V podvečer se nebe nad Edinburghem barvilo do odstínů fialové a růžové, zvedal se vítr a vzduch voněl napětím a očekáváním. Charlie nakonec po dlouhém přemýšlení do látkové tašky s vybledlým potiskem hodil ještě rozpracovanou barevnou šálu a dvě bambusové jehlice a taky manšestrovou bundu, kdyby ho po cestě zpátky zastihl déšť a nestačil mu žlutý svetr.

Fredda bydlela s dalšími spolubydlícími v rodinném domku ve čtvrti Leith na severu města. Raději chodil pěšky, když ho zrovna nezastihl liják nebo neměl zpoždění. Autobusem by cesta trvala asi deset minut, ve špatné dny to však bylo dost času na to, aby mu pak celý den brněly prsty a třeštila hlava. Vlákna barevných potahů sedaček ho svědila i přes džíny, ze všech stran k němu doléhalo štěbetání a smích cestujících, měl pocit, jako by ho vydýchaný těžký vzduch s každým nádechem dusil, a ostrá světla a hlášení příštích stanic se mu zařezávala do mozku jako nůž. Dodnes si pamatoval, jak jednou na střední na cestě autobusem z nákupního centra musel vystoupit o zastávku dřív, aby se vyzvracel.

Kromě toho procházky Edinburghem miloval. Mohl bez výčitek nechat svým myšlenkám volnost, pozorovat domy a lidi kolem sebe i ptáky nad hlavou, nechávat jednu nohu míjet druhou tak, aby se krokem vždycky strefil přímo na spáry kostek. Se sluchátky v uších neurčitý šum kolem něj utichl, a když se přestal soustředit, na chvíli neexistovalo nic než on a město po dešti.

Cesta po hlavní třídě mu ubíhala rychle, dokonce se zastavil v zapadlém krámku, aby Enid koupil pohlednici s učebnicovými kresbami motýlů. Prodavačka mu popřála hezký večer a schovala mu ji do krémové obálky i se samolepkou housenky zdarma. Doufal, že pohlednici nezohýbá, a usmíval se, když si představoval její reakci.

Odbočil vlevo na ulici vedoucí k rozlehlému parku – teplý sobotní večer byl ideální pro procházku se psem nebo piknik s přáteli a mezi stromy si všiml několika lidí, jak si povídají, smějí se a hrají na širokých zelených plochách frisbee. Na konci minulého semestru tam s Freddou strávil dlouhé odpoledne po jedné ze zkoušek, které skládali společně. Svým návrhem ho překvapila, mimo přednáškovnu se spolu nikdy nebavili a vlastně si ji jen těžko dokázal představit jinak než v obklopení skupiny přátel. Do očí jim svítilo slunce a Fredda mluvila o svých plánech, až se v létě vrátí domů do Španělska. Smáli se, až do trávy rozlili víno, které po cestě koupili v supermarketu, a Charlie cítil klid a radost.

Freddin dům stál v řadě stejně stavěných rodinných domků s velkými okny, oprýskanými zdmi, po kterých se od chodníku rozlézal mech, a dveřmi vsazenými do zdobených pískovcových futer, které teď byly otevřené dokořán.

Charlie přešel na pravou stranu silnice a ve dveřích se málem srazil s klukem stojícím uprostřed chodby. Přes rameno měl přehozené smotané kabely a křičel na někoho v domě, aby mu hodili klíčky od auta.

„Prej to nechal odemčený!" ozvalo se odněkud z horních pater v odpověď.

„Tak proč mi kurva tvrdil, že zamykal?" postěžoval si pro sebe, a pak se zarazil, když před sebou spatřil Charlieho. Měl kulaté brýle a nazrzlý knírek. „Um, ahoj. Skoro všichni jsou v zahradě, stačí projít až dozadu... vždyť to znáš. Jo a Frederica říkala, ať se zouváme, ale neprásknu tě, když nepráskneš ty mě."

„Cože?"

„Sundej si tenisky," zopakoval, protáhl se kolem něj a zmizel na ulici.

Charlie skopnul tenisky a vzal je do ruky.

Freddu tu byl naposledy navštívit pár dní před začátkem léta. Všichni její spolubydlící už odjeli a na ní zůstalo celý dům uklidit a připravit na předání pronajímateli. Byl jedním z několika kamarádů, kterým napsala, jestli by jí nechtěli pomoct s vytíráním a luxováním všech tří pater domu. Výměnou nabídla pizzu, filmový večer a přespání.

Tenkrát přespával právě v pokoji v přízemí, který byl teď jako jediný prázdný. V protějších dveřích nalevo byla koupelna bez dveří, za to však s velkou smaltovanou vanou na pozlacených nožičkách, za ní příkré schodiště. On však prošel až na konec chodby, kde se za obloukovitým průchodem nacházel malý obývací pokoj s jednoduchou sedačkou a poloprázdnou knihovnou. Francouzská okna vyhlížející do šedivé zahrady byla otevřená a těžké červené závěsy sebou v průvanu škubaly a házely.

Obul se a vyšel na úzkou terasu ze ztrouchnivělých prken. Plážová křesílka, na kterých před několika měsíci večer seděli s krabicemi pizzy a pivem, teď byla společně s kuchyňskými židlemi, polštáři a dekami vytažená na trávník. Na terase zůstala jen malá hučící lednička, na kterou někdo položil popelník, a dva velké reproduktory.

Stoupl si na trávník a všiml si velkého bílého prostěradla, které někdo natahoval mezi okny v horním patře domu.

„Hej! Jo, ty! Můžeš se podívat, jestli je to rovně?" zakřičela na něj z okna červenovlasá dívka.

Poodstoupil a naznačil, aby plátno přitáhli víc doleva. Z levého okna vykoukl blonďatý kluk v černé mikině a zatáhl za cíp prostěradla. Charlie zahlédl, jak na terasu vstoupila Fredda. Před sebou nesla něco, co vypadalo jako noční stolek. Ukázal nahoru zdvižený palec a zamířil za ní.

„Přišel jsi!" vykřikla nadšeně, stolek položila na zem a objala ho kolem krku. Charlie zamrkal.

„Jdu sám, ostatní mě v tom nechali."

„Ale ty jsi mě v tom nenechal," opáčila Fredda s širokým úsměvem. Měla na sobě světlé džíny a zelený svetr a kudrnaté černé vlasy měla stažené malou sponkou, aby jí nepadaly do očí. Rozhlédla se kamsi za něj. „Nevíš, jestli už se vrátil Miller?"

„Uh, ne?"

Povzdechla si. „Myslíš, že bys mohl skočit nahoru do kuchyně? V troubě jsou sušenky." Když si všimla jeho nejistého výrazu, zasmála se. „Netvař se tak vyděšeně. Už jsou hotový, jenom jsem je tam schovala, aby je Miller s Kallem všechny nesnědli ještě než začneme. Na lince jsou nějaký tyčky a brambůrky, myslíš, že bys to mohl všechno snést sem? Díky!"

Než stihl zpracovat, o co ho žádá, otočila se na patě a zmizela zpátky v domě. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, a pak zamířil do horního patra. S několika omluvami se na schodišti vyhnul studentům mířícím dolů a prvními dveřmi vpravo vešel do kuchyně. Pamatoval si, že pokoj vedle s okny směřujícími do ulice patřil Freddě; dva pokoje v podkroví pak obývali další dva její přátelé z medicíny.

Na velkém kuchyňském stole byly roztahané notebooky a kabely, pod ním stály dvě basy piva a balení minerálek zatavené v plastu. Bez osmi židlí, které tu obyčejně stály, působil prostor zvláštně prázdně, a Charlie se postavil k oknu. Někdo na stolek, který Fredda přinesla, postavil promítačku, v koutě zahrady postávala pokuřující skupinka a do plážových křesílek se usazovali další lidé. Charlie přemýšlel, kolik pozvánek vlastně Fredda rozeslala.

Z plastikové misky s motivy zeleniny si nabral hrst malých preclíčků a zatímco je ujídal a sledoval, jak se Fredda vrátila i s tím klukem s knírem, vzpomněl si, proč sem vlastně přišel.

V troubě našel krabičku plnou Freddiných zázvorových perníčků a společně s miskami se ji snažil pobrat do náruče. Jednu menší mističku s gumídky nakonec musel chytit do zubů, ale všechno se mu podařilo snést do přízemí, aniž by se na schodech přerazil.

„Nemusel jsi to všechno vzít najednou," smála se Fredda, když mu brala misku z pusy a stavěla ji na lednici.

„Řekla jsi, abych všechno donesl sem," řekl.

„Jo, ale... to je jedno. Díky, Charlie," řekla s úsměvem. „Zůstal ještě někdo nahoře?"

„Nikoho jsem si nevšiml."

„Dobře, tak si klidně sedni. A vezmi si z ledničky pivo, nebo cokoli co chceš. Je všeho dost."

Venku se mezitím setmělo a Charlie se s lahví piva a hrstí preclíků posadil na židli v poslední řadě. Túje za jeho zády tiše šuměly a on slyšel hlasitý smích a pokřikování, když Miller s ostatními zapojovali promítačku do prodlužovačky. Přes plaňkový plot viděl, jak se z oken okolních domů line zlatavé světlo. Nad domem se mihl černý obrys ptáka.

Náhle se prostěradlo rozzářilo, jak na něj dopadlo světlo promítačky. Někdo vrazil do stolku a Charlie zaslechl nadávku. Obraz se zatřepotal a rychle se zase srovnal. Pak se objevila plocha něčího notebooku a někdo skrze nastavení obraz zaostřil.

„Doufám, že to je nový prostěradlo," ozval se někdo vepředu. „Když už nemáme pořádný plátno, nechci, aby se moje filmy promítaly na nějaký starý prožraný-"

„Je to tvoje propocený prostěradlo, Millere. Sám jsem ti ho dneska stáhl z postele."

„Vole."

„Tohle je naposledy, co jsem vás pozvala k sobě domů," zaslechl Freddin hlas. „Viděla jsem ty šlápoty na koberci v chodbě, Millere. Jestli mi nevrátí kauci, zaplatíš mi ji sám a pak tě zabiju." Zahradou se nesl smích. „Každopádně! Můžeme začít?"

Charlie dokonale zapomněl, že sedí v setmělé zahradě za Freddiným domem, obklopený desítkou dalších diváků, kteří chřoupou brambůrky a šustí obaly. Mezi prsty svíral gumovou žížalu, kterou neustále nosil v tašce, natahoval ji a omotával si ji kolem prstů a zápěstí, a soustředil se na snímky před sebou.

Nedokázal popsat, co to bylo, ale studentské výtvory měly vlastní duši. Cítil, jak tvůrci do každého záběru vložili kus sebe, jak každá věta dialogu, každý střih, každá volba hudby, reflektovala jedno z jejich já – minulých, přítomných i budoucích. Cítil, jak se mu každý příběh zabodává přímo do nitra a trhá ho na kusy.

Aniž by se pohnul, shlédnul první, druhý i třetí film, a na místě seděl ještě dlouho poté, co se dvorkem ozval potlesk a výskání a ostatní přešli do družného hovoru.

Korunami stromů u sousedního domu prosvištěl vítr a někdo rozsvítil světlo na terase. Charlie si všiml, že pár lidí se usadilo na pohovce v obýváku, další obcházeli všechny své známé a zřejmě se loučili. Zvedl se a z ledničky si vzal ještě jedno pivo.

„Trochu jsem změnila recept," promluvila vedle něj zničehonic Fredda a ukazovala na krabičku se sušenkami, které sem předtím sám přinesl. Charlie se pro jednu natáhl.

„Hm, přidala jsi nějaký koření? Skořici?" hádal s plnou pusou. „Jsou výborný."

„Díky! Jak se ti to líbilo?" zeptala se a také si jednu sušenku strčila do pusy.

„Překvapilo mě to," odpověděl popravdě. „Doteď jsem vlastně moc studentských filmů neviděl."

Přikývla. „Líbí se mi, že se nebojí spousty témat. A není to indie, jen aby to mělo nálepku..." Zamávala odcházející dvojici a znovu se otočila k Charliemu. „Natáčely se během loňskýho roku, byla jsem na promítání umělecký fakulty. A před pár dny jsem potkala Cynthiu, dělala na tom prvním snímku scénář ještě s jednou holčinou, a bavily jsme se o tom a napadlo nás to promítnout ještě jednou, než se na to zapomene."

„Jsem rád, že jsem to mohl vidět."

„Zůstaneš ještě? Myslela jsem, že bysme mohli zůstat chvíli venku, když je teplo a konečně taky jednou neprší. Ale kluci to první chtějí sklidit."

Pokrčil rameny. Přidal se k pár dalším, kteří vynášeli židle zpátky nahoru do kuchyně, pak pomáhal smotávat kabely, a nakonec zůstal postávat s Freddou u ledničky. Obklopovalo je teď několik prázdných lahví od alkoholu i limonád; mísy s občerstvením dávno někdo odnesl do domu. Obloha nad nimi už nabrala inkoustově modrý odstín a dvorek osvětlovala jen žárovka nad francouzskými okny a žluté světlo linoucí se z obývacího pokoje a kuchyňských oken nad jejich hlavami. Mezi nimi poletoval poslední hmyz toho podzimu, ve vzduchu se ve spirálách vznášel cigaretový kouř a od zdí se odrážel jejich smích.

„Jak to vlastně bylo s Lauren? Pamatuju si, jak jsi tu před létem opilá brečela, že se jí nikdy nezbavíš a že ti vypoví smlouvu a seberou ti víza," zeptal se jí pobaveně Charlie.

I Freddu ta vzpomínka rozesmála. „Celý léto mi psala, ať jí to místo držíme, až do poslední chvíle tvrdila, že se nastěhuje. Blbka. Akorát nám sebrala tři měsíce, kdy jsme mohli hledat náhradu."

„A pak prostě napsala, že končí?"

„Jo, že našla něco jinýho a že ji to hrozně mrzí a že to s náma bylo hrozně fajn. Že se jí bude stýskat," Fredda si odfrkla. „Jasně, že to bylo fajn, když jsme každej platili třetinu jejího nájmu."

Charlie se ušklíbl. Vyfoukl stranou kouř a sledoval, jak mizí ve tmě. „Našli jste už náhradu?"

Zakroutila hlavou. „Už jsem rozvěsila inzeráty, v kavárně a na netu, ale zatím nic. Pořád se mluví o tom, že lidi nemají kde bydlet, a když mám já náhodou volno v domě..."

To Charlieho popravdě docela překvapilo. Ale sám nevěděl, jestli by její nabídku přijal, pokud by o ní měl uvažovat. Měl pocit, jako by Fredda znala všechny, ale nikdo pořádně neznal ji.

„Ty pořád bydlíš se Sashou?"

„Promiň, co se Sashou?" přeslechl ji Charlie. Přestože se dvorek pomalu vylidňoval, stále se v hluku kolem nich musel soustředit na každé její slovo, a její měkký španělský přízvuk mu to neusnadňoval.

„Jestli s ním pořád bydlíš."

„Jo, ještě mu nelezu na nervy."

Fredda se zasmála: „Já myslela, že spíš on bude lézt na nervy tobě. Kde vůbec k tomu bytu přišel?"

„Patří jeho rodičům."

„No jo. Ten kluk má zatracený štěstí."

Odmlčeli se. Charlie se opřel lokty o ledničku a z prázdné lahve od piva se snažil sloupnout etiketu.

Potom nejistě řekl: „Kamarádka bydlí už třetí rok na koleji, můžu se jí zkusit zeptat, jestli by nechtěla změnu."

„Díky, Charlie. Jsem vážně ráda, že jsi přišel. Musíme se navštěvovat častěji, když bydlíš jenom kousek odsud," navrhla a se smíchem ho poplácala po paži a Charlie pocítil záchvěv naděje, že pomalu ale jistě možná opravdu budují něco, čemu by za pár dalších týdnů mohl říkat přátelství.

Jeho odpověď se ztratila v náhlém zvolání Freddina jména. Ze dveří na ni někdo mával a gestikuloval k televiznímu stolu v obývacím pokoji, odkud se ozývala hlasitá hudba a smích. Fredda rychle típla cigaretu, věnovala Charliemu omluvný úsměv a spiklenecké protočení očí a byla pryč.

Charlie očima zapátral kolem sebe, jak se snažil najít zapadlý koutek, kam by se mohl posadit se svým pletením, jak se snažil přijít s důvodem, proč ještě zůstávat. Nakonec sem nešel jen kvůli Freddě, ale hlavně kvůli sobě a kvůli filmům, které chtěl vidět.

„Promiň, můžu?"

Vzhlédl k dvěma chlapcům, kteří se zřejmě chtěli dostat do ledničky, podle knírku a kulatých brýlí poznával Millera a jeho kamaráda v černé mikině, který předtím natahoval plátno. Charlie ukročil.

„Chceš taky ještě jedno?"

Charlie zamrkal. „Jasně, díky."

Postavili se k němu a přitáhli si popelník. Miller se tvářil otráveně a Charlie brzy z jeho konverzace s tím druhým, s blonďatými vlasy, které se mu kroutily kolem uší, pochopil, že se o něčem dohadují.

„Nechápu, proč s tím máš problém. Sem jsi to taky všechno vzal," vytýkal mu Miller. Podrážděně vyfoukl kouř. „Vypadám snad jako socka?"

Druhý neodpověděl.

„Je to kvůli tomu, že tě u sebe nenechám přespat? Říkal jsem ti, že přijde ta holka ze slam poetry-"

„Byl jsi na slam poetry, Millere?" povytáhl obočí jeho kudrnatý kamarád.

„Pozvala mě tam."

„Sblížili jste se nad kulturou?"

Miller potáhl z cigarety. Charliemu se podařilo sloupnout téměř celou etiketu.

„Pozvala tě na svoje vystoupení?" dotíral dál ten blonďatý.

„Jdi do prdele, Kalle," odbyl ho Miller se smíchem. „A odbíháš od tématu. Co ti vadí?"

„Nepůjčuju svý věci lidem, co neznám," řekl Kalle. Ještě něco dodal, ale Charlie nepochytil, co to bylo, až poslední větu. „Ten projektor stál litr."

Miller neodpověděl. S pohledem upřeným kamsi mezi túje típl svou cigaretu. „Fajn. Beru. Chceš pomoct nanosit ten zbytek věcí do auta?"

Kalle zavrtěl hlavou a Miller si otráveně povzdechl.

„Vypadáš jako socka!" zvolal za ním Kalle s úšklebkem a Miller mu s pobaveným úsměvem ve tváři ukázal prostředníček.

Charlie sledoval, jak Kalle se staženým obočím kouká do svého mobilu. Náhle vzhlédl a Charlie se natáhl po pivu. Pořádně upil.

„Nechceš taky něco?" zeptal se po chvíli.

„Hm?" ozval se Kalle překvapeně. „Nepiju, díky."

„Není tam jen alkohol," řekl Charlie a demonstrativně otevřel ledničku. Vytáhl lahev sodovky a Kalle ji rozpačitě přijal.

„Viděl jsem tě z okna," řekl náhle a Charliemu chvíli trvalo pochopit, na co naráží.

„Jo, jsem Charlie."

„Kalle."

Přes popelník si podali ruce a Charlie si Kalla prohlédl. Měl bledý obličej, na kterém zářily rudé pupínky, malý nos a v každém uchu nosil stříbrný kroužek. Ruce schovával v hluboké klokaní kapse mikiny a s vytahanými černými kalhotami a teniskami s plochou podrážkou si ho Charlie dokázal představit ve skateparku.

„Ty taky točíš?" zeptal se Charlie.

„Jo, ale loni jsem dělal jen asistenta. Letos chci pomáhat s nějakým větším projektem." Pokrčil rameny, jako by to nebylo nijak zvlášť zajímavé. Mluvil tiše a na půl pusy a Charlie měl problém mu dobře rozumět.

„Promiň, co?"

„Něco většího," zopakoval, Charliemu to však nijak nepomohlo. Než se stihl rozmyslet, jestli by bylo trapné se ho znovu ptát, aby to zopakoval, Kalle pokračoval. „Ale na žádným z těhle filmů jsem nedělal. Nevybrali mě."

Charlie přikývl. Chvíli mlčeli. Z domu se dál linul hluk a každou chvíli jimi trhl výbuch smíchu. Charlie trapně zíral do své prázdné lahve, kterou protáčel mezi prsty. Přešlápl a chystal se prohodit něco o tom, že se půjde podívat dovnitř, když se Kalle znovu ozval.

„Zmeškal jsem deadline," dodal.

„Já takhle zmeškal uvítací týden pro prváky."

Kalle na něj pobaveně pohlédl. „Jak se ti to povedlo?"

„Prostě jsem přijel až o tejden pozdějc. Nevím, jak se to stalo. O měsíc dřív jsem zapomněl jít k doktorce pro prášky, takže mám polovinu léta v mlze – teď mě napadá, že kvůli tomu jsem to nejspíš prošvihnul."

„No, tolik jsi toho nezmeškal. Možná tak pětidenní kocovinu."

„To mi pak vynahradil můj spolubydlící, mám pocit, že polovinu roku jsme byli nalitý."

Rozesmáli se. Kalle pokýval hlavou. „Prvák byl šílenej. Mám pocit, že jsem vytěsnil všechno od svých osmnácti do dvaceti."

„Jo, přijedeš z domova s hromadou mraženýho jídla a traumatem a vzápětí máš coming out, chceš odejít a dělat pro charitu," pronesl Charlie.

Kalle se zasmál. „Jo, tak nějak. Akorát jsem nechtěl odejít."

Letmo na sebe pohlédli a vyměnili si nejistý úsměv. Charlie cítil, jak mu alkohol pomalu stoupá do hlavy. Připadal si lehký, barvy kolem něj byly ostřejší a Kallův smích zněl jako nejlepší zvuk na světě.

„To máš dobrý. Že můžeš každej den dělat něco, co tě baví. A jednou v tom třeba bejt dobrej."

„Pořád píšu víc esejí než točím filmů, ale asi jo," přitakal Kalle.

„Na co vlastně studuješ? Kameramana, režiséra?"

„Rád bych si myslel, že jednou budu režisér," odpověděl oklikou Kalle. Charlie přes hluk z jeho odpovědi pochytil jen slovo režisér a vytáhl koutek. „Ty děláš herectví? Kostýmy?"

„Ne," rozesmál se Charlie. „Pozvala mě Fredda. Známe se ze školy."

„Frederica?" zopakoval. Vysvětlil, že se zná s Millerem a Cynthiou, tou červenovlasou dívkou, z umělecké fakulty, a ze všech přátel měl nejlepší techniku. „Mám auto plný krámů, doufám, že mě nevykradou. To mi připomíná, že bych měl naložit zbytek věcí."

„Jestli chceš, můžu ti pomoct," navrhl Charlie bez rozmyšlení. Fredda odešla už před kdovíjakou dobou a stále se nevracela; nechtěl dál postávat u ledničky a nabízet ostatním pití.

Kalle si ho změřil zvláštním pohledem, ale pak pokrčil rameny. „Jasně. Můžeš vzít rovnou ten reprák, co stojí za tebou."

Charlie popadl veliký černý reproduktor, Kalle vzal do ruky druhý a přes rameno si přehodil smotané kabely. Zastavili se před otevřenými dveřmi.

Charlie nahlédl dovnitř, ale Freddu neviděl. Kývl na Kalla a oba dva prošli v botách mokrých od večerní rosy po koberci až ke vchodovým dveřím.

Ulice byla tmavá a tichá, až Charliemu začalo pulzovat v uších, když vkročili na chodník. Žlutá světla lamp se zrcadlila v oknech okolních domů i v kapotách aut zaparkovaných před Freddiným vchodem, odněkud zleva k nim doléhal ruch z hlavní třídy.

„Podržíš to?"

Charlie vzal kabely, zatímco Kalle šátral v kapsách po klíčích od auta. Prohledal několik postranních kapes kalhot, když konečně pár metrů od nich zablikalo malé tmavé auto. Otevřel kufr a Charlie si všiml několika dalších tašek a velkých kartonových krabic.

„Jsem uprostřed stěhování," okomentoval to Kalle.

Mlčky se vrátili i pro zbytek věcí – v chodbě tentokrát potkali Freddu sbíhající ze schodů s basou piv, a oba si poslušně zuli boty. 

Kalle se pak opřel o bok auta a ruce znovu zastrčil hluboko do kapes. Jeho oči měly chladný odstín modré a kousal se do tváří. Na chodníku byl vzduch studený a u úst se jim tvořily obláčky páry.

„Díky, Charlie." Posadil se do kufru na poslední volný kraj a auto se zhouplo. Znovu prohledal kapsy. „Nemáš zapalovač?"

Charlie vytáhl z kapsy zapalovač a hodil ho Kallovi. Ten ho chytil, a pak mu ho vrátil zpátky i s krabičkou cigaret.

„Stárnu, když jsem rád, že je konečně klid?" řekl Charlie.

„Je ti- kolik, dvacet jedna?"

„Dvacet dva," řekl Charlie pobaveně. „Ale vážně, neslyšel jsem tak polovinu toho, co jsem ti řekl."

Kalle na něj pohlédl, a pak se pousmál. V tichosti vedle sebe pokuřovali.

„Líbí se mi tvůj svetr."

Charlie shlédl na výmluvně zamračeného smajlíka na žlutém poli. „Díky. Líbily by se mi trochu užší rukávy, ale tenkrát jsem úplně nebral v úvahu vypínání a blokování."

Kalle si ho ještě jednou prohlédl. „Mně se líbí volnější věci. Vypadá skoro designově."

„To nevím," zasmál se nervózně Charlie. „Ale díky."

Kalle dlouze potáhl, než řekl: „Moje babička taky plete- pletla."

„Taky mě učila moje babi."

„Taky ti dělala dětský svetříky?"

„Jo, moje sestra je pak oblíkala na panenky," zasmál se Charlie. Zašlápl cigaretu a zastrčil ruce do kapes. Nahmatal v nich několik plastových špendlíčků a vytáhl je ven. „Oh, ty jsem hledal." Zadíval se na ně a pak svraštil obočí a rozhlédl se kolem sebe. „Někde na zahradě jsem asi nechal tašku."

„Nějakou jsem viděl za lednicí."

„Jo, to by mohla být ona. Díky. Mám tam jehlice a vlnu za šest liber."

Kalle se rozesmál. „Designovej, vždyť to říkám." Také típl svou cigaretu, zvedl se a zavřel kufr. „Nechceš někam hodit?"

Charlie vyskočil na chodník a zakroutil hlavou. „Bydlím jen kousek odtud."

„Tak jo." Kalle otevřel dveře na straně řidiče. Ještě než nasedl, opřel se o horní rám a zvedl ruku na pozdrav. „Hodně štěstí se svetrama, Charlie."

Charlie sledoval, jak jeho červená zadní světla s jednou prasklou žárovkou mizí na konci ulice.

V domě se propletl mezi pár lidmi tančícími na nějakou starou vypalovačku; Fredda uprostřed hloučku poskakovala, a když si všimla Charlieho, vesele na něj zamávala, aby se přidal. Zazubil se na ni, ale zakroutil hlavou.

Za ledničkou opravdu našel svou tašku, vykukovaly z ní jeho bambusové jehlice a stará lahev s vodou. Když procházel domem zpátky, Fredda už si ho nevšimla.

V hrudi mu dunělo a měl pocit, že stále cítí vůni piva a trávy, i když už byl o blok dál.

Na chodníku se třpytilo lehké mrholení. Zelená a červená neonová světla semaforů protínala černotu kolem něj a on si za modrou září za krajkovými závěsy v oknech představoval televizory, rodiny přitulené k sobě na pohovce, vůni pozdní večeře.

Přes ramena si přehodil bundu. Na Gayfield Square už ho doprovázel déšť snášející se v hustých provazcích všude kolem něj, a když pak před zelenými vchodovými dveřmi do domu čekal, až mu Sasha odemkne, protože si zapomněl vzít klíče, přemýšlel, jestli přeci jen neměl Kallovi na jeho nabídku kývnout.