nemá navrhovat podobné pochybné plány. U toho znovu zadrmolila pár cizích slov, která Quinnovi zněla jako holínka a oplatek, a vyhodila paže nad hlavu.

Quinn si promnul temeno a tiše zakňučel. Měla ránu, to se jí muselo nechat.

„A jak..." začal rozvážně a naklonil se do boku, aby jí viděl do obličeje, „jak lidi poznají, že jsme zasnoubený?"

Poklepala si na kroužek v nose.

„Znamení, že žena otecov-a. Když nemít, poznat, že mít muž," odvětila Sluníčko pohotově.

„A kam ho dáš? Jako ten kroužek."

Ukázala na něj. Quinn si hned dlaní schoval nos. Děsilo ho všechno, co dokázalo projít kůží - včetně mačety, s níž se učil bojovat.

„Ne, do nosu ne!" vypískl jako malé dítě.

„Někde, kde vidět," dodala a opatrně mu ruce od nosu odtáhla. „Chtít do ono jít? S... mnou?"

Sklopil pohled na jejich ruce. Slovy nedokázal vyjádřit, jak moc chtěl svírat v dlaních byť jen kousíček jejího těla. Ruce, pas, tváře... Dotek na něj měl zvláštní vliv. V něčem se podobal alkoholovému pobláznění, v něčem tupé opilosti a následné kocovině.

Jako na zavolanou se ozvala bolest hlavy. Střízlivěl nehezky. Byl zvyklý ze sebe vyklopit obsah žaludku a celý den jen polehávat vedle kaluže zvratků, dokud nebude dost silný na to, aby se otočil na druhou stranu. Teď po něm všichni chtěli něco víc.

Silou si stiskl spánky. Pevně sevřel oční víčka k sobě. Možná by ocenil víc než pár hliněných hrnků vody na den. Chápal, že s ní musí šetřit, ale když byl raněný, myslel hlavně na jídlo a žízeň. A někdy hlad ustoupil, ovšem... žízeň nikdy.

„V pořádek?" zajímala se žena mateřsky starostlivým hlasem.

„Jo, jen... se potřebuju konečně vyspat."

„Vyspat se mnou v Polis."

„Kéž bys věděla, co jsi právě řekla... hned bys slova změnila."

„Mah?"

„A-ale nic."

Spustil paže volně podél těla. Pak se opatrně a velmi pomalu zvedl do stoje. Musel se opírat o stěnu, aby nenamáhal zraněnou nohu víc, než byla schopná unést.

„Půjdeme. I kdybych měl jít pěšky."

Líbila se mu představa měkké postele, dostatku vody, nějaká ta pálená a koláče pravd, na které se těšil už od chvíle, co se o jejich existenci dozvěděl. Už měl dost sezení a čekání. Ani netušil, kolik dní tady ztratili.

Sluníčko se objevila u jeho boku. Podepřela ho pod loktem.

„Nedojít daleko," namítla. „I když jít víc dobrý, nezvládnout daleká cesta. Zařídit odvoz."

Kývla hlavou k dobytku. Quinn nepoznával ani jedno z nich, nedokázal je pojmenovat. Vůbec se nepodobala nirmským krávám, ani zdaleka by je nemohl poměřit s jejich slepicemi ani ovcemi.

„Koupit za prsteny." Poklepala si na hlavu. „Čekat, až ty odhodlat."

„Mohla jsi mě nakopnout."

„Nevěděl, jestli ustát důstojnost."

Koutky se mu vytáhly do unaveného úsměvu. Princezna nebo ne, tahle žena věděla, jak na něj. Měla ho omotaného kolem prstu už od krčmy. A ačkoli jí stále neodpustil, že ho nechala hodit do díry a podstoupit tuhle zkoušku výdrže, byl rád, že se tehdy rozhodl jít s ní.

Pomohla mu odpajdat k velkému zvířeti. Quinnovi se výškou málokdo vyrovnal, proto se hodně divil, že byla kreatura větší než on. Musel zaklonit hlavu, aby viděl na ploché zuby, mezi nimiž se skrývala nejmíň týden stará stébla suché trávy.

„Mloraná," řekla Sluníčko a pohladila podivného tvora po srsti. „Je vytrvalý. Vydržet celá cesta."

„Smrdí."

„Ty smrdět víc."

Poušklíbl se. Nebyla daleko od pravdy. Snad má Polis i vanu. Rád by se do ní naložil a celý den nechal odplavávat špínu i nesnesitelný puch.

Sluníčko ho pustila a ustoupila o krok dozadu.

„Počkat tady."

Než se stačil ozvat, odběhla do domku. Asi se rozloučit. Quinn neměl tu potřebu vyjádřit vděk. Pravděpodobně by mu nerozuměli a mysleli si, že se jim snaží sdělit něco jiného. Možná se měl Sluníčka zeptat, jak se řekne děkuju. Ušetřil by se tím spousty trapností.

Chvíli sledoval vchod. Doufal, že se brzy vrátí. Něco ho však zatahalo za vlasy. A když se otočil zpátky, skoro zapištěl, sotva mu došlo, že si je podivný tvor spletl s pastvou.

Trhl sebou zpátky. Mloraná sice pustila, ale jemu se nepodařilo udržet rovnováhu. Pád na zem byl tvrdý. Naštěstí se noze nic nestalo. Paní domácí by mu nepoděkovala, kdyby si ublížil ještě víc.

Mloraná se zařechtala. Quinn nakrčil nos a vyplázl na ni jazyk. Ne že by to zvířeti vzalo tu radost.

„Vin!" zvolala Sluníčko a vyběhla k němu.

Podebrala ho pod pažemi a pomohla mu zpátky na nohu. Quinn si všiml, že ho z druhé strany přidržoval někdo další. Ten muž, co u něj žebral.

Jen co stál pevně na nohou, jala se Sluníčko k vysvětlování:

„Mirt odvézt na cesta. Netrefit sami."

Stručné a jasné. Co víc si mohl přát? Ihned pochopil. A pak i odsouhlasil.

„Dobrý nápad."

„Naučit jezdit na mlo," dodala a zazubila se na zvíře od ucha k uchu.

Kupodivu k ní sklonilo hlavu a nechalo se pohladit. Jako by tu mrchu, která toužila vidět ostatní trpět, někdo vyměnil za přátelského a loajálního tvora.

Možná jí vadí ten pach.

Ani se nezabýval možností, že by tvor nebyl ženského pohlaví. Byl to zvyk pojmenovávat všechno, co se dá použít jako prostředek k dopravě, ženským jménem. Daisy. Filea. A i další vzducholodě. Všechno to začalo Archou.

„Když nebát, ona milá."

Propálil zvíře pohledem. Zbylo mu jen doufat, že cesta nebude trvat moc dlouho. Jinak riskoval, že přijde o rozum. A tentokrát to bude natrvalo.

Bohové, smilujte se nade mnou, problesklo mu hlavou, když muž poklepal na hřbet zvířete a posunkem mu naznačil, aby se posadil.