„Počkej, počkej! Trochu se mi to tu pálí. Do prdele. To jsi neslyšela. Ah!"

V odpověď se Charliemu ozval dívčí smích. Z obrazovky mobilu opřeného o špinavý hrnek ho se širokým úsměvem sledovala Enid a s drzostí, kterou si mohla dovolit jen mladší sestra, komentovala jeho počínání u plotýnky.

„Spálená, moje oblíbená příchuť."

Věnoval jí jediný výmluvný pohled, než ze šuplíku vytáhl talíř a vyklopil na něj dvě volská oka. Zespodu byla lehce připálená a žloutek se roztekl dokola podél hrany talíře, ale mohlo to dopadnout i hůř. Nepovažoval se za špatného kuchaře, vaření však vyžadovalo pozornost a přehled o čase, což nepatřilo mezi jeho silné stránky, a pokud k tomu připočítal Enidino vyprávění o uplynulém týdnu a o plánech na víkend, mohl být rád, že se mu pánev nevznítila.

Posadil se ke stolu a mobil postavil na okenní parapet.

„Chleba, Roo."

„Jo, díky," zamumlal, příbor zase odložil a z kuchyně donesl včerejší bagetu.

„Dobrou chuť," zvolala, podepřela si bradu dlaní a sklonila pohled k něčemu mimo záběr.

Ležela na břiše na posteli v jejich společném pokoji v babiččině domě ve Walesu a podle barevné pastelky za uchem si kreslila. Dlouhé hnědé vlasy se jí vlnily kolem kulatého pihatého obličeje a soustředně vyplazovala jazyk,

„Vy už jste obědvali?" zeptal se jí Charlie s plnou pusou.

„Jsou tři hodiny, Roo. Babička zapekla brambory, už jsem ti to říkala."

S Enid už mluvil skoro hodinu. Vyprávěla mu o nejnovějších hmyzích nálezech v babiččiných záhonech, o hrách se svými kamarádkami ze školy a o tarotových kartách. On mezitím zvládl umýt nádobí – byl zvědavý na Sashovu reakci – a složit suché prádlo.

Také se jí chtěl pochlubit některými ze svých nejnovějších výtvorů, věděl, že by se jí mohla líbit sytá zelená barva, ze které jí chtěl uháčkovat několik plyšových žabiček. Enid však jeho rostoucí sbírku klubíček neocenila.

„Nuda!" vykřikla, když se jí snažil popsat, jakým způsobem chtěl vytvořit stojáček na svém příštím svetru.

„Napadlo mě příště zkusit to žebrování uplést, vypadalo by to líp a bylo by to pružnější," pokračoval dál zamyšleně Charlie.

„Nevím, co je žebrování," řekla Enid.

Ukázal jí spodní lem svetru a konce rukávů.

Ještě před pár lety ho mladší sestra, která na něm visela na každém kroku, neskutečně otravovala, teď když dospěla do věku desetileté dívky, kterou zajímalo všechno od hmyzu, pečení a stříleček až po astrologii, dokázal její zájem a zapálení ocenit, nejspíš i proto, že všechny její zájmy bývaly kdysi i jeho.

Nacházela tak po něm v krabicích na půdě sběratelská autíčka, sadu na vyrábění krystalů a stohy knih, o kterých mu pak zdlouhavě vyprávěla, a on se ze všech sil snažil vzpomenout si, o co v dětských příbězích šlo. Někdy ho přemluvila, aby si večer navzájem předčítali, a Charlie se musel usmívat, když v jejím hlase slyšel potlačovaný smích, jak před mámou a babi předstírala, že se loučí a že se uslyší zase zítra.

„Musíš nabírat jen zadní očko, ne obě, pak to udělá ten cikcak motiv. Ale trvá to dlouho, protože..."

„Věděl jsi, že larva vážky je masožravá?"

Charlie zatvářil znechuceně a Enid se rozesmála.

„Začínám litovat, že jsem v létě vykopal to jezírko."

„Je tam spousta žab! A včera jsem chytila cvrčka!" pochlubila se. Chvíli se věnovala obrázku, pak vzhlédla a zadívala se na bratra. „Roo, musíš se přimluvit u mámy, aby mi dovolila mít na zahradě hmyzí domek."

„Ne."

„Roo!"

„Já nechci mít na zahradě hmyzí domek!"

Nakrčila čelo a nafoukla tváře. Vzala do ruky červenou pastelku a několik dlouhých vteřin s ní dřela o papír. Pak zamumlala: „Stejně nejsi doma."

Mlčel. Byla jen otázka času, než se konverzace stočí tímhle směrem, a on ani třetí rok nevěděl, co říct. Věděl, že předchozí semestr se snažila být statečná; odhadoval, že velký podíl na tom měla babi, když jí neustále připomínala blížící se léto. Po dlouhých měsících strávených společně ve Walesu pro ni však Charlieho náhlý odjezd byl o to těžší.

Zbytkem pečiva vytřel vyteklý žloutek, nádobí odložil do dřezu, a když se posadil zpátky ke stolu, Enid byla stále skloněná ke svému obrázku.

„A koho bys chtěla mít v hmyzím domku?" zeptal se jí.

Pokrčila rameny. „Můžou se tam nastěhovat různý brouci."

„I cvrčci?"

„I berušky. Taky škvoři a ploštice."

Přikyvoval. „A co kdybysme ho vyrobili spolu?"

Konečně zvedla hlavu. Zatvářila se pochybovačně. „To říkáš teď, ale pak přijedeš a budeš muset s mámou na nákup a učit se a posekat zahradu."

„Tak ho spolu nakreslíme, až přijedu. Rozvrhneme patra a zjistíme, jestli máme dost dřeva. Můžeme spolu zajet do města a koupit kůru a hřebíky. A postupně ho postavíme."

„Ale musíš to slíbit."

„Slibuju."

„Dám ti do postele slimáky."

„Já vím," rozesmál se Charlie, přestože věděl, že to není jen planá výhružka. Nesplněný slib, že spolu budou hrát na čarodějnice a vařit lektvary u potoka za domem, mu i po dvou letech způsoboval husí kůži. „Vždycky postavíme jedno patro, dobře?"

„Budu mít hmyzí domek!" zakřičela a zvedla se z postele. Slyšel, jak se pastelky rozsypaly po zemi. „Mami!" To už běžela ze schodů do obývacího pokoje, kde máma s babičkou seděly na pohovce. „Mami, Roo se mnou postaví hmyzí domek!"

„Ty mluvíš s Charliem?"

„Ahoj mami," ozval se nejistě. Enidina kamera teď neurčitě skákala po obýváku, jak nadšeně popisovala bratrův plán. Odkašlal si.

„Charlie, to jsi jí vážně slíbil?" zaslechl mámin hlas. Pak se objevila v záběru. Měla hnědé prošedlé vlasy a kolem očí a úst víc vrásek, než si pamatoval.

„Jestli ti to nevadí."

Zakroutila hlavou a podívala se na něj pohledem, který mu bolestivě stahoval plíce. Uhnul pohledem.

„Máš se dobře? Nejsi nemocný?" zeptala se.

„Jsem v pořádku."

„Mami, zeptej se, kdy přijede."

„Máš co jíst?" pokračovala máma a Enidinu otázku jako by přeslechla.

„Včera jsem byl v pekárně."

„Máš dost peněz? Nechybí ti nic?" vyptávala se dál, až ji musela zastavit babi.

„Má se dobře, Barbaro. Jen se mu trochu stýská, viď? Můžeš přijet kdykoli, Charlie," řekla klidně. „A když napíšeš včas, upečeme ti s Enid koláč."

„Kdy přijedeš?" dožadovala se dál své odpovědi Enid.

Všechny tři na něj náhle z obrazovky upřely pohled a on se zakoktal. „Totiž, možná bych mohl mít čas příští víkend."

Uniknout na chvíli z univerzitního kolotoče bylo neskutečně lákavé, navíc se na všechny tři vážně těšil a věděl, že i ony na něj, bojoval však s pocitem, jestli to není zbytečné, když víkendová návštěva znamenala bezmála dvanáct hodin ve vlaku, a jestli to není slabost.

Sashovi rodiče měli dům jen kousek za Edinburghem, přesto je Sasha téměř nikdy nejezdil navštěvovat. Ani v prváku nezaznamenal, že by byly přes víkend koleje prázdnější, naopak všichni, kteří obyčejně trávili čas ve škole nebo v knihovně, v tu dobu okupovali společné prostory, pořádali večírky nebo chodili do práce.

Návštěvy babiččina rozpadajícího se domku na severovýchodě Walesu byly emocionální, vyčerpávající a krásné zároveň. Enid mu celé dva dny hučela do hlavy všechny příhody svých kamarádek z předchozích několika týdnů, ukazovala mu hry na svém telefonu a snad každou hodinu mu vykládala tarot, který našla zahrabaný v jednom z jeho šuplíků. Babička mu navařila oblíbená jídla a zabalila mu spoustu krabiček s sebou a máma pokaždé probrečela skoro celou cestu na nádraží.

Někdy se nemohl dočkat dalšího volnějšího víkendu, jen aby pak odpočítával hodiny do návratu do Edinburghu, jindy to měl přesně naopak a vybíral si poslední možný spoj zpátky. Některé víkendy doma prospal, některé se učil a jiné zkrátka trávil čas s rodinou – ty měla Enid nejradši a on díky ní taky.

Ještě několik minut poté, co se s nimi rozloučil, zůstal nehnutě sedět a zíral do zčernalé obrazovky mobilu na svůj odraz.

„Doufám, že jsi je ode mě pozdravoval."

Otočil se na Sashu opřeného o ledničku. Měl na sobě dva svetry, z kapsy tepláků vytahoval krabičku cigaret a zapalovač a nohy měl bosé. Prohrábl si černé vlasy a posadil se na stoličku vedle Charlieho. Otevřel okno a zapálil si.

„Ty tu jsi?" zeptal se překvapeně Charlie.

Sasha pobaveně vytáhl obočí. „Bydlíme tu spolu, vzpomínáš?" Odklepl popílek z cigarety z okna a cigaretu nabídl Charliemu. „Přišel jsem před chvílí, když jsi vařil. Zdravil jsem tě, ale nevnímal jsi mě."

Charlie sevřel cigaretu mezi prsty. Vůbec si neuvědomoval, že by slyšel Sashu přicházet do bytu, natož pak za ním do kuchyně.

„Jak bylo v klubu?"

„Amanda je kráva," řekl Sasha a natáhl se pro cigaretu.

„Mám se ptát?"

„Potřebujeme nový kamarády."

„Ty potřebuješ nový kamarády."

Sasha stáhl obočí a znovu Charliemu poslal cigaretu. „S kým se kamarádíš ty?"

Charlie si ho změřil pohledem. „Se Seo Yoon."

„Nemá mě ráda."

„Já tě taky někdy nemám rád." Charlie se rozesmál, když mu dal Sasha ruku kolem ramen a vtiskl mu mlaskavou pusu na tvář. „Nemám," zopakoval. Naposledy potáhl a típl cigaretu o parapet. Pak zavřel okno.

Cítil, jak ho Sasha pozoruje, když se zvedl, aby si ve dřezu napustil sklenici vody. Pořádně se napil, než se k němu otočil. Sasha seděl s lokty zapřenými o kolena a vlasy mu padaly do tváře.

„Co máš dneska v plánu?" zeptal se Sasha náhle.

„Promítání u Freddy, kam se mnou nechceš jít," odpověděl Charlie kousavě. Když Sasha nereagoval, s povzdechem vyhrnul rukáv mikiny a podíval se na změť černých písmen na předloktí. Sasha pobaveně protočil oči. „Jdu do galanterie," řekl po chvíli a podíval se na Sashu. „Jdeš se mnou?"

Neodpověděl a Charlie se chystal odejít do svého pokoje, když se ozvalo: „Potřebujeme toaleťák."

„Takže jdeš se mnou."

Uběhla téměř hodina, než za sebou konečně zamkli dveře bytu a seběhli po úzkém točitém schodišti. Sasha se ještě chtěl osprchovat a Charlie mezitím napsal Freddě, jestli má něco přinést. Když před odchodem Sasha kontroloval ledničku a poličky, aby si sestavil nákupní seznam, nijak prázdný dřez ani volný sušák nekomentoval a Charlie za to byl svým způsobem vděčný.

Vydali se po ulici s vysokými kamennými domy s barevnými dveřmi, podzemními byty a obchůdky v přízemí. Sasha vytáhl ze své kabelky brýle s úzkými oranžovými sklíčky. V dlouhém kabátu, šněrovacích botách a se spoustou zlatých prstenů vypadal jako hvězda ze šedesátých let.

„U koho jsi vlastně spal?" zeptal se Charlie, když Sasha dlouho mlčel.

„U Oscara," řekl a na tváři se mu mihl samolibý úsměv.

Vešli do drobného krámku a prodavačka jim věnovala úsměv. Sasha se zastavil u regálu s různě barevnými korálky všech možných velikostí a Charlie mezitím zamířil dozadu do uličky plné klubíček vlny. Rozhlédl se po policích plných vlněných i akrylových přízí a musel se usmát.

Sáhl po prvním černém klubku a okamžitě ho vrátil. Několikrát roztáhl a stiskl dlaň, jako by dostal náhlou křeč. Prsty ho svrběly a musel se zhluboka nadechnout, než vzal do ruky další kus. Poté, co musel nechat ležet několik rozpracovaných projektů, dokázal už poměrně rychle poznat, se kterou vlnou dokáže pracovat, natož ji nosit.

Pamatoval si, jak mu babička jako malému pomáhala odpárat všechny cedulky z jeho triček, mikin i kalhot, jak na základní škole nechtěl nosit svetr své uniformy. Jak brečel, když mu máma kolem krku utáhla kousavou šálu, než šel v zimě s ostatními dětmi ven, jak první svetr, který sám uháčkoval, ležel netknutý na dně skříně, protože se nechal přesvědčit, aby použil zbytek vlny, kterou měla babička doma, a zbytečně neutrácel za novou.

„Podívej, co jsem našel," ozvalo se mu za zády. Sasha držel v ruce duhové tkaničky do bot. „Mají ještě jedny, chceš je taky?"

Charlie se ušklíbl. „Nedokážu si představit, že bys je nosil."

Sasha nakrčil nos a prohlédl si své vysoké kožené boty s úzkou špičkou. „Do těch se možná nehodí, ale někde mám zahrabaný svoje starý conversky.,"

„To by vypadalo dobře," přikývl Charlie. „A hodilo by se to k tobě."

Sasha se zazubil a než stihl Charlie zareagovat, otočil se na patě a zvolal: „Koupím ti je taky!"

Charlie se pousmál. Prohmatal ještě několik různých klubíček, a nakonec od jedné značky vybral dvě černá, čtyři oranžová a jedno fialové klubíčko. To už ho Sasha se sáčkem s tkaničkami nenápadně ponoukal, aby šli pryč.

Vydali se na Leith Street do Tesco Express. Charlie po cestě uvažoval, jestli neměl koupit i žlutou nebo víc fialové, ale Sasha nad tím jen kroutil hlavou.

„Už by se ti to nevešlo do tašky," poznamenal.

Charlie našpulil rty. „Dala by mi sáček."

Sasha se šokovaně chytil za srdce. „Co by ti na to řekla Fredda?"

V sobotní odpoledne byl obchod překvapivě prázdný. Oba si vybrali balené sendviče, slané tyčky a limonády ve výhodné obědové nabídce a Sasha pak procházel mezi regály a házel do svého košíku balené pečivo, nejlevnější instantní nudle a bonbony. Charlie zůstával pozadu a prohlížel si síťku unavených mandarinek ve slevě. Nejspíš si měl sestavit seznam, pomyslel si, když bezmocně hleděl do košíku plného jogurtů, toustového chleba, plechovek s fazolemi a zlevněného ovoce a zeleniny – jako by kdy jedl zeleninu. Nakonec popadl ještě vejce a mražené dinosauří nugetky a když došel ke kase, všiml si, že Sasha na něj dávno čeká u východu s balením toaletního papíru pod rukou. Na ten by sám úplně zapomněl.

Cestou zpátky se zastavili v parku na Gayfield Square a Sasha si k sendviči otevřel energeťák. Někdy Charlie nechápal, jak může jeho tělo ještě normálně fungovat, když byl schopný celé týdny přežívat na sladkých limonádách, suchých instantních nudlích nebo lízátkách, která barvila jazyk. Nemohl tvrdit, že by jeho stravovací návyky byly nějak zvlášť zdravé, ale pamatoval si na týden v prváku během zkouškového, kdy Sasha jedl jen Flamin' Hot Cheetos. Na jeho místě by se na ně nedokázal ani podívat bez toho, aby si vzpomněl na zkoušku z práva Evropské unie a aby se mu nechtělo zvracet.

„Řekneš mi, co se stalo?" odvážil se Charlie zeptat.

Sasha pokrčil rameny. „Zařídil jsem pro ni dort, koupil jsem pro ni i její kamarádky panáky a ona stejně měla homofobní poznámky, protože jsme byli v klubu naproti tomu gay baru, kde mají toho mechanickýho vola."

Charlie ztěžka polkl. Lavička, na které seděli, jako by se s ním zhoupla. Nakousnutý sendvič odložil zpátky do obalu.

„Neřekla to přímo mně nebo o mně," pokračoval Sasha. „Sice nechápu, jak to nemohla poznat, ale nevadí. Po půlnoci se to stejně začalo rozpouštět, pár lidí s ní pokračovalo jinam. Tak jsem Oscarovi navrhl jít zkusit toho vola, přidalo se k nám ještě pár lidí."

„Jsi v pořádku?"

„Jo, nakonec to vlastně nebylo zlý," připustil Sasha. Odmlčel se. „Ale v tu chvíli... nevím. Hrozně mě to zaskočilo. Úplně mě to paralyzovalo. Slyšel jsem, jak něco řekla a ostatní přikyvovali nebo se smáli, a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat."

Shlížel na své dlaně a Charlie si všiml, že se snaží ovládnul třas. Zaváhal a vzal ho za ruku. Cítil jeho jemnou, chladnou kůži a celé jeho tělo ztuhlo.

„Už tam nejsi. Jsi v pořádku."

Sasha přikývl. „Já vím." Stiskl jeho ruku a položil mu hlavu na rameno. Charliemu se zadrhl nádech v hrdle. Pak ho náhle pustil; pocit, který mu kradl dech z plic, však nezmizel a on se přistihl, že zírá na svou dlaň volně ležící vedle něj na lavičce, aby se přesvědčil, že už se nedotýkají. „Příště vážně musíš jít se mnou."

Sasha byl jedním z prvních, kdo vůči němu neměl žádná očekávání, před kým se nemusel nijak přetvařovat. Tabula rasa. Charlie cítil, že k němu může být naprosto otevřený, tak jako byl Sasha extrémně sám sebou a nikdy se nebál to dát všem najevo. Chtěl být naprosto otevřený, nebo aspoň tak otevřený, jak to s někým, před kým měl tendenci hlídat každé své slovo i pohyb, šlo.

Bylo snadné si namlouvat, že je Sasha jediný, kdo ho dokáže chápat, nakonec ve spoustě ohledech si byli podobní. Ale chvíle, kdy Sasha nerozuměl, proč se nesoustředí ve velké přednáškovně nebo proč někdy dokáže spontánně změnit celý svůj víkend a jindy si nedokáže ani objednat jinou večeři než jakou měl v plánu, v něm vždycky nanovo probouzely pocit, že to, co se mu honí hlavou, nemůže být normální.

Charlie si povzdechl, stále rozrušený, a strčil ruce do kapes bundy. „Říkal jsem ti-"

„Půjdeme jenom s lidma, který známe. Můžeme napsat Seo Yoon nebo Freddě, je mi to jedno."

Nepochopení hraničící s osamělostí bylo něco, s čím se nejspíš potýkal už od mala, v posledních letech však jako by se všechny jeho pocity a myšlenky znásobily a on se teď kolébal v rozbouřeném oceánu ze strany na stranu a dávno ztratil přehled o tom, kam má namířeno. Poprvé v životě byl sám, tak sám, jak to jen šlo, a společně se strachem při pohledu do zrcadla cítil na konečcích prstů dotek příležitosti.

V kapse Charlie nahmatal tkaničky, které mu Sasha koupil, a nedokázal říct ne.