Polis. Město zubů času. Království písku. Všemi těmito výrazy se dalo nemalé město postavené převážně z pískovce popsat.

Kdyby sem nemusel zavítat každý měsíc pro koření a ovoce, ocenil by tu jinakost, jakou místo vynikalo. Možná by neohrnoval nos nad pískovcovými zdmi, které cihly neviděly ani z dálky, víc si všímal detailů v podobě stínění v ulicích, což byla práce tmavě červených kusů látky.

Ani tentokrát však nenechával pohled sklopený na udusaném písku, jejž sem přivála ranní bouře. S nezájmem a bez špetky viditelné emoce ve výrazu obličeje koukal do bezesklých oken. Když náhodou našel někoho, s kým si vyměnil pohled, kývnutím pozdravil a posunul si klobouk níž k nosu.

Ačkoli to nebylo poprvé, co zavítal na druhý kontinent, kůže si na to ještě nezvykla. Domů se vracel se spáleninami na rukou a nose. Proto mu Oda pořídil ten klobouk. O pestrobarevných perech prohlásil, že je to nutný doplněk. Kdyby mu je nepřilepil, dávno by je zahodil. A nasadil znovu, aby nemusel sledovat jeho zklamaný výraz.

Procházel se vycházkovou rychlostí. Kráčel pyšně jako páv, ruce nechával spojené za zády. Svou posádku od přistání neviděl, dal jim rozchod až do zítřejšího rána, na kdy naplánoval odjezd domů. Proto se podivil, když se vedle něj zastavil jeden z obyvatel města a pokusil se mu prodat koláč pravd. On na ně moc nebyl, zato většina členů posádky se po nich mohla utlouct.

Zdvořile odmítl. Už dávno přišel na to, že ignorací se nic nevyřeší.

Ke konci nepříliš široké uličky potkával více lidí než doposud. Obličeje zakryté kousky téměř průhledné tmavé látky se tlačily na sebe a vytahovaly se vzhůru, aby viděly, co se děje na jednom ze zdejších náměstí.

Ani on zvědavosti neodolal. Obyčejně by ho tam táhl Oda, ale protože se zašil s ostatními v nejbližší krčmě, svou přirozenou zvědavost a touhu po poznání nemohl na nikoho svést. Proto nejprve váhal, zda by měl. Ovšem ani tehdy, když nakukoval na stavbu Archy, se nedokázal držet zpátky, tak proč by se to dnes mělo změnit?

Koutky se mu samovolně zvedly do spokojeného šklebu. Tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by ho zastavil. Cítil se jako v nirmských lázních, kde mu teplá voda omývala zažranou špínu mezi prsty na nohou. Ano, takhle dobře se cítil.

„Počkat, počkat!" pištěl ženský hlas ve zdejším jazyce.

Poznával ho. Sotva si na něj pamatoval, naposledy se setkali snad před sedmi lety, ale... že by ji konečně chytili? Udělali něco, co celý svůj život považoval za naprosto nemožné a absurdní?

Chvíli se rozmýšlel, jestli by měl jít dál a na zvědavost zapomenout, nebo by se jí měl zastat. Pokud se kolem potulovalo tolik lidí, znamenalo to jediné; veřejný trest. Co si pro ni stráž připravila?

„Neprodávám zmetky!"

Povzdechl si. Dlouho to nevydržel. Ačkoli tu ona pro něj nebyla, nemohl se otočit zády ke člověku, který potřebuje pomoc. Dokud s tím může něco udělat.

Prodral se skrz dav. Když zbývala poslední hlava, přes niž nic pořádného neviděl, zastavil se. Stačilo mu se jen nahnout na stranu, aby se přesvědčil o tom, že je to skutečně ona. Kde se celé ty roky schovávala?

„Docela drsný, co?" vyrušil ho Oda z přemýšlení.

Trhl sebou a sklopil pohled na trpaslíkovu lysinku na vršku hlavy. Nevšiml si ho. Asi ho přilákal dav. Neměl by se tomu divit, jeho věrný přítel ho následoval kamkoli, když to zavánělo dobrodružstvím, nebo ženami.

„Musím jí pomoct," zamumlal si kapitán pod knírem.

„Hovno musíš. Nezapomeň, co ti udělala, Noe," namítl malý muž a povyskočil na místě. „Nic moc nevidim, co se tam děje?"

Místo odpovědi se procpal blíž. Nepochyboval o tom, že ho Oda následuje. Pak je od středu dění nedělilo žádné tělo, za nímž se mohli schovat.

Ačkoli se ji za ty roky naučil ignorovat, tohle nemohl přejít jen tak. Starší žena, jíž by neznalý tipoval kolem šedesátky, přestože jí táhlo na sladkých sedmdesát, ležela s rukama za zády v kleci a křičela do davu o pomoc.

Ještě ji nikdy neviděl v takovém stavu. Ano, už se setkali, dokonce víckrát než jednou, a vyříkali si dávné spory, ale ani ve snu by si ji nedokázal představit takhle. Šedé vlasy jí zakrývaly polovinu ušmudlaného obličeje, i tak si všiml viditelné únavy na pokraji vyčerpání. Nezdálo se, že by jí ublížili víc, než bylo třeba ke spoutání.

„Nechceš jí pomoct, že ne? Po tom, čím sis kvůli ní musel projít," připomněl mu Oda.

„Pořád je to moje matka."

„Prodala tě za cestování."

„Když ji prodám za moji pohodlnost, nebudu o nic lepší než ona."

„Ani nad tím -"

Nezastavil ho včas. Kapitán Noe se už rozhodl. Oda po něm stačil jen chmátnout a chytit ho za rukáv, než se mu přítel vytrhl a vykročil si to k podivně oděné stráži s červenými lásay*.

Oda po něm nekřičel. Nestál o nechtěnou pozornost. Tohle bylo jen mezi kapitánem a cestovatelkou, mezi synem a nezodpovědnou matkou.

„Zaplatím za ni," řekl lámavou pobřeštinou.

Žena vzhlédla. Jejich pohledy se setkaly. Ani nyní nepocítil cuknutí toho přirozeného pouta, jaké by mezi sebou měli mít. Jako by hleděl do očí někomu úplně cizímu.

Navzdory tomu, že mu úsměv dávno ze rtů zmizel, se žena poušklíbla. Vystavila tak na obdiv těch několik zbývajících zubů, které jí ještě nevypadaly. Skrz mezeru vystrčila jazyk a hekavě se zasmála.

„Noe!" zvolala s jemným náznakem přízvuku, ale pořád s nirmskou intonací. „Přišel jsi mě vysvobodit?"

Aby nemusel nic dlouze vysvětlovat, vytáhl z váčku peníze. Stráž nevypadala moc nadšeně z množství ražených mincí, které dostala jako výkupné za starou cestovatelku, ale ani oni nedokázali odolat lesku drahého kovu. Podplácení tu bylo na denním pořádku, žebráci a stroze oděné ženy na každém rohu. Takhle vypadalo největší město na druhém kontinentě.

„Zaplatil jsem za tebe," sdělil jí bez stopy po emocích a přidřepl ke kleci. „Za co tě zavřeli?"

„Prý mám moc vysoký ceny za zbytečný zboží," odvětila slabým hláskem a opatrně se vytáhla do sedu. Stálo ji to většinu sil, všiml si, že se sotva držela vzhůru. „Jen hledají důvod, aby mě dali zavřít. Pán písku Polis není zrovna zdvořilý muž."

„Poslední měsíce je to horší," přitakal kapitán a sundal si klobouk, aby na sebe lépe viděli. „Předpokládám, že domů nechceš."

„Jsem doma tam, kde je svět, synu."

„Myslel jsem si to. Dobrá tedy, Plonosko Objevitelko," oslovil ji schválně jejím smyšleným titulem na důkaz toho, že mateřského pouta nevyužije, „přeji ti příjemný pobyt na obřím pískovišti."

Plonoska sebou cukla. Oči jí skoro vypadly z důlků, když ji takto oslovil. Najednou nepůsobila tak unaveně jako spíš zaraženě.

„Dostaň mě ven," prosila ho. „Nakrm mě. A já ti řeknu, co jsem zjistila."

„Nemám zájem."

„Jde o tvůj původ, Noe. O tvůj urozený původ."

Zaťal ruku v pěst. Na jejich poslední schůzce mu vyprávěla o Třech králích, jediných vládců Potie, kteří respektovali pokrok a skutečně podporovali lid. Sehnat staré spisy z dob jejich vlády - a vlády jejich potomků -, byl podle ní nadlidský úkol, ale protože si to zvolila za svou životní misi, rozhodla se riskovat rodinný život a budoucnost se svým synem, aby tomu přišla na kloub.

Noe jí odmítal věřit. Opustila ho, když mu mléko sotva přestalo téct po bradě. Nechala ho na ulici, kde přežil jen díky dobrotě lidí, vysoce postaveným paničkám, jimž provětrával zaprášené sukně, a penězům vědců, kteří si takto zaplatili jeho mlčení. Musel lhát, krást, hodovat na cizím těle, aby přežil.

Už se tolikrát přiměl ji nenávidět, až si zvykl na to, že ji nechce milovat. A i když na něj koukala jako na svou spásu, nemohl se nad ní slitovat, jako to udělal už před lety.

Nasadil si klobouk zpátky na hlavu a urovnal pestrobarevná pera. Beze slova se otočil na vyšším podpatku a vyšel si to ke svému příteli. Stál tam jako jeden z mála, kdo zůstali. Dav se rychle rozpustil, když jim zničil zábavu.

„Noe, stůj!" křičela na něj Penelopa. „Musíš to vědět!"

„Jdeme," zamumlal směrem k Odemu.

„Seš si jistej? Nechceš vědět, co zjistila? Já bych to rád věděl," prohlásil trpaslík.

„Můj život to nezmění."

A ani můj vztah s matkou.

„Noe!" nedala si cestovatelka říct.

Oda respektoval kapitánovo rozhodnutí. Doběhl ho a dál kráčel po jeho boku. Ostatně jako vždy, když měl Noe za sebou těžké rozhodnutí. Tentokrát bylo jednoduché. K té ženě nic necítil, žádné pouto nesdíleli. Vyplatil ji jen proto, že jí splácel dluh.

„A co tvoje máma? Máš mámu?" přehrál se mu v hlavě hlas mladého Odeho.

„Zmizela," odpověděl mu stejně starý Noe.

„Jsem si jistý, že se vrátí. Ta moje se taky vrací, i když opakuje, že ji vidíme naposledy. Táta tvrdí, že ho natolik miluje, že bez něj nemůže být. Bratr říká, že odchází kvůli mně, ale já si to nemyslím."

„A co si myslíš?"

„Že všechny mámy se jednou vrátí."

Zavřel oči. Myslel si, že tyhle vzpomínky z hlavy vypudil. Jeho první rozhovor s Odem mu nasadil na nos růžové brýle.

Všechny mámy se jednou vrátí. Jenže ta moje zemřela v den, kdy mě opustila. Ta žena támhle je blázen, co si občas vzpomene na syna, když se jí to hodí.

„Netrap se tím," uklidňoval ho Oda tak starý jako dnešní den. „Však ona toho lituje, jsem si jistej."

„Neví, čím jsem si kvůli ní musel projít."

„Asi si prošla svým. Teda... knihy napsala skvělý."

„Nečetl jsem je."

Lhal. Přečetl je všechny. Jen se dozvěděl, že je jeho matka Plonoska Objevitelka, půjčil si z knihovny všechna její díla. Snažil se v nich najít ten důvod, proč ho tak brzy opustila, proč mu nenechala alespoň vzkaz nebo minimum majetku.

Ukázalo se, že byla posedlá modrou krví. Cestovala po světě, aby našla potomky Tří králů a sestavila rodokmen. Alespoň tohle mu tvrdila, když se setkali poprvé a on jí sdělil, že je její syn.

„Je to škoda, dozvěděl by ses některý pikantnosti ohledně zdejších ženskejch."

Zacukal mu levý koutek. Už se chtěl pousmát, kdyby mu to kamenná maska dovolila.

„No, co se podívat do krčmy? Vím, co tě rozveselí. Já zatím budu vyhlížet Quinna."

„Snad nedoufáš, že utekl."

„Je to šikovnej kluk. Nezapomeň, po kom je pojmenovanej," poznamenal Ode a zvedl prst k nosu.

„No právě," zabručel kapitán. „Quinnové způsobili dost škod, nemyslíš?"

„Stojím si za tím, že jsou voba nevinný. Jen maj smůlu."

„Jsou továrna na smůlu. Být tebou, držím se od téhle rodiny dál."

„Něco jsem jeho matce slíbil," namítl trpaslík. „A já sliby dodržuju."

„Já vím, příteli. Já vím."

Podíval se na něj. Kéž by tak mohl vrátit čas! Varoval by ho před tím, že mu Quinn zničí život. Nikdy by ho nezapletl do svých vlastních problémů. Kdyby mohl vrátit čas, změnil by všechno. Jen aby se tenhle malý človíček měl dobře.

Lidé pro přátele dělali různé věci. Někteří lhali, jiní prozrazovali tajemství druhých. Noe se provinil obojím. Lhal Odemu tolikrát, že se styděl sám sebe nazývat jeho dobrým přítelem.

Ale když šlo o lásku, tam přátelství končilo. Skoro o něj přišel. A cítil, že i nyní o něm pochybuje. Přestože si Noe za svými rozhodnutími stál, díky Odemu si uvědomoval, že by se nad některými měl zpětně zamyslet.

Zastavil se. Povzdechl si.

„Pomůžeme jí," rozhodl nakonec a zarazil si klobouk až k nosu.

Ode se široce usmál. Za tlustými skly brýlí se objevily nadšené jiskřičky. Jako by omládl o těch dvacet let a oba se vrátili do bezstarostných životů dvou mládenců, jejichž závody v tom, kdo získá víc ženských srdcí, neznaly limity. Jako by to bylo včera, co mu řekl, že na ni konečně zapomněl.

„To je slovo do pranice, u vidloně!"

„Ale mluvit s ní nebudu. Nezaslouží si to. Jen jí koupíme jídlo a odvedeme ji k vozu. Určitě ho má někde blízko."

„Třeba ti řekne, že seš fakt následník trůnu."

„Silně pochybuju. I kdybych byl, co se na tom změní? Jsem starý kapitán Daisy. Oženil jsem se s prací. Nebudu ji podvádět s potijským trůnem."

„Moudrý slova, kapitáne."

*lása - dlouhá látka omotaná kolem hlavy, zpravidla zakrývá uši a sahá přesně do poloviny čela (poznámka pod čarou)