18/10/1999

Pohled Franka

,,Jsi si opravdu jistý, že máš všechno, Frankie?"

,,Jasan, mami."

,,Všechny učebnice? Podívej se radši; už nechci vidět ani jednu poznámku, že jsi zase zapomněl polovinu učiva."

,,Kontroloval jsem to dvakrát. V klidu."

,,Máš penál?"

,,Propisku. To stačí."

,,Peníze?"

,,Mám. Nech si je."

,,Svačinu?"

,,Koupím."

,,Tak dobře. Ale ještě poslední věc; vezmi si ten kabát, dneska je chladno. No tak bude to? Copak chceš, abych ti ho podala sama?"

,,Nee, to je dobrý," čapnul jsem jí ho těsně před zvědavým nosem a ve spěchu si ho na sebe oblékal. Za mou neobvyklou ochotou stála vzpomínka, že jsem v kapse zapomněl krabičku cigaret. Věděl jsem, jak nenáviděla kouření, a tak jsem chtěl s tímto milým odhalením počkat až do dospělosti. Však plnoletý budu už za necelé dva měsíce, takže když to nezjistila za ty dva roky, proč by to mělo prasknout zrovna teď? I přes mou opatrnost jsem se divil, že to ještě nepoznala, jen co je pravda.

,,Tak zatím, mami!" houknul jsem za ní, už na odchodu. Hlasitě se za mnou zabouchlo a na domovních dveřích se zazmítal nejeden z těch máminých nevkusných dekorativnich prvků. Na odpověď jsem ani nečekal, protože už byla téměř osmnáct let pořád stejná.

Ahoj, Frankie. A hlavně nezlob!

~~~

Popadl jsem dávno připravené kolo, co toho už od pohledu mělo hodně za sebou, a už si to s větrem o závod svištěl ulicí dolů směrem ke škole.

Dolů, doleva, na křižovatce ještě jednou doleva, rovně... Až na těsnou srážku se špatně naladěnou černou kočkou mě cesta nijak nenadchla. Ani jediné nečekané dobrodružství, žádný průlom, na který v mém monotónním životě tak prosebně čekám. Všechny dny se slévaly do jediného celku.

Dobře, dávám osudu ještě deset vteřin na to mi obrátit život naruby. Deset, devět, osm, sedm...

,,Ahoj!" zaslechl jsem znenadání někoho zprava pozdravit. Zmateně jsem se za sebe ohlédl a hledal v hloučku středoškoláků onoho až podezřele přátelského jedince. Ovšem nikoho, s kým bych se znal blíže jak od vidění, jsem nepoznával. Nakonec ze mě s pohledem do blba automaticky vyklouzlo tázavé ,,Ahoj?"

...tři, dva, jedna, nula. Tak nic, no. Ani nebudu říkat, že to za pokus stálo. Co jsem si sakra myslel? Jsem v realitě, ne ve filmu. Vždyť všem těm hlavním postavám se stane něco radikálního hned první den, a stejně-

,,JAU!!!" zaúpěl kdosi bolestně přede mnou, těsně poté, co jsem na něj málem přepadl přes řídítka.

Ke štěstí nás obou jsem už vyrostl z toho osmiletého Frankieho, co byl pro celé sousedství známý jen jako ,,pirát silnic". Tenkrát si to neváhal lítat sem a tam napříč rodnou ulicí rychlostí třicet kilometrů za hodinu. Jenže teď, o téměř deset let později, jsem se stal Frankem, co do školy jezdíval výhradně vycházkovým tempem. Snad jen díky tomu jsme oba neskončili v nemocnici. Ale abych mé možnosti v oblasti cyklistiky nepodceňoval, bohatě stačily na to, aby srazily onoho kolemjdoucího ignoranta na zem. Já se za ním s tou rachotinou, které jsem už jen ze zvyku říkal kolo, poroučel rovněž.

Nějakým zázrakem se mi podařilo přimět zaskočené ruce do pohybu, takže jsem si stihl těsně před pádem na pravý bok skrýt hlavu. Měkké objetí rukávů mé temně zelené uniformy mě určitě vyvarovalo nejvážnějších zranění.

Přesto mnou ještě chvíli rezonoval doznívající otřes. Opatrně jsem pootevřel jedno a následně i druhé oko.

V rozostřeném zorném poli jsem zahlédl jakousi ztěžka se zvedající postavu. Následoval jsem jejího příkladu a skoro současně jsme se s pár škobrtnutími postavili na pohmožděné nohy.

Zrak se mi po sto letech začínal zase vzpamatovávat, takže mi nedělalo velké potíže zjistit, že se přede mnou klátila o něco málo vyšší holka, co mohla být starší jak já jen těž-

Počkat. Počkat. To je kluk! Bože, Franku, to ti těch pár týdnů školy nestačilo na to, aby ses konečně probral?

Díky jeho uměle obarvené, na kluka neobvykle dlouhé mastné kštici jsem si zpočátku spletl jeho pohlaví, ale teď o tom nebylo pochyb. Černovlásek si s bolestným výrazem na slunečním svitem neposkvrněné kulaté tváři svíral stehno skryté pod zbrusu novým pracovním mundůrem. To jako vážně v polovině října už nosí rukavice? nemohl jsem se nepodivit nad pletenými kusy temně modré látky skrývající jeho prsty. Ale co blbnu; kdo z nás dvou má péřový kabát, jako by se chystal na Aljašku?

,,Koukej na cestu, ne?!" vypadlo z nás obou naráz rozladěně.

Jen co jsme si to oba navzájem vmetli do dopálených tváří, hned nato jsme uhnuli v mlčenlivém tichu pohledem stranou. Nervózně jsem stiskl pěsti a ani nevnímal bolest, když se mi dlouho nestříhané nehty zaryly do dlaní. Snažil jsem se ignorovat nevítané pohledy převážně teenagerských kolemjdoucích.

Odhodlal jsem se stočit svou pozornost do obrýleného obličeje bezejmenného. Do očí se mi nepříjemně zabodával odlesk jeho černých, téměř neprůsvitných sklíček, a ačkoli to nebyl zrovna nejpříjemnější pocit na světě, nehnul jsem ani brvou.

Povytáhl si kšandu riflových montérek a naše pohledy se propojily v jeden neviditelný provázek, který se mi najednou zdálo zhola nemožné přetrhnout. Měl jsem takový dojem, že nejen já si uvědomil, že náš nepříjemný střet každý zavinil stejným dílem.

Chvíle napětí jako by nechtěla nikdy skončit. Lidi už naše kolize přestala zajímat a v tu ránu se pohmožděná oběť mého kola rozhodla sbalit svoje saky paky.

,,Promiň, byla to moje vina. Měl jsem se koukat, kam jdu," utrousil sotva pootevřenou, až neobvykle bledou pusou. S tím se vydal pajdavým krokem směrem k budově nesoucí název ,,Střední škola Královny Míru". Cestou si snad na truc kopl do odhozené plechovky. Ještě dřív, než zvuk kutálejíciho se plechu odezněl, si přišlápl rozvázanou tkaničku od levé tenisky a málem se rozsekal na místy rozpraskaný asfalt.

,,Hej, počkej! Jsi fakt v pohodě? Nemám zavolat-" snažil jsem se alespoň pro jednou naznačit, že nejsem jenom bezohledná továrna na (sebe)destruktivní energii. Jenže on nedělal slepého, ale dokonce i hluchého, a rozhodně se mi nezdálo, že tempo ještě zrychlil.

Když nestojíš o pomoc, tak si trhni nohou. Třeba kulhej do konce tejdne, ty slepej experte.

,,Hej, Sally, kde vězíš? Škola začíná už za pět minut a ty jsi bůhvíkde!" dozvěděl jsem se od nedaleké volající, netrpělivě přecházející sem a tam. Bez přestání peskovala svou kamarádku, aby laskavě zvedla svůj líný zadek z tepla vyhřáté postele.

Ačkoli se nedalo říct, že bych se ze svého pokoje teprve hrabal, ale i přesto jsem měl co dělat, abych nepřišel pozdě. Ten bílý pošuk se mi z hlavy stačil vypařit ještě dřív, než jsem zaparkoval a zabezpečil kolo na své obvyklé místo.

~~~

Rád bych tvrdil, že po dnešním nečekaném příjezdu do školy následoval celý sled dalších neobvyklých událostí... Jenže ono nic.

Učitelka mi ze včerejšího testu do žákovské nasolila čisté ,,C". Snad i vítězství Ugandy nad Nigérií ve fotbale by ve mně vyvolalo víc zájmu oproti průměrné známce z angličtiny.

Za jedinou anomálii dne jsem považoval fakt, že školní jídelná může svými údajně stravitelnými výtvory klesnout ještě hlouběji. Až podezřele kulatými rybími prsty a hmotou představující kaši v neurčitém skupenství se doopravdy vyznamenali. Člověk musí mít představivost, aby si název jídla s tím, co má na talíři, spojil do jedné a té samé věci.

~~~

Naštěstí jsem si to o pár hodin později šlapal nazpátek domů po věrně známé cestě. Z pobrukovaní písničky Wasted od Black Flag mě vyrušila povinnost pozdravit jednu z máminých desítek známých.

Když máte tu kliku je nedopatřením potkat, první pravidlo zní takto: Předstírejte, že je (samozřejmě omylem) nevidíte. To jsem já blbec porušil. No, nevadí.

Pokud selže první bod, měl by pomoct druhý. Proto jsem se do pedálů opřel ještě víc a snažil se působit dojmem, že mám něco důležitějšího na práci, než se vybavovat s kdejakou paničkou na potkání.

Jo, díkybohu taktika číslo dvě úspěšně klapla. Ale pokoušet štěstí jsem se neodvažoval, takže se má hlava za onou pravděpodobně opařenou ženskou vítězoslavně neotočila.

~~~

Ani dnes jsem neporušil tradici, tudíž jsem byl nastoupený v obýváku přesně v pět hodin na příchozí návštěvu. Jako vždycky se otravně znějící bzukot ozval až pět minut poté, co odbily máminy ,,velmi cenné starožitné hodiny". Výjimečně před ní jsem si odpouštěl poznámku, jak má táta na její vkus docela odlišný názor.

Když jsme doma jen my dva, sami, a odbije celá, pokaždé zanadává a zahlásí, že tu ,,omlácenou starou veteš" jednoho dne rozseká a dá ji na podpal. Prý aby byla alespoň k něčemu dobrá.

Zvonek se konečně připomněl a já se vrhl ke vchodu. Jen co se dveře rozletěly, už se dovnitř spěšně hrnuli mí kamaradi: První vešel a pozdravil jako by jen tak mimochodem obrýlený John, kterému nikdo neřekl jinak než Hambone. Za ním se na jeho pouzdro od basovky tlačil rozjívený Shaun popostrkovaný smějícím se Timem s nasazenou zimní čepicí přes holou hlavu. Průvod uzavíral dlouhán Neil, jehož účes nad nezaujatým výrazem dostatečně splňoval vizáž pro roli Frankensteina. Kytaře vyčuhujicí nad jeho hlavou dělalo jako obvykle problémy se dostat pod rám vstupu.

Průvan mi nijak nepomohl dveře zavřít, ale přesto jsem svou partu stačil doběhnout, akorát když se pětkrát různými tóninami rozličných hlasů ozvalo zdravení typu ,,Dobrej, paní Ierová". Z kuchyně se ozvalo opětovné přivítání v podobě letmého houknutí. Když jsem kolem dveří do kuchyně procházel jako poslední, zaslechl jsem ji celou rozdrážděnou prskat nad připálenou buchtou na koláč.

Kluci už dávno sešli po rozvrzaných schodech dolů, do skrytého podzemí. Na poslední chvíli jsem stačil zachytit lítačky zavírající se za Neilem. Naštěstí jsem to stihl, takže jsem si ušetřil mámin řev, ať tak nepraskám dveřmi. Jako by to snad byla moje vina.

Konečně jsme měli zasloužený klid. Suterén byl takovým mým malým královstvím, do kterého měli přístup jen ti, kteří se usazovali na svá místa.

Post frontmana Pencey Prep se mi stal jakýmsi smyslem života. Měl jsem pocit, že alespoň někam patřím; narozdíl od školního kolektivu. Když jsem měl mimořádně blbej den, tak mi to Shaun, Neil, Tim, John a naše postupně se rozvíjející hudba více než vynahradili.

Zkoušeli jsme pět hodin s pouhými dvěma přestávkami, jinak v kuse. Stihli jsme udělat celkem slušnou práci; k jedné z našich úplně prvních písniček, Yesterday, jsme dali do kupy finální riff patřící do refrénu.
Proto jsem cítil značné uspokojení, když jsem se se zbylými členy v dobré náladě loučil na prahu domu.

Sledoval jsem, jak se skupina rozdělila na dvě části, a aby nebyl Shaun sám, doprovázel jsem ho alespoň pohledem co nejdál, dokud mi nezmizel z dosahu za nejbližší roh. Už se nedal rozeznat ani smích zbylých členů kapely mířících na opačnou stranu.

Předpokládal jsem, že máma s tátou, který jistě přišel z práce domů, už dávno spali. Ještě se mi nechtělo jít na kutě, -na to jsem měl v sobě příliš mnoho pepsi-, však kolik je... Čtvrt na jedenáct?

A tak jsem se uvelebil do rohu verandy na lavičku, nohy si ležérně překřížil na trouchnivějícím zábradlí a plně se oddal svým toulavým myšlenkám. Po chvíli ticha se okolím rozlehl zvuk tak typický pro rozžehnutí zapalovače. Sledoval jsem, jak se pod koncem cigarety roztačil docela malý plamínek.

Při hlubokém vtáhnutí kouře do plic jsem pozoroval, jak mi pod nosem krátce červeně zaplápolal párek jisker. Pomalu jsem vydechl a za mlhavého světla pouličních lamp šilhal po prosvítajících našedivělých obláčcích stoupajících vzhůru do ztracena.

Mé prsty bezmyšlenkovitě setřásly přebytečné oharky. Zprvu mi v hlavě zakotvilo rozjímání, jak by mohla naše zítřejší zkouška přibližně probíhat. Potom mi vzpomínky zabloudily ke škole, jenže utekly dřív, než jsem mohl začít pořádně myslet. Stejnak by to nemělo cenu; na večer měl můj mozek výhradně zapnutý úsporný režim.

A tak jsem jsem přemýšlel...
Típnul jsem cigaretu o kovovou část mého opasku a nehledě na možné následky ji nezaujatě odhodil na trávník. Zase jsem přemýšlel... Tělo se mi uvolnilo a víčka se zdála najednou tak těžká. Přemýšlel jsem... Přemýšlel...

~~~

...zčista jasna jsem se ocitl v naší koupelně; v takové malé, přes všechnu bělost neútulné místnosti.

Ze znuděného zoufalství jsem se díval na různorodé máminy tubičky, ve kterých bylo nad mé chápání se vyznat.

Se škubnutím jsem se vytrhl z transu a zjistil, že dovnitř vstoupil onen černovlasý kluk z dnešního ranního incidentu. Choval se tak nenuceně... Ani se neobtěžoval s chatrnými dveřmi zacházet tak, jak by se na hosta patřilo; zkrátka jako kdyby to snad byl jeho vlastní dům.

Zastavil se ode mě tak na dvě stopy. Pravačkou se opřel o umyvadlo a naklonil se směrem dopředu, až jsme se málem dotkli nosy. Šokován jeho chováním jsem zaklonil hlavu dozadu, zděšením jsem rozevřel oči dokořán. Zastříháním obočí nakrabatil čelo, projevil snahu o upravení jeho rozcuchaných vlasů a ačkoli jsem mu přes ty jeho černé brýle do očí neviděl, bylo mi jasné, že mě neustále sleduje.

,,Vypadám dobře?" zeptal se mě prostě. Absolutně jsem nepobíral možnost takovéto bizarní situace, takže z mé nic neříkající, němě se otevírajicí pusy nevyšel ani hlásek.

Jen se nad mým zmatením pousmál. Vůči mému očekávání se ke mně obrátil zády a namířil si to k druhému konci koupelny. Jediným účelem jeho cesty bylo pootevření pravých dvířek skříňky. Vrátil se nazpět a stoupl si kousek stranou, abych měl přímý výhled na malé zrcátko, které odkryl.

Až teď mi došlo, co tu celou dobu nehrálo. Navzdory zákonům přírody jsem se díval sám sobě do očí; správně bych si zrcátka neměl ani všimnout.

Vedle kluka v černém zelo prázdno. A po mé levé paži nebylo vůbec nic.

Byl jsem uvězněný v zrcadle. A mému neznámému společníkovi scházel vlastní odraz.

Nevěřícně jsem zíral do polozakryté vetřelcovy tváře. Z posledních bláhových nadějí jsem bezmocně zabušil sevřenými pěstmi do mého chladného žaláře, ale samozřejmě bez úspěchu.

Zase se tak znepokojivě zaculil, až mi z něj bezděčně přeběhl mráz po zádech. S husinou po celém těle mi nezbývalo než sledovat, jak pomalu přechází ke dveřím.

Jenže mému klidu neulevil. Neodešel; s klapnutím západky nás oba zamkl. Zvedl laťku ještě výš a se svými zašpičatělými zuby se do mého zoufalého výrazu vítězoslavně zašklebil.

Zvedl ruku k vypínači.

A zhasnul.