Nevím jestli jsem spala, ležela nebo se vznášela v černočerné tmě. Slyšela jsem, že si někdo s někým povídá, také jsem ale slyšela ženský pláč, ale po většinu plný lásky. Ten pláč vycházel částečně i ze mě, i když jsem v očích neměla slzy. Pak jsem z nenadání, aniž bych s tím mohla něco dělat jsem začala mávat rukama i nohama a hlava mě pekelně tlačila, když konečně jsem uviděla světlo.
             Nakonec přede mnou stála žena se zelenými šaty, hnědými vlasy, velkým nosem a ústy, také měla tak modré oči, jako já. Vedle ní seděl muž se stejným obličejem jako mám já, lišil se jen hnědýma oči a blonďatými vlasy. Měl červený svetr, zbytek zakrývala postel na které jsem poloseděla a pololežela. Najednou na ženu skočil asi dvouletý kluk dokonale připomínající mého staršího bratra. Měl obličej po ženě, až na jeho hnědé oči a blonďaté vlasy. Najednou promluvil „Hak se mas sestřiško?” Ruce mi vyletěli směrem k němu.  Žena mě a nejspíš mého bratra vzala do náruče. Všichni se začali hezky chechtat, ale můj pohled zavadil o něco, kde bylo napsáno 14. 5.