19/10/1999

,,Proboha! Franku, co to tady děláš?!" Aha, nenastal konec světa. To se ke mně jenom sehnul táta a třepal se mnou ze strany na stranu jako šílenec.

,,Tati, co blb-" nebyl jsem s to dokončit větu. Rozespale jsem nadzvedl hlavu a rozhlédl se okolo sebe.

Jak jsem se tu... Á, už si vzpomínám. Včera večer jsem to tu zřejmě po cigárku zalomil, takže proto jsem celou noc zůstal ležet venku v jakési prapodivné poloze.

Bolelo mě pravé rameno. Zase. Spal jsem tak tvrdě, až jsem si ani nevšiml, že mi divoké sny přivodily pád na prkna verandy. Nohy mi pořád, opřeny o zábradlí, visely ve vzduchu.

Táta se ke mně nahnul a neskrývaně kontroloval, jestli ze mě náhodou netáhne chlast.

,,Neboj, nic jsem nepil," ubezpečil jsem ho a s menšími potížemi se postavil na odkrvené nohy. Zábradlí mi přišlo pod ruku jako dobrá opora. Snažil jsem se nevnímat nepříjemné mravenčení putující z dolních končetin, ale marně. Táta neměl a ani nemohl mít žádné důkazy, ale přesto se na mě mírně nedůvěřivě podíval; zřejmě s podezřením, že se horko těžko snažím skrývat mírnou kocovinou.

,,Prosím, neříkej to mámě. Nechci ji zbytečně plašit. Nevím, co mi bylo, že jsem tu tak snadno usnul, ale bylo to omylem, přísahám."

Jeho vráskami protkaný obličej konečně pookřál. S úlevou v srdci jsem byl i za tátovo poplácání po pravém rameni vděčný.

,,Spolehni se," rozloučil se s úsměvem a vydal se ke garáži pro auto.

,,Jo, a tati," otočil jsem se za ním prudce. Kývnul hlavou, že mě slyší. ,,Kolik je?"

,,Umm, počkej... Za deset minut osm," odpověděl s pohledem na hodinkách, když ze všech sil vytahoval zaseklé dveře. I když jsem na včasný příchod do školy mohl pravděpodobně zapomenout, nedokázal jsem se jen tak dívat, jak mu na rudnoucím čele výrazně vystupují žíly od námahy. A tak jsem mu s tím jeho ,,zatraceným starým krámem" nehledě na své vlastní potíže přiběhl pomoct.

Po chvíli jsme společnými silami přece jen nakonec Volvu cestu opět zpřistupnili, ale o pár vteřin déle, a už by mi ruce vypověděly službu.

,,Tak, a mazej do školy," rýpnul si do mě táta místo poděkování, i když jsem dobře věděl, že to vážně myslel jen napůl. Poslechl jsem ho a tryskem vystartoval k domovním dveřím.

Navzdory nekvalitnímu spánku mi nedělalo problémy bez zadýchání bleskově vydupat schody do svého zastrčeného pokoje. Záměrně jsem přeslechl mámino tázavé ,,Franku? To jsi ještě tady?" ozývající se z jídelny a prudce za sebou zabouchl.

Tak jo; klídek, Franku. Bude zázrak, když zase něco nepoděláš.

Z Everestu špinavého oblečení jsem vysvobodil starý, sem tam otrhaný tmavě modrý batoh chrastící nejméně deseti pestrobarevnými plackami. Taška byla naprosto nečekaně nepřipravená, ale teď jsem opravdu čas na studování rozvrhu neměl. Nejdřív si ho bezpečně zapamatuju tak měsíc před koncem školního roku, což je, řekl bych, celkem brzo.

Letmo jsem propátral celý chaoticky spravovaný prostor. Do batohu jsem uvěznil tolik učebnic a sešitů, kolik se jich tam bylo možné vejít. Tak snad mi štěstěna pomůže se alespoň do pár předmětů strefit. Ještě se mi podařilo nacpat jeden štos papírů do menší kapsy, ale v polovině tahu se zip na protest zasekl.

Paráda.

Rozhodl jsem se pro možnost neřešit to; spěchaly naléhavější záležitosti.

Ze skříně, židle i z postele jsem popadl všechny kusy oblečení, které dohromady tvořily můj zeleno-zlatý školní úbor.

Vyrazil jsem na chodbu a jen tak tak se mi podařilo vybrat zatáčku směrem do koupelny. Kartáček se zanedbatelným množstvím došlé pasty jsem si strčil do pusy, ačkoli to na vyčištění zubů mělo pramalý efekt. Stejnak jsem se celou dobu pral s vrstvami pomuchlaného oblečení.

Konečně jsem si přes sebe přehodil sako. Kravatu jsem spěšně zastrčil do kapsy - na tu teď čas opravdu nezbyl. Nazelenalý plastový hrnek se na celé čáře skácel, když jsem po něm místo do něj hodil zapomenutý kartáček. Ahh, sakra. Máma mě zabije. Nebude pro ni těžké zjistit, kdo to asi v koupelně sejmul polovinu ručníků, pocákal podlahu i zrcadlo, převrhl ústní vodu a kdoví co ještě.

Opřel jsem se o umyvadlo a započalo moje milované dilema - uklidit, či neukludit?

Prohrábl jsem si navlhlé vlasy nad čelem a rezignovaně se podíval na tu spoušť všude kolem. Ale ne, kašlu na to.

Oddechl jsem si a oči mi automaticky zabloudily k zašpiněnému zrcadlu. Zamrazilo mě. V jediném okamžiku se mi naneštěstí dopodrobna vybavil zlý sen z dnešního rána.

Bylo mi jasné, že se mi to jenom zdálo, ale přesto ve mě zbyla špetka pošetilosti, která stačila na to, abych uhnul stranou a podíval se, co mě za zády čeká. Se zneklidněním jsem zjistil, že dvířka skříňky byla opravdu pootevřená; úplně stejně jako v mé noční můře. Zadíval jsem se do nic nenaznačujícího zrcátka.

Musel jsem protřepat hlavou, abych z ní všechny nejčernější teorie, které jí v mžiku proběhly, vytřepal.

Táta měl pravdu; už se mnou není něco v pořádku. To je máma určitě úplně obyčejně zapomněla zavřít. Nemusím každé zámince, kterou najdu, připisovat takovou váhu, abych si jedině dokázal, že mi mozek zamořuje paranoia.

Avšak přesto jsem pro svůj vlastní dětinský klid skříňku zavřel; možná v naději, že s tím odejde i mé značné znepokojení.

,,Tak co, vyletí z tebe nějaká ruka, co mě zatlačí do zrcadla, hmm?" zeptal jsem se výsměšně naprosto nehybných zavřených dvířek.

Ach, bože. Jsem na tom tak špatně, že už si povídám i s kusem nábytku.

Chvíle naprostého ticha mi připomněla, kvůli čemu jsem sem vlastně příšel. Konečně jsem nechal koupelnu koupelnou a pro změnu se šel zabít na schody, aneb navlíkat si ponožky na schodišti nepatřil k mým úplně nejlepším nápadům.

Nechtěl jsem být protivný, ale teď jsem na máminy poznámky typu ,,Franku, tys zase zaspal?" nebo ,,Já myslela, že jsi už dávno ve škole!" nebyl vážně zvědavý. Proto jsem všechno její drmolení odpálkovával nezaujatým ,,Hmm, hmm."

Mezitím jsem ze stolu v kuchyni čapl zhnědlý banán a jablko. Už už jsem vyrážel, jenže mi najednou přišlo, že mám záda až podezřele lehká. Nehledě na mámino lamentovaní jsem v nazutých teniskách vyběhl do svého pokoje pro zapomenutý batoh.

,,Čau!" To jediné po mně zbylo opařeně stojící mamce, když za mnou na rozloučenou práskly dveře.

Sakra sakra sakra, odemykal jsem spěšně zámek od kola, až mi klíčky s nervy drásajícím cinkotem spadly na zem. Opět jsem je do roztřesených prstů drapl a konečně si to vražedným tempem vyrazil směrem do školy. Vím, říkáte si určitě: ,,Franku? Co tak blázníš kvůli střední? Ty, největší bad boy široko daleko, a stresovat se kvůli nějakýmu pozdnímu příchodu?"

Můžu vás ujistit, že za normálních okolností by mi bylo všechno jedno, ale to druhé největší zlo na škole - učitelka biologie - mi naposled vyhrožovala, že jestli přijdu ještě jednou pozdě nebo bez úkolu, tak ,,kontaktuje moje rodiče", což jsem si ze srdce nepřál.

Na poslední chvíle jsem se stačil vyhýbat jedoucím autům; byl zázrak, že mě žadné nepřišpendlilo k zemi. Přidal jsem ještě víc na tempu, abych ujel naštvaným troubením a ne zrovna lichotivým nadávkám na mou adresu. Jel jsem tak rychle, že kdyby se mi do cesty připletl zase ten magor, co mě straší ve snech, tak by to měl už pravděpodobně za sebou.

Štěrk zaskřípal, kolo bylo zabezpečeno, klíčky zachrastily, má zelená školní skříňka se otevřela a zase zavřela... A najednou jsem stál před dveřmi biologie.

Tak co, kolik je? Pět po osmé? No, sice tu nejsem včas, ale pořád je to úctyhodný výkon.

Zaklepal jsem a po vyzvání ,,Dále!" jsem zdráhavě vniknul dovnitř.

,,Aaa, pan Iero přišel," ozvalo se od katedry podtónem, který jsem ze srdce nenáviděl. ,,Ano, ano, nemusíte říkat, že jste zaspal, už známe tu vaši ohranou básničku," trápila mě učitelka pořád před zraky ostatních spolužáků. Zakoktal jsem po vhodné odpovědi, ale nedostal jsem prostor.

,,Prosím, posaďte se," pokračovala a ukázala na osamocené místo v první lavici u okna, těsně před ní, tou jízlivou ropuchou. Někdy jsem se proklínal, že nemůžu měřit ani o pár pitomých palců víc, abych se mohl klidit do posledních řad. Jenže ne. Prostě musím měřit pět stop a půl, aby byla i kdejaká holka vyšší, jak já.

~~~

Zbytek biologie a většiny vyučování mi utekl docela rychle. Smůla se mi protentokrát na paty lepila výrazně méně než normálně, takže z šesti předmětů jsem učivo postrádal jen na dva, což jsem pokládal za nevídaný úspěch.

Jenže o poslední hodinu mi bylo dokázáno, že není radno štěstí zakřikávat.

~~~

Angličtinu jsem neměl rád vždycky, takže nebylo divu, že mé známky podle toho i vypadaly.

Kus hodiny byl pryč a učitelka zrovna rozdávala testy z minula. Poslouchal jsem ji jen tak napůl ucha; na to jsem měl moc práce s pozorováním hodin. Abych stihl zajít k zubaři, stačilo mi ve škole přetrpět už pouhé dvě minuty.

,,Pan Fontanilla... B-."

,,Pan Gomez... A."

,,Pan Iero... D-."

,,No, to budou mít doma radost," poznamenal jsem s mírným úsklebkem a bral si do ruky papír s nepříliš slavným výsledkem.

,,To bych neřekla, Franku," nenechala se a odložila stranou slušné oslovení.

,,Ale no tak, copak vy snad nechápete srandu?" nedalo mi to nevzdorovat jí.

,,A vy zase nechápete kázeň, Iero!" zvýšila na mě hlas. Ajéje, tady to zavání malérem. Už jsem raději zmlkl, ale přesto mi mé sebeovládání nestačilo, abych neprotočil očima.

Už byla na odchodu, ale naneštěstí si mého nesouhlasného gesta všimla. Dostávala se do varu rychleji, než bych očekával.

,,Za dveře. Okamžitě!" nakázala mi a hbitým pohybem ukazováčku ukázala na východ, jako bych snad neznal cestu sám.

,,Ale... Ale já musím jít k zubaři! Půjdu klidně příště, jenže teď vážně nemůžu," argumentoval jsem samým rozhořčením, přesvědčen, že pravda stojí na mojí straně. ,,Mám přece omluven-"

,,DNES JSTE PO ŠKOLE!" rozkřikla se, jako ještě nikdy předtím. Zaraženě jsem se ponořil do útrob sedačky. Nenápadným pootočením hlavy jsem shledal, že ostatní na tom byli podobně.

,,Počkejte tu po vyučování," nakázala mi o něco klidněji a konečně se ode mě odvrátila. Po pravdě jsem se bál, aby náhodou nebylo špatně i mé úlevné vydechnutí. Díkybohu jsem měl tu scénu úspěšně za sebou.

Po pár minutách se angličtinářka přepnula do normálního módu, ale dobře jsem věděl, že na mé rádoby provinění nezapomněla.

Měl jsem pocit, že konec hodiny nikdy nepřijde, proto jsem se rozhodl pro spánek s otevřenýma očima. Stejnak mě už nemohlo čekat nic horšího. Asi stokrát budu opisovat věty na způsob ,,Budu vstávat dříve, úkoly si budu poctivě dělat hned, jak přijdu domů. Budu se chovat slušně a zdržím se drzých poznámek."

Už se nemůžu dočkat.

Z polospánku mě náhle vytrhl rázný řev zvonku. Třída se po příslušném pokynu začínala vyprazdňovat a přání spolužáků ve stylu ,,Si to užij, Iero!" mi na náladě nijak nepřidala.

Poslední opozdilec se konečně odšoural a zavřel za sebou bránu na svobodu.

Tak. Ozvěna klapnutí dveří dozněla a nyní jsem se urputně snažil vyměnit nasupený výraz za provinělý.

Učitelka si mě rychle přeměřila a pokynula mi, abych tu chvíli počkal, že ,,půjde něco zařídit". Zelené podpatky mě svým klepáním doháněly k šílenství. Mohl jsem být už dávno na cestě pryč, ale poté, co jsem slyšel, jak klíče zvenčí zacvakly, mi zhasl i poslední plamínek naděje. Přesto jsem musel vyprsknout smíchy. Ona mě tu opravdu zamkla; snad jako by mě pokládala za nebezpečné zvíře.

Smířil jsem se svým bezútěšným osudem. Na kontrolu se budu muset přeobjednat, od rodičů si to pravděpodobně pěkně slíznu a bude zázrak, když nebudou kluci z Pencey Prep mudrovat, že se dnešní zkouška zpozdí nebo rovnou zruší. No nic. Nemá cenu se s tím teď trápit.

Neměl jsem co kloudného na práci, a tak jsem se pořád dokolečka houpal na židli s nohama překřízenýma na lavici. Zase jsem si podvědomě pobrukoval naši rozvíjející se písničku Yesterday a přitom klepal prsty do rytmu.

Netrvalo dlouho a klíčky v zámku opět zašramotily. Samým leknutím jsem málem spadl ze židle, ale nohy se mi dolů podařilo sundat tak akorát včas, abych zpoza pootevřených dveří spatřil část chladného obličeje a zaslechl úsečné ,,Pojďte za mnou. Už jsem pro vás našla příhodný trest."

Co možná nejméně otráveně jsem se zvedl ze židle. Bok po boku jsem nedobrovolně následoval mou ne zrovna oblíbenou učitelku po vylidněných chodbách.

,,Budete pomáhat našemu novému uklízeči odstraňovat žvýkačky zpod židlí a lavic. Myslím, že oba moc dobře víme, kdo se na tom více než hojně podílel," mrkla po mně a objasnila mi danou situaci.

No to bude teda sranda. Ale snad si s tím dědulou budu rozumět víc, jak s nějakou ukecanou ženskou.

,,To už vám došly i uklízečky?" zadělálaval jsem si vědomě na další průšvih. Zdálo se mi to, nebo jí přes normálně kamenný výraz přelétl lehký náznak úsměvu?

,,Ne," odpověděla, ,,jen slečně Collinsonové... není momentálně dobře," dodala rozvážně po krátké pomlce.

,,Aha, chápu," nechápal jsem. ,,A jak dlouho bych měl podle vás pracovat?" zeptal jsem se, když jsme se blížili k posledním dveřím v druhém patře, kde jsme měli patrně začínat.

,,Dokud nebude vše hotovo," potvrdila trochu škodolibě mé nejhorší obavy, ,,nebo dokud vás pan Way sám nepropustí, což ale pokládám za dost nepravděpodobné."

Po nekonečné cestě jsme konečně stanuli přede dveřmi. Už jsem se natahoval po klice, jenže ruka s červenými drápy místo nehtů mě suverénně předběhla.

,,Pane Wayi?" zahlásila učitelka do ticha učebny, když nelibozvučné šramocení vycházející odtamtud náhle ustalo. Sice jsem přes její záda a bujnou trvalou viděl velký kulový, ale přesto mi došlo, že onen dočasný pracovník zřejmě na oslovení místo odpovědi jen v tichosti přikývl.

,,Vedu vám toho slíbeného pomocníka." Nato mě spěšně vstrčila dovnitř a zanechala mě s mým novým šéfem osamotě.

Rád bych tvrdil opak, ale nemohl jsem. Že by noční můra číslo dvě? Ne. Ty černé kadeře vyčuhující zpoza nedaleké lavice bych poznal kdekoliv. A ten překvapený bledý obličej pod nimi byl mnohem více než jen ztraceným odrazem v zrcadle.