Už dva dny s námi bojovali, až nakonec usoudili, že by nevyhráli a stáhli se.
       Další den, po škole jsem šla k mámě, aby mi převyprávěla ten příběh z tabulky, po cestě jsem se podívala do zrcadla a spatřila štíhlou i mladou postavu s modrýma očima, tmavší pletí, hnědými vlasy po lokty,menším nosem a malými ústy. Měla jsem na sobě špinavé modré šaty s koženým páskem, vysoké boty pomazané blátem a amulet s portrétem mé nejlepší kamarádky Lei, která je už po smrti.
        Došla jsem až do poje rodičů, nic krom jiného vyházeného oblečení se tam od včerejška nezměnilo. Jako první věc mi oka padla jediná postel v rohu místnosti, protože rodiče spí každý v jinou dobu. Měli tam velkou skříň po babičce z matčiny strany,  a jen jedno zavřené okno se zataženými záclonami, takže do pokoje šlo jen ztěží vidět i přesto jsem však poznala, že je prázdný. Vešla jsem do něj, padla na postele a usla.
        Když jsem se ráno probudila, zjistila jsem,
že pode mnou leží zmuchlaný kus papíru.           
         Rozbalila bych ho, kdyby mě nezarazila ještě jedna věc,„je tady alespoň John?”, vykřikla jsem a rozběhla se do jeho pokoje. Málem jsem se u dveří přerazila a utíkala dál kolem různého harampádí. U dveří, do jeho pokoje jsem přepadla přes stoličku postavenou přímo ve prostřed chodby, s modřinami na kolenou a jiných místech, jsem se dobelhala k nim a otevřela je. S potěšením jsem zjistila, že tam brácha spí jako dudek. Nejspíš sní o dětství, protože si občas strčí palec do pusy, i když je mu skoro šestnáct. 
          Uklidněná jsem se odebral do kuchyně pro něco k snětku. Na stole ležela dvě jablka a láhev mléka. Všechno tam bylo uklizené. Na kredenci leželo něco připomínající klíč, ale jistě to nevím, protože jsem na to moc dobře neviděla, ani nedosáhla. Sedla jsem si a položila hlavu do dlaní. A pořád si kladu jednu a tu samou otázku, kde je máma s tátou? Okolí jsem nevnímala, ... hodiny ubíhaly a ubíhaly … Skoro jsem znovu usla, ale ne. „Tátova laboratoř.” Svrhla jsem židli a utíkala k ní. Chtěla jsem vrazit do dveří, ale ne zarazila jsem se těsně u nich. Podívala jsem se na hodiny které visely vedle,„ JDU POZDĚ!”
          Rozběhla jsem se zpátky do kuchyně, popadla tašku a jedno jablko a rovnou ven do mrazivého jarního deště. Vzala jsem to nejkratší cestou kolem Markova statku, Anniččina sadu a Mariánskou uličkou přímo ke škole. Stalo se mi to podruhé, vrata byla zavřená a já tu stojím jako idiot celá promáčená, až si mě náš školník Mirek všimne. Připadalo mi to, že tu čekám hodiny. Chtěla jsem se, už otočit a jít zpátky domů, když v tom jsem uslyšela chřestot klíčů od různých školních komůrek a tříd. Málem jsem ohluchla, když jsem slyšela sípot vrat. Zmrzlá až na kost, jsem vpadla do školní zahrádky a do předsíně.
           Prošla jsem snad všemi chodbami, než jsem došla k naší třídě. Zaklepala jsem a vešla. Než jsem si uvědomila, že je matika učitel už nadiktoval minimálně deset příkladů, ale i nadále jsem nevnímala, protože jsem přemýšlela nad něčím úplně jiným, nad tím nad čím přemýšlím každý den školy. Že jsem to měla být já která zemřela né Lea a co hůř, že jsem byla nemocná a nemohla se s ní ani rozloučit, protože jsem byla doma. Já sedím a seděla jsem blíž k oknu, kterým ten den kdy zemřela proletěl šíp a místo mě která nebyla ve škole trefil jí.