Ještě nikdy nebyl svědkem takové radosti. Jakmile se rozneslo, že se před nimi – respektive někde pod nimi – objevila pevnina, napětí, jež se ve vzduchu drželo, se v ten ráz rozplynulo jako kus lahodného sýra na mlsném jazyku.

Oda neohlásil konec tréninku. Ani nemusel, Quinn to pochopil. Proto zbraň schoval za opasek a pomalými krůčky vyšel ke svému kabátu. Naštěstí ho odhodil docela šikovně, nebyl na něm jediný špinavý flek. Nebo měl zkrátka štěstí, o umu se v jeho případě mluvit nedalo.

Nikdo se na palubě nechtěl zdržet moc dlouho. Ani kapitán, jehož loď byla jako jeho žena, na nic nečekal, a když konečně přistáli na pevné zemi, výsadek sám vedl. V čele s Noem nemohli udělat chybu, podle všeho se tu těšil slušné oblíbenosti a popularity.

Quinna ihned zaujalo to, jak se druhý kontinent lišil od Potie, jež byla vším, co znal, když nepočítal jeho rodné město Nirm. Tam, kde by normálně očekával hustě zalesněné oblasti, netrčel v zemi jediný kmen. Dokonce ani známky po tom, že tam někdy nějaké stromy rostly, prostě nic.

Vzduch byl nechutně horký. Jak si navykl na chlad tam nahoře – ani v Nirmu si moc tepla neužil –, dělalo mu problém se pořádně nadechnout.

Několikrát zalapal po dechu, než dokázal chytit ten správný. Po vzoru ostatních si překryl ústa šátkem. Už chápal, proč si je nesundávali. Možná by se mu hodily i brýle, které byly tím jediným, co bránilo vlasům v tom, aby se mu dostaly do obličeje. Zdejší slunce zářilo nezvykle ostře.

Postavil se do řady. Vedle něj se zařadil Oda. Otočil se před rameno. Potřeboval se ujistit, že je Ábel někde poblíž.

„Marně, Quinne," řekl Oda skleslým hlasem a zatahal ho za rukáv. „Pochybuju, že ho kapitán pošle s náma. Je to jenom krátká zastávka. Musíme doplnit zásoby, pak budem pokračovat."

„Cože? Myslel jsem, že tady je konec cesty."

Krtek si natočil knír na prst.

„Čeká nás ještě tak půl dne cesty. Soudě podle těch protáhlejch ksichtů tipuju, že tady zakotvíme na dýl než jenom na zásoby. Ne, že by mi to vadilo. Aspoň bude čas si skočit do krčmy. Jsem si jistej, že zdejší krčmářovic dcera tě vočaruje, tak jako nás všechny. Je nádherná. Ale to princezny bývaj."

Naprázdno polkl. Moc se mu to nelíbilo. Ale na druhou stranu, opravdu potřeboval změnit jídelníček. A pokud brzy nenajde schopnou toaletu, kde by mohl vyhodit všechno, co nechtělo ven, když pod sebou měli obrovský oceán, byl si skoro jistý, že se mu za to střeva pomstí v nejnevhodnější chvíli.

„Zklidni se, kamaráde," dodal ještě trpaslík a upravil si kabát. „Nasaď úsměv a poď."

Odporovat nemohl. Kdykoli promluvil Oda, dávalo to smysl. Byl rád, že takového přítele měl. Za těch několik dní na lodi se stačili sblížit – ne moc, ale i tohle málo stačilo k tomu, aby si trpaslík získal respekt a Quinnovo uznání.

Posádka opustila loď. Ábela za sebou neviděl. Odhadoval, že ho kapitán dal někam zavřít, možná do kajuty. Chovali se k němu jako k lidské bytosti, konečně.

Boty se mu do písku ani nezabořily celé a on už cítil, jak se ty malé kamínky pod podrážkou drtí. Nikdy si nemyslel, že ten pocit zažije. Že uslyší, jak půda křičí o kapku vody, jak prosí a polyká vše, co se odváží probořit svrchní vrstvu.

Nelíbilo se mu to. Zelo to tu zvláštní prázdnotou. Ano, písek byl docela hezký, když se na něj koukal jako na celek, ale sotva k němu přidal i to, jak horký je a že mu poškrábe naleštěné boty, tiše zavrčel. Už aby se vrátil zpátky na loď. Tahle zastávka se mu nezamlouvala. Vůbec.

Nad pískem se držel zvláštní oblak. Nebyl to ani mrak jako takový, spíš jako by se několik zrnek rozhodlo, že budou odporovat zákonům gravitace. Obraz, který se mu jevil v okolí vznášejícího se písku, se v horku rozmazával. Vzdálené duny se vlněly v rytmu hudby rozlehlé pouště.

Jako by byl opilý. A přitom moc dobře věděl, že do sebe obsah placatky vyklopil už před několika dny.

Zakryl si oči paží. Mohl si nasadit brýle, ale vítr, který mu foukal kolem obličeje, ho držel zpátky. Nechtěl spolykat všechny své vlasy. Od toho byly polévky.

„Nic nevidím, jenom písek," ozval se po chvilce ticha.

„Jo, je to kousek vodtud. Chápej, nemůžem jim ukázat vzducholoď," odvětil Oda, který se stále držel vedle něj.

Podíval se na něj. Malý muž byl chytřejší než on – a taky nenáročnější a plešatější. Na širokém nose mu seděly kulaté brýle, tentokrát zakryté dalšími, které se nápadně podobaly těm Quinnovým.

Olízl si suché rty. Brzy nato toho litoval. Takové pálení ještě nezažil. Rty byly slané. Kdy se stačil tak zapotit?

„Proč ji nemůžem ukázat?" zašeptal, když se v ústech objevila nová dávka slin, již těsně před vyslovením otázky spolkl.

„To tě ve škole neučili? Kdyby ti lidi věděli, že jsme vyspělí cizinci, přinutili by nás jim ukázat všecko, co umíme."

Ano, učili se to. Opakovali to snad každý den, aby si to zapamatovali. Nikdo nechtěl udělat ty stejné chyby jako v historii. Ani on netoužil po tom se zapsat na černou listinu hned pod svého jmenovce, šílence Quinna a nehodu Archy.

Na chvíli si sundal šátek. Vzduch pod ním byl nepříjemně horký a páchnoucí. Opravdu by si měl vyčistit zuby. Nebo by se mohl napít čerstvé vody. To, že ho obklopovala, když prolétali nad oceánem, bědování nezastavilo.

„Jo. Chápu," zabrblal si pod řídkým knírem a setřel si pot z čela.

Nejraději by si všechno svlékl. Jen boty by si nechal. Netušil, jestli by zvládl písek mezi prsty. Obvykle mezi nimi nesnesl ani mýdlo, jímž se je snažil vydrhnout.

Prstem uvolnil límec košile. Nechápal, jak tohle mohli vydržet. Měl na sobě možná patnáctinový zlomek tuku co jeden průměrný člen posádky, a přesto se potil tak moc, že by z něj mohli slanou vodu ždímat.

Třeba se ta zem napije. I když, ani já bych svůj pot nepil, prolétlo mu hlavou.

Vyčníval vysoko nad všemi ostatními. Ačkoli se schválně krčil, stále mu z řady vyčuhovala hlava i s rameny. Doufal, že když už měl tu výhodu, uvidí místo, kam míří, jako první, ale neviděl nic.

Odeho definice slova „kousek" se zjevně lišila od toho, co si pod tím představoval Quinn. Měl za to, že udělají pár kroků a budou tam, ale kráčeli ve vedru dobrou hodinu, než narazili na první stín.

Mlžil se mu zrak. Oči se snažily pročistit slzami. Pořád to však nebyl dostatečný důvod k tomu si ty brýle nasadit.

Šel za nimi jako tělo bez duše. Horké slunce mu pálilo kůži na nose. Pod culíkem se potil víc než kdekoli jinde, ale nepřehodil si ho přes rameno. Krk mu zezadu nic nechránilo, když si límec uvolnil, a nechtěl si spálit kůži.

Jejich pochod byl nezvykle tichý. Na všech pozoroval únavu. Skoro dva týdny plavby se na nich viditelně podepsaly. Dokonce i Oda, který měl na palubě Daisy energie a elánu na rozdávání, se sotva plazil.

„Támhle je oáza!" zvolal kdosi z posádky.

Žádné jásání. Bylo ticho. Jako by všechny projevy radosti vyčerpali už na lodi. Několik členů posádky jen pokrčilo rameny, jako by se nechumelilo, a zvedlo hlavy, aby se přesvědčili, že skutečně dorazili k cíli.

I Quinn se podíval. A byl mile překvapen tím, co viděl. Vysoké duny ze zlatého zrní se změnily na několik stromů s kůrou, kterou snad nikdy neviděl ani na ilustraci cestovatelských knih od objevitele Plonosky. Široké zelené listy vyrůstaly až ze špičky stromu a skláněly se asi do poloviny vysokého kmene, jako by se snažily schovat do vlastního stínu.

Čím víc se blížili, tím jasnějším se obraz stával. Kromě zvláštních stromů si všímal i nízkých keřů – ty byly na rozdíl od svých vysokých kolegů široké a husté, podobně jako posádka Daisy, vyjma Quinna.

Pak začal rozeznávat i budovy. Byly úplně jiné než ty, jež znal z Nirmu. Zdejší architekti toho o stavbách moc nevěděli, jak si stačil všimnout, ale odhadoval, že od Potie, odkud Nirmané pocházeli, se to moc nelišilo. Tady nebylo důležité, jak to vypadá, ale aby to posloužilo účelu.

Sklopil pohled na své nohy. Boty se bořily hlouběji a hlouběji s každým dalším krokem. Jako by chodil po tekutém písku a postupně se propadal. Možná tahle zem nebyla jen žíznivá, ale toužila i po kusu čerstvého masa.

Brzy se lesklý písek začal měnit na suchou trávu. Terén nebyl tak měkký. Boty se držely tak vysoko, že viděl podrážky i poté, co dostoupl.

Najednou ho chůze tolik nevyčerpávala, dokonce přidal do kroku, aby dohnal ty, kteří se rozutekli k budovám.

Kapitán ani nestihl zavelet. Všichni pochopili, že jakmile překročí hranici oázy, znamená to pauzu. A nezdálo se, že by to tlouštíkovi s hustým knírem a kýčovitým kloboukem s perem vadilo. Ani on se nezastavoval a šel přímo k jedné z budov.

Všichni to tady znali. Jen Quinn byl v oáze poprvé, tak se ještě rozhlížel. Měl v plánu následovat Odeho. Ten musel vědět, kam se hodí jít. Snad mu ukáže tu krčmu. Možná by uvítal i tu dámskou společnost.

„Tak co? Krčma?" zeptal se Oda.

„Bál jsem se, že to nenavrhneš," vyhrkl Quinn a odhrnul si vlasy z očí. „Chtělo by to... něco."

„Naprosto ti rozumim, kamaráde," odvětil trpaslík podobně znaveně a ukázal na jednu z budov, která byla s docela dobrém stavu. „Tak poď za mnou."

Nenechal se přemlouvat. Cokoli bylo lepší než stát venku a škvařit se na slunci. Potřeboval se zchladit. A taky napít. Už to bylo dlouho, co naplnil placatku naposledy. Cítil, že další dávka ho vysvobodí z nočních můr.

Očekával snad všechno, jen ne to, co spatřil, když překročili práh dveří od krčmy. Zvenku budova vypadala vcelku schopně, ale zevnitř byla v tak zuboženém stavu, že se bál na praskající stěny zle podívat, aby se mu nerozpadly před očima.

Oda byl naproti tomu nadšený. Nevšímal si toho, že mu nad hlavou viselo rozpadající se prkno. Jak by mohl, trčelo ze stropu mnohem výš, než sahala jeho hlava. Quinn se mu nevyhnul. Skoro se do něj praštil, kdyby včas neodtrhl zrak od stěny vedle sebe.

Instinktivně natáhl ruce nad sebe, když si prkno obcházel, kdyby tam na něj náhodou čekalo nějaké další překvapení. Nezapomněl se koukat i pod nohy, kam šlapal. Nechtěl zakopnout a natáhnout se na zemi. Kdo ví, kdy ta podlaha viděla vodu naposledy. A pokud vůbec.

„Je to takový nic moc, ale lidi tady jsou fakt milý," promluvil Oda o něco živěji a mávl na krčmáře.

Krčmář byl nevelký muž snědší pleti. Takový odstín Quinn nikdy neviděl. Dalo by se říct, že se mu pot zlatě leskl na vrásčitém čele, ale po šedinách nebyla jediná stopa. Přesto v tmavě hnědých očích viděl stáří a zkušenosti, které mohl pozorovat i u Odeho.

Jakmile si jich všiml, roztáhl koutky do toho nejširšího úsměvu, jejž kdy kdo Quinnovi věnoval. Jeho zuby hrály několika barvami, hlavně žlutou. Očividně tady neznali zubní hygienu. A to už začínal doufat v to, že se dočká koupele a vůbec nějaké očisty.

Musel smrdět. Už se ani necítil.

„To je Mrak," představil Oda krčmáře a roztáhl paže, aby mohl starého přítele obejmout. „Tak rád tě vidím, příteli."

„I já," odpověděl krčmář Mrak s podivným přízvukem a poplácal Odeho po zádech. „Bát se, že vy nedorazit."

„Na pořádnýho draka si přijdu rád," odvětil trpaslík a krčmáře pustil. „Jo a tady tenhle dlouhán, to je můj chráněnec. Však víš, jaký to je s nováčkama. Potřebujou pevnou ruku. Tak jako ženský."

Jazyk za zuby, Quinne. Tady to ženský taky nemají lehký.

„To být pravda," přitakal Mrak a podíval se na Quinna. „Jak se ti u my líbit, zelenáč?"

Prvně mu vůbec nerozuměl. Mluvil jeho řečí, ale když ho poslouchal, slyšel úplně jiný jazyk. Až později, když se mu podařilo všechno zpracovat, pochopil, na co se ho ptal.

Poškrábal se na zátylku a kousl se do rtu. Potřeboval si získat čas. Netušil, jak by měl odpovědět. Nechtěl krčmáře zklamat, ale zároveň moc dobře věděl, jak mizerně lhal. Nejlepší by bylo, kdyby Oda odpověděl za něj, ale ten se k ničemu neměl. Musel to udělat sám.

„Uh... um... je to tu... exotický."

To bylo vše, co ze sebe dokázal dostat. Další věta se na jazyk nedostavila. Zakašlal si do pěsti a tiše zamlaskal. Snad to, že skončil, naznačil dost jasně.

Krčmářovi to zjevně stačilo, protože jen přikývl. Pak objal Odeho kolem ramen a pohybem levé paže obsáhl snad celý lokál – pokud se tomu dalo tak říkat.

„Vítat zpátky, Oda," přivítal ho. „První drink být na já, ale pak vysolit, to být ty jasný, že jo?"

„Jak facka vod manželky."

Oba se zasmáli. Krčmář Mrak poplácal Odeho po zádech.

„Tak jo, sednout tam dozadu. Poslat sem Sluníčko," dodal ještě Mrak typicky otcovským hlasem a odstoupil od nich. „Něco my připravit."

Oda přikývl a vzal Quinna za rukáv. Odtáhl ho ke stolu, který se držel dál od ostatních. Možná proto, aby měli soukromí, možná se jednalo o stůl pro speciální hosty. To Quinn zjišťovat nechtěl, důležité bylo jen to, že tu nějaký stůl měli. A že tam stály i nějaké židle. I když, jestli byly v podobném stavu jako zbytek budovy, bál se, že se zlomí ještě předtím, než se posadí.

Už si jednu z nich odsunul, ale Oda ho zastavil tím, že položil na opěradlo ruku.

„Ne. Sednem na zem. To je slušnost," namítl a ukázal za sebe na místo s polštáři. „Tam."

Polštáře vypadaly lákavě. Líbilo se mu, jak se leskly. Určitě byly i pohodlné a mnohem stabilnější než tahle židle. Proto se Oda odporu nedočkal.

„Fajn. Sednem si tam," přitakal Quinn a židli pustil.

Oda vykročil před ním. Následoval ho. Dával si pozor, aby se ničeho – kromě podlahy, samozřejmě – nedotkl. Nechtěl, aby se jim celá budova sesypala na hlavy. Byl ještě moc mladý na smrt. A chtěl toho tolik objevit!

Povytáhl obočí, když si jeho přítel sundal boty. Pak si zacpal nos a zavrtěl hlavou. Tohle byl rozhodně jeden z těch nejodpornějších pachů vůbec. Ale on určitě nevoněl jinak. Bál se, že i jeho boty skrývají podobné smradlavé překvapení.

Položil se do polštářů, jako by mu to tady patřilo. Spojil ruce za hlavou, nohy překřížil u kotníků. Alespoň ponožky si nechal. Ačkoli bez nich by to možná bylo lepší.

„Neboj se. Vyzuj se a poď. Je to v poho, takhle se to dělá."

„Nevím, jestli je to dobrej –"

„Tak poď, nebo Sluníčko nepřijde," přerušil ho a poklepal na místo vedle sebe.

Quinn zaváhal. Polštáře ho lákaly, to ano, ale vyzouvat se mu nechtělo. Co když to bude horší, než jak si myslel? A opravdu si potřeboval odskočit. Ale nemohl kamaráda zklamat.

S povzdechem se sehnul a za doprovodu tichého kňučení si boty sundal. Nebylo to tak zlé, jak se domníval. Dokonce skoro nic necítil. Buď jeho čich tak otupěl, nebo na tom byl mnohem lépe než Oda.

Po vzoru trpaslíka se položil do polštářů. Sotva se tam uvelebil, věděl, že zvednout se bude nadlidský úkol. Bylo to tak pohodlné, že ani nechtěl pomyslet na to, až se toho bude muset vzdát a vyjít si za nějaký keř. Pravděpodobně tady o toaletách ani neslyšeli.

Opatrně nohy natáhl. Přečuhovaly. Určitě byl tím nejvyšším návštěvníkem, jakého tu měli. Podle všeho ti, co žili v oáze, se výškově vyrovnali Odemu. Mohl všem přezdívat národ trpaslíků, když mu sahali kousek nad pas.

„To je paráda, co? Rozhodně to za tu cestu stálo."

„Ale jó," zamumlal Quinn a přivřel oči.

Za to utrpení na slunci nestálo snad nic, ale tohle se tomu blížilo. Kdyby mu na lodi řekli, že si sice bude hovět v polštářích jako královna, ale že bude muset zaplatit žízní a únavou a spálenou kůži na nose, dvakrát by si to promyslel.

Zklidnil dech. Snažil se nemyslet na to, jak je střecha nad nimi nestabilní a že dovnitř prokukují sluneční paprsky. Nechtěl vzpomínat ani na to, že Ábela nechal samotného na Daisy. A že má zatraceně velkou chuť na vychlazenou pálenou.

Ačkoli to tady nevypadalo nejlépe, když zavřel oči, byl jako v ráji. Ptáci, kteří vysedávali na střechách domů, zpívali nádherné písně. Jejich exotické hlasy splývaly v dokonalé symfonii. Tu by nedokázala napodobit ani stovka umělců a jejich joel.

Povytáhl koutky. Na suchých rtech se mu usadil spokojený úsměv. Ještě tu neměl vše, co by rád uvítal, ale i tak se cítil výtečně. Možná to za to peklo venku opravdu stálo.

„Quinne," vyrušil ho z relaxace Oda a dloubl ho do ramene. „Podívej se. Támhle jde."

Otevřel oči. Bál se, že ten ráj zmizí, ale byl tady. Celý lokál se změnil. Ty nedostatky, jichž si doposud všímal, se staly vylepšením nádherně exotické atmosféry. Z tohoto úhlu se všechno zdálo nádherné.

Pramínky světla, které dovnitř pronikaly skrz díry ve střeše, se rozplývaly v prostoru tak, že více než tenké linky připomínaly široké toky divokých řek. A ta divokost a nespoutanost světla nebyla tím jediným, co si získalo jeho pozornost – vlastně to kleslo na druhou pozici, když mu do zorného pole vkročila ta nejkrásnější žena, jakou za svůj krátký život spatřil.

Moc ze svého otce neměla. Na rozdíl od Mraka byla docela vysoká – na to, jak málo zdejší obyvatelé rostli. Její tělo se oblilo na správných místech, přesně tak, jak mu to líčil Oda, když vyprávěl o své první ženě. Dlouhé černé vlasy sem tam protkala modrou mašlí, která nahrazovala jeden ze tří pramenů z copánků, jichž měla nespočet.

Většina copánků byla svázaná do drdolu, jenž držel díky dlouhé modré stužce, na vrcholku hlavy. Připomínala tak trochu ty zvláštní vysoké stromy, ale to jí na kráse a exotičnosti ještě přidalo. Dokonce i ty vlasy, které si nesplétala, se kroutily do miliard malých prstýnků, připravených se nasadit na nekonečně dlouhé elegantní prsty.

O oblečení se toho moc říct nedalo. Zaujalo ho, že na sobě měla přesně to minimum, jímž zakrývala ta správná místa. Odhalovala takové množství kůže, aby to bylo vhodné do společnosti, ale zároveň se mu z toho tajil dech.

Ženy z Nirmu nikdy nebyly moc hezké. Většina z nich se o sebe moc nestarala. Jejich úkolem bylo porodit schopného potomka – syna, v tom nejlepším případě –, pak se starat o to, aby se měl muž i syn dobře a moc se venku neukazovat.

Když se nad tím zamyslel, moc nirmských žen neviděl. Ve škole se sem tam nějaká objevila, aby dívkám ukázala, že práce v dolech není tak příšerná, jak jim doma vyprávějí, ale to jen výjimečně. Zaslechl, že některé matky dokonce své novorozené dcery házely z hory, aby se o ně nemusely starat, ale to už patřilo do kategorie hospodských povídaček.

Pochyboval, že tahle někdy musela pracovat v dole. Její kůže byla dokonalá snad všude, kam dohlédl. Dokonce i dlaně, jež měly trochu světlejší odstín, ho svým způsobem lákaly.

Při chůzi se vlněla podobně jako duny ve vedru. Jako by každý krok byl úplně jiným tancem. Nakračovala zlehka, tak, že se bosými chodidly dotkla nejprve špiček, pak až dostoupla patami.

Kdykoli se ukázala pod pramenem světla, její snědá kůže se zlatě rozzářila. Možná proto, že se potila a právě tyhle kapičky měly tu nádheru na svědomí, ale i kdyby to tak bylo, na tom nesešlo. Líbila se mu. Tak moc, že zapomněl mluvit, když dotančila až k nim a přidřepla.

Už pochopil, proč jí říkají Sluníčko. Přinesla k nim světlo – ne to horké a spalující, které na ně čekalo venku, ale příjemně teplé, to, které pohladí a neublíží. A i když to venku pomalu zapadalo a lokál ztrácel tu zlatou barvu, s ní poblíž cítil, že slunce je tady uvnitř.

Široce se usmála. Ten úsměv měla po otci, o tom nebylo pochyb. I její zuby, pokryté plakem a nečistotami, připomínaly citrony, jež převáželi v sudech.

„Vítat, pánové," řekla Sluníčko a přehodila si vlasy na záda. Quinn se musel držet, aby se nepodíval na to, co odkryla. „Otec vy posílat draka."

„A taky Sluníčko. O tvojí kráse už se básní i u nás, drahá," odvětil Oda, který už dávno seděl a natahoval se po keramické misce.

„Být milý, cestovatel."

Její hlas byl oproti tomu, jak vypadala, zcela obyčejný, jen s tvrdým jižanským přízvukem. Nehodil se na zpěvy, dokonce ani tiché popěvky. Ovšem to ničemu nevadilo. Ona se stala uměním skrze obraz.

Neviděl, jestli se červenala. Ani netušil, zda by to dokázala. Byla by to červená, nebo čiré zlato, co by se usadilo na kulatých tvářích?

„Otec se ptát, jestli chtít tanečnice," oznámila jim.

„Jasně," vyhrkl Oda a dloubl do Quinna. „Tady mladej ještě neví, co ho čeká. Nevzala by sis ho pod křídla?"

Jejich pohledy se setkaly. Do tohoto momentu se na něj dívka přímo nepodívala. Už chápal, proč se tolik lišila od svého otce. Nebylo to výškou, dokonce ani tvarem těla, ale těma očima, které na něj koukaly. Ještě nikdy neviděl nikoho, u koho by mohl tvrdit, že má v očích zlato.

Měl na jazyku pár slov, ale nedokázal je ze sebe dostat. Ústa otevřel naprázdno. Jazykem si olízl suché rty. Netušil, co chtěl jako první, jestli chytit Sluníčko za ruku a zatančit si s ní, nebo se pořádně napít.

Než se stačil vyjádřit, natáhla k němu ruku. Ani si nevšiml, že se postavila. Z tohoto úhlu se mu taky líbila. On snad neexistoval žádný, v němž by vypadala jinak.

Přijal ji.

Neváhal.

Tentokrát nemusel.

Aktualizováno 15. 8. 2022