V přednáškovně tikaly hodiny. Byla to dřevem obložená místnost s vysokým stropem a desítkami ostrých zářivek, které dokázaly probudit po noci strávené učením i po noci strávené v klubu na hlavní třídě. A vyvolat migrénu. Stovka studentů se zarudlýma očima zírala střídavě na profesorku kroužící mezi prvními dvěma lavicemi, na pláno se složitými koncepty a na vlastní obrazovky.

V přednáškovně tikaly hodiny. Těžkým vzduchem se neslo rytmické ťukání desítek klávesnic, když si studenti psali se svými přáteli, hledali nejlepší místa, kam si zajít pro jídlo, nejvýhodnější spoje domů a občas i psali poznámky z výkladu.

V přednáškovně tikaly hodiny. Po vysokých okenních tabulkách stékaly kapky deště a... V přednáškovně tik tik tikaly hodiny.

„Charlie!"

Charlie odtrhl oči od kapky-favoritky, kterou těsně před cílem v podobě rohu okenice pohltila větší soupeřka.

„Celá lavice se třese. Josie se rozlilo kafe."

Charlie se nechápavě otočil k Seo Yoon. V ruce držela elektronickou tužku a něco podtrhávala v rozevřeném dokumentu, nejspíš zadané judikatuře na tento týden.

„Co?"

Jemně mu položila dlaň na koleno. Pod lavicí už nějakou dobu poklepával nohou nahoru dolů nahoru dolů tik tak tik tak tik tak tik tak.

„Promiň," šeptl, ale už se na ni nepodíval. Z rozevřeného poznámkového bloku sebral tužku s okousaným koncem a protáčel ji mezi prsty.

V přednáškovně tikaly hodiny. Někde nad hlavou mu hučel projektor. Profesorka v šedivém kostýmku se opřela o první lavici v řadě a zahleděla se kamsi do středu posluchačů. „Otázky?" zeptala se, a když se ozvalo neurčité mumlání, překlikla na snímek s názvem další skupiny civilních deliktů.

Charlie sledoval, jak Seo Yoon otevřela další dokument. Pak poklepáním na klávesnici probudil svůj starý notebook a v otevřené prezentaci profesorky zalistoval o třicet snímků dál.

V přednáškovně tikaly hodiny.

První týdny nového semestru byly pro Charlieho jako učit se znovu chodit. Ještě před pauzou na oběd ho začala bolet hlava, tašku přes rameno mu tížily stohy papírů a učebnic z knihovny, na sociálních sítích mu viselo několik žádostí o přátelství a sledování a ze spletence myšlenek se snažil vymotat a sestavit obstojný nákupní seznam, aby zase neměl každý den k večeři tousty. Mobil mu vibroval v kapse džínů, když mu psala Fredda, jestli se nechce přidat k jejímu týmu na pub kvíz, když mu psala máma, jak se mu daří, když mu psala Enid, jestli už má sbaleno, když mu psal Sasha, jaké měl plány na páteční večer, když mu psala...

Tohle nebyl jeho den. Možná to bylo tím, že nesnášel civilní právo, možná tím, že v noci nespal. Taky tím, že mu předevčírem došla růžová vlna, a tím, že vážně nesnášel civilní právo. A určitě tím, že mu předevčírem došla vlna.

Připadal si jako na houpačce. Jestli si po úterním odpoledni stráveném se Seo Yoon a kočkami myslel, že odteď budou jeho dny jen lepší, středa ho rychle vyvedla z omylu. Probudil se s migrénou a celý den se snažil v zadní lavici s kapucí přes hlavu neusnout. Jeho jedinou záchranou byla jako obvykle Seo Yoon, která mu na předchozích dvou seminářích polohlasem diktovala odpovědi a nechávala ho nahlížet do jejího tabletu, kde mu zvýrazňovala příslušné pasáže.

Tik tak tik tak tik tak. Myšlenky mu kolovaly hlavou v pravidelném rytmu a on si unaveně podepřel bradu.

Měl pocit, že se mu všechno rozpadá pod rukama. Sledoval ostatní, jak drží pevně v náručí všechny své povinnosti a odpovědnosti, zatímco jemu propadaly mezi prsty jako jemný písek a pomalu se mu hromadily pod nohama, až nevěděl, čím začít dřív.

Viděl na Seo Yoon, že chtěla odpoledne udělat další kus práce na jejich společné prezentaci, a několikrát měl na jazyku návrh, aby se sešli u něj doma – pak si ale vzpomněl na prázdnou ledničku a nevyprané prádlo, několik rozepsaných esejí a blížící se cestu domů do Rhostyllenu, a myšlenku zase rychle spolkl. Doufal, že si o víkendu najde pár hodin, až bude Enid spát, a že se Seo Yoo nebude příliš zlobit, protože zase všechno honí na poslední chvíli.

Když profesorka usoudila, že déle než patnáct minut přetahovat tentokrát nebude, a studenti popadli své dávno sbalené tašky a batohy, Charlie zůstal sedět na místě.

„Nechceš si koupit dole v kantýně kafe?" zeptala se ho Seo Yoon. Černou kabelku měla postavenou na lavici a oblékala si kabát.

Charlie zakroutil hlavou. To bylo už podruhé ten den, co mu nabízela kávu – poprvé pár hodin po poledni, kdy přišla s kelímkem z kavárny, kterou měla po cestě na fakultu –, a Charlie odhadoval, že by to měl brát jako signál, že vážně nevypadá dobře.

„Měl by ses pořádně vyspat," řekla mu, když později uprostřed nádvoří roztahovala deštník.

Charlie kývl a rozloučili se spolu v kamenném podchodu, když každý mířili na jinou autobusovou zastávku.

Pořádně si neuvědomoval, kolik je hodin, dokud ho na hlavní třídě nepřivítaly rozsvícené lampy.

Ulice se vyprázdnily už brzy odpoledne, když se z šedivé oblohy spustily provazce deště. Barvily město do odstínů černé a hnědé a Charlie miloval pohled na vysoké kamenné domy tyčící se proti mračnům nad nimi. Zíral z okna snad celou přednášku a pozoroval je i teď, když stál pod přístřeškem autobusové zastávky. Naslouchal těžkému bubnování deště, silnice před ním se třpytila ve světle lamp a změť myšlenek v jeho hlavě se začala pomalu rozmotávat.

Bylo něco zvláštního na tom, když se svět halil do tmy. Charlie to nedokázal popsat. Prostupovalo to jeho duší, zklidňovalo srdce i mysl. Cítil, že má všechno na dosah ruky – neodolatelné volání nekonečných možností.

Dokázal se soustředit. Dokázal dýchat.

I na těch pár set metrech od budovy Old College k zastávce South Bridge mu déšť stihl promáčet tenisky i ponožky a jemu se při každém čvachtavém kroku zježily vlasy na zátylku. Natáhl si kapuci fialové mikiny a rukávy bundy si přetáhl přes dlaně, a náhle jako by mokrá chodidla ani mrznoucí konečky prstů nevnímal. Kapuce mu částečně stínila oči, okolní zvuky v ní přecházely v jakési tlumené hučení a po celém dni plném lidí, myšlenek, vjemů a soustředění si Charlie nedokázal představit nic lepšího.

Existoval jen on, prázdné město a déšť valící se na něj ze všech stran, smývajíc z něj veškeré jeho frustrace.

Na dně tašky nahmatal mezi propiskami, pomačkanými papíry, gumovými hračkami a obaly od sušenek sluchátka, a zatímco se je snažil rozmotat, rozmýšlel své možnosti.

Podle jízdního řádu mohl za pět minut nasednout na spoj číslo 49 do čtvrt hodiny být relativně suchý doma. Vyhlédl zpod přístřeší, jako by doufal, že podle barvy oblohy dokáže posoudit, za jak dlouho se déšť přežene. V duchu přehodnocoval své rozhodnutí nekoupit květovanou pláštěnku, kterou před pár týdny viděl ve slevě ve výloze na Princes Street. Máma mu neustále připomínala, aby nosil deštník, ale on nesnášel rozpačitost a nepraktičnost, kterou s sebou přinášel mokrý deštník po vstupu do jakékoli budovy, a tenkrát se přesvědčil, že pláštěnkou ten problém nevyřeší.

Opřel se o stěnu zastávky a dlouhé nohy natáhl před sebe. Zalitoval, že krabičku cigaret nechal na stole v pokoji, a v kapse bundy nahmatal přívěsek s hrášky, které při zmáčknutí vykukovaly z lusku. Enid ho před rokem našla na chodníku po cestě domů a dala mu ho. Od mala byla zvyklá vídat ho s hlavolamy a antistresovými míčky a Charliemu občas přišlo zvláštní, že jako desetiletá rozuměla jeho potřebám a respektovala je lépe než jeho máma.

Pomyslel si, že by jí měl zavolat, až přijde na byt.

U chodníku přibrzdilo malé tmavé auto a Charlie vzhlédl.

Okénko na straně spolujezdce se stáhlo a Charlie v matném světle stropní žárovky poznával na místě řidiče Kallovu bledou tvář. Zmateně stáhl obočí a přistoupil blíž.

„Nasedni," zvolal jednoduše. Z rádia hrála nějaká ukřičená písnička a na zpětném zrcátku se houpala kožená šňůrka s barevnými korálky. Gumové stěrače kvílely, jak se po předním skle valila voda.

Charlie se rozhlédl, jako by snad autobus měla být lepší alternativa, a potom vzal za kliku dveří. Překročil kaluž a zapadl na sedačku spolujezdce. Nestačil ani sáhnout po bezpečnostním pásu, když Kalle zařadil a šlápl na plyn. Pak zakroutil černým knoflíkem a zeslabil rádio, až téměř nebylo slyšet.

„Díky," vydechl Charlie. Stáhl si mokrou kapuci a prohrábl si ofinu. Tašku si položil pod nohy a opřel se o podhlavník.

„Minule jsem tě nechal jít v dešti," připomněl mu Kalle.

„Nezmokl jsem," zalhal Charlie.

Kalle se ušklíbl, ale nic neřekl. Přiložil dlaň k otvorům topení a nastavil vyšší teplotu. Auto v protestu zahučelo a Kalle ještě chvíli zkoušel otáčet s knoflíky. Pak svou snahu vzdal a věnoval Charliemu rozpačitý úsměv.

„Je to starý auto po dědkovi."

„Takže topení zásadně funguje jenom v létě a klimatizace v zimě," nadhodil Charlie a Kalle se zasmál.

Měl na sobě stejnou mikinu jako posledně a na hlavě měl černou čepici, která mu sahala těsně nad uši. Obyčejné stříbrné kroužky vyměnil za náušnice s přívěsky ve tvaru malých zámečků a na levé tváři se mu od minule vytvořilo víc bolavých pupínků.

Charlie nechtěl zírat, proto se otočil k oknu. Přijížděli po mostě přes Waverly a kolem obrovského hotelu na Princes Street a Kalle automaticky zabočil směrem k nákupnímu centru na Leith Street.

„Jedu dobře, ne?"

„Jo, tady někde mě klidně můžeš vyhodit."

Kalle vytáhl obočí. „Bojíš se, že tě někam unesu?"

„Co? Ne. Nechci, abys měl kvůli mně zbytečnou zajížďku."

„Jedu do Leithu," řekl Kalle.

„Tak dobře," vzdal se Charlie. „Bydlíš v Leithu?"

„Ne."

Charlie se po něm ohlédl, ale Kalle dál upřeně sledoval vozovku před sebou. Zastavil na červeném semaforu a ruku nechal položenou na řadicí páce. Kmitl k Charliemu pohledem.

„Jedu si k bývalý holce vyzvednout zbytek svých věcí."

Charlie si vzpomněl na krabice a tašky v kufru. Ve zpětném zrcátku si všiml dalších věcí na zadních sedadlech. Kalle v sobotu říkal, že je uprostřed stěhování, Charlieho však nenapadlo, že se stěhuje z bytu, kde bydlel s přítelkyní. Vybavil si, co říkal Miller, když se s Kallem dohadoval venku na terase – že ho u sebe nemůže nechat přespat.

„Chceš pomoct?" zeptal se a hned vzápětí měl chuť si vrazit. Kalle se na něj podíval s vytaženým obočím. „Promiň, jasně že nechceš."

V autě bylo ticho. Slyšel vysoko posazené chrčení motoru a stříkání vody pod pneumatikami. Charlie si přejel prsty přes hlavu.

„Až budu za čárou, tak mi řekni," začal Charlie a Kalle se uchechtnul.

„Až budeš za čárou?" zopakoval.

Charlie schoval obličej do dlaní. Prohrábl si vlasy. „Prostě mi řekni. Vím, že se vůbec neznáme a nic mi do toho není-"

„Správně."

„-ale kdybys něco potřeboval..." odmlčel se. Teprve v tu chvíli mu začalo docházet, jak daleko za čárou už byl. „Nemyslím nutně promluvit si, i když to je taky v pohodě. Ale třeba pomoct se stěhováním nebo tak..."

„Charlie?" přerušil ho Kalle. „Kde tě můžu vysadit?"

Podložil si tvář dlaní a ukázal na odbočku na Gayfield Square. Kalle nahodil blinkr.

„Zelený dveře," zamumlal Charlie. „Tady na rohu."

Kalle beze slova zastavil. Charlie rychle nahmatal bezpečnostní pás, zvedl z podlahy svou tašku a vzal za kliku dveří. Kalle otočil klíčkem v zapalování a vypnul motor.

„Díky, Kalle."

„Nemáš zač."

Charlie otevřel dveře a vzhlédl k domu. Ve druhém patře se svítilo. Došlápl do kaluže pod obrubníkem a tiše pro sebe zaklel.

„Počkej."

Otočil se na Kalla. Ruce měl stále položené na volantu. Na střechu auta dopadal déšť a přes čelní sklo nebylo vidět ven.

„Nevíš o někom, kdo hledá spolubydlící?"

Charlie dosedl zpátky na sedadlo a zabouchl za sebou dveře. „Jo. Fredda má volnej pokoj v přízemí. Můžu ti na ni dát číslo." Došlo mu, že Kalle by si mohl Freddin kontakt opatřit i od Millera nebo té dívky, Cynthie. Ale Kalle nic nenamítl, vytáhl z přecpané klokaní kapsy mobil s popraskaným displejem a otevřel kontakty.

Charlie mu nadiktoval Freddino číslo. „Nemusíš říkat, že jsem ti o tom pověděl já. Má inzeráty na sítích a v kavárně."

Kalle se na něj znovu podíval tím zvláštním pohledem, jako by nevěděl, jestli za Charlieho promluvami nemá hledat nějaký skrytý smysl. „Proč, nevychází s tebou?"

„Ne, to ne."

„Tak?"

Charlie nevěděl, jestli to myslí vážně, nebo jestli ho chce ještě jednou vykoupat v tom, co všechno mu před chvílí po cestě řekl. „Protože jsem to já?"

Kalle pobaveně zakroutil hlavou. „Dělám si z tebe prdel."

Charlie mlčel. Déšť mu duněl v hrudi a v autě začínalo být chladno, když teď neběželo topení.

„Dáš mi i svoje číslo?" zeptal se náhle Kalle. Nedíval se na něj, pozoroval proudy vody stékající po skle.

Charlie znovu vytáhl z kapsy mobil. „Kdyby sis chtěl promluvit?" zkusil to Charlie a k jeho úlevě se Kalle rozesmál.

„Měj se, Charlie," řekl, když si uložil jeho číslo.

„Znova, nic mi do toho není," pokračoval Charlie. „Ale dneska to zvládneš. A zítra taky."

„Už si vystup," vyzval ho Kalle, ale na rtech mu dál hrál lehký úsměv.

Charlie vystoupil na chodník. Déšť pleskal všude kolem něj a Kallovo jedno červené světlo brzy zmizelo v mlze a páře. Bez rozmýšlení přeběhl přes silnici a z kapsy mikiny vytáhl klíč.

Automatické světlo v úzké chodbě nefungovalo a on se ocitl v šeru protkaném slabými pruhy světla pronikajícího z oken podél schodiště nad ním. Měl úplně mokrá ramena a z ofiny mu kapala voda do obličeje, když stoupal do druhého patra.

Jakmile si za dveřmi bytu sundal mokré tenisky i ponožky, prostoupila ho úleva. Bosý a s chladem prokřehlýma rukama prošel chodbou do kuchyně, kde našel u plotny stát Sashu.

Podíval se na něj a zdálo se, že zadržuje smích. „Chystal jsem se tě zeptat, jestli jsi nezmokl."

„Nešlo nezmoknout," reagoval Charlie. Jen v těch několika minutách venku stihl úplně promoknout a teď ze sebe potřeboval stáhnout všechno oblečení, dát si horkou sprchu a zabalit se do všech dek na světě.

„Neneseš něco k jídlu?"

Charlie ho zpražil pohledem a Sasha raději vyhrkl: „Udělám ti čaj."

V pokoji se svlékl a oblečení pohodil přes opěrku nejbližšího křesla. Z chumlu v rohu u dveří pak našel tepláky a vytahaný svetr i včerejší pletené ponožky a svalil se na pohovku.

Únava i studený déšť byly náhle zapomenuty a on jen zhluboka dýchal. Uvědomil si však, že se mu hrudník dávno nestahuje úzkostí, že už mu hlavou nelétá tisícovka obav, starostí, informací, povinností...

Za okny panovala tma, slyšel šumění deště v okapech, někde vysoko nad ním se klenuly zářící hvězdy a on ze sebe sice udělal idiota, ale možná taky pomohl vyřešit problémy dvou lidí. Připadalo mu, že náhle měl všechno na dosah ruky. Nemusel odpovídat na ničí otázky, nemusel se soustředit na složité koncepty a úlohy před sebou, nemusel přemýšlet, co bude mít k večeři. Později ho možná čekalo pár esemesek Seo Yoon ohledně přípravy na zítřejší hodiny a hovor domů, to všechno ale zatím mohl nechat viset volně ve vzduchu a soustředit se jen na sebe.

Rozhlédl se po chaosu panujícím v pokoji. Nejspíš si měl začít balit, pokud chtěl v pátek odjet do Walesu. Pohlédl na oranžové pletené ponožky s růžovými hvězdami a na chvíli si představil, jaké by to bylo, kdyby si k nim koupil růžové gumovky. Minimálně by teď neměl mokré, studené nohy. Ani jedno z toho by si s sebou zřejmě do Walesu nevzal, ale ve Walesu poslední týden svítilo slunce, takže by je stejně nepotřeboval.

Ušklíbl se. Sasha by mu nejspíš vytkl, že nad vším moc přemýšlí, pravdou však bylo, že ani Sasha ve skutečnosti nevěděl, jak moc.

Promnul si obličej, zatahal se za mokrou ofinu a posadil se. Na konferenčním stolku leželo hořčičně žluté klubko se zapíchnutými jehlicemi. Charlie přemýšlel, jaké by to bylo mít dva páry rukou (nebo rovnou čtyři, jako chobotnice!) a jaké by to bylo mít v hlavě mozek někoho jiného. Kohokoli.

Přes stěnu zaslechl pískání konvice, Sasha zřejmě nelhal a uvařil mu vodu na čaj. Zvedl se, ze židle u stolu popadl deku a vrátil se do kuchyně.

Za těch mnoho měsíců, které spolu strávili, dokázal Sasha docela přesně odhadnout Charlieho náladu a někdy i její příčinu. Ne vždycky je dokázal pochopit, Charlie však cítil jeho snahu, tak jako u mála přátel před ním.

„Svezl mě... kamarád."

Sasha zamyšleně pokýval hlavou. Dál postával u plotny a nejistě míchal něco, co probublávalo v rendlíku.

„Ty vaříš?"

„Zkouším instantní nudle," zamumlal Sasha. To byla rozhodně změna oproti minulému týdnu, kdy se večer dívali na seriál a Sasha nudle chřoupal suché, takže Charlie slyšel každou druhou promluvu a musel zapnout titulky.

„Ukaž, prosím tě," řekl Charlie a vytrhl mu vařečku z ruky. Sasha se vděčně zazubil a posadil se na stoličku ke stolku.

Rozdělil lehce rozvařené nudle do dvou misek a postavil je na stůl. Brzy mu spadla deka z ramen a smál se, když se Sashou mluvili o všem a o ničem, a na chvíli docela zapomněl na všechno, co ho ještě před pár desítkami minut tížilo.