Potichu. Potichu. Sakra, proč musí být dýchání tak hlasité?

Snažila jsem se ztišit všechny své pohyby. Zůstala jsem nehnutě stát na místě v obavách, strnulá a nejistá. Zklidnit divoký rytmus, jakým mi srdce bušilo do hrudi, se mi však nepodařilo.

Zvažovala jsem své možnosti. Vrátit se, odkud jsem přišla, nebo se snažit nebezpečí obejít. Jedno bylo riskantnější než druhé a ani jedna z možností nebyla optimální.

Nedokázala jsem určit, proti kolika vlkům stojím. Prohnilý zápach Běsu byl natolik pronikavý, aby skryl pachové stopy jeho obětí. Cítila jsem ho všude okolo a jen tak tak zadržovala kýchání. To by jejich pozornost totiž upoutalo stoprocentně.

V duchu jsem se proklínala. Jak jen jsem si mohla dovolit spát tak tvrdě, že jsem si nevšimla, že se kolem pohybují nakažení? Že mne v podstatě obklíčili?

Nevěděla jsem, jak bylo možné, že si mě ještě nevšimli, ale děkovala jsem všem Předkům, že se alespoň trochu smilovali a já jsem se neprobudila s tesáky v krku.

Zavřela jsem oči, když z vlčice přede mnou odpadl kus shnilého masa. Znamenalo to, že Běs brzy dokončí svou práci a její tělo už nebude schopno pohybu. Oba vlci vedle ní vypadali poněkud zdravěji – alespoň tak, jak jen mohli nakažení vypadat. Museli se nakazit až po ní.

Po mé levici a pravici byli ještě dva další nakažení, jedno z nich stále ještě vlče. Viděla jsem je, ale jen stěží. Všech pět vlků víceméně postávalo na místě; jen přešlapovali sem a tam, nepřirozeně se škubali a vrčeli. Z úst jim odkapávala oranžově zbarvená pěna.

Nejspíš to bývala rodina.

Neútočili na sebe, což znamenalo, že jakmile by mě spatřili, byla bych mrtvá. V počátečních okamžicích nákazy nakažení útočili i na sebe vzájemně. Někdy i později, ale ještě jsem nepřišla na to, jestli v tom byl nějaký vzorec. Možná Běs podvědomě vnímal nějaké příbuzenské vazby mezi svými obětmi?

Kdo ví. Já jsem to rozhodně nehodlala zjišťovat.

Tak potichu, jak jen jsem mohla, jsem se zvedla. Nervozitou mi škubala špička ocasu a já se zoufale modlila, že mě neprozradí. Bylo mi jasné, že se musím co nejpotišeji a nejrychleji dostat co nejdál.

Zhluboka jsem se nadechla. Nic jiného ti nezbývá, připomněla jsem si v duchu. Stejně jsem to musela udělat, a čím déle jsem to prodlužovala, tím v horší situaci jsem se brzy mohla octnout.

Zvedla jsem tlapku a konečně se dala do pohybu. Když nakažení nijak nereagovali, pokračovala jsem. Snažila jsem se pohybovat rychle, ale zároveň jsem si dávala pozor, kam pokládám tlapy. Představa, že by mě prozradilo prasknutí větvičky kvůli mé vlastní nepozornosti... Jen při té myšlence mi pod kožichem projela vlna mrazu.

Zvolila jsem cestu zprava; tam, kde stálo vlče. Sice by bylo nejpravděpodobnější, že se mi podaří utéct vlkům, které Běs ovládá nejdéle, ale tři dospělí byli moc vysoký risk. Nakažené vlče byla nejbezpečnější volba.

Kdosi vepředu zavrčel a já okamžitě ztuhla. Natočila jsem hlavu, abych viděla, jak jeden z vlků narazil hlavou do vlčice. Ta po něm poněkud zpomaleným pohybem zacvakala zuby, ale pak vlk udělal krok pryč a interakce mezi nimi skončila.

Polkla jsem. To nevypadalo moc dobře.

Musela jsem pryč, a to hned.

Zbývalo mi jen pár kroků a byla bych za vlčetem, mimo jejich obklíčení. Dodala jsem si odvahu, protože nepřipadalo v úvahu, abych tady umřela, a kladla jednu tlapu před druhou. Prodloužila jsem krok, abych byla co nejdříve pryč, konečně se proplížila kolem vlčete, a pak jsem se stejnou opatrností pokračovala dále. Schovávala jsem se za kmeny a keře a krčila se, jak nejvíc jsem mohla, abych eliminovala šanci, že mě kdokoli z nich uvidí.

Plížila jsem se stále dál a dál. Stále jsem je měla na dohled, když se najednou otočil vítr. Vlče se napjalo, pak nepřirozeně prudkým pohybem otočilo hlavu a upřelo své krví podlité oči.

Neváhala jsem ani na okamžik. Ihned jsem se dala do běhu. Utíkala jsem plnou rychlostí a snažila se nevšímat si dusotu tlap, jak mě nakažení jednotně pronásledovali.

Potřebovala jsem je setřást. Nějak. Běs dokázal svou kořist pronásledovat, dokud mu neselhalo tělo.

Musela jsem se skrýt. Dřív, než dojdou síly mně.

Jenže les se rozestoupil a já jsem se najednou octla na širé pláni bez možnosti se otočit zpátky a zkusit to jiným směrem. Slyšela jsem je, jak mě pronásledují. Nemohla jsem si dovolit zpomalit a neodvažovala jsem se ohlédnout. Nemohla jsem si ale ani dovolit zrychlit. Kdybych se vyčerpala dřív, než by se mi podařilo najít nějaký úkryt...

Nepřestávala jsem utíkat. Pod tlapami mi křupala napůl seschlá tráva. Cíleně jsem se vyhnula místu, nad kterým jsem viděla kroužit mouchy a pár ptáků z obav, že jakákoli mrtvola, kterou tam našli, byla taktéž nakažená.

Slyšela jsem jejich sípot. Vrčení a štěkání a funění, které mne jenom pohánělo dopředu.

Povrch se změnil. Začala jsem stoupat, a jakmile jsem se dostala na vrchol kopce, ze srdce mi spadl kámen. Bylo to teď, nebo nikdy.

Vložila jsem do nohou všechnu sílu, která mi zbývala. Ze svahu jsem se téměř skutálela, ale třebaže mi pod tlapami podjížděly kamínky, podařilo se mi udržet na nohou.

Do lesa jsem téměř vletěla. Ihned jsem změnila trajektorii svého pohybu a začala kličkovat mezi jednotlivými stromy. Zvuky za mnou se začaly trochu vzdalovat.

Konečně se mi podařilo najít vhodný úkryt. Shluk kamenů, mezi které jsem se vtěsnala. Přikrčila jsem se k zemi, snížila svou siluetu, jak jen to šlo, a stiskla čelisti k sobě. Snažila jsem se ztišit svůj dech. Srdce mi tlouklo tak hlasitě, že to museli slyšet i nakažení.

Nakažení proběhli okolo. Zpomalili, ale přesto pokračovali dále.

Měla jsem je stále na dohled, když se zastavili. Musela jsem se držet, abych v sobě zadržela frustrovaný výkřik. Vlci několikrát přešlápli a poskočili. Zvedl se mi žaludek, když jsem si všimla, že na některých místech jdou nejdéle nakažené vlčici vidět kosti.

Vlče při jednom záškubu narazilo do dalšího vlka. Tomu škubla špička ocasu, a pak se vrhl proti vlčeti.

Vzápětí už se rvali všichni.

Během okamžiku vzduchem lítaly kusy masa a kůže. Divoce vrčeli a štěkali, ale i když do sebe zarývali tesáky a rvali si tepny, nikdo z nich nezněl v bolestech. Tón jejich hlasů nebyl nic jiného než vztek a zuřivost.

Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat, a to i když ke mně dolehl ostrý zápach zkažené krve.

Skončilo to stejně rychle, jako to začalo. Opatrně jsem otevřela oči.

Vlci se váleli na hromádce a nebylo poznat, kde jeden z nich končil a druhý začínal.

Opatrně jsem vykoukla ven.

Jedno tělo se pohnulo a já ztuhla na místě.

Stejně jako předtím, vlče na mě upřelo své oči. Škublo tlapkou – a to byl jediný pohyb, na které se zmohlo, než jeho hlava klesla a on se připojil ke své nadobro mrtvé rodině.

Dvakrát jsem neváhala. Nebyla jsem natolik hloupá, abych se k nim přiblížila, natož abych zůstala na tomhle místě. Pořád zde byla šance, že mrtvoly, třebaže nakažené, přilákají mrchožrouty.

Běs nemohl být daleko od místa, kde jsem přespala. Zoufale jsem doufala, že jsem nesnědla nic nakaženého, ale necítila jsem se nějak nemocně.

Oklepala jsem se ve snaze setřást celý ten zážitek. Nemělo cenu truchlit nad smrtí.

Takový už náš život prostě byl.

Přecházela jsem z chůze do letmého běhu a zastavovala jen krátce. I když už obloze dominoval měsíc s hvězdami, pokračovala jsem dál.

Zastavila jsem se až v půlce noci, kdy jsem nalezla opuštěný tábor. Nikde na zemi nebyly známky krve a necítila jsem ani pronikavý zápach Běsu, takže smečka, která zde pobývala, musela svůj domov opustit už dávno.

Široko daleko nebyl nikdo. Žádné stopy, žádné zvuky, žádné pachy.

Skryla jsem se do jedné nory, stočila se do klubíčka a doufala, že mne tady tentokrát Běs nenajde.