Quinn sešel po starých schodech dolů. Měl co dělat, aby nakračoval opatrně. Daisy už měla něco málo za sebou, ovšem to neznamenalo, že počítal s možností, že se při dalším pomalém krůčku jeho velké chodidlo vklíní do díry, kterou nastražili termiti, houby a další všemožná škodolibá havěť.

Už když se za ním zavřely dveře, problém s nohou nebyl tím jediným - jen chvilku nato zpozoroval, že nic nevidí. Za předpokladu, že je to brýlemi, vrátil je na hlavu a upravil gumu, aby mu nestahovala uši.

Oprášil si dlouhý kabát. Sice si neviděl na špičku nosu, ale aby odtušil, že se na kdysi sněhově bílé látce usadila tuna prachu, nepotřeboval o tom vědět. Naopak, pro jeho posedlost čistotou a dokonalostí je mnohem lepší, když nevidí, co se s jeho oděvem stalo. A to ani nezmiňoval ty boty. Snad se do nich nezarazily třísky.

Matka by mě zabila, byly drahý, připomněl si.

Opatrnější ani nemohl být. Sotva za sebou nechal vratké schody, směl nasadit svižnější krok. Dokonce i ona absence světla se vyřešila, a to docela náhodou. Tedy, Quinn o té lampě zcela jistě věděl. A určitě si pamatoval, že do ní stačilo jen drcnout a zalila místnost příjemným teplým světlem. A vůbec ho to nevyděsilo.

Infarkt, pomyslel si s rukou u zběsile bijícího srdce.

Jakmile si jeho oči navykly na světlo, mohl se rozhlédnout po místnosti. Inu, nazývat to místností by byla hrubá urážka všech obyvatelných domků a chatek. Podpalubí se podobalo spíše starému skladu. Tu a tam bylo pohozeno všechno, čeho se chtěli zbavit, co chtěli schovat i co si tu odložili s tím, že to využijí později, ale upadlo to do zapomnění.

Míjel sudy s nakládanými citrony, bedny se starým oblečením, hadry, opelichaná košťata... Kdyby si měl prohlédnout všechno, strávil by tu minimálně půlku dne. Naštěstí ho to zlákat nemohlo, moc dobře si pamatoval, za jakým účelem se do této úschovny pracholapek vydal.

Ovšem když konečně promluvil, znělo to, jako by si vzpomněl zrovna nyní.

„Uh... um... dědo?"

Moc slušnosti nepobral. Ne že by byl nevychovaný, jen ho ten krátký pobyt na lodi dost silně ovlivnil.

Říkají tomu syndrom žíznivý Daisy, problesklo mu hlavou.

Natahoval dlouhý krk pokaždé, když procházel kolem sudů. Takhle narychlo starce nenašel, předpokládal proto, že se odsunul někam, kde se bude moct skrýt před slídily. Vůbec by se tomu nedivil, ani Quinnův první den mezi posádkou nebyl zrovna příjemný. A ani nyní, třetí den po seznámení, se tu necítil zrovna... vítán.

„Já nekoušu," zkusil si ho trochu zpřátelit.

Podobně ho uklidňoval Oda. A s tímto výrokem se mu i představil. Nezapomněl dodat, že je rodinný přítel. A těch se přece nemusí bát.

„Dobře, možná trošku jo," zahrál na uvolněnější notu.

Zbytečně. Muže to z úkrytu nevylákalo.

Quinn si tiše povzdechl. S komunikací na tom nebyl nejlépe. Konverzovat za střízlivého stavu se pro něj stalo nemožným. Proto si pokaždé, když se pokusil s někým navázat řeč, připadal trapně.

Na moment se zastavil. Zdálo se mu, že něco slyšel. Natočil hlavu doleva a mírně ji naklonil k rameni. Obě šedavé duhovky, z nichž bylo viditelné nutné minimum, se způli skryly pod husté tmavé řasy, když mladík stáhl obočí.

Nepátral po původu zvuku dlouho. Nemusel, brzy to zaslechl znovu. znělo to jako... kručení v žaludku. Ano, ano, to to bylo.

„Mám u sebe jídlo."

Cítil, že se něčím musel ospravedlnit.

Sáhl do kapsy, zda s sebou skutečně něco vzal. Jen co nahmatal slizký kousek blíže nespecifikovaného ovoce, rty se mu samy od sebe zkroutily do znechuceného šklebu. Ruku ihned poté vytáhl a prsty otřel o nejbližší sud.

Pokud se to takhle lepilo na kůži, ani nechtěl vidět, co to udělalo s kapsami.

A já myslel, že jsem vzal to sušený.

Kousek od označeného sudu si všiml čehosi, co připomínalo botu. To děravé cosi, které se nehodilo do žádného terénu, v sobě ukrývalo nohu s nejdelšími a nejžlutějšími nehty, jaké kdy viděl. Až se mu z toho obracel vnitru žaludek.

Nakoukl mezi sudy. Vskutku tam ten stařík ležel na zemi, hlavu si podepíral paží a civěl na něj jako Quinn na svou první porci citronové polévky.

Quinn se donutil usmát. Po chvilce si uvědomil, že to přes šátek neuvidí, tak toho nechal. Mnohem víc si vážil toho, že dýchal vzduch ochuzený o většinu větších prachových částic, než dobrého druhého dojmu.

„Hele, jsem neozbrojenej," spustil okamžitě a zvedl ruce nad hlavu.

Naivní pitomec byla jeho první přezdívka, kterou na lodi dostal. A držela se ho jako stín až doteď. Možná na tom něco bylo. Bezelstný Quinn, kopa nejčirejší primitivity a hlouposti těžko mohla předvídat, že se vězeň chopí příležitosti a srazí ho na kolena.

Stařík měl víc síly, než navenek ukazoval. Quinn ani nepostřehl, že spadl, a už mu v pohybu bránily jeho krátké nohy.

Mladík tiše zakňučel. Nejvíce utrpěla kolena, která narazila jako první. Kdyby ty ruce nedržel nad hlavou, stihl by je ochránit.

„Počkej," vyhrkl Quinn pisklavým hláskem, „nepřišel jsem ti ublížit."

Vzpomněl si na ovoce, které mu nesl. Doufal, že se mu nic vážnějšího nestalo. Toho kabátu by byla škoda, tohle by jen tak neumyl. A matka by ho vytahala za uši do úctyhodnější výšky, než do jaké se tyčil. A že toho byla schopná.

Kručení ve staříkově břiše přehlušilo i vrtuli. Nebyla příliš hlasitá, ty zvuky vydávala jedna z turbín, zpola zrezivělá a extra stará.

„Pusť mě, prosím," žadonil plavec.

Rád by se od staříka odvalil dál, ale nohy ho odmítaly poslechnout. V tuto chvíli měl zemchodec navrch.

„Cael vás potrestají," ozvalo se ze šera, které vytvořily stíny sudů.

První, co Quinna zaujalo, když zvedl pohled ze svých stehen, byly dlouhé bílé vousy, jež staříkovi sahaly do poloviny hrudníku. O upraveném kníru nejspíš nikdy neslyšel – a pravděpodobně ani o holení. To samé platilo o rozcuchaných šedivých vlasech. I v nich byla bílá, ale jak se pramínky lepily k sobě, zanikala.

Stařík se rozmýšlel. Quinn začínal silně pochybovat o tom, že ho kdy propustí.

„Cael ví, že jsem tady. Potopí tu vaši kocábku," vyhrožoval stařík roztřeseným hlasem.

„Sem ruka entity nedošáhne," namítl Quinn. Nemělo smysl se bránit té špetce drzosti.

Vracelo se mu zdravé sebevědomí. Po dalším krátkém povzdechu se podíval ke kapsám. Vlastně si nevšiml, že měl ruce volné, dokud je neviděl. Natáhl pravou ruku k nosu. Druhou zvedl a natočil dlaní ke staříkovi na znamení, že se nemusí bát žádné levárny.

„Jsem Quinn," představil se a stáhl šátek, jenž zakrýval ústa i nos, pod bradu. „Pojmenovaný po šílenci. Teda to všichni říkají. Máma tvrdí, že to byl génius."

Uchechtl se. Nebyl čas na vtipy, ale neznal jiný způsob, jak tu hustou atmosféru prorazit.

Údolí vrásek na staříkově čele se zjemnilo. Natáhl ke Quinnovi ruku a opatrně se dotkl plošky mladíkovy dlaně. Jako by se tím zbavil veškerého studu, chytil mu prst a ohnul ho, aby si ho mohl prohlédnout.

„To ty," vydechl stařík.

„Uh... um..."

Quinnovy komunikační schopnosti byly na bodě mrazu.

„Přinesl jsem jídlo," dostal ze sebe nakonec a sáhl do kapsy.

Stařík stáhl slídivé prsty zpátky k tělu a postavil si je před obličej. Roztřásl se. Quinn nemusel ovládat telepatii, aby vytušil, že v něm vyvolal strach.

Pomalu ruku z kapsy vytáhl.

„Klid. Nic jinýho kromě ovoce tam nemám. Přísahám. Chtěl jsem vzít i trochu masa, ale sledovali mě."

Ani nepředpokládal, že se mu podaří věřícího uklidnit. Zjevně byl zvyklý na fyzické tresty. To, co viděl, nebyl jen tak ledajaký pohyb. Byl to reflex.

Ukázal mu obě dlaně. Potřeboval ho přesvědčit, že mu z jeho strany nebezpečí nehrozí.

„Hele! Prázdný. Dám ti jídlo. To je všechno. Jenom jídlo. Ne ránu, ne facku."

Snažil se, aby jeho hlas zněl co nejklidněji. Taky měl obavy. Bál se jeho reakce. Neznal ho, ještě nemohl tušit, čeho všeho je schopný. Už jednou ho podcenil. Nechtěl to okusit znovu.

Počkal, až spustí paže dolů. Trvalo mu to. Odmítal otevřít oči. Nepamatoval si, že by je zavíral.

Quinn vrátil ruku do kapsy. Tu druhou pro jistotu nechával napnutou dlaní ke staříkovi. Dělalo mu problém udržet rovnováhu. Musel si připomínat, že jakýkoli prudký pohyb by ho mohl vyděsit. Což nechtěl.

Měl štěstí. Ovoce bylo v neporušeném stavu. Nevypadalo to, že by pustilo šťávu. Tedy ne víc než okusil.

Natáhl k muži druhou ruku. Na dlani se snažil udržet hromádku. Asi dva kousky se skutálely na podlahu, ale o ty se teď starat nemusel. Bylo toho docela dost.

Připadal si jako lovec, který se rozhodl, že si ochočí divokého tvora. Na jeho poměry byl muž z divočejšího těsta – a hlavně primitivnějšího. I Quinn, mladý plavec, jemuž věda nic neříkala a sotva znal pár principů, byl vědomostně na úplně jiné úrovni než zemchodec.

Muž neváhal dlouho. Bylo na něm vidět, že se pokoušel svádět morální boj, ale tělo zvítězilo dřív, než s tím stačil vůbec začít. Nabral si do dlaní nejvíc, co dokázal unést.

Quinn mu chtěl pomoct. Chtěl ho zbavit těch pout, aby mohl normálně jíst. Ale bál se, že by si tím podepsal smlouvu o dočasném pronájmu prkna.

Zbytek mu položil na zem vedle něj. Posbíral i ty kousky, jež mu předtím popadaly. Vypadal tak hladově, že by nejspíš snědl i jeho, kdyby byla velká nouze. A nemohl tušit, kdy se sem vydá kapitán, aby ho zkontroloval. Nevypadal na to, že by se mu sem chtělo brzy, hostinu si zjevně užíval.

„Jak se jmenuješ?" zajímal se Quinn.

Bylo to jako mluvit s dítětem. Přitom to klidně mohl být jeho dědeček.

Muž zavrtěl hlavou. Ústa měl plná, proto neodpověděl slovy. Nebo mu do řeči nebylo.

„Dobře. To nevadí. Zkus... z toho vymačkat tu šťávu. Ukojí to i žízeň. Je to sice sušený, ale kvůli vitamínům se to nesuší fest. Ono... kurděje, však to znáš."

Jako by mluvil sám se sebou. Stařík tam jen seděl na zemi a cpal se. Alespoň ho vysvobodil a Quinn se mohl volně hýbat. Přesněji volněji, na skoky ke stropu to neviděl.

Opatrně se zvedl. Kolena zanadávala. Řídký vzduch a jiný tlak, než jaký byl v horách, mu nedělal nejlépe. Stále si na to zvykal. Byl častěji unavený, rozbolavělý, pálily ho oči. Nedokázal si ani představit, jaká změna to musí být pro zemchodce.

Oprášil si kabát. Několikrát matce vysvětloval, že bílá není dobrý nápad.

„Jo a mimochodem," vzpomněl si, „nejsi pirát, že ne?"

Žádné odpovědi se mu nedostalo. Inu, na piráta nevypadal. To snad mohl vyloučit.

„Dobrý. Já jen tak pro jistotu. Jo a co to... to plavidlo?" vyptával se dál.

Tentokrát muž vzhlédl. Z úst mu padaly kousky nedožvýkaného ovoce.

„Uh..."

Zarazil se včas. Um nenásledovalo, našel vhodnější vyjádření.

„Na zemchodce je to dobrý," poznamenal a povytáhl koutky do chabého úsměvu.

Chtěl se o něj zajímat dál. Dokud měl jídlo, vypadalo to, že je ochotný odpovídat. Nebo alespoň vnímat. Ale zastavil ho zvuk vrzání dveří.

Tentokrát byl rád, že namazání pantů kvůli vlastní pohodlnosti tak dlouho odkládal. Jinak by se nestihl schovat dřív, než kapitán Noe sešel schody do podpalubí.

„Vidloň," ulevil si.

Aktualizováno 15. 8. 2022