Když náš svět skončil, byla jsem téměř ještě mládě.

Dobře, s tím koncem možná trochu přeháním, ale rozhodně se k tomu s každým dalším dnem blížíme.

Přišlo to stejně náhle jako bouřka v období tepla. Nebo tady možná už předtím byly náznaky, které se však nikdy nedostaly dál než za hranice teritorií, a nebo zkrátka neexistoval nikdo, kdo by nás mohl varovat.

Koneckonců, ze shnilých mrtvol nikdo slova nedostane.

Ať už pravda leží kdekoli, pro nás bylo příliš pozdě, abychom tomu zabránili.

Je to nemoc, kterou ještě nikdo neviděl. Jakmile se vlk nakazí, už je mrtvý. Neexistuje případ uzdravení. Zpočátku se projevuje téměř neškodně, pouze pěnou v tlamě, malátností a ztrátou koordinace. Jenže záhy ta nemoc naplno pohltí tělo i mysl své oběti a nakažení útočí na všechno, co se hýbe – a nakonec i na vše, co netečně stojí na místě.

Říkáme tomu Běs.

Běs vlka promění v naprostou bestii, v monstrum bez myšlenek, až se nakonec stane zrůdou i vzhledem. Rozežere vlka zevnitř, stvoří z něj děs nahánějící kreaturu z kostí pokrytou odpadajícími kusy kůže a hnijícím masem.

Nakažený vlk nepřežije déle než půlměsíc, ale svou vlastní vůli ztratí během dvou dnů.

Když se povědomí o Běsu rozšířilo díky přeživším, nedalo se to zastavit. Mohli jsme se jen varovat a doufat, že se nám vyhne.

Nevyhnul. Netrvalo to dlouho a Běs byl všude.

Nakonec dostihl i smečku, do níž jsem se narodila. Jakmile se ukázalo, že jeden z našich starších se nakazil, naši vůdci okamžitě rozhodli pro jeho zabití.

Nepomohlo to. Druhého dne byla vlčice, které ho zabila, nemocná. Bylo rozhodnuto: náš domov už nebyl bezpečný.

Bouřilo, když jsme se dali na zběsilý útěk. Hnal nás strach a panika. Držela jsem se smečkou krok, jak jen jsem mohla, ale ani to mi nakonec nestačilo. Stoupali jsme po úzké, strmé cestičce přes hory, když mému bratrovi na tom bahnitém povrchu podklouzly tlapky. Spustil tím lavinu škobrtajících vlků a já, která jsem stála na konci, jsem neustála tu náhlou tíhu dospělé vlčice, která do mě vrazila.

Slyšela jsem vyděšená štěknutí, ale pak už jsem letěla vzduchem a bokem se třela o skálu.

Jediné, co mě zachránilo, byla řeka tekoucí pod horami. A ačkoli náraz bolel natolik, že jsem na nějakou dobu ztratila ponětí o světě, zůstala jsem naživu a překvapivě i relativně nezraněná. Když jsem se konečně vyškrabala z vody, zjistila jsem, že mne proud odnesl do neznáma.

Věděla jsem, že se pro mne smečka nevrátí. Nemohli, protože nepřipadalo v úvahu, aby riskovali tolik životů pro jeden. Má rodina mě však učila, že dokud vlk dýchá, vždy je pro něj naděje na lepší zítřky. Věděla jsem, že by chtěli, abych se nevzdala, a já jsem měla život před sebou.

Nechtěla jsem umírat. Hodlala jsem bojovat.

A tak jsem se vydala na cestu. Stále věřím, že se mi jednoho dne podaří shledat se se svou rodinou – nebo alespoň s těmi, kteří přežijí.

S klesajícím počtem vlků se začala šířit panika. Spřátelené smečky se sobě začaly vyhýbat a na neobvykle se chovající vlky se ihned začalo útočit. Brzy se však ukázalo, že vzájemná nenávist a nedůvěra nás přivede ke zkáze ještě mnohem rychleji. Přeživší z roztroušených smeček se znova začali seskupovat a společně se snažili najít bezpečné útočiště.

Netrvalo to dlouho, než se o jednom rozkřiklo. Kolovaly zvěsti o místu přístupném pouze z vody, kam se Běs nedostal. Zdálo se to až neuvěřitelné, ale vlci po celém světě se na tu myšlenku upnuli v naději, že je někde čeká nový domov. Zoufale hledali spasení, aniž by věděli, jakým směrem doopravdy mají jít.

Nikdo neví, jestli je tohle místo skutečné. Ale co jiného nám zbývá než doufat?

Jedna věc je ale jistá: Pokud chceme přežít, musíme si věřit a vzájemně si pomáhat.

A hlavně se nikdy nesmíme zastavit, protože Běs nám dýchá na špičky ocasů.

Mé jméno je Hararu, a tohle je příběh o naší snaze zůstat naživu.