Pohled Franka

Mamka s taťkou byli ze mě oba naprosto vyjevení. Jeden přes druhého se vyplašeně ptal, co se děje, a tak jsem se vymluvil na náhlou bolest břicha, -zřejmě z těch lasagní-, a urychleně se klidil do svého pokoje. Teď jsem potřeboval být chvíli sám.

Zamkl jsem dveře a volným pádem se vrhl do náruče neustlané postele. Napjatými prsty jsem si projel vlasy nad čelem.

Takže Gerard je upír.

Ne, ne. Blbost. Mysli sakra racionálně, upíři neexistují. To zkrátka není možné. Musím si to v hlavě všechno hezky od začátku uspořádat.

Je nepřirozeně bledý, to mou bláznivou domněnku potvrzuje. Nepyšnil se nějak extrémně dlouhými zuby, ale špičaté se zdály každopádně. Poté, co jsem ho nedopatřenín srazil na zem, vypadal, že nemá od návštěvy doktora daleko. A jak je na tom hned druhý den? Jasně mi dokazuje, jako kdyby se vůbec nic nestalo. V neposlední řadě se mi zdá celkem náhodička, že se stane něco, co ,,nikdo nepamatuje" zrovna v dobu, co se sem přistěhuje.

Na druhou stranu mu pobyt na slunci zjevně nedělal žádný problém. Stín vrhal, toho jsem si všiml bezpečně. Jak jsem postřehl, slyšel více než výborně, ale zato jeho reflexy byly v katastrofálním stavu.

Dočista v koncích jsem si vzdychl a zakryl si dlaněmi obě oči. Spousta věcí se mi tu naprosto vylučovala.

Pokud je ale zcela obyčejný člověk, proč by proboha kradl krev? To mi nedávalo smysl, a jako zločinec každým coulem se mi taky úplně nezdál.

Překulil jsem se na břicho a zabořil bezradnou hlavu do nejbližšího polštáře. Snažil jsem sám sebe přesvědčit, že jsem si tu hřívu vlasů v televizi určitě spletl s někým jiným. Však takovýhle účes musí mít spousta lidí, ne?

Ne.

Bezútěšně jsem zaúpěl a dostal jsem sotva potlačitelnou chuť něco rozbít, proto jsem zaryl nehty do nevinného prostěradla, které mi bylo po ruce nejblíž. Najednou však mé strnulé tělo povolilo a já po naklonění hlavy na stranu nadzvedl pravé oční víčko.

A co když... co když je opravdu upír? To pak budu mít jako nemrtvého ,,kámoše"?

Upřímně jsem nevěděl, jestli se mám smát, nebo spíš brečet. Naposledy jsem si promnul kořen nosu a vrátil se do původní polohy, na záda.

Ať už byl Gerard cokoli, normální určitě ne. Snad to jediné jsem věděl jistě. Kdykoli to půjde, budu ho bedlivě sledovat. Nedám mu ani chvíli na oddych. Dříve nebo později se chyby dopustí a svou tajemnou masku o kousek poodhalí. A poté konečně uvidím, co za ní skrývá za tajemství.

~~~

O pár hodin později jsem druhého dne ve škole dával ještě menší pozor, než jsem doposud míval ve zvyku. Učitelé byli rozladění rovněž neobvykle, ale včerejší chyby jsem se snažil vyvarovat; pak by mě už pouhý úklid s Gerardem, co by ani pro mě neznamenal trest, nečekal.

Vždycky, když ke mně vyučující zabloudil pohledem, jsem mu ho oplatil a jako pejsek na zádi auta poslušně dokolečka přikyvoval. Má technika očividně zabírala, protože se nezmohli mě ani jednou vytáhnout zpoza lavice. Do listu zkušeností jsem si mohl hrdě zapsat, že není nutně zapotřebí být chytrákem. Stačí jen, když ho ze sebe dostatečně přesvědčivě budete dělat.

Poté, co jsem na Gerarda pojal podezření, jsem ho na jedinou hodinu mého života nedokázal dostat z hlavy. Proto jsem si ji pravou rukou podepřel a natočil ji směrem k nejbližšímu oknu; tížila ji přemrštěná váha desítek bláznivých teorií.

Po neplnohodnotném spánku se mi samovolně klížila víčka, jen těžko jsem se přemáhal nesložit se přes celou plochu volného stolu. Doteď pro mě zůstávalo záhadou, jestli jsem seděl sám kvůli faktu, že mám u spolužáků tak velkou nepopularitu, nebo kvůli tomu, že by dotyčný měl docela pěkný výhled na uči-

Co ten tam zase dělá?!

Vytřeštil jsem oči a málem se zvedl na nohy. Umírnil jsem se, přesto jsem celé tělo naklonil doleva, abych se mohl vyklonit nad rám okna.

Mezi prořídlými větvemi mohutného stromu jsem spatřil Gerardovu temnou probleskující postavu. Byl ke mně otočen zády a nevídaně poctivě shrnoval do ohromných kup pestrobarevné listí.

Pozoroval jsem ho sotva pár okamžiků, když v tom se naprosto nečekaně otočil o sto osmdesát stupňů. Úplně najisto se zadíval do druhého patra, přesně do mého zaraženého obličeje. Instinktivně jsem sebou trhl nazpět a schoval se před jeho nevyzpytatelným pohledem za černými brýlemi.

Má židle svým dopadem připoutala k mé zděšené maličkosti pozornost celé třídy. Odkašlal jsem si, poposunul se blíže k lavici a podrbal se na zátylku. Dokonce i učitelčin monnotóní výklad ustal. Ze znuděného obličeje mi věnovala nadzvednuté obočí.

Naprosto v koncích jsem zalovil do penálu pro tužku, aby proboha alespoň někdo ve třídě dělal něco jiného, než jen tupé civění.

Jakmile mou scénku zastínilo sáhodlouhé vyprávění o studené válce, mohl jsem se vrátit nazpět k mému vytržení.

Výrazně opatrněji jsem se opět naklonil na stranu a snažil se zachovat klid. Teď už jsem věděl, do čeho jdu.

Zorničky se mi bleskově zúžily, obočí zkrabatilo, krk se natáhl a hlava se natáčela do všech úhlů, ovšem nic mi nepomáhalo ho spatřit. Dočista zmizel, dokonce i s tím zatraceným smetákem.

Strnule jsem se stáhl nazpět. S pocitem, že naprosto ničemu nerozumím, jsem sklopil pohled k zemi.

Přehodil jsem si peprmintovou žvýkačku v puse na druhou stranu. Nedalo mi to. Rychlým pohybem jsem se nadzvedl a podruhé vyhlédl ven. Nic. Pořád nic.

Bezvládně jsem se sesunul na židli. Začínal jsem mít pocit, že i té látce z dějepisu rozumím více, jak Gerardovi.

Nebo spíš sám sobě.

Co možná nejopatrněji jsem se otočil za sebe; zajímalo mě, jestli jsem stále pro některé středem pozornosti. K mé velké úlevě se každý věnoval svým vlastním myšlenkám. Tedy až na jednoho.

Zpod rezavo-hnědé prořídlé ofiny mě pozoraly Jessyiny zbystřené oči. Dělalo mi problém s ní navázat sebemenší kontakt; přeci jen je to teprve čtrnáct dní, co jsem jí dal kopačky. Nesla to špatně; víc, než bych pokládal po měsíci vztahu za možné. Byla zmatená; nechápala, proč se s ní tak najednou rozcházím. Jako důvod nebrala, že jsem to s ní chtěl jen zkusit - bezhlavě se zamilovat. Ale po týdnu medových slovíček ,,miluju tě" a ,,navždy" mi došlo, že jí na zlatém podnose přináším jen prázdné frašky bez trošky citu. Někdy to muselo skončit. Tak jsem se rozhodl pro dříve, než později.

Bylo mi jasné, že mě z třetí lavice pozorně sledovala celou dobu. Viděla všechny mé vyděšené pohledy, každý trhavý pohyb rukou i těla. V přímém pohledu, co se mi hodlal zažrat do svědomí, nepolevovala, ba ho naopak zintenzivila.

Zazmatkoval jsem a začalo mi být náhle horko. Strnule jsem se od ní odvrátil, projel si prsty vlasy a zvládl se položit na místy vroubkovaný povrch lavice. V této poloze jsem byl zatvrzele odhodlaný zůstat po celý zbytek hodiny.

~~~

Z pokojného spánku mě vyrušilo pronikavé řinčení zvonku. Sice se mi mírně motala hlava, ale rámus zastrkovaných židlí se mi stal dobrou motivací pro sesbírání svých pěti švestek.

Přehodil jsem si sbalený batoh přes rameno a chystal se s posledními opozdilci na odchod. Mírně jsem škobrtl o svou vlastní nohavici, ale to jsem jako příznak počínající nemoci zamítl, protože se mi to stávalo permanentně. Jess ovšem nebyla stejného mínění.

,,Franku?"

Ne, proboha, teď ne.

Zatnul jsem čelist a krok o něco zrychlil.

,,Franku!" naléhala na mě Jess přes vyprázdněnou třídu. Bylo mi to proti srsti, ale nedokázal jsem se za ní vrátit. Teď bych nezvládl její nekonečné spílání na mou osobu, nespočet otázek, na které bych ani neznal odpovědi. Měl jsem na práci jiné věci. V první řadě jsem však musel můj objekt pozornosti najít.

~~~

Mí ostatní spolužáci šli vstříc svému středečnímu volnému odpoledni, které vesměs stráví popíjením jednoho vlažného levného piva za druhým. Avšak já si to mířil přesně opačným směrem za výrazně jinačím cílem. Pár z nich se za mnou zmateně ohlédlo, ale i těm bylo zatěžko se zeptat, kam to vlastně jdu.

Nemohl jsem jen tak bez vysvětlení odejít domů; potřeboval jsem ho najít, a to okamžitě. Protože kde jinde by se mohl školní uklízeč pohybovat, než právě po středoškolském areálu?

Zprvu jsem očekával, že budu muset vyhlásit pátrání v nejvyšší pohotovosti, ale k mému rozčarování jsem mého ztracence našel hned za prvním rohem. Nakládal si to do kolečka po širokých náručích šustivé papírky, jako by se nechumelilo.

Jen tak tak jsem se udržel, abych se na něj nerozkřikl, co ta jeho dnešní otočka s pohledem měla k čertu znamenat.

Ještě jsem nestihl vypustit z pusy ani ň, a už mě stačil Gerard zaregistrovat. Upustil rozpraskané listí do vozíku a prsty v růžových gumových rukavicích si nadzvedl brýle, takže se mu do rozjasněného obličeje už nepletly vzdorovité pramínky vlasů. Zář slabého podzimního slunce jedině podtrhávala bělost jeho pokožky a slabý větřík si jemně zahrával s jeho rozcuchaným účesem. Nechtělo se mi věřit, že někdo s tímto na první pohled nevinným zjevem se v nejmenším nemohl řadit k čestným občanům. V opačném případě by byl jen krvelačnou bestií.

Když nad tím tak přemýšlím, v oddílu sebevrahů by mi mohli držet flek.

,,Je, ahoj," pozdravil jsem překvapeně, jako by setkání s ním bylo to poslední, co bych čekal.

,,Čau," odpověděl krátce a odlepil ode mě pohled. ,,Tudy to, hádám, není nejkratší cesta domů, co?" protáhl a zadíval se mi kamsi přes rameno.

To jsem vážně průhlednej jak okno?

Dumal jsem nad tím, jestli bude důstojnější, když budu zapírat, anebo když se mu jednoduše přiznám. Nakonec jsem nemusel řešit ani jedno.

Gerardovi se z tváře rázem vytratil bezstarostný úsměv. Mírně sebou trhl a očima probodával jediný mnou neviděný cíl.

,,Co je?" snažil jsem se nepanikařit, ale moc mi to nešlo, jestliže měl nahnáno i krvavý zloděj. Rychlým pohybem jsem se ohlédl a snažil se pátrat po čemkoliv děsivém nebo alespoň znepokojujícím. Očima jsem však těkal jen do nudného panorámatu opuštěného dětského hřiště, oprýskaného plotu, z poloviny holých stromů a pár zezlátlých keřů.

,,Ale, to nic... Jenom se mi zdálo, že vidím-," zarazil se a tím jeho i tak chabé ujišťování definitivně pohřbil. Po krátkém zamyšleném výrazu se jeho nálada bleskově změnila.

,,Tak co tu vlastně děláš? Myslel jsem, že nikdo z ostatních by se tu déle, než je nutné, nezdržoval," usmál se na mě mile a naložil poslední dávku listí do rozvrzaného kolečka. Ušli jsme sotva pár kroků, než vzduchem zazněla má odpověď smíšených pocitů.

,,Jenomže já nejsem jako ostatní."

Gerard na mě zprava shlédl a v zorném poli jsem bezpečně rozeznal, jak úpěnlivě moc se se mnou snaží navázat oční kontakt. Stále na svém přání trval, a navzdory mému komplikovanému náhledu na jeho osobu jsem mu pohled opětoval.

V tu chvíli bych byl snad i radši, kdyby si ty brýle nikdy nesundal. Měl jsem pocit, že těma zeleno-hnědýma očima do mě vidí; jako kdyby ve mě dokázal číst jako v knize.

,,To ani já," dodal s náznakem soucitu.

Mozek mi po této jeho odpovědi začal makat na plné obrátky - Jak to jenom myslel?

Pronikavý nápor jeho očí, které toho o mě věděly až příliš, bych déle nesnesl, proto jsem zrak odvrátil do země.

,,Co se dá dělat," povzdechl jsem si a jediným krokem rozdrtil osamocený zhnědlý list, ,,jiné už to nebude."

Zprava se ozvalo vyprsknutí smíchu; snad teprve podruhé jsem od něj slyšel důkaz kladných emocí... Vůbec nějakých emocí.

,,Mluvíš jako šedesátnice, co si stěžuje před svými vnoučaty na svoje stará bolavá kolena."

,,Hele, klidni se," zašklebil jsem se a ačkoliv jsem nevěděl, jestli jsme vlastně přátelé, drcnul jsem mu pěstí do paže zakryté flanelovou košilí. I on ze sebe vydal zvuk podobný smíchu, ale musel jsem ho přehlušit:

,,Když mi je podle tebe šedesát, tak kolik je tobě, hmm?" bránil jsem se poté, co jsme se zastavili, aby mohl Gerard vysypat obsah vozíku na kompost v nejzadnější části školy.

,,Dvacet dva," odpověděl prostě, ale nemohl jsem si nevšimnout malého zaváhání. Přesně takových detailů jsem se rozhodl si všímat - pomáhají mi zjistit, jestli blázním a Gerard je obyčejným člověkem, anebo je doopravdy nesmrtelnou bytostí.

,,Dvacet dva?" podivil jsem se a nechtělo se mi mu věřit. ,,Víc jak sedmnáct bych ti netipoval."

,,Mysli si co chceš," řekl nezaujatě a vydal se spolu se mnou v závěsu jen o pár stop vedle, aby mohl kolečko zaparkovat do malé, docela osamocené kůlny. ,,Ale já nikdy nelžu."

Nechal mě tam stát o samotě v přemýšlení, ale zvuk zamykajícího se zámku mě vytrhl ze zádumčivého hloubání. Na zpáteční cestě kolem mě prošel jako by nic.

,,Kam jdeš?" otočil jsem popletenou hlavu za jeho pomalu se vzdalující postavou.

,,Kam?" otázal se a stále si to rázoval kupředu. ,,Domů, kam jinam - Dneska už mám padla."

,,A... A co budeš dělat?" doběhl jsem ho, protože takhle bez boje bych si svého zpovědníka nemohl nechat utéct.

,,Nemám tušení," pokrčil rameny s rukama v kapsách umazaných montérek od tmavých skvrn neznámého původu. ,,Asi budu trpět svou existenci do zítřejšího zazvonění budíku."

Sice mi přišlo, že Měsíc zavelel ,,Odliv!" jeho moři vstřícnosti, ale tím jsem se nenechal odradit.

,,Víš, jenom mě tak napadlo... Když jsme se včera bavili o hudbě a takových věcech, nechtěl bys zajít ke mně domů? S klukama máme kapelu a jen tak blbnem v suterénu. Když nemáš co dělat, nechtěl bys přijít se na nás podívat? Publikum by jim možná trochu zvedlo morálku - Alespoň víc, jak nějakej levnej chlast a moje vedení."

Už jsme měli za sebou betonové schody a došli ke vchodu. Gerard mi nechal pootevřené dveře, abych mohl vstoupit jako první.

,,Jasně, proč ne," ozvalo se za mnou s o něco menší rozladěností, která se po mé nabídce téměř vytratila. Alespoň s jeho dalšími slovy byla definitivně ta tam.

,,Takže ty jsi frontman? No, že se vůbec divím - tebe by třeba u bubnů těžko někdo viděl."

Pootočil jsem hlavu a pohlédl mu do úspornými školními žárovkami ozářené tváře, kterou místy zespodu zahaloval šedý stín jeho vlasů. Naprosto nečekaně mu se rty pohrával škodolibý úsměv.

,,To není vtipný," řekl jsem a sám jsem se smál víc jak on.

,,No to vidím... Ale nejdřív se musím převlé-" nestačil dokončit myšlenku. Sotva odemkl a otevřel dveře, rychlým pohybem jsem jeho i sebe vstrčil dovnitř.

,,Co blbneš?!" zvýšil Gerard zmateně hlas, když jsem za námi hlasitým prásknutím zabouchl dveře.

,,Šla tam Jess... Moje bejvalka, víš," snažil jsem se zbytečně potichu omlouvat své zbrklé chování. ,,Mám pocit, jako kdyby mě naháněla; nemůžu ji za nic na světě setřást."

Gerard se na mě ještě chvíli koukal, jako kdyby ode mě ještě něco očekával. Polknul jsem a začalo mi být úzko.

,,Tak jestli by ti nevadilo, kdybych tu u tebe chvíli počkal," dodal jsem, zrovna když si z levého ramene počal sundavat denimové ramínko.

,,Ou, jasně, promiň," odvrátil jsem od něj spěšně rudnoucí tvář, když mi konečně došlo, o co mu tu celou dobu šlo, ,,nebudu se koukat."

Na odpověď pravděpodobně přikývl, protože se za mnou nic neozývalo v odpověď.

Byl jsem těsně napasovaný u dveří, a tak jsem se stále odvrácen protáhl těsně kolem Gerarda zápasícího s pracovními montérkami.

Poprvé jsem se ocitl v zadní části jednopokojového, střídmě zařízeného bytečku. Základní vybavení sestávalo z ustlané postele, malého psacího stolku s přiliš nízkou židlí a skříňky s minimálně pěti zaplněnými poličkami. Jako poslední se do pokoje jakž takž vměstnala šatní skříň z tmavého dřeva, kterou momentálně okupoval tajemný obyvatel pokoje.

Rozhodl jsem se využít vzácné příležitosti, a tak jsem se rozešel ke věcmi přeplněným poličkám. Co když najdu nějaký důkaz? Třeba se za nějakou tou krabicí skrývají ony ve spěchu schované prázdné pytlíky od krevní transfuze.

Avšak k mému zklamání se na první pohled jevilo, že Gerard nebyl ničím jiným, než obyčejným antisociálním geekem, co se zjevně pohádal s rodinou kvůli jeho životnímu stylu, a tak odešel a našel si tu nejhorší práci pod sluncem. Usoudil jsem tak kvůli faktu, že vlastnil docela slušnou sbírku všemožných videoher, filmů, plyšáků a akčních figurek. Nebyl jsem znalec, ale díky odpudivým skřetům oděných do potrhaných kůží a jakýchsi rytířů v naleštěných zbrojích jsem poznal, že je asi posedlým bláznem do fantasy, ale sci-fi tématika nezaostávala v jeho impériu o moc pozadu.

,,A uvítal bych, kdyby ses mi tu v ničem nepřehraboval; včera jsem to tu hodinu neuklízel jenom proto, abys mi to druhý den mohl zase všechno roztahat," ozvalo se zpoza dvířek skříně, jako kdyby snad viděl moji natahující se ruku po jakési umělohmotné lebce.

Sice jsem se na chvíli zarazil, ale když jsem spatřil, jak se přes dřevo přehodila ona Gerardova kostkovaná košile, opět jsem se pustil do pátrání.

Už jsem se chtěl přesunout v hledání dále, ale v tu můj zrak něco zaujalo. Za vzpřímenou postavičkou jakéhosi plavovlasého elfa s nataženým lukem jsem spatřil skrytou plastovou nádobku po okraj naplněnou všemožnými léky v různobarevných průhledných lahvičkách. Z poloviny ji naprosto nenápadně zakrývala zelená vlněná rukavice.

,,Na co bereš tolik prášků, prosím tě?" zeptal jsem se udiveně a navzdory jeho přání jsem elfa s celou družinou odsunul stranou, abych mohl onu chemickou bombu blíže prozkoumat.

,,To nech-" vyjekl poplašeně Gerard a chtěl jít mé počínání zarazit, ale v polovině kroku si vzpomněl, že je jen ve spodním prádle, a tak se s dopáleným výrazem vrátil za částečné soukromí skříně.

,,Všechno je to vesměs na alergie," vydal ze sebe nakonec rezignovaně.

Jeho odpověď jsem však jen sotva vnímal, protože mě očarovala jedna speciální přihrádka. Dělila se na dvě části: V té levé se nacházely kapsle modré, v pravé zase červené. Tvarem a velikostí byly naprosto identické, lišila je na dvě skupiny jen barva.

,,A na co jsou ty modré a červené?" dotázal jsem se zvědavě.

,,Na... To, to jsou antidepresiva," vydal ze sebe mírně přiškrceným hlasem a mně bylo jasné, že jsem ťal do živého. Jestliže v tomhle pokoji něco skrýval, bylo to právě tohle.

,,To je ale zvláštní," snažil jsem se přehlušit zvuk otevírajícího se víčka, ,,vypadají úplně stejně jako z Matrixu."

Už mi nezbývalo moc času, a tak jsem rychle čapnul jednu z červených, kterých se v krabičce nacházelo výrazně více, než těch modrých. Spěšně jsem si strčil svou kořist do kapsy a zrovna tak rychle jsem navrátil vše do původního stavu na své místo, ani rukavice se nemusela bát, že by přišla o své obvyklé postavení.

K boji připravený elfí bojovník se na svou pozici stačil vrátit akorát včas, aby do čistého úboru převlečený Gerard mohl zůstat v klidném vědomí, že vše je přesně v takovém pořádku, který tu vládl ještě před mým příchodem.

Možná mi do určité míry dokázal číst myšlenky, ale odcizená pilulka skrze mou kapsu červeným jasem nesvítila. Až se naše cesty rozdělí a budu mít klid, zjistím, co se za těmi Gerardovými ,,léky" skrývá.

Zpříma jsem mu pohlédl do podezíravých očí a usmál se.

,,Pěkná sbírka," podotkl jsem a prstem binknul do trpasličího pěšáka se sekerou. Válečný postoj, kterým se urputně snažil zastrašit nepřítele v podobě mého ukazováčku, mu přes jeho snažení byl málo platný, neboť se ochromený poroučel na zem.