Nízké odpolední slunce kreslilo po zdech Charlieho pokoje stíny a barvilo všechno do zlatavého světla. Seděl se zkříženýma nohama na pohovce a v klíně mu ležela taška pro Freddu. V pozadí běžela epizoda nějaké reality show, kterou po příchodu ze školy zapnul. Už dávno nevěděl, co se mezi účastníky odehrává, dokázal se při tom však lépe soustředit. K dokončení mu chybělo jen posledních několik oček.

Začátek týdne pro něj plynul v určité rutině. Seděl vedle Seo Yoon v lavici a na obědě, během nudné přednášky o fúzích a akvizicích doháněl eseje a četl judikaturu a na bytě se potkal se Sashou, který psal motivační dopis do advokátní kanceláře a snažil se ho přesvědčit, aby s ním šel večer do hospody.

Účastníci reality show si právě vyříkávali nějaké drama z minulého dílu a Charlie měl tašku téměř hotovou. Protáhl háček posledním očkem a začal kolem sebe šátrat a hledat nůžky. Prohledal polštáře, zvedl ze stolku všechny papíry, podíval se i do rozevřeného kufru. Frustrovaně si povzdechl, tašku odložil do křesla a vydal se do kuchyně.

Po cestě zaklepal na Sashovy dveře a když se ozvalo zamručení, nahlédl dovnitř.

Žaluzie měl Sasha zatažené a na úzkém stole pod oknem se válely plastové obaly od sušenek, bonbonů a brambůrků. Na dveřích vysoké šatní skříně v protějším rohu viselo na ramínku několik Sashových košil a hned vedle byla na zdi připevněná velká Pride vlajka. Ložnici dominovala postel se zeleným semišovým přehozem, kde právě Sasha ležel s notebookem na klíně. Na sobě měl obyčejné bílé tričko, v leže se mu dělaly dvě brady a vedle něj byl pohozený otevřený pytlík gumových medvídků.

„Chceš?" nabídl mu Sasha a Charlie si vzal do hrsti tři medvídky.

„Nemáš nůžky?"

Sasha se zamračil a kývl k psacímu stolu. „Nevím, můžeš se podívat."

Charlie zvedl několik odpadků, pak nahlédl do šuplíku. Všiml si průsvitných zelených desek s poznámkami.

„Ty už jsi četl judikáty na příští týden?" zeptal se Charlie, když poznal spisovou značku v rohu papíru navrchu.

„Hm? Jo, díval jsem se na to. Klidně si to vem."

Charlie nechápal, jak mohl takovou věc jako poznámky k četbě schovat do šuplíku ve stole, kde by je on sám jen s notnou dávkou štěstí našel dřív než v den, kdy se měl vystěhovat, nahlas to však nijak nekomentoval. Desky tam nechal ležet a chystal se odejít, když ho Sasha oslovil.

Natočil k němu obrazovku notebooku s dvěma fotografiemi. Na obou stál Sasha ve sněhově bílé košili, v pozadí Charlie poznával nádvoří budovy fakulty. Havraní vlasy se mu kroutily kolem obličeje a na tváři měl sebevědomý úsměv.

„Hádám, že tohle nedáváš na seznamku, nebo?"

„Upravuju si profil na LinkedIn."

Překlikl na webovou stránku a Charlie se sklonil. Alexander Ellis, stálo vedle portrétu, který Sasha zřejmě převzal ze svého studentského průkazu. Pročetl si krátký popisek a pokýval hlavou.

„Na seznamce máš lepší profil."

„Nečekaně."

„Ukaž ty fotky. Kdo ti je dělal?"

„Julian, ten kluk z umělecký fakulty." Když Charlie zakroutil hlavou, že si nikoho takového nepamatuje, Sasha protočil oči. „Rozešel jsem se s ním, než jsme si začali spolu."

„Ten s tím šátkem?" vzpomněl si Charlie na chlapce, který Sashu v prváku vyzvedával před jejich kolejí. „Napsal jsi mu?"

„Jo, pořád se sledujeme na Instagramu. Ale má přítele."

Charlie pokýval hlavou. Ukázal na fotku vpravo. „Tahle je lepší. Na tý druhý se tváříš až moc..."

„Moc co?"

„Moc chci se zapojit do kola kapitalismu a elitářství."

Sasha vyprskl smíchy. „Dobře. Díky."

Charlie zamířil do kuchyně. Natočil si sklenici vody a zastavil se při pohledu z okna na zelený park pod sebou.

„Díval ses v koupelně?" ozval se Sashův hlas.

„Co?"

„V koupelně!"

„Proč?"

„Nůžky?"

Charlie prohledal skříňku pod umyvadlem, kde našel zastrčené malé černé pouzdro s pinzetou, pilníkem a nůžtičkami. Přestřihl přízi, protáhl ji okem a pro jistotu udělal ještě dva uzlíky. Přebývající konec pak schoval mezi očka a tašku položil před sebe na pohovku. Uhladil ji a usmál se.

„Máme rezervaci v pivovaru, poslední šance." Ve dveřích jeho pokoje se objevil Sasha s jednou rukou v bok a mobilem v druhé.

„Nejdu," řekl Charlie bez zájmu. Vstal a protáhl se kolem Sashy, aby hotovou tašku pověsil na poutko na dveřích. Potom si sundal tričko a začal se přehrabovat v kufru ve snaze najít něco čistého na sebe.

Sasha ho pozoroval. „Máš zase nějaký promítání u Freddy?"

„Ne," protáhl Charlie a zamračil se na zmuchlanou bílou halenku. „Kalle mě pozval na natáčení svýho filmu."

„A Kalle je..."

„Kamarád. Studuje film a má fretky," vysvětlil a zamyšleně se zahleděl na svůj svetr s hvězdičkami a růžové lacláče. Otočil se k Sashovi. „Je růžová na růžový moc?"

Sasha mu růžovou na růžové schválil, a když zjistil, že Kalle točí horory, vymínil si, aby mu Charlie poslal fotky, kdyby na setu narazil na nějakou zajímavou kulisu nebo rekvizitu.

Na Buccleuch Place došel Charlie ze zastávky na Chapel Street asi za dvě minuty. Byl to komplex několika vysokých georgiánských budov ze zašedlého kamene, desítky oken shlížely do ulice a na vyhrazených místech podél chodníku plného kaluží stálo několik aut. Téměř na konci ulice si Charlie všiml tmavě modrého auta a pousmál se pro sebe.

Podařilo se mu projít dovnitř za skupinkou studentů, kteří zřejmě mířili na přednášku v protější budově ekonomické fakulty. Prošel vestibulem kolem stojanů na kola a nástěnky a zamířil po renovovaném kamenném schodišti vzhůru. Z horních pater se ozýval smích a hlasy a on vystoupal až do čtvrtého patra. Na chodbách byla zima, přesto v domě stál zatuchlý, těžký vzduch a neurčitý zápach moči a alkoholu. Vydal se chodbou vpravo, jen aby se po pár metrech otočil a vrátil do té levé. Míjel zavřené dveře se jmenovkami, některé byly polepené fotografiemi a popsané vzkazy, jiné byly holé.

V prvním ročníku bydleli se Sashou ve velmi podobné budově a vzpomínky na tmavý pokoj vystlaný červeným kobercem ho nijak netěšily. Zastrčil ruce do kapes a pokračoval chodbou dál, když ho zastavil nějaký student, který seděl obkročmo na pojízdné židli v otevřených dveřích jednoho z pokojů. Měl na sobě mikinu s logem univerzity, ujídal něco smaženého přímo z polystyrenové krabičky a promluvil na Charlieho s plnou pusou.

„Tady se natáčí, dávali jsme oznámení na nástěnku. I na správu domu."

„Jo, já jdu za Kallem," řekl Charlie. „Ví o mně."

Student mu komicky pokynul plastikovou vidličkou.

Dál už úzkou chodbou procházel jen s obtížemi. Z každých druhých dveří vykoukla něčí hlava, lidé na sebe pokřikovali a předávali si mezi sebou papíry i techniku, Charlie musel stále překračoval něčí batohy a bundy a vyhýbat se dalším pojízdným židlím. Byl už téměř na konci chodby, když ho zastavil štáb.

Charliemu chvíli trvalo uvědomit si, co se tu vlastně děje. Ulička neměla na šířku ani dva metry, přesto se tam nějakým nepochopitelným způsobem vešly dva stojany se světly, dva studenti se směšně velikými mikrofony, hlouček čumilů nebo komparzistů, a dvě další židle, na kterých seděli kameraman a režisér. Nebo scénárista. Nebo kdo ještě mohl na filmu spolupracovat.

Odněkud se vynořila dívka s klapkou, světla zhasla a náhle se z jednoho pokoje vyřítila temná postava a rozběhla se přímo proti tomu všemu. Hlouček studentů, kteří zdánlivě jen postávali za hlavními organizátory téhle monstrozity, začal pozadu táhnout kameramana s režisérem na pojízdných židlích a Charlie chtě nechtě začal utíkat taky, jak jen to pozadu a v úplné tmě chodbou plnou lidí a krámů šlo.

Na další povel se ostře rozsvítila světla, temná postava odhalila výraz naprostého děsu a němého výkřiku – a pak klopýtla přes kabel.

„Pardon," hlesla dívka, když zase našla rovnováhu.

„Jsi v pohodě?" zeptal se jeden ze studentů sedících na židli – Kalle, jak Charlie se zpožděním poznal jeho hlas. „Je tu hrozně moc bordelu, musíš dávat pozor. Můžeme to sjet ještě jednou? Tohle se mi líbilo."

Ze skupiny se ozvalo švitoření, jak se všichni vraceli zpátky na původní pozice.

„Co si myslíš o tom kouři? Nezkusíme to?" ptal se druhý z nich, když jeli vedle sebe na židlích.

„A ptal ses na ten alarm?"

„Ne, ale-"

„Ne."

„Ale no tak!

„Ne."

„Kalle!"

Kalle však pouze zakroutil hlavou, zvolal několik pokynů, odněkud se opět vynořila klapka, a než si Charlie stihl uvědomit, co se děje, opět klopýtal pozadu chodbou. Dívka tentokrát svůj běh ustála a konsternovaně zírala do blikajících světel. Pak se náhle zhaslo a ona skočila do vedlejších otevřených dveří mimo záběr.

„Mám to," zahlásil nejspíš kameraman a všichni se radostně roztleskali.

Kalle se zvedl ze židle a postavil se před světla. „Skvělá práce, díky- Ahoj, Charlie."

K Charliemu se obrátila asi desítka tváří a on cítil, jak se mu do obličeje hrne krev. Nejistě zvedl ruku na pozdrav a překvapení v Kallově tváři vystřídal úsměv.

„Všem moc díky," pokračoval. „Už chybí jen ta scéna z parku, přes víkend má bejt snad hezky, takže pokud se nezmění předpověď, platí sobota ve dvě. Komu ještě chybí nahrát audio, sejdeme se u Flossie za pět, deset minut. Jdeš taky?"

Chvíli trvalo, než Charliemu došlo, že Kalle opět mluví na něj. Upíral k němu své modré oči a Charlie pokrčil rameny, než se začal opatrně proplétat chodbou překážek k němu.

Někteří studenti-herci si brali své odložené batohy a kabáty a v družném hovoru odcházeli, jiní začali smotávat kabely a rozebírat trojnožky. I Kalle rozmontovával jedno ze světel, když mu Charlie poklepal na rameno.

„Nečekal jsem, že fakt přijdeš," řekl Kalle. Měl na sobě tmavě fialovou mikinu a kolem pravého zápěstí měl uvázaný černý šátek.

„Myslíš, že bych si to nechal ujít, když jsi mě pozval?" opáčil Charlie pobaveně.

Kalle neurčitě pokrčil rameny. Vytáhl se na špičky, aby povolil šroub v horním kloubu stojanu. Veliké světlo se zhouplo a Charlie ho rychle zachytil rukama, než stačilo Kallovi spadnout na hlavu.

„Díky. Stihli jsme to dneska rychleji, než jsem čekal, takže zase jen uvidíš, kolik mám krámů," řekl Kalle s úšklebkem. „Ale můžeš nahrát nějaký audio, jestli chceš. Záleží, co umíš za zvuky."

Charlie v reakci zakrákal a Kalle k němu vzhlédl s vykulenýma očima a hned na to se nahlas rozesmál.

„Promiň."

„Ne, to je vlastně dost dobrý," řekl Kalle vážně. „Zvukařka to prožene softwarem a bude to skvělý."

„Dělal jsem si srandu."

„Já ne," trval na svém Kalle. „Když už jsi sem jel, tak si musíš něco vyzkoušet. Totiž, jestli chceš. Nenutím tě."

„Bude pak moje jméno v titulkách?" zeptal se Charlie pobaveně.

„Jasně. A dostaneš kopii."

„A peníze?"

Kalle se ušklíbl. „Možná tak z Monopoly."

Zasmáli se a Charlie pak postával stranou a pozoroval, jak se Kalle s ostatními loučí. Znovu pochválil dívku, hvězdu posledního záběru, a vyzval jiného chlapce, aby už šel domů, když si všiml, že chtěl začít sklízet druhé světlo. Charlieho napadlo, jak uvolněně a sebevědomě působí v prostředí, které mu zřejmě bylo vlastní. Nahlas se smál a vtipkoval a Charlieho těšilo, když se pak se stejným úsměvem a jiskřícíma očima obrátil i k němu.

Zavedl ho do jednoho z kolejních pokojů, kde na posteli i na zemi sedělo dalších šest nebo sedm lidí. Všichni zřejmě věděli, co mají dělat, a Charlie tak zůstal jako jediný překvapeně postávat u dveří, když Kalle jedné z dívek podal mikrofon a ona se s ním schovala pod těžkou péřovou peřinu. Flossie, Kallova zvukařka, seděla u stolu se sluchátky na uších a sledovala kolísající linie audionahrávky, jak se jí zobrazovaly v nějakém složitě vypadajícím programu. Čas od času se k ní Kalle naklonil a o něčem s ní polohlasem diskutoval, než se obrátil zpátky ke komukoli, kdo zrovna měl přes ramena přehozenou přikrývku, aby mu sdělil podrobnější instrukce.

Trvalo jim asi dvě hodiny nahrát nejrůznější výkřiky, šepot i nádechy – Charlie se zhruba po patnácti minutách posadil na zem, zády opřený o skříň, a vytáhl ze své tašky háčkování. Sledoval Kalla, jak se soustředěným výrazem znovu a znovu poslouchal jednotlivé nahrávky, jak nikdy nešetřil chválou a poděkoval za každý jediný pokus.

Jednu z hereček Kalle pozval na příští týden do studia na fakultě, aby namluvila kus textu, který pro ni měl napsaný, a pak přišla řada na Charlieho.

„Chceš zkusit něco vlastního? Nebo můžeš jen nahlas dýchat," řekl mu Kalle, když mu podával do ruky mikrofon.

„Pořád jsi mi neřekl, na čem vlastně pracuješ," připomněl mu Charlie.

„Vlastně je to jen menší projekt, studie na umělecký díla," vysvětlil Kalle a poškrábal se za uchem. Rozpačitě se usmál. „Nepotřebuju nic konkrétního, spíš sestavujeme portfolio zvuků, co pak budeme moct použít."

Přestože tvrdil, že nepotřebovali nic konkrétního, svědčily Kallovy detailní pokyny o tom, že měl naprosto přesnou představu toho, co od Charlieho chtěl. Strávil pod peřinou asi dvacet minut jen tím, že dýchal na mřížku mikrofonu, dokud mu Kalle neukázal husí kůži na pažích – znamení, že má splněno. Ještě chvíli pak z legrace zkoušeli nahrát zakrákání, když se ale Charlie počtvrté v řadě vynořil zpod peřiny a Flossie i Kalle stále zadržovali smích, raději toho nechali.

„Takže takhle vypadají tvoje školní dny?" řekl Charlie, když postávali na chodníku před kolejí a kouřili.

Naskládali do kufru Kallova auta jeho světla i černá plátna, která byla pověšená v oknech a kterých si Charlie předtím nevšiml, a všechno se to zdálo až podivně povědomé – nebe nad nimi bylo šedivé, od úst jim stoupal cigaretový kouř a Charlieho taška s háčkováním už ležela na sedadle spolujezdce.

Kalle se uchechtl a zakroutil hlavou. „Ani ne. Vlastně zas tak často netočím. Aspoň ne ve škole."

Charlie přikývl. „Kolik lidí na tom s tebou pracuje?"

„Děláme na tom v týmu šesti, ale dohromady je to víc než dvacet lidí."

„Spolupracujete s různýma lidma z fakulty?"

„Občas, ale většinou jsou to přátelé a přátelé přátel. Je to jednodušší, lidem z herectví se ne vždycky hodí naše projekty do portfolia a sami mají hodně práce v divadlech a tak. Navíc nás ve škole nehodnotí podle hereckých výkonů, spíš je zajímá scénář a provedení, nápad. Herci se většinou sháněj až na závěrečný projekty, který dostanou podporu od vedení a cílí na nominaci na festival nebo tak," popisoval Kalle. Odklepl popílek a vzhlédl k Charliemu s nejistým úsměvem. „To je asi víc, než jsi chtěl slyšet."

„Ne, vlastně mi to přijde hrozně zajímavý. Že může škola vypadat takhle," řekl Charlie. „Já pořád píšu eseje, někdy mě Seo Yoon přemluví na moot court nebo mediaci, ale to je všechno."

„Moot court?"

„Simulace soudního řízení."

„To děláte?" podivil se Kalle. Potáhl z cigarety a povytáhl koutek rtů. „To vlastně dává smysl. Ale nenapadlo by mě to." Zašlápl konec cigarety patou a strčil ruce do klokaní kapsy mikiny. Pak naklonil hlavu na stranu. „Nedokážu si tě představit v obleku."

Charlie se rozesmál. „Ani se nesnaž, je to fakt směšný. Upřímně by měli v rámci přijímaček posuzovat, jak vypadáš v obleku nebo kostýmku. Nesedí ti to? Nashle, tohle nejspíš není kariéra pro tebe. A mohl jsem bejt šťastnej."

To už se smál i Kalle. „Někdy se prostě netrefíš na první pokus. Pořád můžeš skončit."

Charlie neurčitě pokýval hlavou, touhle myšlenkou si nemohl dovolit nechat se rozptýlit. Naposledy potáhl a odhodil cigaretu do kanálu. Nasedl do auta a připoutal se, zatímco Kalle po nastartování ztlumil rádio. Potom vycouval z parkovacího místa a rozjel se jednosměrkou v protisměru. Zmateně stáhl obočí, když na ně na křižovatce zatroubilo stříbrné auto, a kmitl pohledem do zpětného zrcátka.

„To byla jednosměrka?" zeptal se a Charlie pokrčil rameny. „Promiň. Vždycky mám pocit, že už se tu vyznám, a pak zase někde vjedu do zákazu."

„Přijdeš mi jako dost dobrej řidič," řekl Charlie, když se zařadili do provozu na hlavní třídě vedoucí do centra. „Totiž, oproti mně, ale já mám ADHD, takže každej je asi lepší řidič než já."

Kalle se uchechtnul. „Díky, Charlie. Ve městě je všechno hrozně hektický, pořád sleduješ přechody a semafory a..." Rozhlédl se, zapnul blinkr a při pohledu do zpětného zrcátka zaklel. „Jsem ve špatným pruhu. Pusťte mě, pane, děkuji," zamumlal, zařadil se do vedlejšího pruhu a blikl za černý Mercedes za sebou. „Bydlel jsem teď asi dva tejdny v Dunbaru a i když bylo dost nanic bejt zase doma, ty cesty brzy ráno a pozdě v noci za to skoro stály."

„Jsi z Dunbaru?"

„Jo."

Charlie se na něj ohlédl v naději, že to ještě nějak rozvede, Kalle však mlčel. Opřel se loktem o okýnko a v duchu si nadával za to, že se mu zřejmě opět podařilo dotknout se citlivého místa, i když nevědomky. Celé odpoledne měl pocit, že se mu Kalle otvírá; jestli za to mohla jejich společná snídaně před týdnem v galerii, nebo fakt, že filmový set byl zřejmě jeho komfortní zónou, Charlie nevěděl, rozhodně však o takový posun nechtěl přijít.

Kdyby měl Kalla zkusit popsat, na mysl mu přicházelo jen jediné slovo: enigma. Při každém jejich setkání odhalil kousek jeho já, dílek skládačky tvořící jeho pozadí, a Charlie toužil poznat celý obrázek. Působil dojmem člověka, který přesně věděl, co v životě dělá a kam míří, a Charlie musel jeho sebejistotu obdivovat. Byl jako hlavolam, jehož jednotlivé součástky nedávaly samy o sobě smysl, ve spojení však vykreslovaly obrys někoho, o kom chtěl Charlie vědět všechno. Bylo vzrušující poznávat jeho pohled na svět, snažit se nenápadně vplout do jeho zajetých kolejí a zjistit, že pro něj Kalle udělal místo.

Jako teď, když Kalle minul odbočku na Gayfield Square a jen tak mimochodem pronesl: „Nechceš se podívat na Bruna a Ralpha?"

Kallův pokoj připomínal obrovské studio. V zadním rohu byla široká postel s pruhovaným povlečením, na stole pod oknem stály dvě velké počítačové obrazovky, pod ním byly v průsvitných plastových krabicích kabely a další technika, kterou zřejmě Kalle používal při natáčení. Dřevěnou skříň Kalle posunul ke stěně u dveří a polepil plakáty a podél levé zdi tak mohl umístit tu největší klec, jakou Charlie kdy viděl.

Na délku mohla mít dva metry a táhla se v několika patrech téměř ke stropu. Kallovy fretky tu měly několik plyšových pelíšků i hamaků, nejrůznější hračky i tácy s miskami a boxy se stelivem. Jen co se otevřely dveře a Kalle vstoupil, obě se chytily drápky kovového pletiva.

„Ahoj! No ahoj!" zvolal k nim Kalle a fretky začaly nadšeně pískat.

Složené trojnožky a světla, která přinesli, schoval do spodního šuplíku skříně, a pak požádal Charlieho, aby zavřel dveře. Otevřel klec a nechal obě fretky, aby mu vyběhly po rukávech mikiny na ramena. Rozesmál se, když mu jedna z nich, ta s bílým bříškem, olízla tvář.

„Tohle je Bruno, viď?" zeptal se Charlie a opatrně natáhl ruku k druhé fretce s maskou kolem očí. Zvědavě mu očuchala prst, zakousla se a než se Charlie nadál, seskočila z Kallova ramene na stůl, přeběhla po klávesnici a pak těsně minula matraci postele.

„Jo," hlesl Kalle. „Dřív jsme- jsem měl menší pokoj a on byl zvyklej, že doskočí na postel. Jsme tu už druhej tejden a on se pořád netrefil."

Charlie se zasmál. Posadil se na kraj postele a sledoval, jak mu Bruno poskakuje kolem nohou.

Kalle se k němu otočil. „Chceš si vzít Ralpha? Chytni ho pod packama, takhle. Nic ti neudělá." Pousmál se, když Charlie fretku chytil a přitulil si ji k hrudi. „Myslíš, že to tu s nima chvíli zvládneš? Potřebuju jim vynést záchod a napustit jim čerstvou vodu."

„Jo, asi jo," zamumlal Charlie – Ralph mu olizoval bradu.

Měl hebký kožíšek a Charlie mu zabořil prsty mezi chlupy na bříšku, když se mu sroloval na klíně do klubíčka. Spokojeně otevřel pusu a odhalil drobné špičaté zoubky. Charlie zrovna přemýšlel, kde má mobil, aby ho mohl vyfotit, když se odněkud přihnal Bruno, vyšplhal mu po nohavici lacláčů a snažil se Ralpha vystrnadit z jeho místa.

„Hej, hej. Můžu vás hladit oba!" zvolal a natáhl k Brunovi ruku. Ten ucukl a s kvíkáním se rozběhl po ustlané posteli pryč.

Do pokoje se vrátil Kalle s čistými podložkami. Tázavě se na Charlieho ohlédl a zasmál se, když mu Charlie popsal bitvu o jeho přízeň.

„Je to hrozná potvora. Zkus mu ukázat tohle," řekl a podal mu z klece plyšovou myšku na tyčce. Potom se natáhl pro misky na vodu a znovu zmizel na chodbě.

Když se vrátil podruhé, Charlie seděl uprostřed jeho postele s nohama zkříženýma pod sebou a drbal Ralpha za ušima, zatímco Bruno kolem nich běhal dokola a snažil se chytit myšku za ocas. Kalle se posadil na kolečkovou židli u stolu a přetáhl si přes hlavu mikinu. Vlasy se mu rozčepýřily a jedna náušnice se mu zachytila za cíp látky. Sykl, když ji vyvlékal z uvolněné nitky.

„Díky, že jsi mě pozval. Na to natáčení," řekl Charlie.

Kalle se nervózně zasmál. Přitáhl nohy k sobě a zatahal za uzlík na šátku, který měl uvázaný kolem zápěstí. „Nevím, jak zajímavý to bylo."

„No, málem jsem se přizabil společně s polovinou tvýho štábu. Na kolejních chodbách jsem zažil už hodně věcí, ale nic podobnýho. A to je co říct, protože jsem bydlel se Sashou."

Rozesmáli se. Charlie zamával Brunovi před očima plyšovou myškou, ten uskočil, vypískl a rozběhl se pryč. Skočil na stůl a než stačil přeběhnout přes klávesnici, Kalle ho obratně chytil. Něco mu pošeptal do ucha a Charlie se mezitím mohl pořádně rozhlédnout po pokoji.

Přestože tu nebydlel dlouho, Kallův pokoj byl až na pár fretčích hraček poházených po zemi uklizený a Charlie si nevšiml ani jediné nevybalené krabice. Předtím si nestačil prohlédnout plakáty, které mu visely nad postelí a na dveřích skříně. Poznával hudební skupiny, podle vybledlého, potrhaného papíru Kalle musel plakáty před několika lety vytrhat z časopisů pro teenagery a nejspíš s ním cestovaly z dětského pokoje až do dospělosti. Vedle nich vylepil výtisky nejrůznějších filmových plakátů – některé Charlie nepoznával a přemýšlel, jestli je někdo vytvořil ke snímkům, na kterých se Kalle podílel, jiné vypadaly jako fanouškovské interpretace, jaké se prodávaly na comic conech. Visely tam rozmazané fotografie vytištěné na domácí tiskárně, velké obrázky zvířat, podle číslice v rohu zřejmě vystřihnuté z kalendáře, a několik lístečků, které vypadaly jako vstupenky.

Uvědomil si, že ho Kalle pozoruje. Rozpačitě se na něj pousmál a sklopil oči k Ralphovi.

„A jakej den jsi měl ty?" zeptal se náhle Kalle.

Charlie se k němu otočil. Z šuplíku pod stolem Kalle vytáhl plastikovou krabičku s nějakými pamlsky a jeden nabídl Brunovi. Fretka se do něj zakousla, vytrhla mu ho z ruky a rozběhla se s ním do klece.

„Opovaž se si to schovat, normálně to sněz," zvolal za ním Kalle, když se Bruno zahrabal pod deku v horním patře klece. Odpovědí mu bylo tiché kvíknutí, nad kterým pobaveně protočil očima.

„No, od rána jsem měl jen dvě existenciální krize, takže celkem dobrý," řekl Charlie a Kalle na něj pohlédl. V modrých ořích se mu zračilo pochopení, které Charlieho donutilo se zhluboka nadechnout a odvrátit oči jinam. „Povedlo se mi vzbudit se na třetí budík," pokračoval rychle a Kalle uznale pokýval hlavou. Charlie se ušklíbl. „Ale pořád jsem nepochopil, co jsou akvizice."

Kalle pokrčil rameny. „Ralph taky neví, co jsou akvizice. A podívej, jak si žije."

Jako na zavolanou se Ralph přetočil na záda a ukázal chlupaté bílé bříško. Oba se nad tím pousmáli. Charlie fretku polechtal pod bradou a zhluboka vydechl, jak mezi prsty cítil jeho hebkou srst. Připadalo mu, jako by se dotýkal všeho a ničeho zároveň, pod dlaní cítil teplo, které ze zvířátka sálalo, jemné chloupky se mu smýkaly mezi konečky prstů, ale pocit, že se celé jeho tělo chce složit do sebe, uzavřít se a chránit se, se nedostavil.

„Nešel bys se mnou v tejdnu na oběd?" zeptal se Charlie po chvíli.

Kalle, který se otáčel na své kolečkové židli, se překvapeně zastavil v půlce pohybu. Spustil nohy na zem a zapřel se lokty o kolena. „Jo," řekl nakonec.

Přestože to neznělo zvlášť přesvědčivě, Charlie věděl, že je jeho odpověď upřímná. Potlačil tak nutkání ujistit se, že by opravdu chtěl jít, a lehce se usmál. Kalle toho nikdy neřekl víc, než musel, a zdálo se tak zbytečné lhát, když zkrátka nemusel říkat nic.

„Tak jo, vezmu s sebou nějakou vlnu a ty mi řekneš, jestli bys ji mohl nosit."

Kalle otevřel pusu, jako by chtěl něco namítnout, ale místo toho se rozesmál. „Fajn. A kdy máš čas?"

„Napíšu ti. Protože jestli se teď na něčem domluvíme, tak já to zapomenu ve chvíli, kdy vyjdu z tohohle pokoje."

„Dobře," řekl Kalle a zacukaly mu koutky. „Akorát v pátek nemůžu, jsem v práci."

„To bych si dokonce mohl pamatovat – moje kamarádka taky pracuje pátky."

„Ale jen tenhle pátek, příští tejden to nejspíš bude zase jinak."

Charlie nafouknul tváře. „Tak nic." Odmlčel se. „Máš smlouvu bez hodin?"

Kalle kývl. „Nemusí mi dávat práci a já nemusím chodit. Ale ty asi víš líp než já, jak to funguje."

„Psal jsem o tom před rokem seminárku," přiznal Charlie a Kalle se uchechtnul.

„Hádám, že právníkům se to moc nelíbí."

„Ne. Ale právníkům se nelíbí ani to, co si sami vymyslí."

Zasmáli se. Kalle se protáhl a natáhl nohy až na matraci své postele. Ralph k němu zvědavě natáhl čumáček a potom přelezl po nohavicích jeho kalhot až k němu do klína. Strkal hlavu do klokaní kapsy jeho fialové mikiny a Kalle vyndal na stůl veškerý její obsah, než ho Ralph stihl vytahat sám.

„Promiň," zamumlal Kalle a sledoval, jak se fretka cpe do jeho kapsy, takže jí teď koukala ven jen špička tmavého ocasu. „V poslední době si oblíbil kapsy."

„Budu si to pamatovat," řekl Charlie pobaveně. Oprášil si z lacláčů tmavé chlupy a rozpačitě se posunul na okraj matrace – teď, když u sebe neměl Ralpha ani Bruna, mu docházelo, že by asi neměl sedět rozvalený uprostřed cizí postele.

Kallovi to však zřejmě ani v nejmenším nevadilo. K večeři si v troubě upekli hranolky a kuřecí nugetky ve tvaru safari zvířátek a všechno pak naservírovali na velký plastový tác, který Kalle položil přímo doprostřed postele. Sám si potom lehl na břicho a upřený o lokty si namáčel nugetky v kečupu, zatímco Charlie si za záda načechral jeho polštář a nohy natáhl před sebe.

Zdaleka si nepamatoval všechno, o čem spolu ten večer mluvili. Vlastně mluvil hlavně on, Kalle mu však trpělivě naslouchal a nepozastavoval se ani nad nejbláznivějšími skoky v Charlieho myšlenkových pochodech. Pamatoval si Kallův široký úsměv a hýkavý smích, který ho samotného rozesmával. Dlouho se bavili tím, že sledovali Bruna a Ralpha, jak se škádlí a pískají na sebe, Kalle mu na svém notebooku ukázal pár svých krátkých filmů točených na starý iPhone a nakonec zabředli do značně vyhrocené debaty o zvířatech, která by chtěli chovat doma – jakmile Charlie rozdýchal Kallovo přání někdy v budoucnu chovat tarantule a oba odsoudili opice jako přeceňovaná zvířata, shodli se na tom, že v jiném vesmíru společně vlastní záchrannou stanici šelem. Charlie se snažil prosadit farmu s malým stádem krav a kozami, králíky a ovcemi, od nichž by mohl brát vlnu, ale Kalla nepřesvědčil ani nabídkou kachen, které mu přišly roztomilé a které měl vyvěšené na jednom plakátu na dveřích skříně (zasekli se na tom, že Kalle odmítal přijmout fakt, že i sudokopytníci mohou mít hebčí srst než šelmy).

„Jak můžeš být Skot a tvrdit, že krávy nejsou hebký?" kroutil hlavou nevěřícně Charlie a ukazoval na svém mobilu Kallovi fotografie chlupatých horských krav s dlouhými zahnutými rohy. Měly sytě hnědou barvu a roztomilé obličeje a Charlie vzpomínal, jak v létě se Seo Yoon pozorovali jejich stáda pasoucí se na zelených pláních.

„Vlastně jsem napůl Švéd," zamumlal Kalle. „A neřekl jsem, že krávy nejsou hebký, mluvili jsme o sudokopytnících!"

Charlie na něj pohlédl. „Napůl Švéd?"

„Jo, žil jsem ve Švédsku asi do pěti let, pak jsem se přestěhoval sem," vysvětlil Kalle nezaujatě. Nabídl Charliemu poslední nugetku a když zakroutil hlavou, zakousl se do ní.

„Takže umíš švédsky? Máš tam rodinu?" zajímal se Charlie. Mozek se mu teď rozjel na plné obrátky, jak další kousek informace o Kallovi zapadl na místo. Pak si ale koutkem oka všiml Kallových rtů stažených do úzké linky, a odkašlal si. „Počkej, počkej, jenom mě chceš rozptýlit. Krávy, řešili jsme krávy," připomněl si. „Nemůžeme být přátelé, pokud se mnou nechceš žít na farmě a chovat krávy."

Kallovi zacukaly koutky. „Nevěděl jsem, že přátelství s tebou má podmínky."

„Musím chránit svoje mentální zdraví, Kalle."

Kalle se rozesmál. „Fajn. Budu s tebou chovat krávy."

„A králíky."

„A králíky."

Charlie se spokojeně usmál a natáhl se na tác pro poslední hranolku. „Takže uznáváš, že jsou roztomilý," zahuhňal s plnou pusou.

„Nikdy jsem neřekl, že nejsou," ohradil se Kalle. Odněkud mu na klín vyskočil Bruno a on ho podrbal mezi ušima, než se rozběhl před Charlieho břicho a seskočil zpátky na zem. Charlie těžce vydechl.

„Takže uznáváš, že jsou hebký."

„Uznávám," řekl Kalle odevzdaně, ale hned vzápětí se rozesmál, protože Charliemu se na tváři objevil široký úsměv.

Z domu na Pilrig Street odcházel kolem půlnoci a přistihl se, že promýšlí barvy pro Kallovu šálu. Po těch několika hodinách strávených s ním mu hlavou prolétaly nejrůznější kombinace a vzory a v konečcích prstů mu vibrovalo nadšení a nedočkavost z toho, že se brzy bude moct pustit do dalšího projektu, který měl někomu udělat radost.

Nechal projet auto, než přešel silnici, a vytáhl z kapsy bundy mobil, aby prolistoval online nabídku galanterie, když si všiml nepřečtené zprávy.

Kalle: Myslím, že mám taky podmínku.

Charlie: Jasně, sem s ní.

Kalle: Budu s tebou žít na farmě, ale chci ježka.

Charlie: Myslím, že z nás budou skvělí přátelé.