,,Aha, tak to jsi ty!" pousmál se do mého strnulého výrazu potutelně a vrátil se ke své práci. Zvuk škrabky šramotící o spodek lavice opět spustil. ,,A co jsi vlastně dělal, žes to od ní tak schytal? Když ke mně šla, bál jsem se, že to od ní slízni místo tebe. Ještěže už na střední nechodím."

,,N-no," vzpamatovával jsem se z šoku, že jsem mu na krátkou chvíli viděl z očí do očí, ,,vlastně jsem řekl jenom svůj názor."

,,A to, jak počítám, bohatě stačilo, co?" upustil nedbale špachli na zem, až to třísklo. Narovnal se do plné výšky a začal kličkovat mezi lavicemi směrem ke mně.

Za tu dobu jsem se stihl alespoň z části vyrovnat s faktem, že bláznivým náhodám není nikdy konce. Došel tak na necelý metr ode mě. Byl zvláštní pocit mít ho zase tak relativně blízko u těla, a ke všemu mu vidět do celé tváře, protože brýle mi visely u krku za střed bílého límce od košile.

Rozpačitě jsem mu pohlédl do kupodivu laskavě se smějících očí. Teprve teď jsem měl tu možnost je dopodrobna probádat. Nijak zvlášť se nelišily od mých; snad měly nepatrně tmavší odstín, ale přesto bylo jasně vidět, že se pod hustým obočím skrývaly smíchané barvy zelená a hnědá.

,,Sice nejsem na tyhlety formality," prohodil ke mně zcela upřímně, ,,ale jmenuju se Gerard. A ty jsi... ?" nedokončil větu a s tázavým očekáváním naklonil hlavu.

,,Ah, jasně... Jsem Frank-"

,,-Iero?" skočil mi do řeči nově seznámený Gerard.

,,Jak-jak to víš?" ucukl jsem bezděky podávající rukou a znepokojeně se na něj zadíval. Tak přece je tohle všechno jenom sen. Čtenářem myšlenek to začíná a konec snad ani nechci vědět.

,,Ale, neplaš, prosím tě," zasmál se mi a vyrazil napravo za má záda. A sakra. Déjà vu, mon ami.

Nedůvěřivě jsem se otočil a připravoval se na rychlý výpad, ale ještě dřív, než jsem stačil cokoli spáchat zaťatou pěstí, mi byl vmeten před ksicht jakýsi sešit. Byl to dějepis a shodou náhod jsem rozpoznal naškrábaný podpis hlásající mé jméno.

Dobrá. Uvolnil jsem se a stále podezřívavě mu vytrhl sešit ze spárů. Protentokrát je omilostněn. Ale stejnak má ten Gerard víc štěstí než rozumu.

,,Kde jsi to vzal?" Tak zněla má poslední zkouška, abych ho v nejlepším případě nemusel považovat za zloděje.

,,Našel jsem ho asi před hodinou jen tak pohozeného na chodbě. Říkal jsem si, že ho po šichtě dám do ředitelny. Jestli sis myslel, že bych ti ho ukradl, tak o to se fakt neboj," bránil se s nadzvednutými koutky. ,,Nemám zájem o nějaký dějepis čtvrťaka, co jen tak tak prolízá."

Dobře, není lhář, ale špehoun určitě. Dovnitř se koukat nemusel.

Už už jsem mu chtěl vyčinit, co mi to neoprávněně leze do soukromí, ale zarazil mě s pootevřenou pusou.

,,Ani se nedivím," naklonil se dopředu a lehce mě pootočil. Poklepal mi na batoh a pokračoval: ,,Když tady Frank ani neumí dopnout kapsu."

Naštvaně jsem si odfrkl. Ze začátku vypadal jako v pohodě týpek, ale začínal mi docela slušně brnkat na nervy.

,,Zasekl se zip, jestli sis nevšiml," odsekl jsem dopáleně a trhnutím ramen si získal původní pozici, ze které mě vychýlil.

,,Sám od sebe. Jasně." Dvakrát mě dlaní poklepal po rameni a jako by nic se otočil a šel si po své práci.

Včera mi připadal jako tichý, nevnímajicí podivín uzavřený sám do sebe. Před minutou se zdál jako vstřícný, ba dokonce přátelský kolega, se kterým bych si mohl při nijak zvlášť zábavné práci docela dobře rozumět. Ale už jsem přišel na pravou tvář jeho povahy. Byl to samolibý namyšlený prevít, co si myslel, že si mohl dovolit úplně všechno.

Zůstal jsem stát na místě a za každou cenu v tom hodlal pokračovat i nadále. Gerard se chvíli přehraboval v jakési odrbané brašně. S vítězoslavným výrazem se obrátil na patě a druhou škrabkou se mi pokoušel vykouzlit nadšení na kamenné tváři. ,,Tak pojď pomáhat, ne?" neopouštěl ho k mému rozhořčení nepolevující entuziasmus.

,,Jo ahá, tak pán trucuje," zašklebil se ještě víc a po vyhrnutí rukávů košile se opřel o lavici. Notnou dobu se díval do ryzího blba. Už jsem si myslel, že má pasivní technika zabrala a on rezignoval, ale v tom jsem se šeredně zmýlil.

,,Tak to abych zavolal tu angličtinářku, co říkáš?" zvedl se prudce a rázně přešel ke dveřím. Čekal jsem, až se v půli kroku zastaví a bude se mě snažit přesvědčit jiným způsobem. Definitivně ve mně hrklo, když zabral za kliku. A sakra. On to myslel opravdu vážně.

,,No jo, DOBŘE!" zvýšil jsem nanejvýš nakvašeně hlas a vrhl po něm nevraživý pohled. Okamžitě vycouval a zavřel za sebou. Naprosto nevzrušeně kolem mě prošel a napařil mi do povolené dlaně plochý nástroj.

,,Já věděl, že dostaneš rozum."

,,Bože." Měl jsem co dělat, abych si neodplivl. Takhle mě někdo nenamíchnul už hodně dlouho.

No, co se dalo dělat. Když jsem musel, tak jsem holt musel. Chopil jsem se dřevěného madla a sklonil se pod nejbližší lavici. Neměl jsem valnou chuť si s tím blbečkem povídat. Snad jediné slovo, které jsem s ním sám od sebe prohodil, byl požadavek o kbelík, kam se seschlé žvýkačky házely.

Way chtěl pořád kecat, kecat a zase jenom kecat. Zjevně mu ani nejmenším nevadilo, že byl v místnosti v tomto ohledu jediný. Zbyteček mé neuražené bytosti se zmohl na občasná zamručení, sem tam se Gerard dokonce dočkal i úsečné odpovědi o jednom slově.

Po čtvrt hodině neustálého Gerardova monologu jsme oběhli celou třídu, jestli je celá opět čistá. Naštěstí se naše úsilí vyplatilo, takže jsme se přesunuli do vedlejší místnosti a práce začaly nanovo.

Každý úder mé špachtle měl stále větší razanci, stejně jako můj vzteklý výraz. Štvala mě nespravedlnost, kvůli které jsem tu trčel nad pitomou prací s ještě pitomějším člověkem. Zrovna jsem si představoval, jak doma tohle všechno vysvětlím, když v tom se za mými zády ozvalo z útrob batohu tlumené bzučení. Měl jsem co dělat, abych před Gerardem nezaúpěl. To byla určitě máma.

A vážně. Z kapsy s rozbitým zipem jsem vytáhl mou vibrující Nokii. Na moment jsem zaváhal, ale nakonec jsem přece jen stiskl tlačítko pro přijetí hovoru.

,,No, čau mami," řekl jsem těsně po tom, co jsem se obrátil zády k Wayovi. Šouravým krokem jsem se potuloval po vyprázdněné učebně.

,,Frankie, kde se touláš?" ozvalo se zastřeně z mřížek reproduktoru. ,,To jsi pořád ještě u zubaře?"

,,Hele, teď moc nemůžu. Víš, mám tu nějakou-" mrkl jsem se přes rameno po Gerardovi. Tlemil se, a jak. Měl jsem chuť přetrhnout ho jako hada.

,,-záležitost," dodal jsem s pevně zaťatou čelistí. ,,Hned co přijdu domů, tak ti to vysvětlím. Jsem v pořádku, neboj se. Jo, jasně, v šest už doma snad budu. Ahoj." Konečně jsem mohl zavěsit. Obrátil jsem se a neustále jsem pozoroval, jak se pod Wayovými vlasy rýsuje mírný úsměv.

,,Co se tak blbě směješ?" Neměl jsem sílu na to, abych zněl o něco přívětivěji.

,,Ale, to neřeš," řekl a dal si pár temných pramínků vlasů za levé ucho. ,,Já jenom..." Zjevně se mě zdráhal dál dráždit, ale s pohledem visícím na mě přeci jen pokračoval: ,,Přede mnou nemusíš dělat drsňáka, abys zakryl, že si o tebe dělá máma starosti. Věř mi, dal bych cokoli, aby se o mě takhle zajímala."

Nejistě se po mně kouknul a z jeho upřímného úsměvu zbyl jen sotva rozpoznatelný náznak. Dostal jsem pocit, že řekl nahlas to, co jsem se snažil od svých dvanácti let za každou cenu skrývat. Měl jsem rodiče rád, samozřejmě, ale před cizími lidmi bych se hanbou propadl, kdyby zjistili, jak se o mě starají. No, koneckonců špinavý New Jersey je špinavý New Jersey, ale mamka s taťkou to brali do extrémů.

Gerard najednou zmlkl, už se daly slyšet i tiché dopady seschlých žvýkaček na lino. V pohybu ruky nepolevoval, ale z jeho prázdného výrazu se dalo poznat, že zapátral kamsi nazpět do své minulosti.

Možná má problémy se svou rodinou, zauvažoval jsem. Nebo ji nemá vůbec. Počkat. Bylo mi ho vážně na vteřinu líto? Zrovna jeho? Však se chová jako ten největší kre-

,,Cože?!" vytrhlo mě znenadání Wayovo překvapené zvolání. Zjevně se za tu dobu stihl vzpamatovat, svíral totiž v prstech jednu z mnoha černo-bílých placek pestře zdobících můj batoh. S pusou do dokonalého ,,O" se mě užasle zeptal: ,,Fakt posloucháš Misfits? Ty já zbožňuju!"

Nuže dobrá, tímhle si mě získal; dávám mu poslední šanci. Třeba to s ním nebude zas tak tragický. Alespoň tedy hudební vkus má více než dobrý.

Hustá atmosféra byla ta tam. Konečně jsem narazil na někoho, s kým jsem mohl donekonečna probírat punk a kapely z New Jersey. Všechno od Black Flag, Misfits, až po Ramones. Znal je úplně všechny, díky čemuž o nová témata nebyla nouze. Práce nám při vášnivém debatování ubíhala rychleji, než bych si byl býval přál. I přes jeho lákavou nabídku, abych šel domů, že jsem si své už odpracoval, jsem s ním zůstal. Takhle lehce a nenuceně se mi s nikým ještě nikdy nepovídalo.

,,Tak, pro dnešek máš svůj trest za sebou!" přerušil mě Gerard z opěvování Glenna Danziga.

,,To už máme všechno hotovo?" zamračil jsem se a nakoukl do plastového kyblíku. Z dobré třetiny ho zaplňovaly zašedlé plesnivé žvýkačky.

,,Vypadá to tak. Jsme v poslední třídě." S tím čapnul chatrné držadlo a vydal se směrem k pootevřeným dveřím. Už vybíral z objemného svazku příslušný klíč, když v tom ke mně vzhlédl.

,,Zavíráme!" protáhl větu jako nějaký majitel kavárny, co nerad vyháněl své věrné zákazníky na déšť po zavírací době.

Škodolibě se pousmál. ,,Teda pokud tu nechceš až do rána z nudy studovat historickou mapu Ameriky."

,,Ani ne, díky," vzpamatoval jsem se z rozčarování z náhle ukončené příjemné konverzace. Už jsem si přehodil batoh přes rameno a šinul si to k východu, když v tom mi Gerard prudce zabouchl těsně před nosem.

,,Co si jako myslíš, že děláš?" začínal mě zase štvát svým dětinským chováním neodpovídajícím jeho fyzickému věku. Přesto se mi na rtech vyloudil úsměv. Co se to se mnou děje?

Zvuk zaklapnutí zámku a sotva ovladatelný smích na druhé straně to jen potvrdily.

,,Slib mi, že už nikdy nebudeš po škole lepit ty žvejky," ozvalo se zpoza kusů dřeva, které nás od sebe dělily.

,,A jak ty můžeš vědět, že jsem to zrovna já, co?"

,,Slyšel jsem, jak sis s tou učitelkou na chodbě povídal. Sice jsi to nahlas neřekl, ale i mně došlo, že minimálně každá desátá v tom kyblíku je tvoje."

,,Blbost," popřel jsem vyprsknutím jeho nereálné tvrzení. Nesouhlasně jsem si založil ruce na hrudi. ,,To jsi nemohl slyšet. Však jsi byl zavřený ve třídě a my byli v půli cesty."

Znepokojoval mě. Zase.

,,Tak jak jinak bych to asi mohl vědět. Nijak, nemyslíš? Však víme o existenci toho druhého sotva pár hodin. A ty si myslíš, že jsem nemohl žít celý život bez toho, aniž bych věděl, že nějaký Frank Iero nemůže vyhodit žvýkačky do koše? A jen tak mimochodem, už by sis ji mohl vyndat z pusy. Musí být hořká, ne?"

Málem jsem se nad jeho posledními slovy zakuckal.

,,Jak-" vydechl jsem nevěřícně, ale byl jsem rázným hlasem přerušen.

,,Tak vyhodíš ji?"

Nechtěně jsem sebou trhl, ale nakonec se na stěnu koše těsně od plastové lahve přilepila lepkavá vybledlá hmota. Nelíbilo se mi, jak snadno mnou dokázal manipulovat.

V zámku opět zašramotil klíč a cesta na svobodu byla opět otevřená.

,,Díky," poděkoval jsem ironicky a ráznými kroky jsem prošel kolem culícího se Gerarda. Neobtěžoval jsem se na něj čekat a mířil jsem si to směrem k nejbližšímu schodišti. Ani jsem se nenadál, a už si to nový školní uklízeč rázoval po mém boku bez kyblíku a nářadí - zjevně je vrátil na své místo.

,,Tebe se člověk jen tak nezbaví, co?" prohodil jsem k němu napůl pusy. Odpovědí se mi stal jeho smích, co zněl spíš jako prapodivné trhavé klokokotání.

Má poslední zahořklá část stojící proti němu váhala, jestli má sklonit hřbet, ale nakonec jsem ze se přeci jen dostal: ,,Chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek... To já jsem si měl dávat větší pozor."

Na hraně zorného pole jsem spatřil, jak se samým zadostiučiněním pousmál.

,,Stejnak už jsem na to zapomněl."

,,Zato tvoje noha asi těžko," pohodil jsem hlavou dolů. ,,Jak je na tom? No, očividně dobře, ale ještě včera to vypadalo, že jsi v posledním tažení."

,,Jo," zasmál se hlasitě, ,,v tom máš pravdu. Ale nebylo to zase tak vážné. Hele," vyhodil nohu vysokým výkopem do vzduchu, ,,všechno je v pohodě."

,,To vidím taky," podivil jsem se, ,,ale nepodceňuj to, tak úplně malá srážka to zase nebyla."

Mezitím jsme se schodištěm dostali do prvního patra a polovina cesty nás ještě čekala.

,,Je mi fajn. Věř mi trochu," pokoušel se zakončit jemu zjevně nepříjemnou konverzaci, ale nehodlal jsem na to dopustit.

,,Neříkej mi, že nemáš ani modřinu. Já to nechápu; být ve tvé kůži, belhal bych se minimálně do příštího týdne." Jen tak tak jsem si nechal zajít chuť do něj strčit a dosvědčit, že dělá jenom frajera.

Gerard však na mé námitky reagoval jen nerozhodným pokrčením ramen. Ze zamyšlení mě vytrhlo další zachrastění klíči.

,,Počkej, to je tvůj byt?" vypadlo ze mě po chvíli rozhodování, proč by se zdržoval v tomhle proklatém objektu déle, než bylo povinné.

,,Jestli tenhle zastrčený kumbál nazýváš bytem, tak ano, tohle je můj byt." Rychle vklouzl dovnitř a stoupl si do malé škvírky mezi dveřmi a rámem, jako kdyby snad chtěl přede mnou něco přísně tajného skrývat. Bordel, pravděpodobně.

A taky že ho tam měl. Za tu malou chvíli, co se protahoval do svého pokoje, jsem letmo zahlédl všude možně poházené oblečení, kusy papíru a nějaké prázdné umělohmotné sáčky.

Poté, co mi svým tělem zahradil výhled, jsem stočil oči vzhůru k jeho obličeji, což odstínem mohla být stejně dobře i omítka, akorát s párem pronikavých očích.

,,Tak ti, Franku, děkuju za pomoc, ale už bys měl jít domů. Však víš, abys to stihl, než se začne stmívat."

Takhle jednoduše se mě nezbavíš.

,,Asi jsi chtěl říct ,Skvělý, děkuju, ale už proboha vypadni'," neodpustil jsem si poznamenat a těšil se na jeho reakci.

,,Tak jsem to ale nemy-" bránil se horlivě, ale já mu skočil do půli slova.

,,A za druhé, neměj péči; je mi skoro osmnáct, dokážu se o sebe postarat sám."

,,Pfff," vyprskl pochybovačně.

,,Já to myslím vážně."

,,Však jo. Já taky."

Pche. Na ty jeho rádoby vtípky jsem teď vážně neměl náladu. Bez rozloučení jsem si to zamířil zpustlou chodbou směrem k východu.

,,Ale i tak si dávej pozor," ozvalo se za mnou varovně. ,,Opravdu."

,,A na co bych si měl jako dávat po-" otočil jsem se, ale to už v nich ani doteď viditelný kus Gerarda nestál. Zvláštní. Ani jsem neslyšel zaklapnout dveře.

Vydal jsem se opět na svou původně zamýšlenou dráhu. Po pár krocích jsem už stál na prahu, ale nakonec mi to přece jen nedalo. Naposledy jsem se za sebe ohlédl, s nepříjemným tušením, že mě někdo sleduje.

Z té dálky napříč celou chodbou jsem to nemohl vědět jistě, ale měl jsem dojem, že se za dveřmi od Gerardova bytečku utvořila malá škvíra. Hlasitě jsem polknul, kopl do dveří a promnul si znavené oči. Z té opuštěné chodby jsem odcházel s nedobrým pocitem.

Odemkl jsem zámek od kola a už se jelo.

Čím déle mi vrtala Gerardova slova hlavou, tím více jsem zabíral do pedálů. Moc slunečních paprsků nezbývalo, v tom měl pravdu, ale nechápal jsem, co myslel tím ,,abych si i tak dával pozor".

Byl holý fakt, že jsem nyní z mého okolí neměl úplně nejlepší pocit. Pár nadšenců už pomalu strojilo své domy na tématiku blížícího se Halloweenu. Hlavu jsem měl otočenou samým podezřením na nebezpečí všude, jen ne před sebou.

Tady mě znepokojoval obrys ducha ve stínu, tamhle zase dvě červeně svítící tečky v křoví. Přerývavě jsem vydechl a pořád dokola se ujišťoval o svém vlastním dětinském strachu.

Po cestě domů mě navzdory očekávání nesejmul sériový vrah, dokonce se po mně nevrhla ani skupina zombíků při počínající apokalypse.

Na zastrašující povídačky strejdy Jerryho jsem se vykašlal až v momentě, kdy jsem před sebou spatřil domovní dveře. Takhle rád jsem je snad ještě nikdy neviděl.

,,Už jsem doma!" zahlásil jsem a opatrně za sebou zavřel. Bylo mi jasné, že dráždit rodiče navíc by nemuselo skončit dobře.

,,Franku! Kde jsi byl?" ozvala se nespokojeně mamka a nezbývalo mi, než si jít doposlechnout zbytek spílání do kuchyně. ,,Je půl sedmé; víš jaké jsem si o tebe dělala starosti?"

,,Umm, jo, promiň," odpověděl jsem nezvykle tiše a posadil se na nejbližší židli. ,,Musel jsem s něčím pomoct..." A sakra. Jak teď z toho ven?

,,Ano? Poslouchám," nadzvezla tázavě obočí a ukazováčkem netrpělivě klepala o kuchyňskou linku.

,, ...jednomu mému," odkašlal jsem si, ,,kamarádovi."

,,Opravdu?" Zjevně nevěděla, jestli se má tvářit nadšeně nebo s pochybnostmi.

,,Cheechi?" zahlásila přes chodbu do vedlejší místnosti, aby přehlušila tlumené žvatlání televize.

,,Ano, drahá?" ozval se odtamtud táta zamyšleně.

,,Představ si; Frank si našel nového kamaráda!" Dobře, beru zpět. Tohle byla čirá euforie.

,,Ale mami, zase tolik se neba-" pokoušel jsem se zabránit šíření této falešné zprávy, ale táta mě přerušil.

,,Opravdu? No to je úžasné!" znělo jeho zvolání o poznání zaujatěji. ,,A jak se vůbec jmenuje?"

,,G-Gerard," vykoktal jsem ze sebe. Do té kaše jsem se bořil čím dál hlouběji.

,,A dál?" nepřestával vyzvídat.

,,Way," doplnil jsem po pátrání v mé zapomnětlivé paměti.

,,Hmm," zabručel po chvíli přemýšlení. ,,To mi nic neříká."

,,Ani se nedivím," dodal jsem při pohrávání si s mou kravatou. ,,Je tam nový."

,,Tak tím se všechno vysvětluje," přidal táta a zůstalo mu poslední slovo.

Na chvíli mezi námi nastalo mlčenlivé ticho. Využil jsem té vzácné příležitosti a nepozorován se vytratil do svého pokoje, dokud na mě nezačně palba všetečných otázek nanovo.

Na skládku našpiněných kusů hadrů přibyli další nováčci. Vytáhl jsem ze skříně jedno z posledních vypraných triček a k tomu namátkou čapnul po šedivých látkových kalhotech.

Sice jsem riskoval, že se pravda o mém trestu provalí, ale přesto jsem sešel dolů pro něco k večeři. Přece jen jsem od oběda nic nejedl.

Na uvítanou jsem od mámy směřující do obýváku dostal výtku, že po domě rajzuju jenom v ponožkách. Bez reakce jsem to přehlédnul a s širokým zívnutím si to zamířil k ledničce pohřbené pod masou fotek, mých otřesných dětských malůvek a připomínek, které pod novějšími upadaly v zapomnění.

Po delším vybírání jsem z nejspodnější přihrádky vytáhl namrzlé lasagne ze včerejška. Nechutnaly zrovna jako z italské restaurace, ale přeci jen nebyly školní výroby.

Přešel jsem k mikrovlnce a po klapnutí cvak! jsem mohl jen dvě minuty znuděně pozorovat, jak se má skromná večeře pořád dokolečka otáčí.

Po nekonečném čekání jsem se přeci jen dočkal. Z příborníku jsem popadl vidličku a zamířil si to do obývacího pokoje za rodiči. Těžko říct, jestli jsem to dělal z lásky nebo z pocitu povinnosti.

Usadil jsem se do volného koutu pohovky a překřížil si nohy do tureckého sedu. Při ubývajícím jídle jsem pozoroval, jak byl táta jako vždycky zabořen do záplavy novin a mámu, jak si k poslechu televize vzala na práci zašívání natržených ponožek, z velké části mých.

Svou pozornost jsem následně přesunul k zářící obrazovce oslňující naše po pracovním dni znavené tváře. Tedy mou a máminu, dál respektive tátovy noviny.

Dávali, jako vždy, naprosto nezajímavé novinky typu ,,Na tři měsíce se částečně uzavřel sedmý úsek dálnice D4". Jenže následně přišla na řadu reportáž, která mi změnila život jednou provždy.

,,,Krádež v Bellevillské QHC Všeobecné nemocnici', tak zní neobvyklý případ z dnešního rána," ozvalo se z televizních reproduktorů. Cokoli spojené se zločinem mě už odmalička fascinicalo, takže nebylo divu, když jsem se natáhl pro ovladač a znatelně zesílil zvuk.

,,Ale pro podrobnější informace nyní předávám slovo naší zpravodajce Kathleen," oznámil uhlazený blonďatý moderátor ve studiu. ,,Zdravím,
Kathleen. Prosím, objasni nám danou situaci z místa činu."

,,Dobrý večer, Jimmy," pozdravila na oplátku svého kolegu poměrně mladá žena v terénu. ,,Ano, jak jsi naznačil, loupež tohoto typu, jak dokazují místní, nikdo nepamatuje."

,,Neznámý pachatel se okolo třetí hodiny ranní vloupal do nemocnice přímo za mými zády. Odcizil ze speciálního oddělení sedm kusů transfuzních přípravků naplněných krví. Jak doložil ředitel nemocnice Jeff Riley, zmizely převážně obsahující skupinu AB, tedy tu nejvzácnější. Mezi nejpravděpodobnější dohady patří ten, že se je chce lupič pokusit prodat na černém trhu. Proč ale vzal jen část z početných zásob, zůstává záhadou. Čekající příjemci budou nuceni na svou dávku čekat podle odhadů nejméně čtrnáct dní."

,,Jak je policie daleko s dopadením daného lupiče? Jakým způsobem bylo možné se dovnitř, do poměrně střežené budovy bez odhalení dostat a zase uniknout? Na tyto a další otázky mi bude odpovídat mluvčí Bellevillské policie, Nancy Andrewsová."

,,Dobrý večer vám i divákům," odpověděla policistka vyrovnaně v příhodném úboru na pozdrav reportérky.

,,Nalezli policisté po pachateli nějaké usvědčující stopy?"

,,Prozatím nikoli," pokoušela se hledat ta správná slova, ,,ale usilovně na tom pracujeme."

,,Video, které můžete právě nyní vidět na obrazovce," poukázala černovlasá reportérka Kathleen na rámeček zaplňujicí polovinu televize, ,,patří k nejjasnějším záznamům z kamer, které výtržníka zachytily."

Naklonil jsem se o něco více dopředu, abych lépe viděl na mírně rozkostičkovaný obraz. Pokoušel jsem se najít pod sklopenou hlavou jeho skrytý obličej, šly však vidět jen vlasy zastřižené až po ramena.

Vlasy. Ty na jednom člověku tak typické vlasy.

Gerardovy vlasy.

Spadla mi nejen čelist, ale i vidlička dopadlá na prázdný talíř. Máma se po mně nechápavě ohlédla a táta se uráčil zvednout zrak od svého čtení.

A do prdele.

/O 23 minut dříve/

Pohled Gerarda

Tak to bylo vážně o fous.

Už konečně odcházel, přesto jsem pootevřel zajištěné dveře a obezřetně sledoval, jak se Frank pomalu vzdaloval.

Na konci chodby těsně před východem se otočil a zíral přímo na mě. Zastavilo se mi srdce (které ostatně nebilo už pár let), ale ze zoufalství jsem se ujišťoval, že na takovou dálku si nemohl být jistý tím, co vidí. Až když za lítačkami definivně zmizel jeho barevný batoh, ulevilo se mi.

Zavřel jsem a překotně zamkl jistící řetízek. Rázně jsem se opřel zády o dveře a hlubokými nádechy a výdechy se neúspěšně pokoušel uklidnit. Zadíval jsem se na ten nehorázný binec pod mýma rozklepanýma nohama.

Nesmí to nikdo vidět. Nesmí se to o mně nikdo dozvědět.

Nikdo. Bez výjimky. Ale hlavně ne Frank. Protože pak by to musela být ta poslední věc, kterou by ve svém krátkém životě zjistil.

A to nemůžu dopustit.

Nesmím.