Ačkoli před usnutím nedokázala myslet na nic hezkého, spalo se jí docela dobře. Bála se, že ji bude pronásledovat noční můra, ale naštěstí si pro ni Cael připravili bezesnou noc.

Vděkem se téměř rozplynula. Nevěděla, jestli by byla schopná fungovat, kdyby ji probudila jedna z těch hrůz, které se jí za poslední dva dny staly. Život ji naučil, že se nejhorší snové scénáře tvořily právě z toho, čím si prošla – plusové body navíc, pokud tam v hlavní roli hráli její blízcí a nepřátelé.

Často se spánek blížil spíše bdělosti. Pokaždé, když jeden z těch smradlavých kopytnatců zavrčel – nebo co to bylo za zvuk –, stáhla husté obočí k sobě. Ovšem stačila jen chvilka a spánek si ji stáhl zpět do své hluboké náruče, kde se mohla schovat před vším, co ji čekalo.

Stavy, kdy zlehka pochrupovala a kdy mohla otevřít oči a normálně vnímat, se střídaly rychleji než nástroje na jemnou práci. Víčka tiskla pevně k sobě, aby se omylem nepodívala na tmu přerušovanou slabým svitem měsíce.

„Probuď se," ozval se vzdálený hlas.

Trhla sebou. To ji probudilo úplně. Lekla se, že je to jeden z vojáků gardy, který si pro ni přišel, aby ji mohli táhnout dál, ale hlas se nepodobal ničemu, co slyšela. A zněl žensky.

Pomalu otevřela oči. Byla ještě tma. Chvíli jí trvalo, než se zrak přizpůsobil a začala rozeznávat alespoň ty stíny. Musela se posadit, aby si nevykroutila krk. Kupodivu to šlo docela snadno. Jen ta ztuhlost zad jí bránila v tom, aby je narovnala.

„Jsi vzhůru?"

Něco jí říkalo, že ničemu neuškodí, když odpoví. Přikývla. A protože byla tma a dotyčná to určitě neviděla, zamumlala i tiché „ano".

„Pomůžu ti," zašeptala tiše, jako by se bála, že ji uslyší někdo další, a položila jí dlaň na rameno.

Sissi se podívala nalevo od sebe. Tam se postava opírala dlaní o kůl, jenž držel střechu nad jejich hlavami. Dokázala rozeznat jen to, že byla docela vysoká – na ženu.

Musela to být jedna z obyvatelek Pšeničína, možná někdo ze správcova domu. Ale proč by jí někdo pomáhal? Měla za to, že kohokoli označili za heretika, všichni se mu vyhýbali jako stíny světlu ohnipase.

Dotek zmizel. Zacouvala za Sissi. Pokusila se otočit hlavu přes rameno, ale na to byla příliš ztuhlá. Jen tiše zasyčela, opřela si bradu o hrudník a kousla se do rtu.

Netušila, co měla její zachránkyně v plánu. Ani si nebyla jistá, jestli to chtěla vědět. Už se se svým koncem smířila. Kam by šla, kdyby utekla? Do lesa? Ne, tam nechtěla. Raději by přišla o hlavu rychle a skoro bez bolesti, než že by vyčkávala, až si na ní nějaký hladový tvor pochutná.

Vytáhla svázané ruce k obličeji. Prsty si promnula podrážděný nos. Za to mohlo to seno, určitě ano. Nebyla na to zvyklá. Ani v Údolí se nemusela zdržovat u pole, vysedávala doma s drahými kameny a měkkými kovy.

Nesnažila se ruce vysvobodit. Uzel byl pevný. Ano, škrábal a pálil, ale dalo se to vydržet. Možná si na to dokonce zvykla, protože první noc trpěla víc. To však neznamenalo, že by se jich ráda nezbavila, pouze už neměla tu sílu s provazem zápasit o vlastní svobodu.

Žena se k ní vrátila. Poznala to podle zvláštní vůně. Musela to být nějaká květina, možná exotický pokrm, jímž načichly její vlasy.

Určitě byla ze správcova domu. Vesničané vypadali zuboženě. Podobně museli i páchnout.

„Nedaří se mi to odvázat," špitla tak tiše, že ji Sissi sotva slyšela.

Chtěla se jí zeptat, proč provaz nepřeřízne, ale předběhla ji.

„Správce nám zakázal všechny ostré nástroje. Bojí se, že se postavíme na odpor. A mělo to úspěch, nikdo se neodváží mu postavit. Kromě mě," dodala a vzala Sissi za ruce. „Kdo je ten muž, co tě přivedl?"

Něco jí říkalo, že ženě může věřit. Ve skutečném světě neexistovaly takové zkoušky důvěry. Kdyby velitel chtěl, aby prokázala, že je poslušný vězeň, pustil by ji už dávno a nechal to na ní a na lesních tvorech.

Polkla zbytek slin, jenž jí v ústech zůstal, a jazykem si olízla vysušené rty. Těžko se jí hledala slova. Možná byla unavenější, než jak se domnívala. A za to mohl strach, který jí stahoval hrdlo a nutil tělo se třást?

„Velitel Ruel," dostala ze sebe přidušeně.

Žena se na ni podívala. V tom šeru dokázala rozeznat bílé bělmo od všeho kolem. Hleděly na ni nezvykle velké a vyboulené oči, jako by měly každou chvíli vypadnout z důlků a dokutálet se k jejím prstům.

„Výborně, jako na zavolanou," prohlásila a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

Dotek jejích rukou byl příjemný. Kůže by se dala popsat jako jemná a hebká, jako by ani nepatřila služce, ale nějaké šlechtičně.

„Kdo jsi?" zajímala se Sissi. Chtěla znát alespoň její jméno.

„To není důležité. Jsem... řekněme, že někdo, komu se místní systém nelíbí. A vím, kdo jsi ty a co bude tvým úkolem. A něco po tobě chci."

Automaticky škubla rukama k sobě. Podařilo se jí je vytrhnout z ženina sevření. Ze strachu, že by po ní chtěla její šaty – nebo zlatý řetízek, který si vyrobila z prvního kousku, jaký se jí dostal pod prsty –, si tiskla ruce k ňadrům, prsty natahovala ke zlatu.

„Neboj se, nic ti nevezmu," snažila se ji uklidnit. „Je to spíš prosba. Chci, abys domluvila královně. Pšeničín není jediná ves, která je na tom zle. Takových jsou po Potii stovky."

„N-na vesničanku jsi vzdělaná," poznamenala Sissi.

Na chvíli bylo ticho. Sissi ji svou poznámkou zarazila. Cítila to napětí, které mezi nimi vzniklo.

Za tím výrokem si stála. Ani ona nepatřila mezi tu část obyvatelstva Potie, která si neuměla spočítat ani hrst zlaťáků. Možná i tahle žena milovala vědění. Ale o tom pochybovala. S takovým režimem, jaký tady měli, mohla být ráda, že jí nechali něco málo na oblečení, trochu co do úst a něco na zvlažení hrdla.

„Poslouchej mě," řekla těsně předtím, než se Sissi odvážila poznámku zopakovat. „Je to důležité. Tohle předej královně."

Dala jí do rukou lístek papíru. Sissi se na něj nedívala. Skryla ho v dlaních a propletla si prsty mezi sebou, aby papírek nezmizel.

„Ale já se k ní nedostanu," namítla. „Hned po příchodu mě popraví."

„Ne, královna tě potřebuje. Už vás takhle odvedli hned několik. Nejste první výprava a nebudete ani poslední."

„A-ale oni mě mají za –"

„Heretičku," dokončila za ni, „ano, to vím. Ale takhle to dělají. Není se čeho bát. Až se dostaneš do Trivia a Sídla víry, královna tě přivítá s otevřenou náručí. Ačkoli... ne, lepší, když to nebudeš vědět."

Měla na jazyku spoustu otázek. Chtěla jimi ženu zahrnout ihned a doufat, že alespoň na polovinu z nich dostane relevantní odpověď, ale než stačila otevřít ústa ke slovu, zakryla jí je dlaní.

„Tiše," špitla a zacouvala tak, aby byla vedle ní.

Sissi se na ni otočila. Ruku z jejích rtů neodtahovala, jako by se bála, že zakřičí a upozorní tak na ně.

Měla sto chutí dlaň polechtat jazykem, aby konečně zmizela. Ale rozhodla se hrát s ní. Zůstala tichá jako myška. Jako mrtvá myška.

Na východě se trhala rouška noci. Černá postupně modrala. Dělo se to tak rychle, že dobu, než se objevila i červená a oranžová – a tóny sladké růžové –, spočítala na prstech. A v tom slabém světle si ji mohla konečně prohlédnout.

Kdyby někdy měla o někom prohlásit, že je krásný, byla by to tahle žena. Dlouhé temně černé vlasy měla stažené do copu, který se jí táhl až k pasu. Několik pramenů z něj uteklo, ale ani ty jí neubíraly na kráse, ba naopak – volně spuštěné prameny krásně lemovaly ostře řezanou tvář a dodávaly jí na panenkovském vzhledu.

Viděla ji jen z profilu. Mohla si prohlédnout detaily perfektně rovného nosu a kopečky plných rudých rtů. Vesničanky nepoužívaly barvy. Pomalu jí začínalo docházet, s kým má tu čest.

Mohlo jí to dojít mnohem dřív. Málokdo takhle voněl. Ani šlechtičny to s vůní nepřeháněly. Nemusely. Ale tyhle typy žen to braly jako povinnost. Jako součást jejich řemesla, které je živilo.

Konečně stáhla ruku zpátky. Položila si ji na stehno. Sissi se podivila, že se žena odvážila se posadit do sena, když měla takhle krásné šaty. Určitě byly drahé. Její pán musel být bohatý.

„Nikomu jinému o tom neříkej," řekla ještě naléhavě a zvedla se na nohy.

Sissi nezbývalo nic jiného než přikývnout. Netušila, co to bylo za vzkaz. Mohlo to být varování před útokem, ale i výzva, aby udělala to, co po ní autor žádá.

Žena popošla k východu ze stájí. Přehodila si kapuci pláště přes hlavu a ještě naposledy se na Sissi otočila.

„Nirmané musí zaplatit za to, že pohrdají ženami."

A to byla poslední slova, která od ní slyšela. Pak, jako by se rozplynula v lehký vánek, stejně tiše, jako přišla, také odtančila do stínu velké kýčovité budovy.

Aktualizace 15. 8. 2022