Ještě ten den kapitán Quinnovi přidělil hlídku s vysvětlením, že když měl čas se prospat v podpalubí, bude mít čas i na kratší procházku po palubě. Quinn si nestěžoval, projít se potřeboval jako sůl. Cítil, jak mu ztuhly nohy z dlouhého posedávání. Pokud se chtěl udržet ve formě, mohl se i proběhnout, nebo si jít zašvihat Martu, jejich fackovacího panáka, který původně sloužil k trénování s mačetou. Teď si na ní dotčení mrakoplavci vybíjeli frustraci.

„Dneska máme krásný slunečný den. Na nebi ani mráček," liboval si Oda se spokojeným mlaskáním. Hustý knír se nahnul na stranu, když povytáhl levý koutek do pokřiveného úsměvu.

Quinn dočista zapomněl, že tu není sám. Inu, on se dal Oda snadno přehlédnout, výškově mu nesahal ani po pas. Za stolem mu připadal velký, protože šířkou zabíral jedno a půl místa – o čtvrt víc než ostatní –, ale jakmile se vedle něj postavil, připadal si jako obr.

„Pravda," odvětil dlouhán a položil ruku na rukojeť mačety.

Mít u sebe střelnou zbraň, jistě by se cítil bezpečněji. Neměl moc v lásce ostré čepele.

Oda zaklonil hlavu, aby na kolegu viděl. Musel přimhouřit oči. Slunce, jemuž nezabránil jediný mrak v tom, aby vesele zářilo v plné své síle, bylo příliš intenzivní na to, aby do něj hleděl přímo.

Pokud by někdy existovali trpaslíci, o nichž se dobrodruh Plonoska zmiňoval jako o mocném a hlavně vytrvalém druhu, vypadali by podobně. Oda přesně odpovídal Plonoskově popisu. Jen mohl mít víc vlasů na hlavě a ne po celém těle. Občas mu připomínal spíš vyžrané medvídě.

„Nebojíš se, že tě vítr vodfoukne?" zeptal se Oda a zkroutil vysušené rty do šklebu - znovu. Jazyk jeho těla byl jednoduchý.

Dlouhán si povzdechl. Bál se jen jedné věci. Tedy teď konkrétně se toho děsil nejvíc – na jakékoli brouky nesměl zapomenout, z těch měl hrůzu, jen je někdo zmínil. Ale stařík tam v podpalubí mu dělal starosti. Co když kapitán Ábela pošle k zemi? O procházce po prkně už slyšel, ale nikdy ji naživo neviděl. A doufal, že ani neuvidí.

Ošil se. Představa, jež se mu prohnala hlavou, se mu vůbec nezamlouvala. Na plavce měl bujnou fantazii i bez pomoci alkoholu. Ovšem... lhal by, kdyby tvrdil, že si těsně předtím, než zašel pro Odeho, nepřihnul ze své placatky.

Už pomalu docházela. Potřeboval někde sehnat další.

„Quinne, hej!" zavolal na něj malý muž.

„Mám těžký boty," prohlásil Quinn po chvilce mlčení.

Oda přikývl. Nechtělo se mu pátrat po dalších odpovědích. Konečně se na ně usmálo štěstí a měli čistou oblohu – něco, co Quinn na lodi ještě nezažil. Tušil, že bude duší mimo.

Quinn se naklonil přes zábradlí. Zápěstími se o něj opíral, nohy křížil jednu přes druhou.

Každý, kdo kdy vstoupil na loď, si uvědomoval, co se pod ním nachází. Nespočet čísel tvořilo prázdno, až poté by narazil na zem. Quinn nikdy v životě neviděl trávu. Tvrdilo se, že je zelená a že lechtá mezi prsty, pokud po ní půjde bosky. To bylo napsáno i ve spisech z Nirmské knihovny. Psali je synové prvních osadníků.

Nikdo si nepamatoval, kolikátá generace obývala vrcholky pohoří Sinaj. Sice se vedly kroniky a občanské knihy, ale protože se mnohokrát opakovala ta samá jména, nebylo tu nikoho, kdo by to dokázal uspořádat. Jen málo jedinců se mohlo pyšnit tím, že je nepojmenovali po významném velikánovi z minulosti. Quinn mezi ně nepatřil.

Podíval se na oblohu. Ani nemusel zaklánět hlavu, stačilo se rozhlédnout kolem sebe. Chápal, proč ho to sem jako malého táhlo. Rozhodně to však nebylo to, co čekal.

Doufal, že se z něj stane neohrožený dobrodruh a muzikant. Věda a technika mu moc neříkala. Nebyl na to stavěný. Školu zanedbával, učení se nevěnoval. V porovnání s tím šíleným géniem, jehož jméno nosil, byl nula. Jistě, mohl být mnohem chytřejší než celá Potie dohromady, ale v Nirmu nepatřil ani mezi slabý průměr. Vlastně ho považovali za hloupého. A s takovými vadnými kousky se muselo na loď.

Svého snu cestovat a hrát lidem pro radost se musel vzdát. Nebylo mu to přáno.

Sáhl si pod kabát. Když se Oda věnoval kontrole vzducholodě, využil toho a vytáhl z vnitřní kapsy placatku. Potěžkal ji. Už předtím si slušně přihnul, ale myslel si, že to bylo mnohem míň.

Odšrouboval zátku a vyklopil do sebe ten zbyteček, jenž se v nádobě držel. Pálenka měla lehce kovovou chuť. Tomu se nedivil, placatka byla vyrobena ze stejného materiálu jako mechanika na Daisy. Novější vzducholodě měly lepší a mnohem lehčí slitiny, ale tahle podléhala korozi méně než jakýkoli jiný kov. Navíc byl dokonale kujný a tažný a dal se z něj vyklepat tenký plíšek. Nechápal, proč už se nepoužívá tolik jako dřív.

Spokojeně zamlaskal. To teplo se mu lilo přes hrdlo až k žaludku. Nebyl si jistý, kde uvnitř těla se zastavilo. Věděl jen to, že ho to zahřálo i kdesi u srdce.

Schoval placatku zpátky. Možná měl tam dole nabídnout i Ábelovi. Nemohl tomu říkat voda – inu, možná kdysi ano –, ale bylo to lepší než nic. Nedalo se to pít na žízeň, pomáhalo to však třeba proti bolesti zubů. Poslední dny ty mrchy otravovaly víc a víc, byl rád, že na něj měla pálenka takový účinek.

Upravil si kabát a urovnal šátek. Nemusel ho mít přes ústa, když nefoukalo. Vzduch stál a byl podezřele klidný. Jako by si včera večer všechno vybil a dnes se vesele usmíval. Nemohl si stěžovat. Alespoň nehrozilo, že se mu zamlží brýle.

Popošel k okraji lodě. Oda zrovna stál na druhé straně a kontroloval, jestli je dřevěné zábradlí dost pevné. Nemohli ho mít z kovu, lákali by tím blesky. To zjistili už první plavci s tou nejluxusnější lodí, jaká kdy byla vytvořena – Archou. Nebylo divu, že dokud neprohlásili jejího kapitána za hrdinu, nikdo nechtěl jméno Noe ani slyšet.

Za dobu, kdy sloužil jako hlídka, si Quinn stačil loď obejít třikrát. Často se zastavil a jen si vychutnával ten pohled dolů na divoké vlny Modrého oceánu. Bez soustavy čoček, již si mohl na brýle nasadit a naštelovat je tak, aby fungovala jako dalekohled, by neviděl skoro nic.

Jejich směna skončila někdy kolem poledne. Pozoroval u sebe, že by snědl cokoli, jen aby to hlad zahnalo. Na hostině si toho moc nedal. Nad sušeným ovocem ohrnoval nos, nad soleným masem taky. Ocenil by něco čerstvého – a hlavně teplého. Cokoli, co by nebyla ta břečka s citrónem.

Možná by polovinu své porce schoval i pro Ábela. Měl v plánu za ním večer zajít. Ale byl tak hladový, že jakmile dostal talíř s jídlem, snědl vše do posledního drobku. Neovládl se. Velcí chlapi potřebovali hodně jíst. Až se za sebe styděl, jak rychle v něm takové množství jídla skončilo.

„Rád vidím, že si zvykáš na Jhessovu břečku," poznamenal Oda, který seděl naproti němu.

Nikdy se neposadil vedle něj. Quinn nevěděl proč. Mohl ho považovat za jediného přítele, kterého tady měl, ale pořád to nebyl ten kamarád v plném smyslu slova. Občas si pokecali, podrželi se, když bylo potřeba, podrbali se vzájemně na zádech. Byl však o tolik let starší, že nemohl najít nic, co by měli společného.

Přikývl. Cítil, že se něco snaží prodrat ven. Odmítal otevřít ústa, proto mlčky přikývl i na několik dalších otázek. U některých neslyšel celé jejich znění. Přestože se tomu snažil zabránit, krknutí si našlo cestu ven a bylo tak mocné, že na sebe přilákalo pozornost ostatních, kteří seděli u stolu.

Nastalo trapné ticho. Trvalo jen chvíli, ale stejně ho z paměti nevymazal. Pod jejich pohledy rudnul až po špičky uší, jež skrýval pod tmavými vlasy. Poté ho někdo praštil do zad.

„Správně, mladej."

Jhesso. To musel být on. Sedal si vedle něj pokaždé, když jedli. Možná chtěl chválu slyšet i od něj – a z první řady.

Hlavy se otočily zpět, posádka se vrátila k původním konverzacím. Cítil, že se napětí trochu uvolnilo nejen v jeho těle, ale také v kajutě, kde si pochutnávali na univerzální břečce na cesty.

Nenápadně se podíval na Odeho. Zarostlý muž se na něj zubil přes svůj hustý knír. Malinké brýle se mu zamlžily pokaždé, když hluboce vydechl. Quinn se ho bál zeptat, proč si nechtěl vylepšit brýle navenek. Vypadaly mnohem lépe a měly více funkcí.

„To nic, Quinne," poznamenal trpaslík a posunul si brýle výš po nosní kosti. „Zvykneš si. Jen počkej, až doletíme na druhej kontinent. Tam je krkání posvátný."

„Jó, to určitě," zamrmlal Quinn, úšklebku se však neubránil.

Po obědě se vše vrátilo do zajetých kolejí. Jeho hlídka skončila. Mohl být rád, že ji dostal dopoledne. Kapitán měl podle všeho v plánu ji nasadit i večer – a pravděpodobně i v noci.

„Jsem rád, že mě Noe nechá se vyspat," poznamenal Oda, když bok po boku opouštěli kapitánovu kajutu.

Quinn ještě nepovažoval za bezpečné se bavit o kapitánově rozhodnutí, když byl v doslechu, proto si dal načas, než odpověděl.

„I já," odvětil a nasadil si brýle. „Nespal jsem celej den. Vlastně bych se nezlobil, kdyby mě poslali spát hned."

„Můžeš. Většina stejně spala, když jsme měli hlídku."

Věnoval mu jen jeden pohled. Stejně viděl pouze začínající pleš, velký nos a husté vousy. A špičky nezvykle velkých bot. Na to, jak byl Oda malý, měl nepřirozeně dlouhá chodidla. A i široká, jak tak pozoroval.

Opět přikývl. Bylo mu jasné, že se na něj nedívá. U nich mlčení znamenalo souhlas. Nejspíš proto to Oda obešel bez dalších poznámek. Poplácal Quinna po paži a zatahal ho za rukáv, aby ho přiměl se trochu snížit.

„Mezi náma, i já jdu zabrat," zamumlal, když byl dlouhán dost blízko. „Pojď se mnou. Ukážu ti, čí pelech je nejpohodlnější. Mám to vobhlíhnutý."

Neměl důvod mu nevěřit. Oda na Daisy sloužil mnohem déle než on. S kapitánem i se zbytkem posádky měl docela dobré vztahy, se všemi si rychle potykal. Quinn by řekl, že je to ten pravý kamarád do hospody. Zaručená zábava pro celou skupinu.

Šel s ním. S tím, že byl utahaný, si nedělal legraci. Klížily se mu oči, sotva pomyslel na to, jak pohodlné to lůžko musí být, když Odemu vykreslilo takový úsměv na rtech. Sice měl v plánu zajít za Ábelem a přesvědčit se, že je naživu a zdráv, ale stejně jako při jídle se nedokázal zastavit.

Oda mu ukazoval, kde kdo spal. Quinn ještě neměl příležitost vidět všechny pohromadě na lůžcích. Navíc tu ty místnosti byly dvě – plus ještě kapitánova kajuta, kam si občas někoho z posádky pozval.

Ačkoli mu radil, aby si vybral lůžko Zureho, Quinn padl do prvního, u nějž se zastavil. Nezajímalo ho, čí bylo. Mohlo klidně patřit královně Marii a netrápilo by ho to.

Byl unavený, na tom teď záleželo. Ábel snad pár hodin počká. Stejně by se k němu nedostal – ne za světla. A aby v noci vydržel, musel si těch několik hodin dopřát. Však co by se mohlo pokazit? Pokud by se cokoli stalo, probudili by ho.

A tak docela brzy odešel do říše snů.

Aktualizováno 15. 8. 2022