Kapitola XIII.
Trvalo to ještě pár dní, než si Ábel zvykl na to, že zdejší kuchař umí jen tři pokrmy – sušené maso se starým pečivem, talíř čehosi s čímsi a citronovou polévku, již Quinn oficiálně přejmenoval na nejkyselejší břečku všech věků.
Už ohrnoval nos snad nad vším. Ukázalo se, že byl mnohem vybíravější, než si Quinn myslel. I než vypadal. Vsadil by se, že by snědl i jeho, kdyby mohl, ale když ho viděl, jak se dloubal v prapodivné kaši, pochopil, že jeho vzhled klamal.
Zůstával v pozoru. Nemohl tušit, kdy se Jhessovi naskytne příležitost k tomu, aby se starce zbavil. Podle těch výrazů, které si spolu vyměňovali, bylo to znechucení vzájemné. Ale dívali se na sebe jen u jídla, tak se těžko odhadovalo, jestli se šklebil nad talířem, nebo chtěl kuchaři oznámit, že stojí za děravou botu v zimě i jako plavec.
Dokonce ani Jhesso se na svůj pokrm moc netvářil. Kdyby nevěděl, že jíst to je vlastně utrpení, tipoval by, že ochutnával už z rendlíku. Pořádnou večeři neměli od návštěvy přístavu s citrony. Quinn by se tam rád vrátil, klidně i sám, jen aby se nemusel ládovat tímhle.
Chtěl Ábela naučit všemu, co znal. Což netrvalo dlouho, byli s tím hotovi ani ne za půl dne. Ukázalo se, že i když toho Ábel v hlavě moc neměl, snažil se vystupovat jako moudrý starý muž. To mu občas procházelo i u Odeho, který se někdy přišel podívat na palubu, aby zkontroloval Quinna.
Vysvětlování toho, jak funguje pohon vzducholodě, dávno vzdali. Protože se v tom Quinn nevyznal tak dobře jako palubní mechanik, Oda šel s nimi. V životě necítil tolik polknutých sprostých slov. Tucet vidloňů by se mohl jít zahrabat, Oda měl mnohem bohatší slovníček. Sem tam mu i něco ujelo. Ta slova slyšel úplně poprvé.
Dnes odpoledne je čekalo bezvětří. Kapitán brblal, že to na druhý kontinent nestihnou včas. Údajně tam měli dávno být. Quinn chtěl tyto poslední hodiny věnovat tréninku s mačetou. Ne, že by to někdy potřeboval, ale nemohl tušit, co na ně na druhém kontinentu čeká.
Přemluvil starce, aby to také vyzkoušel. Jakmile Ábel uchopil mačetu, pochopil, že celý život pracoval s motykou. Nikdy neviděl, že by ji někdo bral za čepel.
Kousl se i do rtu. Cítil tu bolest za něj.
„Né, to musíš chytit tady za tohle," vysvětlil mu jako profesor žákovi a prstem poklepal na rukojeť. „Vypadá to krátce, já vím. Ale taky to není do dvou ruk, jenom do jedný. Ta druhá musí být připravená buď bránit, odstrkovat, nebo dodávat pořádný švih."
„Nevypadá to jako meč," namítl Ábel a kritickým okem si mačetu prohlédl.
„Protože to meč není. Dvojsečnou čepel nepoužíváme. Nejsme bojovníci, spíš..."
Chtěl říct „alkoholici", nebo „ochlastové", ale včas se zarazil. Určitě už na to přišel, nemusel to ještě zdůrazňovat. Proto zvedl čepel k očím tak, že je vodorovně půlila, a krátkým švihem prosekl vzduch. Bylo to tiché, přesto to zaslechl.
„Um.. spíš dobrodruzi," dokončil a spustil paži s mačetou vedle těla. „Většinu času je to jenom ozdoba. Já jsem nikdy bojovat nemusel. Ale máma chtěla, abych se uměl bránit. No a Oda taky."
„Dětem by nikdo neměl dávat do rukou zbraň," prohlásil stařík a opatrně mačetu přechytil. „Kdyby to viděla má Sissi... bojím se, že by se jí to nelíbilo."
Chtěl mu začít vysvětlovat základní techniku, ale jeho slova ho zarazila. O své dceři mluvil často. Quinn se na ni nikdy neptal, bál se, že by to mohlo staříkovi ublížit. Ale čím víc se o ní dozvídal, tím zajímavější se zdála být.
Podíval se na mraky. Pořád na ně pařilo slunce pozdního odpoledne. Večer byl ještě daleko. Navíc jako by se tím cestováním den prodloužil.
V kabátě mu bylo takové teplo, že by si ho i sundal. Ale Oda ho varoval před silným větrem. Údajně je čeká těsně u pevniny, ale říkal to už před několika hodinami a Quinn ještě žádnou změnu nepociťoval. Bodejť když bylo bezvětří.
„No... uh... ta vaše Sissi nemá ráda zbraně?" zajímal se mladý plavec.
Mohl se zeptat na spoustu jiných věcí, ale vybral si zrovna tohle. Když byl nervózní, nemyslelo mu to – víc než obyčejně.
„Je to tak," odvětil Ábel a otočil hlavu k mrakům. „Nemá je ráda. Nepochopil jsem, kde to vzala. Ta ženská čte a čte... Je zvědavá, víš? Jednou přišla s tím, že si nepřeje, abych rozsekával motykou slimáky. Neměl jsem to srdce jí říct, že když je pohřbíme zaživa, budou trpět víc."
„Zní jako pacifistka."
„Jako kdo?"
„Jako ten, kdo chce mír. Nebo něco takovýho. Ale bez boje. Nepodporuje války, bitky, hádky, zabíjení... a tak. No, my nirmani zrovna bojovníci nejsme, to přiznávám. Moc se v zabíjení nevyznám. Což je asi dobře. Tenhle kabát musí zůstat bílej, než se vrátím k matce, jinak jsem o hlavu kratší."
„To zní jako ona," přitakal.
„Jako moje matka?"
„Jako ty."
Quinnovy tváře se zbarvily do odstínu večerních červánků.
„A... uh.., jaká teda je? Jako mimo to, že nemá ráda násilí."
„Nebudu lhát, krásy moc nepobrala. Caine nebyla ta nejhezčí ženská v okolí, ale její lůno slibovalo potomky. To žena, kterou jsem miloval, neměla."
Překvapeně na něj zíral. Nechápal. V Nirmu se o lásce nemluvilo, většinou se partneři prostě přirazovali. Alespoň u těch výše postavených, aby se udržoval ten řetězec géniů. Ale ti, co byli jako Quinn, si mohli vybírat. Mohli se rozhodovat srdcem, ne mozkem. A to mnohdy bolelo víc, když ho každá odmítla, protože byl v jejich očích pitomec. A kdo by chtěl za muže pitomce?
Celý život žil v přesvědčení, že Potia je podobná. Že i tam mají lidé na výběr, alespoň co se lásky týče.
„Tys svou ženu nemiloval?" podivil se.
„Když s někým žiješ dlouho, naučíš se s ním vycházet. Torie zemřela při porodu. Nezvládla to ani ona, ani můj syn."
Pochopil, že zašel moc daleko. Ábelovo obočí připomínalo smutné housenky. Co byl tady na lodi, neviděl ho se pořádně usmát. Jeho dcera mu musela chybět. A tím, že se na ni a na jeho minulost vyptával, mu zrovna nepomáhal.
„Omlouvám se," zamumlal a promnul si prsty loket. „Nechtěl jsem tě... no... rozesmutnit, nebo tak."
„Co na tom sejde, když se tam nevrátím? Smutný být můžu. Klidně po zbytek života. Snad už nebude trvat dlouho."
„Dostaneš se domů. Slibuju."
Pak spolu dlouho nemluvili. Ukázalo se, že se Ábel trochu uvolnil, když ze sebe dostal pár slov. Jeho pohyby nebyly tak trhané jako doteď. Dokonce i oči trochu zajiskřily pokaždé, když si muži vyměnili pohledy.
Sice to ani nyní nebyla žádná sláva, ale udělali správný krok vpřed. Možná jen potřeboval někoho, komu se mohl svěřit. Naděje, že se dostane domů, mizela v dáli s každým dalším dnem. Ale Quinn mu chtěl plavbu zpříjemnit. A pokud možno i ty poslední dny, jež ho čekaly.
Vysvětloval Ábelovi správný postoj. Snažil se, aby to pochopil i on, ale občas narazili na mezeru v terminologii. Naštěstí se brzy vrátil Oda, kterého si předtím nechal kapitán zavolat, aby jim spočítal únik energie – alespoň co Quinn pochopil.
Mechanik to s mačetou uměl dobře. Věděl, že tu Oda sloužil pěknou řádku let, ale netušil, že uměl i něco jiného než kontrolovat motor, jíst, pít a spát. Nerad někoho podceňoval – a hlavně přátele –, ale dokud ho neviděl s mačetou tančit v kruhu, nevěřil tomu, že s ní uměl zacházet.
Byl uchvácen ladnými kroky. Líbilo se mu, že ačkoli vypadal vtipně, když prováděl otočky, koutky mu ani trošku necukaly. Jako by Odeho tvář zkameněla.
„Kde ses tohle naučil?" vyhrkl, když se Oda zastavil a uklonil se.
„Na druhým kontinentu," odvětil jeho přítel a schoval mačetu zpět za opasek. „Tohle umění máme vod nich."
To věděl, že boj nepocházel z Nirmu, ale předpokládal, že se učili u zemchodců z Potie. Popravdě, dokud se nedozvěděl, že existuje něco jako druhý kontinent, všechny zásluhy připisoval Potii.
„A... ty mačety?"
„Taky. Ukazovali nám víc užitečných zbraní, ale nám stačilo tohle. Střelnej prach je tady na vzducholodi nebezpečnej, bumerangy taky. Stejně jsme tu neočekávali žádný hosty. Tady dědula nás překvapil."
Ukázal na Ábela a poušklíbl se. Konečně byl starý dobrý Oda zpátky. Ten tanečník, který sotva mrkal, se Quinnovi nelíbil. Ani trošku.
„Co nás tam čeká?" zkusil to Quinn ještě.
„Pro nás jsou důležitý jenom koláče. Vo zásoby se staraj Jhesso s Barelem. Kapitán nikomu jinýmu nevěří. A já jsem prej levej, tak mě nechává si odpočinout. Někdy mě nechá se pomazlit s Daisy."
„Daisy je tahle vzducholoď," vysvětlil Quinn Ábelovi.
„A taky jedna výborná ženská," dodal Oda. „Shoda jmen. Ale tuhle rachotinu mám taky rád, nemysli si. Jen bych s ní do lože nevlezl, to zas ne. Loď patří zásadně kapitánovi."
Než Quinn stačil zareagovat, sebral Oda Ábelovi mačetu. Stařík si nestěžoval, dokonce mu ustoupil, aby měl na svůj ostrý tanec dostatek prostoru. Tentokrát se však nestali svědkem potleskuhodného představení.
Oda si čepel prohlížel. Prstem ji ohmatal. Quinn ho nestihl zastavit. Leknutím sebou škubl, když jeho přítel přejel po ostré hraně a prohlédl si provedený řez na bříšku palce.
„Je tupá jak můj brácha Orinn. Tímhle bys neupižlal ani mouchu, dědulo," poznamenal a prsty si promnul knír. „Snad ju nebudeš muset použít. Nikdo z nás. Vy dva byste to asi nepřežili. No, minimálně jeden z vás."
„Tady Ábel je mnohem silnější, než se zdá," bránil přítele Quinn a založil paže na prsou.
„Von taky nějakou šanci má, dlouháne," odvětil a švihl mačetou tak, že špička chladné zbraně opsala půlkruh. Tou následně ukázal na místo, kde bylo mladíkovo srdce. „S tímhle postojem bys byl mrtvej. Předveď mi, co umíš."
„Když já to moc –"
„Mám tupou mačetu, no tak. A není to jak učebnice. Tohle tě nesežvýká zaživa. Možná si odneseš pár modřin, ale na to ženský letěj, věř mi."
Vůbec se mu do souboje nechtělo. Jedna věc byla se předvádět před Ábelem, který v životě mačetu neviděl, ale když měl bojovat doopravdy... Bál se, že se před Ábelem ztrapní. O to nestál.
Podíval se na staříka. Ten strach, jenž v něm po několik dní převládal, ustoupil do pozadí. Nahradila ho přirozená lidská zvědavost. Samozřejmě, že jim nedůvěřoval, ale když mu chtěli ukázat, jak by se mohl ubránit před případným nebezpečím, vzbudili v něm zájem.
Quinn si přál skočit do jeho kůže. Chtěl se tam zabydlet alespoň na pár minut. Byl si jistý, že Ábel neměl nejmenší ponětí o tom, co to závislost a kocovina je. Určitě neznal ani ty příšerné dny a noci odvykání si a detoxikace těla. V jeho těle by se měl dobře.
Otočil se zpět na svého přítele. Oda si jednu dlaň opíral o široký bok. Paži, v níž třímal mačetu s tupou čepelí, měl spuštěnou podél těla.
„Neboj se. Budu tě šetřit."
Připomínal mu krtka. Nebylo divu, pokaždé, když se podíval do těch jeho malinkých očí – schovaných za tlustými skly kulatých brýlí –, v nich viděl nějaké zvíře. Taky se rád v něčem hrabal. Proč na to nepřišel dřív?
Nakonec se odhodlal mačetu vytáhnout a postavit se tak, jak to pozoroval i u Odeho. Oproti němu však nevypadal jako zkušený bojovník, ale spíše jako postřelená labuť, která neví, na kterou nohu se může postavit a která to schytala.
Pokrčil levé koleno. Snížil tak své těžiště. A to by mohlo být to jediné, co si o postoji pamatoval. Přiznával, že nepatřil mezi zrovna pozorné žáky.
„Pojď do mě," vyzval ho Oda s neskrývaným nadšením.
Quinn naprázdno polkl.
„Nejsem si jistý, jestli –"
„Váhal bys, kdybych byl pirát?" přerušil ho krtek.
„No... vlastně jo. Každýmu se dá pomoct. A-ale ne do hrobu, to ne."
„Quinne, dělej. Je to jenom trénink, nic víc. Cvičný, kapiš?"
Pokýval hlavou. Rozuměl tomu. Přesto se mu do souboje jeden na jednoho nechtělo. Byl si jistý, že to nikdy nevyužije. Nedokázal by nikomu ublížit. Nepřející, to mohl být, ale ne vrah.
Zhluboka se nadechl. Vzduch vyfoukl pootevřenými ústy. Poměrně slabý vánek použil jeho vlasy k pohlazení po tváři, jako by ho chtěl podpořit v rozhodnutí – ať už bylo jakékoli.
Zdržuješ, Quinne. Kdybys to udělal, už bys mohl nasávat u kapitána.
Zatřepal hlavou. Teď nesměl na nic myslet. Neubránil se teatrální úkloně, když se konečně rozhodl. Na další výzvu nečekal, prostě na něj vyběhl s nadějí, že provede alespoň jeden správný pohyb.
Oda byl připraven. Otočil se patě – podobně jako při tom tanci – a plácl plochou mačety Quinna do stehna.
Sice minul koleno, ale účinek to mělo stejný. Mladík zavrávoral. Sotva se udržel na nohou.
Něco takového nečekal. Ale když na něj vyběhl, jinak to ani dopadnout nemohlo. Mohl být rád, že mu po této chybě neozdobí jinak bledou kůži několik přírodních barevných tetování. Švih neměl takovou energii a sílu, aby mu dokázal ublížit.
Zastavil se těsně před zábradlím. Už chápal, proč tam bylo. Nikdy ho nepovažoval za zbytečnost, dobře se o něj opíralo, jen ještě neznal pravý důvod, proč vyplýtvali tolik dřeva na to, aby tam těch tyčí bylo víc.
Aby to bylo blbuvzdorný, odpověděl si.
Otočil se na patě směrem k Odemu. Trpaslík – nebo k němu víc seděl ten krtek? – se pod knírkem šklebil. Mačetu měl připravenou, kdyby Quinna napadlo zaútočit, ale zbytek těla vypadal, jako by čekal spíš na večeři. Což nebylo daleko od pravdy, i Quinnovi kručelo v žaludku.
„Už bys byl mrtvej," oznámil mu. „Ale kdybys takhle někomu vběhl do zad... no, dotyčnej by musel být hluchej i slepej, ale jo. Možná bys to přežil."
To nebyla pochvala. Utahoval si z něj. Ale myslel to dobře. Quinn mu to nemohl zazlívat, Oda takhle běžně vyučoval. Tvrdil, že nejlépe se učí zkušenostmi – čím horšími, tím lepší. Alespoň si to pořádně zapamatuje.
Potřeboval mu dokázat, že ze sebe může dostat víc. Chtěl mu smáznout ten škleb ze rtů. Stačilo udělat alespoň jeden správný pohyb, pak – ale tím si nebyl tak jistý – by to mohlo jít samo.
Odložil si kabát. Nechtěl bílou látku zašpinit. Už tak bylo s podivem, že na sobě neměla jedinou skvrnu, pokud nepočítal kapsy. Většinu útoků u stolu schytala pevná vesta, k níž se dal kabát připnout. Tu mohl svléct, ale cítil se o mnoho pohodlněji v ní. A ani vítr se neodvážil prorazit skrz, vestu jen láskyplně hladil – to dlouhé nadýchané rukávy košile schytaly všechen větrův hněv.
Oda měl pravdu. Blížil se silný vítr.
Přehodil mačetu do druhé ruky. Nikdy nepřišel na to, jestli byl opravdu levák, nebo jen pravák, který občas upřednostňoval levou. Neměl příležitost to otestovat. Jakožto známý nešika nesměl dostat do rukou nic, čím by si mohl ublížit. Ale tady na Daisy mamčina pravidla neplatila.
„Nechceš si ušpinit kabát, hm?"
Jeho slova ho nemohla vyprovokovat. Už tak se předvedl jako horlivý hlupák. Tentokrát si chtěl vyčkat na vhodnější příležitost k útoku a pokusit se u toho nedělat rámus. Oda měl pravdu – když svůj útok oznamoval předem, měl by očekávat, že nepřítel stihne zareagovat.
„Je čistě bílý," bránil se horlivěji, než bojoval.
„To můj byl kdysi taky. Ale bílá se zpere," odvětil jeho malý přítel a posunul si brýle výš po krátkém nose. „Připraven na druhý kolo, zelenáči?"
„Když ti to řeknu, budeš očekávat útok."
„Tak jsi připravenej, nebo ne?"
„Jo," zabručel si Quinn pod nosem a hřbetem ruky si otřel pot z čela. Byl nervózní.
Oda popošel víc ke středu paluby. Quinn pomalu kopíroval jeho kroky. Byla to zvláštní chůze, ale občas opatrnost vyžadovala zůstat tak nízko, jak to kolena dovolují, aby je neodfoukl silný vítr.
Zastavili se jen kousek od sebe. Stáli k sobě čelem. Na Quinnovi byl znát strach. Kolena se mu klepala, narážela do sebe. Zgumovatělé paže sice skryly nadýchané rukávy bílé košile, ale i tak se bál, že Oda zahlédne, jak se povislé svaly houpají na dlouhých kostech.
Oda naproti tomu vypadal klidně. Stál tam, jako by se nic nedělo. V jedné ruce třímal tupou mačetu, druhou schoval za záda.
Quinn sice chtěl vyčkávat na vhodnou chvíli, ale neměl nejmenší tušení, jak taková chvíle vypadá. Naslouchal šeptání větru, jemuž nerozuměl jediné slovo, nechával ho proplouvat kolem jeho těla. Doufal, že mu kolega poutník poradí.
Oda poklepal mačetou o staré parkety. Měl štěstí, že to neviděl kapitán. Trest by ho jistě neminul. A jak Noeho znal, nebyl by mírný. Jednalo se o jeho loď, jeho Daisy.
„Tak pojď, neboj se. Na druhým kontinentu je tolik krásnejch ženskejch, který budou chtít vidět tvoje modřiny, a ty tady váháš," lákal ho Oda.
Chtěl zakoktat, že když ho poslechne, bude jeho útok očekávat, ale rty jako by se mu přilepily k sobě. Nedokázal pohnout čelistí. Nešlo to. Tak jen zarytě mlčel. Silně svíral prsty kolem rukojeti chladné zbraně. A snažil se uklidnit ten splašený dech, který ho odmítal opustit, ačkoli mu zamezil přístup do úst.
Čekat na něco, o čem nevěděl nic, bylo bezvýznamné. Chtěl vydržet mnohem déle, ale strach z toho, že by Ábela zklamal, ho znovu vypustil vpřed jako divoké zvíře. Tentokrát u toho nevydal ani hlásku, ale dupal tak nahlas a našlapoval ztěžka, že Odemu nedělalo nejmenší problém chabý pokus o útok odrazit.
Tentokrát se na nohou neudržel. Jakmile dostal plochou do zad, kolena se mu podlomila. Kupodivu ani nepřistál na nich, spadl rovnou na bradu. Kdyby nestihl natáhnout ruce, sblížil by se s Daisy víc, než by rád.
Mačeta zacinkala o parkety. Ani nezaregistroval, že ji upustil. Její lesklá čepel odrážela slabé sluneční paprsky pozdního odpoledne. Už se musel blížit večer. Byly slabší než předtím.
Otočil se na záda a vytáhl se na pažích do polosedu. Hanbou by se propadl, kdyby to bylo možné. V Odeho očích se odráželo zklamání. Sice mírné, ale bylo tam. A nesmazal to ani ten otcovský úsměv, jejž mu věnoval, když k němu natahoval ruku.
„Pravidlo číslo jedna zní, nikdy neopouštěj to, co ti může zachránit kejhák. Drž tu zbraň tak pevně, jako by na tom závisel tvůj život. Což bude, věř mi, až na to dojde."
„Já vím," zamumlal mladý plavec a vytáhl se na nohy.
Došel pro mačetu. Už mu to stačilo. Potřeboval si odpočinout. Nezdálo se to, ale nervozita ho vyčerpávala mnohem víc, když byl vzduch řidší než normálně. Ale šátek přes ústa si dávat nechtěl. Neměl to rád.
Schoval zbraň za opasek. Pak se otočil na Odeho.
„Snad to nikdy nebudu muset použít," zamumlal do větru.
„V to doufej. Jinak máš po kejháku."
Chtěl jít za Ábelem a nějak mu vysvětlit, že tahle jeho neschopnost byla jen chvilková, ale než se stačil rozhoupat k chůzi, přerušil ho křik jednoho ze členů posádky.
„Země na obzoru!"
„Jak námořníci z dávnejch dob," poznamenal Oda a došel k Ábelovi. „Zbraň je to dobrá, ale zasloužila by si navostřit, nemyslíš?"
Aktualizováno 15. 8. 2022
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top