Seděl na starém lůžku, o nějž se nikdo nehlásil, a sledoval stíny. Ze svého krátkého pobytu v jídelně si toho moc nepamatoval. A ani nebylo na co vzpomínat, přestože se tam přidal krk navíc, neoživlo to tam tak, jak doufal. Ano, plavci se chovali mnohem slušněji, ale sotva zmerčili staříka s dlouhými bílými vousy, odsedli si od něj co nejdál.

Kdyby byl Ábel i tady, tolik by si nestěžoval. Ale posádka si odhlasovala, že by měl spát u kapitána. Ani nevěděl, jestli ho k posteli připoutali, nebo zda ho nechali odpočívat jako člověka. Jak je znal, měl by počítat s tou první možností.

Spustil nohy z lůžka. Lokty si opřel o tenká stehna, hlavu složil do dlaní. Byl rád, že se nakonec na plavbu vydal. Původně za to matku proklínal, že ho chtěla vyhnat z města. Měl za to, že si nepřála, aby jí vymlouval jejího nového milého. V pořadí... třetího? Čtvrtého? Ztratil přehled.

Ještě stále se chtěl vrátit. Hned teď. Kdyby mohl, otočil by loď a rychlostí světla plul domů. Nezajímaly ho cizí kraje, které na něj čekaly na druhém kontinentu. Vlastně ani netoužil po tom ochutnat ty místní koláče, o nichž celá posádka básní. Chtěl svou postel a svatý klid. A pomoct Ábelovi.

V Nirmu na něj nikdo nečekal, pokud nepočítal matku. Ale ani ta se neobtěžovala přijít na loučení se s posádkou, které se konalo těsně před jejich odjezdem. Ostatně, skoro nikdo tam nebyl. Nebyla to první plavba a Nirmané věřili, že ani poslední. Ničím výjimečná.

Trochu ho to mrzelo. Když už přijal, že opustí Nirm a pokusí se na lodi konečně dospět, očekával, že se vrátí jako uznávaný hrdina. Ale jediný, komu se to kdy podařilo, byl kapitán Noe. O jeho statečnosti se mezi mladými mluvilo, ti starší o ni neměli zájem. Statečnost považovali za hlavní příčinu pádu.

Obecně se vědělo, že se na vzducholodě posílá jen ta nejhorší chátra. Ti, jichž se vysoce postavený nirmský lid chtěl zbavit. Jako by vybírali odpad ve spodině. Neuškodilo by, kdyby se na plavbu vydalo i jedno z těch obdařených dětí. Alespoň by si vyzkoušelo, jaké to je žít o slaném sušeném mase, vodě a kyselé citronové polévce.

Nenáviděl je. Nenáviděl všechny děti, u nichž se projevila učenlivost a píle. Nezáviděl jim, tak hluboko by neklesl, ale přál si, aby někdy okusili, jaké to je být jako on. Jako poměrně hloupý vysoký kluk s nešikovnými prsty a sklony k závislostem.

Nedivil se, že alkoholu tak snadno propadl. Právě to, že jeho inteligence nedosahovala požadovaných limit, ho shodilo na dno. Matka o něj přestala pečovat jako o milovaného syna. Pochopila, že porodila přesně toho muže, jehož jméno přijala za své. To jí nevyčítal. Dokázal se o sebe postarat sám. Jen to znechucení nemusela dávat najevo pokaždé, když jí přišel na oči.

Hloupí lidé měli v Nirmu těžký život. Město bylo původně postaveno těmi největšími mozky z celé Potie – a později nejen z ní, ale údajně i z jiných říší. Zkrátka každý, kdo měl v hlavě víc pilin než průměrný obyvatel Potie – což měl i Quinn, ale ty standardy se změnily –, byl v Nirmu vítán.

Ten příběh o založení znal každý. Byla to jedna z mála pohádek, které se vyprávěly malým dětem na dobrou noc. Dokonce se tato událost zachytila hned v několika písních. Bohužel, umělce nikdo neuznává tak, jak by si to zasloužili, a mají dokonce zakázáno hrát, dokud se nekoná nějaká slavnost. Neexistovalo, že by jen tak na ulici drnkali na joelu a šířili svá poselství mezi lid.

Quinn na joelu hrát uměl. Měl štěstí, kdysi narazil na hudebníka, který neznal strach. Byl to cizinec. Přišel ze západu. V Nirmu si chtěl vydělat na dům. Hodlal svou milou požádat o jakýsi věnec. Quinn mu vysvětloval, že v Nirmu umělcům ztěžovalo hraní snad všechno, ale to nechtěl slyšet. Myslel si, že jeho hudba to změní.

Představil se mu jako Moshe. Když Quinn nebyl schopen jeho jméno vyslovit správně, dovolil mu to zkrátit jen na Mo. Neměl moc příležitostí k oslovení, ale když už na něj chtěl promluvit, nic jiného než „pane" z jeho rtů nesplynulo.

Byl to hudební génius. Žádal Quinna o slova – o první slova, jež mu přišla na mysl. Tehdy mladý dospívající kluk ze sebe chrlil jedno slovo za druhým, od divokých broskví až po oheň v krbu. A z nich Mo tvořil písně. Párkrát zadrnkal na joelu a chvíli nato měl i melodii, která dokonale pasovala k textu.

Pokaždé vymyslel něco, co Quinnovi vzalo dech. Vždy mu předal něco nového, něco, co ještě nikdy neslyšel. Jeho exotický původ byl znát nejen na vzhledu, jenž se stal tím hlavním, proč se mu lidé vyhýbali, ale také v hudbě, jeho neobvykle barevném hlase a pohybech těla.

Mrzelo ho, že musel Nirm opustit bez odměny. Quinn by mu rád dal nějaké peníze, žádné však u sebe neměl. A nikdo jiný si cizího umělce poslechnout nepřišel. Obyvatelé Nirmu nechápali, že se génius může skrývat i v hudbě a tanci. Nebyli schopni vnímat tu krásu a dostatečně ocenit talent.

Položil ruce do klína. Pamatoval si na ladné křivky strunného nástroje, jejž směl držet v rukou. Mo mu ho půjčil a ukázal několik základních kombinací, které by mohl potřebovat, pokud by se dal na dráhu neuznávaného umělce. Nikdy mu nic tak nešlo od ruky. I Mo potvrdil, že v sobě má obrovský talent.

Sevřel ruce v pěsti. Těmto dlouhým tenkým prstům nebylo přáno hrát. Jakmile se matce pochlubil, že se naučil na jeolu, posmutněla. Viděl to zklamání v jejích očích. Možná to bylo v tento den, kdy ztratila poslední naděje v genialitu svého syna. Nikdy poté ho nelákala do svého objetí. Ten chlad cítil z každého pohledu, odtažitost z neohrabaných gest. Jako by chtěla, aby dospěl lusknutím prstu a opustil její dům.

S krátkým povzdechem se zvedl z postele. Nemělo smysl se vracet do minulosti. Tady mohl být sám sebou. Sice tu joelu neměli a ani jiný hudební nástroj, ale nemusel se bát, že by se na něj koukali jako na podřadný druh. Byl pro ně nejmladším členem posádky, prakticky zelenáčem, ale nedovolili si cokoli poznamenat o tom, že toho v hlavě moc neměl. Šli by proti sobě.

Nakonec přece jen neodolal. Doufal, že si hlídka vzala pauzu. Potřeboval být nějakou chvíli sám. Musel si urovnat myšlenky. Když si vzpomněl na Moeho, vybavila se mu jedna z písní, kterou pro něj složil. Zahrál mu jich desítky, ale on si zapamatoval jen tu jednu jedinou.

Vidím hvězdy. Stromy. Lesy.

Pomalu šel ke dveřím. Našlapoval zlehka, aby nikoho neprobudil. Naštěstí většina posádky chrápala tak nahlas, že klidně mohl kopat do stěny a nepřehlušil by je. Přesto nepodceňoval opatrnost.

Hledám tě, lásko. Kde jsi?

Vzal za kliku. Potichu otevřel a proklouzl na druhou stranu. Až v moment, kdy za sebou dveře zavřel, si úlevně oddechl. Ještě neměl vyhráno. Musel se stejně nenápadně vrátit zpátky, aby Jhesso nepojal podezření. Ten muž mu naháněl hrůzu.

Hledám tě v přírodě, víš?

Vyskákal schody na palubu. Některé desky vrzaly. Ovšem v okolí nikdo nebyl, nemusel se bát, že by na sebe upozornil.

Čekám, kdy mě políbíš.

Dostat se na palubu problém nebyl. Ukázalo se, že hlídka si dávala dvacet. Nikdo po nich nemohl chtít, aby zůstali vzhůru, když už několikátý den poletovali nad rozbouřeným Modrým oceánem. A pochyboval o tom, že žraloci umí létat. Tady jim nebezpečí nehrozilo.

Jsi vítr. Jsi rychlý a objímáš,

v srdci pro mě místo máš.

Rty vytvářel tichá slova. Pamatoval si je. Nebyla to celá píseň, původně měla mnohem více veršů, ale tohle byla pasáž, kterou se na joelu učil. Prsty se mu automaticky houpaly po kabátě, jako by nevelké tělo nástroje držel.

Přivřel oči. Nedovolil si je zavřít, na to se moc bál. Opřel se lokty o zábradlí, jež lemovalo celou palubu, a nosem nasál čerstvý vzduch. Už to bylo dlouho, co se odvážil vkročit na palubu lodi poté, co krajinu zahalila tma. Sám.

Měsíc lepil třpytky stříbra na jeho bledé ruce. Ve světle luny připomínaly kůži někoho, kdo se každý večer koupal ve vaně plné drahých kovů. Jen v noci si připadal tak krásný jako nikdy jindy.

V naději, že zažehnem zas,

doufám v jiskření v nás.

Měl rád písně o lásce. Dávaly potřebnou naději i takovým padavkám, jakou byl on. Nedával si velké šance, že o něj bude mít nějaká nirmská slečna zájem. Spodina si nesměla vybírat partnery, dokud je neměli ti obdarovaní. Ale on věřil, že až okusí tu krásu lásky, o níž mu Mo vyprávěl, tohle překonají.

Prosím, směj se, poutníku,

věnuj mi jednu vzpomínku,

aspoň jednu jedinou,

než začneš myslet na jinou.

Pousmál se a pomalu oči otevřel. Věnoval jeden pohled hvězdám, které mu byly mnohem bližší než kdokoli tady na palubě i ve městě. Zajímalo ho, jestli na něj skutečně shlížely oči velkých otců. Jestli se na něj ten jeho kouká. Jestli je na něj pyšný.

Prosím, pojď ke mně, sem,

štěstí k sobě si přinesem,

neboj se žalu, léčí rány...

„Živí radost a lásku, jež byly nám přány," dokončil nahlas.

Aktualizováno 15. 8. 2022