Teď seďím sama ve třídě s hlavou opřenou o lavici. Už vím proč moje narozeniny byli i na válku chabé a celý den doma.
                Vstala jsem a šla tichými chodbami k víchodu a domů, jenže tak jsem si to alespoň představovala. Takže moje cesta skončila tím, že jsem se zarazila v předcíni. „Dnešek fakt nepůže být horší,” vydechla jsem, protože jsem viděla jak se Mirek odvrací od přední branky a strká si klíče do kapsy. A jestli nevíte co to znamená, tak to znamená, že zůstanu celou noc ve škole. Žádná teplá a pohodlná postel, ale školní lavice nebo zem, žádná večeře, jen strach, chlad a nepohodlí. Určitě si říkáte, „pro mě by si rodiče došli, byl/a bych tu maximálně dvě hodiny.” Ale to neznáte naše. Jak jsem říkala na začátku, táta je v laboratoři, máma se o nás nezajímá a brácha, ten když jednou usne, tak spí tak dlouho, no já vlastně nevim, vím jen že spí strašně dlouho.
                 Tak jsem vstala a šla se projít po škole. Třídy byly otevřené a když jsem dostatečně pátrala, našla jsem i odemčenou a zapadkou komůrku. Už se pomalu stmívalo, našla jsem v ní svíčku, ale nikde žádné sirky. Tak jsem se tam začala prohrabávat poslepu. Když jsem se tam chvíli hrabala, našla jsem žebřík a nevím proč i starou hamaku.
                  Vzala jsem je a šla si vybrat vhodné dvě lavice. V jedné ruce hamaku a žebřík a ve druhé svíčku jsem se toulala po škole, jo a měla jsem ještě batoh na zádech. Tak jsem šla a šla a za chvíli jsem už automaticky chodila do tříd a zase z nich. Takhle jsem prošla školu asi tisíckrát nebo mi to tak alespoň připadalo.
                  Najednou pořádně zívnu a zamrkám očima. Když v tom spatřím že předemnou a on
zamnou se táhne rýha tlustá že by jsem si tam mohla lehnout a v ní stopi. „Au” zařvala jsem, protože se mích prstů dotkl rozpálený a už tekutý vosk který né jen že mě popálil, ale i zhasnul svíčku. A uvědomila si že i když zahsla pořád vidím dokonale. Podívám se do nejbližšího okna, právě svítalo a i když bylo skoro devět ulice byli prázdné záclony zatažené ani ptáček si nikam nevyletěl. V hlavě mi bliklo 14.5. Rychle jsem zatáhla závěsi, ale bylo pozdě, nestihla jsem zatáhnout celou naši školu. Po schodišti se ke mě valil černý trochu do fialova a šeda kouř. Neměl tvar a neměl meze. Zdálo se mi že obklopil celou místnost najednou jsem ucítila palčivou bolest po celém těle. Cítila jsem blížící se smrt, ale zároveň smích, jakoby se smál černokněžník který právě dokončil svůj geniální plán. Jenže všechna chamtivost, vyhýbavost, hnusná slova byla pryč.
                 Pak vše zmizelo a ucítila jsem zase jiný pocit ruce i nohy  se mi táhli od těla. Tma zbjelala a já se probouzím přivázaná s roztaženýma končetinamana na hlavních dveřích naší školy. Ulevilo se mi když jsem zjistila že se mi to jen zdálo. Ale fakt je ten že jsem dostala školní trest. Abych to vysvětlila, když se nějaká osoba najde ráno ve škole, má dotyčný takovýhle trest. Je celí den přivázaný na hlavní dveře školy.