Pohled Gerarda

Naštěstí jsem nepatřil mezi blázny, kteří by naivně věřili takovým prckům, mezi jejichž řadami by se našel i Frank.

Tvrdě jsem do jeho nevinného výrazu zabodával pohled a sotva se přemáhal, abych nezašel dál, než bych měl... Nebo možná i chtěl. Už jen z jeho jasných očí šlo poznat, že má něco za luben. Jenže nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděl co.

,,Díky," přerušil jsem ticho odpovědí, která se ode mne očekávala. Ale efekt měla jeho pochvala, ať už upřímná nebo falešná, stejný; - obměkčila mě, opět natolik, aby se ze mě stal ten starý rozpustilý Gerard, který neměl co skrývat.

,,Tohle je jenom zlomek," nemohl jsem se před ním nepochlubit, ,,doma jich mám alespoň pětkrát tolik."

Frankovi se z tváře úsměv nevytratil, jen se jaksi pozměnil. ,,A co žes je tam nechal?" zeptal se.

Odvrátil jsem se od něj. Abych si získal čas na přemýšlení, tak jsem dělal, že něco dělám. To proto mi ruka chňapla po skicáku a penálu; oba jsem je uložil do kožené tašky, kterou jsem si přehodil přes rameno.

Frank se až podezřele moc vyptával, a to se "bavíme" teprve dva dny. Je sice logické, že bychom se měli blíže poznat, ale tohle mi na začátek přijde příliš osob-

,,Ah, sakra!" ulevil si potichu Frank. Avšak jakmile o zem narazil předmět, který nedopatřením shodil, se začal spěšně omlouvat.

Oba jsme se pro spadlý předmět bleskurychle sehli. Avšak já jsem byl rychlejší než on, a tak jsem v mírně roztřesených rukou svíral zarámovanou fotografii. Culili jsme se na ní já spolu s Mikeym, oba s pažemi navzájem kolem krku toho druhého. Ta fotka pocházela z letních prázdnin v roce 1993, přesně jsem si dokázal živě vybavit ten okamžik. Věděl jsem, že kdybych se vrátil na to místo, zacloumala by mnou taková nostalgie, že bych se domů za Mikeym, za starým životem i za těma blbýma akčníma figurkama doopravdy vrátil. To byla poloviční pravda i odpověď na Frankovu otázku. Ale já nemohl dělat nic jiného, než jednoduše držet hubu.

Neměl jsem chuť Frankovi jakkoli odpovídat, jen jsem se zmohl zírat na prasklinu ve skle, která nás s Mikeym rozdělovala vejpůl.

,,K-kdo to je?" zaslechl jsem jako by odněkud z dálky Frankův opatrně znějící dotaz.

Zavřel jsem oči a co nejméně nahlas si povzdechl. Celý zkroušený jsem vstal. Rozbitý obrázek, který mi snad jako jediný připomínal mou životní fázi ,,PŘED", jsem pomalu položil zpět na své čestné místo u postele, jako by se snad opatrnějším zacházením mohl v mžiku spravit.

,,Někdo, koho jsem znal," odpověděl jsem co nejmírněji mi to naštvaná část mého já dovolila.

Už dávno jsem se zapřísáhl, že nebudu upadat do stesku a sebelítosti; na takové dno jsem nehodlal klesnout. Možná jsem mrtvý, ale pořád ještě můžu mít chuť žít.

Otočil jsem se na špičkách à la Michael Jackson, nasadil si brýle a s potěšením sledoval Frankovu reakci. Z jeho výrazu šlo vidět zmatení, ale přesto se nedokázal neuchechtnout.

,,Tak co, půjdeme?" nadhodil jsem zvesela.

~~~

Pohled Franka

Těsně předtím, než Gerard zamkl dveře, jsem se naposledy zadíval dovnitř. Něco mi na tom pokoji nesedělo, ale nakonec mi to přeci jen došlo. Neměl jediného okna; takovou obyvatelnou místnost jsem snad ještě nikdy neviděl. Další důkaz toho, že sám ze sebe dělám blbce; to proto je tak bledý! Vždyť na něj nedopadne ani sebemenší paprsek světla. Ale i ta nejtitěrnější myšlenka, že je má paranoia oprávněná, ve mně hluboce zakořenila. A očividně si tam chtěla ještě hodně dlouho pobýt.

Ledový poryv větru mě zprudka uhodil do obličeje, a to jsme se sotva vyhrabali z prostor školy. V tomhle psím počasí bych nejraději skočil na kolo a během pěti minut usilovného šlapání se dostal domů. Asi nemusím říkat, že odtamtud by moje trasa vedla urychleně do tepla postele. V tu chvíli jsem zalitoval, že jsem Gerarda, týpka, co by mě mohl po cestě klidně odkrouhnout, vůbec někam pozval.

Vyhmátl jsem ze svazku správný klíček a osvobodil mého bleska, kterého jsem musel s sebou zbytečně vláčet. Nyní se mi po Gerardově boku stal pátým kolem u vozu.

A tak jsme v mlčenlivosti vydali směrem k mému bydlišti. Čím prudčeji se do mě opíral vítr a hlouběji zažírala zima, tím víc jsem začínal být nakrknutý na celý svět.

,,Já myslel, že se jde k vám, a ne na pohřeb," ozvalo se pobaveně zleva.

Hustě padající listí mi škodolibá příroda vháněla přímo do zmrzlého obličeje, takže jsem byl nucen přivírat oči. Přesto jsem viděl, jak z něj vyzařovala čirá spokojenost, jako kdyby se pro tohle počasí narodil.

,,Cože?" zvýšil jsem hlas, protože proudění vzduchu mu bralo slova od úst.

Gerard se ke mně naklonil a do div ne umrzlého ucha mi zařval: ,,ŘÍKAL JSEM, ŽE SE TVÁŘÍŠ JAK NA POHŘBU!"

,,Vole," uhnul jsem od něj se smíchem, takže už nemělo cenu dál hrát naštvaného. ,,Zas tak hluchý nejsem."

,,Cože?" naklonil se opět ke mně s rukou přitisknunou za uchem, ale to už si mě jenom dobíral.

,,Nech toho!" nemohl jsem se přestat doširoka culit. Strčil jsem do něj s tím, že to bude jenom důraz na má slova, ale rozhodně jsem nepočítal s tím, že by mohl doopravdy spadnout.

Gerardovi se pod nohy očividně nešťastně připletla tkanička nebo kámen vyčnívající ze starého chodníku. Ať už kvůli tomu či onu, skončil jak dlouhý, tak široký na listím zavátém chodníku.

,,Proboha!" zvolal jsem zděšeně, vědom si své viny. ,,Jseš celej?" Mezitím se oběť mého popostrčení stihla vyškrábat na kolena, pravděpodobně v pořádku. Už jsem si myslel, že mě má po dnešku plné zuby, ale když jsem mu podával pomocnou ruku, usmíval se od ucha k uchu.

,,Nějak podezřele se směješ," poznamenal jsem a měl jakousi zlou předtuchu, že moje ruka, do které se možná příliš hluboko zaryly jeho nehty schované v rukavicích, není v úplném bezpečí.

,,Ale, nepovídej," zazubil se a s pomalu ďábelským úšklebkem mě prudkým trhnutím shodil na sebe. Neměl jsem ani čas zpanikařit - Všechno se semlelo tak rychle, že mé tělo sotva stačilo reagovat.

U nohou se mi nepovalovala vězeňská koule, která by mě držela na místě, dokonce jsem neměl ani to štěstí, abych vstoupil do tekutého asfaltu; to proto jsem sletěl přímo do Gerardovy otevřené náruče. Tam jsem se ale dlouho neohřál, respektive nezchladil, protože mě okamžitě strhnul doleva na vlhkem nasáklý trávník. Ve vteřině jsem zůstal naprosto bezmocně ležet na zádech s tím zatraceným pošahancem nad sebou. V tu chvíli jsem zůstal naprosto paralyzovaný. Jeden okamžik jsem měl útroby svírající dojem, že mi vyrazil dech.

Nechybělo mnoho, aby mě po tváři zašimraly konečky jeho černočerných vlasů. Měl jsem docela napilno s tím, abych vůbec dokázal dýchat, ale přesto jsem si mezi temnými prameny všiml očí, které se do mě ostře zabodávaly. Zabořil jsem se co nejhlouběji do rozbahněného podkladu, jenom abych se mohl vzdálit od těch dvou divoce žhnoucích smaragdů. Jiskry v nich jako kdyby mi naznačovaly, že jsem jen slabou myší, se kterou si znuděná kočka jen tak pro zabití času hraje. V tu chvíli jsem již nepochyboval, že by nad smrtí živé bytosti jedinkrát nemrkly.

Jeho dech se pomalu zklidnil, nezkrocenost se z toho znepokojivého pohledu zčistajasna vytratila a mé paže byly od pevného stisku konečně zproštěny.

,,Jak tak vidím, ty jsi celej taky," podotkl, jako kdyby oznamoval, že má dneska kolem sedmé večer pršet.

,,Tím bych si teď nebyl tak jistej."

Tentokrát se zvedl jako první a na jakousi symbolickou oplátku mi právě on pomohl se opět postavit na nohy.

Oklepal jsem se. Nedovedl bych vám říci, jestli mi šel mráz po zádech kvůli sychravému počasí, nebo kvůli té nevypočitatelné osobě přímo přede mnou.

,,V pohodě?"

Mám už slyšiny, nebo se mi tu vážně pokouší omluvit?

Odfrkl jsem si a stočil pohled šikmo k zemi. Už to vypadalo, že na truc jeho ,,omluvu" nepřijmu, ale nedalo mi to.

,,Jo, nic se nestalo," naznačil jsem obrácení pohledu v sloup.

Gerard po mně hodil očkem, očividně mým přiznáním naprosto nepřesvědčen.

,,Na, vezmi si to," řekl a začal ze sebe sundavat svou maskáčovou bundu.

,,Ale to přece nemusíš-" vzpouzel jsem se, ale to už mi na ramenou přistál kus Gerardova už od pohledu oblíbeného oblečení, protože byl lety nošení celý umolousaný a vyšisovaný. Zachvátil mě nezastavitelný otřes; vždyť v té bundě byla ještě větší ledárna, jak venku!

,,T-tak díky," vydrkotal jsem ze sebe, div mi od pusy nešel obláček páry.

Lehce se pousmál. ,,To přece kamarádi dělají."

Musel jsem se v rozpacích uculit. Úplně jsem se viděl - Trapný, zimou zkoprnělý týpek, co nemá daleko od červenání se. Ano, potěšil mě jeho projev sympatie, ale přesto jsem hlasitě polknul, jako kdybych to váhání mohl jednoduše strávit a více ho neřešit.

Není cesty zpět, dolehla na mě plná tíha mých slov. Teď jsme přátelé... Už bez toho nejistého ,,asi".

V duchu jsem si povzdechl - Co to do mě jenom vjelo? Nechat si vloudit do života takového divného, ke všemu dost podezřelého cizince? To se mi vůbec nepodobá. Ale na druhou stranu - Bude lepší si takového... temperamentního kámoše držet blízko u těla. Protože nikdy nevíte, kolik tam venku na vás číhá dalších takových.

Jeho dětinský chtíč po odplatě jsem už ponechal raději bez komentáře, a tak jsme ve spokojeném mlčení vyrazili směrem k mému domovu. Ani poté, jsme přešli na druhou stranu ulice, mi zima nehodlala dát ani na chvíli pokoj. Proto jsem se snažil odvést vlastní pozornost, abych si mohl představovat i jiné věci, než jen to, jak budu dalších čtrnáct dní ležet doma v horečkách a lítat po doktorech.

Čím více se dny do Halloweenu krátily, o to hojněji se na předzahrádkách rozšiřovala strašidelná výzdoba. S lehkým úsměvem jsem přehlédl sešívanou nazelenalou ruku trčící z květinovéjo záhonu. Jak jsem se mohl ještě včera takovéhle prkotiny děsit?

Zvedl jsem oči o něco nahoru, neboť mě na konci zorného pole zašimral nový pohyb. Stačil jsem spatřit, jak jakási čtyřicátnice odtáhla záclonu, aby mohla za okno vystavit svícen ve tvaru šklebící se porcelánové dýně.

Plachý plamínek zespodu ozařoval její lety poznamenanou tvář. Teplé barvy ostře kontrastovaly se stíny. Temno zapadalo do zřetelných vrásek vrytých do kůže neúprosným zubem času.

Mé pousmání sice nenaplňoval ten ztracený dětský elán, ale rozhodně to nevypadalo, že ze mě jednoho dne vyroste nevraživý suchar. Očividně ji to obměkčilo, takže mi vlídný pohled věnovala nazpět. Avšak poté se zadívala kamsi do dáli, skrze mě, jako kdybych snad neexistoval. Na místě ztuhla a křečovitě sevřela okraj zelené látky, za kterou se pokusila skrýt. Když opět zaostřila na můj zmatený obličej, v očích se jí zračilo jasné znepokojení. Radostně nadzvednuté rty jí v tu ránu vystřídala úsečná čárka. Poryv vzduchu způsobený prudkým zatáhnutím záclony sfouknul úsměv nejen dýni, ale i mně. Co to ksakru mělo znamenat?

Ohlédl jsem se po celé ulici, ale kromě projíždějícího auta mizícího v dálce jsme tu byli dočista sami. Takže už zbývaly pouze dvě možnosti. Jestliže jsem tak nevzhledný, že přede mnou musí brát nohy na ramena i nějaká náhodná ženská, tak to bylo kvůli mně. Pohlédl jsem vlevo.

,,Um... Gerarde?"

,,Hmm?" stočil svůj pohled ke mně poté, co dozkoumal cosi neuvěřitelně důležitého před námi.

,,Viděls tu ženskou?" řekl jsem ztlumeně a pohodil hlavou k oknu, za nímž se z čerstvě zhaslého knotu stále plazil ke stropu obláček kouře.

,,Cože? Jakou ženskou?" podivil se a ačkoli jsme se od místa incidentu vzdálili, otočil se a pátral očima všude možně. Se smutným úsměvem jsem se na něj zadíval. Že mu nebylo trapné takhle ze mě dělat úplného blbce. Určitě po ní hodil jedním z těch jeho vražedných pohledů.

,,A co dělala, prosím tě?" zeptal se a konečně se odpoutal od potemnělého okna.

,,Pozorovala nás," odpověděl jsem neklidně, ,,a to pěkně zvláštně. Jako by se nás snad bála nebo co..."

,,To není žádná novinka," oponoval mi Gerard. ,,Jsem tu sice jen pár týdnů, ale řekl bych, že se tu potulujou docela divný lidi." Jeho nově vyřčené téma mi až podezřele dobře hrálo do karet.

,,No že jo! Hele - Viděl jsi včerejší večerní zprávy?" Zarazilo mě, jakou škodolibost jsem musel v hlase zadržovat, aby mu nedošlo, že tím mířím přímo něj.

,,Ne," odpověděl bez rozmyslu, stále s dobrou náladou, ,,Já přece nemám televizi."

Zabočili jsme za roh, už to nebylo od cíle naší cesty daleko. Protože jsme se vymanili z největšího poryvu větru, nemusel jsem si tak úzkostlivě k tělu přitahovat Gerardovu zeleno-hnědou bundu.

,,Představ si; nějaký člověk se vloupal do nemocnice. No pověz, slyšel jsi někdy něco takového? A teď se podrž! Pro co bys řekl, že tam asi šel?"

,,Tak to vážně netuším," řekl a jakmile se mnou na chvíli navázal oční kontakt, okamžitě uhnul pohledem. Že by tu někdo lhal?

,,Dobře, nebudu tě napínat," nadnesl jsem a snažil se, abych vyzněl co nejméně ironicky.

,,Krev. Někdo si jde do banky pro prachy, a někdo pěkně při měsíčku prostě pro krev. Šušká se, že to mohla být nějaká ženská, a to pěkně praštěná, ale to jsou jenom klepy." Při mých posledních slovech jsem se div neudusil smíchy. Tu povídačku o zlodějce jsem si z fleku vymyslel, ale docela dobře jsem si z Gerarda vystřelil. On nevěděl, že si jsem si byl na 99% jistý, že v tom případu byl namočený až po uši. K rovné stovce záruky mi chyběla už jen jeho reakce.

Nejdřív jeho výraz zkameněl, ale když si uvědomil, že takhle by odezva nevinného člověka rozhodně vypadat neměla, pokusil se svůj dávno zpackaný výstup z posledních sil zachránit.

,,No ty kráso, tak to je teda něco," podivil se a hlasitě popotáhnul. ,,Snad ho brzo chytnou."

Ten se ale musel setsakramentsky snažit, aby tohle dokázal vůbec ze sebe vymáčknout. Jeho kůže totiž nabrala mrtvolně sinalý odstín. Myslel jsem - Ještě výraznější než obvykle. Jenže já už měl jasno. Udělal to on, teď už o tom nebylo pochyb.

Proč ji vlastně bral? Co s ní mohl udělat? A to se sem přistěhoval jenom kvůli tomu, aby si tu vyloupil nemocnici a udělal neslýchaný poprask?

Na dvě otázky jsem si dokázal odpovědět, ale ty mě ani v nejmenším neutěšily. Spíš mi připomínal Sněhurku nedlouho po strávení otráveného jablka, než dealera obchodujícího s lidskými orgány. A ještě víc než nějakou pohádkovou princeznu mi až podezřele přesně seděl na upíra.

Až teď jsem konečně dokázal přesvědčit sám sebe, a že mi to trvalo. Už to chtělo jenom neprůstřelný důkaz a mám ho. Tedy jestli se té doby vůbec dožiju.

Oklepal jsem se. Vždyť se s ním celou tu dobu potuluju dočista sám! A co se stane, když ho opravdu usvědčím? Na to jsem se neodvažoval ani pomyslet.

Ani jeden z nás teď neměl chuť s tím druhým mluvit. Zbytek naší štreky proběhl v zamyšleném mlčení, které naplňoval pravidelný dupot našich podrážek. Chvílemi mi to nedalo a pohledem jsem se zatoulal k mému záhadnému společníkovi. Zahloubaně prošpikovával chodník pod svýma nohama, které byly skryty v černých, očividně neúmyslně roztrhaných džínách. Jak k takovým širokým škrábancům mohl jenom přijít?

Neskutečně mě zajímalo, co se mu mohlo honit hlavou. Litoval toho? Bál se, že ho odhalí? A nepřijde mu trochu podezřelé, že jevím takový zájem se s ním bavit? Zase mě na mysli hryzaly otázky, na pro které jsem nedokázal najít odpovědi. To abych si pomalu zavedl deník ,,Je můj kamarád upír?". Kdyby ho našel kdokoli v z mých známých, myslel by si, že jsem zešílel. A možná by měl tak trochu pravdu.

Zdálo se mi to jako věčnost, než jsem připevnil své kolo na obvyklé místo, ačkoli doba našeho mlčení nemohla trvat déle než pět minut. Se stále zamlklým Gerardem po levém boku jsem vystoupal schody na rozvrzanou verandu. Klíč bez větších obtíží vklouzl do zámku a následně jsem mohl otevřít slabě skřípající dveře dokořán.

Už jsem se chystal jít dovnitř, ale pak mi došlo, že Gerard práh ještě ani nepřekročil. Jen tam uprostřed verandy stál jako tvrdé Y a pravděpodobně očekával příchod nějakého zázraku. V jeho očích jsem dokázal spatřit jakýsi náznak prosby a napětí. Působil trochu komicky, jak tam tak stál a úzkostlivě se přidržoval ramínka své kožené tašky. Bílými zuby si nesměle kousal spodní ret a stále se neměl k činu.

,,Na co čekáš?" otázal jsem se se svraštělým obočím. ,,Pojď dál!"

Gerardovy nohy se po nejistém zaváhání konečně uráčily uvést do pohybu a s úlevným výrazem konečně prošel dveřmi vnu.

,,Nezouvej se," oznámil jsem mu, když se skláněl ke svým botám. Chvíli jsem zápasil s neodbytným průvanem, ale nakonec se mi ho přeci jen podařilo přemoci a hluk zvenčí konečně utichl. Už jsem mu chtěl nabídnout, aby si bundu pověsil na i tak přetížený věšák, ale pak jsem si uvědomil, že ji mám vlastně na sobě.

Jak jsem tak lezl zády otočený k Gerardovi z jeho ledové bundy, div se mi v jednom momentu nezastavilo srdce. Neříká se náhodou o upírech, že je musíte nejprve pozvat do bytu, aby mohli vstoupit, protože jinak nemohou projít?

Franku. Ty jsi takový nepoučitelný idiot, že to svět ještě neviděl. Zničený nad vlastní blbostí jsem si volnou dlaní přejel po obličeji. To je ale dneska zase den.

,,Ahoj, Franku!" ozvala se z kuchyně máma jako obvykle a tím přehradila můj tok myšlenek.

,,Čau!" zahlásil jsem, přemáhajíc se, abych zněl co možná nejvíce kladně naladěn. Předběhl jsem zkoprnělého Gerarda a rukou mu naznačil, aby mě následoval.

,,Mami? Chtěl bych ti někoho představit," oznámil jsem poté, co jsme se oba protáhli do místnosti hrající žlutými a hnědými barvami.

,,Ano?" vzhlédla od růžového papírku, na který s největší pravděpodobností zaznamenávala něčí návštěvu lékaře.

,,Dobrý den, paní Ierová," vyrazil Gerard bez ostychu kupředu s přátelsky napřaženou paží. Mamku zprvu jeho rychlé jednání zaskočilo, takže stačila sotva vstát, aby mohla jeho ruku přijmout. Avšak pootevřená ústa jí rychle vystřídal vřelý úsměv.

,,Jmenuji se Gerard Way, ale můžete mi říkat jen Gerard - A klidně mi tykejte. Moc rád vás poznávám."

,,Ach, ano, Frank se nám o tobě už zmiňoval," práskla na mě mamka. ,,To i já tebe. Prosím, usaďte se do obýváku, hned za vámi přijdu!"
Už jsme se měli na odchodu, ale ve dveřích nás ještě jednou zarazila.

,,A pane Wa- ...Tedy Gerarde," opravila se a omluvně se zasmála. ,,Co by sis dal k pití? Kávu, nebo máš raději čaj?"

,,Kávu. Rozhodně kávu," konstatoval rázně, jako kdyby snad měl s čaji špatné zkušenosti.

,,Teplý kakao," ozval jsem se rozmrzele, třebaže se mě nikdo neptal.

Poté, co náš host musel mámu dvakrát ujistit, že ne, opravdu mu to nejlevnější instatní kafe z marketu nevadí, jsme se konečně mohli přesunout do vedlejší místnosti na pohodlné staré pohovky. Ještě stále jsem byl trochu rozčarováný z toho, že mě na seznámení vůbec nepotřebovali.

Podíval jsem se na hodiny; táhlo na čtvrt na pět. Takže našeho milého pana Tajného čekal téměř hodinový výslech. Mamka mi dost ušetří práci - Na všechno se ho zeptá a jí mu snad bude blbý říct ,,Kámo, sorry, ale tohle je moje osobní záležitost". Stočil jsem svou pozornost na nic netušícího Gerarda, který si se zájmem prohlížel fotky z mého dětství visící všude možně po stěnách. Nad některými z nich se dokonce pousmál.

Akorát jsem s ním chtěl navázat řeč, ale v tom do obýváku nakráčela celá rozjasněná mamka s podnosem cinkajících šálků a podšálků. Následně se usadila do křesla blíže k Gerardovi. Více než očividně byla celá štěstím bez sebe, že má tu možnost poznat někoho nového.

Každý z nás si vzal své pití - Mamka nějaký ten svůj zelený čaj, Gerard nepříliš kvalitní kafe a já se svého kakaa přeci jen dočkal. Má ruka neváhala a zmocnila se pruhovaného hrníčku. Pohodlně jsem se opřel do opěradla a byl připraven si poslechnout jejich rozhovor. Ale ještě dříve, než máma stačila spustit jsem si všiml, že Gerard chová vůči jeho nápoji v šálku jistou nedůvěru.

,,Sice netuším, jak to vidíš ty, ale my na denním programu nemáme trávení pozvaných lidí kafem."

,,Franku!" napomenula mě máma, ale Gerard nás oba přehlušil svým smíchem.

,,Ne," smál se stále, ,,takhle jsem to nemyslel. Jenom jsem nechtěl riskovat, že se opařím, to je všechno."

Haha, dost špatnej pokus o manévr, brácho. Vždyť ti z toho hrnku nejde ani pára.

,,Tak povídejte," ozvala se mamka, když si Gerard usrkl svého nápoje. ,,Řekněte nám něco o sobě. Cokoli."

Bylo zajímavé pozorovat, jak se Gerard i přes kapičky potu třpytících se na jeho čele snažil vystupovat sebejistým a klidným dojmem. Na mamku jeho rádoby pokusy o nenucenou řeč platily, ale na mě nikoli. Nad těmi vřelými úsměvy jsem viděl oči, které se bály každé další vlezlé otázky jako nějaké šelmy. Byl si vědom, že kdyby šlápl vedle, bylo by zle.

Bylo mi více než jasné, že naprostá většina toho, co nám nabulíkoval na nosy nebyla pravda, ale přesto jsem si všechny informace snažil zapamatovat. Tady je zkrácený výtah, kterým jsem čtenáře ochudil o Gerardův nepříliš profesionální projev:

Jak jsem předpověděl, údajně se dost nepohodl s rodiči. A tak utekl z domova v Princetonu a odstěhoval se tak daleko, kolik se odvážil. Sice byl už plnoletý ve všech státech, ale až hádka se mu stala záminkou k tomu se konečně osamostatnit. Jeho životním cílem bylo stát se kreslířem, ba dokonce samotným autorem komiksů. Ale jelikož teď nemá rodinné zázemí, musí si na vysokou vydělat peníze sám. A tak se stal uklízečem na mojí škole, jedině tam sehnal přiměřenou práci, kde berou lidi, co ještě nemají vysokou. Sice mu nějaký čas zabere, než dostatečně našetří, ale už jako dítě o téhle práci snil. To byl jeho příběh ve zkratce, ale zvláště mě zaujaly podrobnosti, které z něj máma dokázala mistrně vytáhnout.

Prý musel za sebou nechat svého mladšího bráchu. Jmenoval se Mikey a bylo mu devatenáct. Předpokládal jsem, že to byl ten kluk vedle Gerarda na fotce, kterou jsem dneska omylem shodil. Můj nový kamarád doufal, že se pokud možno co nejdříve setkají.

Ale nejvíce ze všeho mě zaujal fakt, že kdysi působil v pár kapelách. Když jsem ho spílal, proč mi to neřekl dřív, odpověděl, že je mizerným kytaristou a nechtěl, abych ho nutil hrát. V tom měl možná pravdu. Docela mě dostalo, že ho z první kapely vyhodili proto, že nebyl schopen zahrát ,,Sweet Home Alabama".

Gerard za celou dobu ze sebe dost možně vypotil víc, než v podobě kafe přijmul. Začalo mi ho být vážně líto, dneska toho řekl opravdu až dost. Mamka otvírala pusu s dalším dotazem na jazyku, ale já ji stačil zarazit.

,,Mami, my už půjdeme čekat na kluky. Řekl bych, že Gerard už toho má dneska nad hlavu."

Gerard už neměl myšlenky na omluvný výraz, takže jenom letmo poděkoval za pohoštění a urychleně se vydal za mnou.

,,Díky," špitl mi úlevně do ucha, když jsme zašli za roh. ,,Za hodinu jsem toho stačil říct víc, jak za tři poslední měsíce dohromady."

,,To přece kamarádi dělají," pošeptal jsem nápodobně.

Oba jsme se pousmáli a stáli nikým neviděni v poklidném tichu. Byli jsme obklopeni bundami a kabáty visícími z věšáku. Žádná ukecaná máma. Žádní Hambone, Tim, Neil ani Shaun. Jen Gerard a já.

A přesně takhle se mi to líbilo.