Doufala, že když s ní půjde jen Lothe, cesta bude příjemnější. Ale on od té doby, co opustili provizorní tábor, nepromluvil. Nechával ji za sebou, čímž jí ukázal, že si zasloužila jeho důvěru, ale jeho slova ještě ne.

Neodvážila se promluvit jako první. Neměla se čeho bát, tento muž by jí neublížil, dokud by mu nedala pořádný důvod. Přesto cítila, že kdykoli otevřela ústa ke slovu, hrdlo jí zakryla neviditelná bariéra, skrze niž nepronikl ani vzduch z plic.

Zpěv ptáků se ji snažil uklidnit. Malí opeření tvorové vysedávali na vysokých větvích stromů s bílou kůrou, sem tam natočili drobné hlavičky, aby na cestovatele viděli. Někteří z nich přelétali ze stromu na strom, aby lidem neunikl jediný tón jejich nádherné písně beze slov.

Sissi hudbě nikdy nerozuměla. Nebylo to něco, co jí přirozeně šlo. Pamatovala si, že si od barda, který se do Údolí náhodou zatoulal, půjčila jeho nástroj. Nedokázala ho udržet v rukou, natož že by na něj ještě hrála. Tohle raději přenechávala těm, kdo mají ten hudební cit a nebojí se, že ho někdo zneužije.

Podle všeho byla hudba jedním z klíčů od srdce, proto umělec hodně riskoval, když hrál pro někoho, kdo klíče sbírá do výstavy. Ať to znamenalo cokoli.

Studený vítr ji polechtal za krkem. Ošila se. Takhle chladno u nich nikdy nebylo. S tím, že bude zima, když se blížili k severnější části, musela počítat, ale celý život si myslela, že se Trivium nacházelo jen o kousek výš než Údolí. Možná se mýlila. Nebo za to mohly ty kopce, jež musela zdolávat?

Lothe byl daleko před ní. I přestože ho tížila kroužková zbroj, pohyboval se ladně a svižně – jako zrovna osvobozený jelen. Ještě mu chyběla karamelová srst a majestátní paroží. V těch plavých kudrlinách, z nichž sluneční svit vytvářel nádherně podsvícené ptačí hnízdo, by se jistě vyjímalo.

Nestačila mu. Zmáhala ji únava. Nebyla zvyklá na dlouhé cestování. Vlastně nikdy dřív necestovala tak daleko, většinou jí stačilo vyjít před dům a doufat, že zákazník dojde k ní. Chybějící dobrá kondice ji stála každý třetí dech, který se proměnil v tiché sípání, občas doplněné o hlenovitý chrchel a dlouhé zakuckávání.

Chtěla vytrvat. Chápala, proč tak hnal. Trivium zjevně nebylo moc daleko, ale slábnoucí teplo paprsků napovídalo, že se unavený kotouč chystá zalézt do peřin. Museli tam dorazit ještě za světla.

Nohy ji bolely. Lýtka i chodidla měla jako v jednom ohni. Chloupky, jež jí pokrývaly tělo všude, kam dosáhla i tenká vrstva snědší kůže, se napřímily tam, kde ji pohladil vánek. Jen s lýtky nic nenadělal, ty zůstávaly takové, jaké je Cael stvořily – široké, bledé a pokryté řídkou světle hnědou srstí. Ale ani ta ji před chladem ochránit nemohla.

Kousala se do rtu. Měla žízeň, trápil ji ten tísnivý pocit prázdného žaludku. Jednu dlaň dlouho nechávala na bouli, jíž přezdívala břicho. Mnoho mužů se jí ptalo, zda čeká potomka. Neměla to srdce jim říct, že kdyby to byl potomek, tak jedině snědený.

Styděla se sobě prohlašovat, že je stará panna. Ale nikdo ji nechtěl, když měla věk na vdávání, a teď, když jí táhlo skoro na čtyřicet let, o ni každý jen zakopával.

Podívala se na svého společníka. Ten by jistě nemohl milovat tak ošklivou ženu, jakou Sissi byla. Zkrotila by pro něj své vlasy, obličej by si pomazala tunou pudru, dokonce by si pořídila nádherné šaty, které by skryly její nepříliš přitažlivou postavu, ale ani taková změna by nestačila.

Lothe byl krásný. Nepatřil mezi ty nejvyšší, ale rozhodně na něm trochu síly viděla. A Sissi o něm mohla jen snít.

Opřela se dlaní o strom. Potřebovala nabrat nový dech. Z nedostatku vzduchu se jí točila hlava. Cítila, že pokud se nenadechne pořádně, bude ji to stát rovnováhu. Už se sice dostala mimo nebezpečí pádu, to však neznamenalo, že si při něm nemohla ublížit. Pud sebezáchovy jí na tmavém plátně očních víček přehrával všechny konce – zábavné i méně –, k nimž by mohlo dojít, pokud neposlechne varování, jež vysílá její oslabené tělo.

„Nezastavujeme se," prolomil Lothe to dlouhé ticho.

Pomalu k němu zvedla zrak. Doufala, že jí to odpustí. Potřebovala jen chvilku, aby obnovila zásoby sil. Nebo aby si sáhla na to úplné dno a hledala v něm poslední zbytky energie, jež v sobě měla. Vzhledem k tomu, že poslední dva dny jedla tak málo, toho moc nebylo. A i to na dně jí stačilo sotva na pár kroků.

Kdyby se mohla vymluvit na stáří, udělala by to. Ale tohle s ním nemělo nic společného. Zažila víc šoků za několik hodin než za celý svůj život. Určitě se to nějak podepsalo na jejím zdraví.

Lothe se na ni otočil. Na kovových drátcích se zaleskla červeň zapadajícího slunce. Určitě už narazilo na špičky stromů. Krvácelo k smrti, aby se v jeho zániku mohla zrodit temná noc, osvícená jeho slabým druhem – Měsícem.

Sissi toho o astronomii moc nevěděla. Stačilo jí znát Bystrou, hvězdu, která byla na obloze nejjasnější. Podle ní se cestovatelé orientovali. Vždy se objevuje na jihu.

Kvůli zamyšlení nad noční oblohou si nevšimla, že se dostal až k ní. Sotva na něj stačila zaostřit, než se postavil po její pravici a vzal ji za ruku. Ten krásný pocit několika stovek netopýrů v žaludku dlouho netrval – téměř okamžitě si její paži přehodil přes ramena, jako by to byl jen pytel s levným zbožím, a podepřel ji.

Výškově se sice lišili, přesto pocítila úlevu. Kdyby byl jen o kousek menší, nesla by se mu hůře, ale takto to bylo ideální. A i Sissiiny kroky se za jeho nohama táhly plynuleji, navazovaly na sebe s pravidelností úderů vodních kapek po dešti.

„Děkuji," zašeptala tak tiše, že to sotva mohl slyšet.

„Musíme tam dojít před setměním. Poděkuj západu slunce," odvětil s nebývalým klidem.

Když velitel nepostával poblíž, ani ten stud, podle nějž Lotheho poznávala, se neukázal. Teď, když osaměli, viděla, že bez otce za krkem byl mladý voják soběstačný, silný a vytrvalý. A i vynalézavý, to se mu muselo nechat.

Keřoví, jímž se museli prodírat, postupně sláblo. Lothemu se podařilo najít vyšlapanou cestičku. Sissi to uvítala, konečně nehrozilo, že bude vyšlehaná větvičkami dřív, než jí v Sídle víry ukáží skutečný bič.

Ty obavy z mučení a popravy se stále držely. Přece by se šlechta nechovala hezky k někomu, kdo byl o několik tříd níž. Hlavně když se jednalo o nejvyšší šlechtu – královnu a její bratry.

Nikdo si nebyl jistý, kolik jich měla, ale běžně se uvádělo, že jedenácti mužům dala nejvyšší pozice v království – a jednomu oficiální místo po svém boku.

Kdyby Sissi byla královna, nikdo by na její ošklivost nehleděl. Měla by všechno, na co by pomyslela. Nádhernou zahradu s exotickými květy, dobytek, o nějž by se nemusela starat, manžela, jehož láska by nikdy nevyhořela, protože si ji mohla zaplatit... Ne, tak hluboko by neklesla. Našla by si někoho, kdo by miloval ji a ne její bohatství a moc.

Což ji přivedlo zpět k mladému vojákovi. Mohl by ji milovat, kdyby nastoupila na trůn? Za předpokladu, že by nebyl její pokrevný příbuzný, ale entita ví, zda se na to u vyšší šlechty vůbec hledí. Pokud se dostane až na dvůr, bude mít tu čest to zjistit. Jestli dřív nepřijde o hlavu.

Naprázdno polkla. Volnou ruku instinktivně přitáhla ke krku. Představa, že by na něm nic nebylo, ji děsila. Co když vrchní učenci přišli na to, jak využít znalosti z její hlavy bez toho, aby potřebovali přímo ji? Že by jim stačila jen hlava?

Lothe ji bez varování posadil na zem. Zmatená žena se rozhlížela kolem sebe. Skoro všude trčely ze země husté keře, neupravované. Očividně tu dlouho nikdo nebyl.

Ten moment, kdy se vytvořil předěl mezi barevností a šedavými odstíny, nestačila postřehnout. Všimla si jen toho, že se stíny, jejichž dlouhé prsty hladily její chlupaté nohy, protáhly. Najednou vše získalo nádech děsivosti. Místa, kde by se bez problémů procházela a kochala se přírodou, to kouzlo ztrácela, když na zemi padala přikrývka ke spánku kolébající tmy.

Přitáhla si kolena k sobě. Už ji nezajímalo, že se sukně vyhrnula nezdvořile vysoko. Lothe jí stejně nevěnoval pozornost. Slyšela ho za sebou.

Nikam nešel. Prostě tam dřepěl, pažemi se opíral před sebou, aby nespadl. Kroužková zbroj se držela nad zemí.

Sledovala ho. Byl tím nezajímavějším v širokém okolí. Jiskřičky, jež vycházely z křesadla, jen na chvilku osvítily jeho tvář, ale i to málo jí stačilo k tomu, aby ji mohla obdivovat.

Zamlouvaly se jí tvary mladého obličeje. Tváře, na nichž byla znát červeň, nos, který byl o tolik menší a tenčí než ten její, zkrášlovaly desítky jinak neviditelných pih.

Asi moc času na slunci netrávil. Vypadal nezdravě bledě.

To, co zažívala, se ani v nejmenším nedalo nazývat láskou či poblázněním. Lothe byl první muž z vyšší šlechty, který se k ní choval jako ke člověku. Pociťovala hlavně vděk, pokoru a chovala k němu úctu, žádné hluboké city. Obdivovala jeho krásu, to nemohla popřít, ale cítila, že oni dva pro sebe stvořeni nejsou. Přesto by se stal dokonalým manželem, kdyby svět fungoval jinak.

Podařilo se mu zažehnout louči. Ohnipasův potomek ji pohladil po tváři svým oranžovým světlem. Oheň sliboval teplo. Natáhla by k němu ruce, kdyby nevěděla, že jí snadno ublíží.

Lothe se narovnal. Posvítil do jeskyně. Dokud se světlo nenalepilo na temné stěny, ani by si jí nevšimla. Opřela si loket o koleno. Ještě neměla v plánu se zvedat.

„Půjdeme dál," prohlásil její společník. „V okolí jsou lovci."

„Jsou problém?" zajímala se.

S lovci se setkala jen párkrát. Byli to lidé, kteří trávili víc času v lese než doma. Ve vesnici jim říkali povaleči, protože když už se objevili před prahem, hodili úlovek po manželce a lehli si do postele – pokud něco z toho měli. Většinou šlo o samotáře, neoženěné a zarostlé. Ti šperky nepotřebovali. Proto je potkávala tak málo.

Ale možná byli zdejší lovci jiní.

Lothe s odpovědí váhal. To ticho ji ubíjelo. Chtěla dostat všechny odpovědi jako na stříbrném podnose, alespoň jednou. Když už s ní konečně jednali jako s jim rovnou, zasloužila si vědět, s čím má tu čest.

„Ne. Většinou nejsou problém," odvětil klidně a nabídl jí pomocnou ruku. „Tak půjdeme?"

Sklopila pohled na jeho dlouhé prsty. Rozhodně se na jemnou práci hodily více než ty její, přesto s nimi dokázala hotové zázraky, když měla dostatek času a inspirace.

Zůstal mu na nich prášek z křesadla. Neváhala o nic déle. Vložila svou lopatu do jeho docela drobné mužné dlaně a nechala ho, aby ji vytáhl zpátky na nohy. Ocenila by delší odpočinek, ale pokud chtěl pokračovat, nehodlala ho zdržovat. Navíc, cíl už byl blízko.

Oprášila si sukni – už ze zvyku. Pak se kousla do rtu, v pokusu přebít to pálení špiček chodidel, a vyšla za ním do jeskyně. Naštěstí ho napadlo ji vzít za loket, takže nehrozilo, že i když jejich světlo zhasne, jeden druhému neztratí.

Nikdy neměla tmu v lásce. Děsila ji. Nemohla tušit, co se v ní skrývá. A po zkušenosti venku v lese si usmyslela, že pokud to vyloženě nebude nutné, zůstane hezky v bezpečí světla svíce, dokud se den nevrátí na trůn.

Držela se u svého společníka. Tiskla se k němu, jako by hrozily mrazy. Její kroky byly nejisté. Stopy, jež vytvářeli v bahně, mizely ve tmě, když se od nich vzdalovali.

Otočila hlavu zpátky. Na to se koukat nechtěla.

Studený vánek, který bloudil mezi keři a lechtal je za ušima, si našel cestu i dovnitř. Obtančil plameny louče, lákal je k sobě svůdným pískáním na stěny jeskyně. A oheň jej chvíli poslouchal – vlněl se do rytmu, vypraskával melodii a riskoval, že pokud se vyčerpá, zhasne.

Toho se bála snad nejvíc.

Zakručelo jí v břiše. Už to byla nějaká doba, co se hlad ozval naposledy. Prázdný žaludek ji trápil většinu cesty do Trivia. Kupodivu si nestěžovala na žízeň, ačkoli si nepamatovala, kdy hrdlo zvlažila. Podle pachutě, jež se jí držela v ústech, odhadovala, že to pár hodin bude. A když si na to vzpomněla, žízeň se k hladu přidala.

Nic z toho, co si myslela, nevyslovila nahlas. Ze strachu, že promluví v moment, kdy se to nejméně hodí, zamknula svá ústa na sedm západů, ne-li osm – opatrnosti nebylo nikdy dost.

V tom tichu slyšela zrychlený dech – ten její. Lothe byl podivně klidný. Ale i jemu tep postupně divočel, když se dostávali hlouběji do jeskyně.

„Lothe?" zachraptěla, jako by nemluvila celou věčnost.

To muselo být poprvé, co ho oslovila. Nebo ne? Paměť jí nesloužila jako dřív. A tady nemohla myslet na nic jiného než na to, jak ráda by si pochutnala na čemkoli, co se udrží na talíři.

Mladý voják se zastavil. Oslepilo ji ostré světlo louče, jak ji k ní přiblížil.

„Ano?"

Naprázdno polkla. Už ani sliny neměla.

„Je to správná jeskyně, že?"

Na to se ho chtěla zeptat už venku, ale tam sotva popadala dech. Tady se nějaká slova hodila, protože i když měli to málo světla, jejž louče slibovala, nebylo to dost. Musela vědět, že ten muž, který ji přechytl tak, aby se jejich dlaně s mlasknutím spojily, je pořád on a ne někdo jiný.

Odtáhl louč dál od jejího obličeje. Musela přiznat, že se bála, když byl oheň tak blízko. Stačilo jen pár čísel a už by ji nikdo neuhasil. Vlasy hořely hodně rychle. To si vyzkoušela v praxi. Několikrát.

„Doufejme," zašeptal hlubokým hlasem a stiskl její ruku pevněji.

To pro ni bylo nové. Nikdy dřív se s nikým za ruce nedržela. Věděla, že to často býval projev vděku, ale stávalo se, že jím pánové mlčky oznamovali náklonnost. V tomto případě však mohla přestat snít o životě v bavlnce na královském dvoře.

Chystala se zase vyjít, aby jeho mladým nohám stačila, ale Lothe se ani nepohnul. Svítil někam do chřtánu jeskyně a bezcílně hleděl před sebe.

„Bojím se, že se ti tam něco stane," přiznal. „Můžu tě nechat jít. Budu potrestán, ale svoboda jiných za mou bolest stojí, madam."

„Sissi," představila se mu. „Chci tam jít. Potia potřebuje pomoc. A pokud můžu přiložit ruku k dílu, udělám to."

Zaslechla tichý povzdech. Něco by ještě dodala, ale už jí došla slova. Chtěla odtud co nejrychleji vypadnout. Všude bylo lépe než v zatuchlé jeskyni, kde každý krůček mlaskal, jako by se nad ní lidožrouti olizovali a pohledy si sdělovali, jak výtečně ta žena ve volných potrhaných šatech vypadá.

„Tohle je poslední šance," ozval se po krátké odmlce Lothe. „Až dojdeme do Sídla, nebudeš mít šanci k útěku. Prakticky se staneš otrokem královniných přání. Inu, bude tvrdit, že jsou královnina."

„Naši královnu zvolili Cael. V jejích žilách koluje ušlechtilá modrá krev. Bude mi ctí jí otročit. Kdybych utekla... nemohla bych se vrátit do Údolí. Otec se asi nikdy nevrátí."

„Ten blázen, co vzlétl, je tvůj otec?"

„Ano."

„Můj otec je povrchní uzeměnec."

„Já vím," dodala tiše. „Půjdeme? Zdálo se mi, že slyším hlasy."

„Měli bychom," přitakal a otočil se na ni. Ten smutek a prosby v jeho očích se jí vryly do paměti – tam, kde jí tuto vzpomínku nikdo nemohl ukrást. „Opravdu to chceš?"

Ani tentokrát s odpovědí neváhala. Byla pevně rozhodnutá, že Potii zachrání před hladem, který ji čekal. Alespoň mohla sobě, světu i všemocné entitě dokázat, že ačkoli navenek krásou neoplývala, její nádhera sídlí uvnitř stárnoucí duše.

Přikývla na souhlas. Nemusela to potvrdit slovně, Lothe její gesto pochopil. Myknul rameny, jako by to nic neznamenalo, a dal se do kroku.

Sissi zůstala stát na místě. Jeho ruka jí vyklouzla. Nechápala, kde se v něm ta myšlenka svobody brala. Měl snad z královny strach? Vše, co o ní slyšela, nasvědčovalo tomu, že byla dokonalá panovnice – moudrá, spravedlivá, nadpozemsky překrásná a přísná, co se prohřešků týkalo. Sissi by nikomu jinému zlatou korunu nenasadila.

Zatřepala hlavou. Teď na přemýšlení nebyl čas. Tma k ní natahovala své dlouhé paže, aby ji skryla v náruči. Nechtěla s ní zůstat – rozhodně ne sama. Proto, ačkoli ji to stálo mnoho sil, vyběhla za mládencem.

Mnoho dalších slov mezi nimi nepadlo. Lothe se ji už nesnažil přesvědčit, že svoboda je to, po čem její srdce touží. Namísto toho poslušně odpovídal na otázky, jimiž ho žena zahrnula. Nebylo jich moc, nebyly osobní a k jejich zodpovězení stačilo pouhé ano a ne.

Jejich poslední zastávka Sissi stála vše, co měla na jazyku připravené. Slova si sbalila kufry a utekla od ní, s nimi i schopnost se jakkoli jinak vyjádřit.

Civěla na nádherné pozlacené dveře s ústy dokořán.

Za celý svůj život tolik zlata neviděla. Nechápala to. Tohle měl být tajný vchod, proč sem rovnou nepřiťukali ukazatel s cedulí ke královně tudy? Bylo to nádherné, to ano, ale nepraktické. A jakmile jí došlo i tohle, založila paže na hrudníku a na dveře se zamračila.

Nezdálo se jí to. Smrdělo to průšvihem. Byly to ty správné dveře? Nevedl ji ve skutečnosti za ostatními utečenci, aby pak za sebou jen nechal louči a počkal, až olej, vlasy a šaty, jež měla na sobě, udělají své?

Přiložila dlaň na mistrovskou práci. Kdyby dokázala vytvořit něco takového, už nikdy by nemusel otec pracovat na poli. Jistě to stálo stovky...

„Ustup stranou," požádal ji Lothe.

Nezmohla se na odpor. Za tak krátkou dobu se naučila poslouchat na slovo, i když to zrovna nebylo potřeba. Postavila se kousek od dveří a přitáhla ruku zpátky k tělu. Nechala se unést.

Lothe zaklepal klepátkem. To jako jediné nebylo ze zlata. Dveře zavrzaly, ze stropu spadalo tolik částeček prachu, že to připomínalo sníh, o němž četla v cestovatelských knihách. Zakryla si před tím oči – a právě včas, chvíli nato by ji oslepil pruh ostrého světla z druhé strany dveří.

„Tady se musíme rozloučit," řekl Lothe sklesle. Nejspíš až do posledního momentu doufal, že Sissi uteče. „Dál nesmím, dokud si mě nezavolá."

„Uvidím tě ještě?" zajímala se.

„Ne."

Ošila se. Jeho hlas byl najednou chladnější než tuny zmrzlého sněhu. Chtěla ho spatřit, ještě alespoň jednou, jedinkrát. To Lotheho si spojovala s milosrdností, kterou jí prokázal.

„Lothe –"

„Jdi. Čekají na tebe."

Pak se otočil na patě a odešel. Světlo louče, s nímž se jí do paměti zavrtala i ztrápená tvář mladého muže, pomalu mizelo ve tmě jeskyně.

Nestihla se s ním rozloučit. Nepoděkovala mu za jeho laskavost. Doufala, že jí lhal. Nemohla se smířit s tím, že ho už neuvidí. Byl to královnin synovec, musel být.

„Jdeš dovnitř sama, nebo tě mám odtáhnout?" ozvalo se z druhé strany dveří.

Neotálela. Naposledy se podívala na slabou záři mizející hvězdy. Poté, jako by už zapomněla, jak ji ta hvězda hřála, vběhla do ostrého bílého světla.

Dveře se za ní zavřely. Teď už se nemohla vrátit. Ale bylo tohle opravdu to, co mohlo zalepit jizvu po ztrátě otce?

Aktualizováno 15. 8. 2022