Obloha se barvila do šeda a nádvořím v poryvech vířil hustý déšť. Na vysokých okenních tabulkách se třepotaly kapky deště, učebna se topila v ostrém namodralém světle zářivek a Charlie se v duchu pomalu smiřoval se zbytkem dne stráveným s migrénou.

V uších mu duněl déšť vytvářející hluboké blátivé louže v zářivě zeleném trávníku pod okny a on se přistihl, že jeho mysl se rozeběhla daleko za čtvercové nádvoří univerzitní budovy a on ztratil nit výkladu. Zase.

Přednášející právě na tabuli maloval složité schéma. Divoce u toho gestikuloval a ťukal křídou do rozevřeného křídla s takovou vervou, až se zlomila vejpůl. Charlie si povzdechl, když se Sasha vedle něj na své židli zavrtěl a potom bez zvednutí ruky učitele oslovil s dotazem, kterému Charlie nerozuměl.

Ještě jednou zkontroloval hodiny na stěně nad tabulí, a pak sklopil zrak do klína.

Pod prsty mu celou tu dobu ubíhala jedna řada za druhou. Měkkou fialovou přízi si namotával na ukazováček levé ruky a očka nacházel už prakticky poslepu.

Některé dny bylo háčkování jediná věc, která dokázala usměrnit jeho myšlenky a nechat jej se soustředit na výklad profesora. Některé dny bylo háčkování jediná věc, která ho dokázala uklidnit. Cítil lehké pnutí příze, když protahoval háček očky, a na chvíli byl jejich počet to jediné, na čem záleželo.

Patnáct ok, otočit, patnáct ok, otočit.

Přímo před očima mu pomalu rostlo žebrování a brzy i první řádky bezprstých rukavic. Nebo ponožek. Ještě se nerozhodl.

Zatímco Sasha po jeho pravici diskutoval s profesorem o různých důvodech pro volbu rozhodného práva v mezinárodním obchodu, Charlie vylovil z tašky zašmodrchané klubíčko, aby mohl rozplést uzlík, který se na něm vytvořil.

Možná neměl zapsané všechny pojmy a čísla paragrafů, věděl však, že kdykoli se podívá na hotové rukavice (ponožky?), automaticky se mu vybaví základní principy fungování mezinárodního soukromého práva. Stejně jako růžový svetr měl už navždycky spojený se sledováním pečicí reality show se svou babičkou – když dělal levý rukáv, jeden z účastníků připálil svůj citronový korpus a babi soucitně sykla.

Aspoň obyčejně tomu tak bylo, ukazovalo se však, že předměty, ve kterých exceluje Sasha, zákonitě představují problém pro něj.

Byl to jeden z mála seminářů, na který chodili společně. Zatímco Charlie se ve svém podoboru zaměřil na sociální politiku, Sasha vedle práva studoval ještě ekonomii. I když měli většinu předmětů stejnou, jejich rozvrhy byly prakticky opakem – Sasha byl jedním z těch, kteří odhazovali svou nálepku studenta okamžitě po opuštění budovy školy, a zpravidla tak s výukou končil brzy po poledni.

Některé dny si přál, aby to bylo tak snadné.

Pro Sashu však bylo všechno snadné.

„Potřebuju s ním ještě něco probrat," řekl mu Sasha, když profesor ukončil seminář o pět minut dřív a všichni si balili věci.

„Počkám venku."

S klubíčkem pečlivě smotaným v látkové tašce přes rameno se Charlie protáhnul mezi ostatními až na chodbu. Seběhl po kamenném schodišti a v přízemí prošel dlouhým křídlem až k východu na travnatý dvůr, do kterého shlížely stovky lesknoucích se oken. Kdykoli tudy procházel, cítil, jak se mu stahuje žaludek. Komplex budov edinburské právnické fakulty ze zešedlého kamene se kolem něj ze všech stran tyčil do výšky několika pater a z nevysvětlitelného důvodu ho nutil s úzkostí kontrolovat kalendář a emailovou schránku.

Proběhl deštěm a zastavil se v klenutém průchodu na hlavní třídu. Za krkem ho studily mokré vlasy a přerostlá ofina se mu lepila na čelo.

Voda si pod jeho nohama hledala stružku, z ulice slyšel stříkání vody a troubení aut a vzduch byl těžký, přesto se mu náhle dýchalo snáz. V kapsách svíral a rozvíral dlaně a teniskou kopal do kamínku a konečně ho po několika dlouhých hodinách opouštěl pocit, že bude zvracet skrze oční důlky.

Všiml si, jak se otevřely dveře pravého křídla a nádvořím se rozešel Sasha. Bylo nemožné ho přehlédnout, s lesklými černými vlasy, které mu padaly na ramena, v dlouhém chlupatém kabátu, bez kterého odmítal byť jen vynést odpadky, a se samolibým úšklebkem v bledé tváři.

Několika dlouhými kroky přešel nádvoří, jako by déšť byl něco, čím se nehodlal nechat rozptýlit, a široké nohavice hnědých kalhot se mu vlnily kolem vysokých šněrovacích bot. Postavil se vedle Charlieho, z kožené kabelky vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil. Pak ji podal Charliemu.

„Myslel jsem, že jsi říkal, že jsi ten judikát nečetl," řekl Charlie a vydechl kouř. Třásly se mu prsty. Cigaretu vrátil Sashovi.

„Četl jsem první a poslední tři odstavce, když jsi byl na záchodě," vysvětlil Sasha. Měl hluboký hlas a na rukou se mu leskly zlaté prsteny.

Potáhl z cigarety a nabídl ji Charliemu. Ten ji odmítl. Strčil ruce do kapes džínů a opřel se zády o kamennou zeď.

Sasha Ellis byl přesně ten typ, který celou střední nic nedělal, a přesto měl jedny z nejlepších výsledků v ročníku, a nějakým zázrakem, nebo zásahem nespravedlnosti, to pro něj fungovalo i na vysoké. Ani Charlie nebyl studijní typ, naopak si nevzpomínal, že by se kdy nějak zvlášť připravoval na testy nebo zkoušení, o to těžší však pro něj byl přechod na univerzitu, kde každý kurz předpokládal hodiny samostudia týdně. Sashovi možná stačilo před seminářem proletět očima pár textů, Charlie se však někdy s dvacetistránkovým dokumentem dokázal trápit i několik dní.

Jenže Sasha dokázal vstát na seminář od osmi i poté, co se v šest ráno vrátil z města, zatímco Charlie málem opakoval skotský právní systém, protože měsíc v kuse zaspával všechny budíky.

Ještě párkrát si mezi sebou poslali cigaretu, když si Charlie vzpomněl: „O čem jsi s ním mluvil?"

„Vezme mě na praxi k sobě do kanceláře," řekl Sasha nevzrušeně a zašlápl doutnající cigaretu.

Charlie vytáhl obočí. „Nevěděl jsem, že ti už takhle brzo budu muset platit hodinovku, až od tebe příště budu chtít opsat úkol."

Sasha vyprskl smíchy. „Neboj, dál přijímám platby v podobě gumových medvídků."

„Dobře," přikývl Charlie a také se zasmál.

„Říkal, že má ještě nějaký otevřený pozice," nadhodil po chvíli Sasha.

„To určitě," odrfkl si Charlie. „Viděl jsi mě v poslední době?"

„Myslíš ty srdíčkový záplaty na kolenou, mullet, nebo co to máš na hlavě, nebo to, jak jsi dneska zaspal na seminář od jedný?"

Charlie se ušklíbl. „Můžeš si vybrat."

„No dobře, možná by tě nevzali jako recepční, ale třeba bys mohl dělat uklízečku?"

„Jdi do prdele," reagoval se smíchem.

Došli spolu až k zastávce South Bridge, kde pod přístřeším čekali na autobus. Město se halilo do odstínů šedé a hnědé, světla projíždějících aut se rozpíjela v mlze a páře kolem nich a déšť ostře bubnoval do střechy nad nimi.

„Chceš něco objednávat k večeři?" zeptal se Sasha s pohledem upřeným do obrazovky mobilu.

„Ještě jdu do Edinbrew." Když Sasha vytáhl husté obočí, dodal: „Potřebuju napsat jednu esej a se Seo Yoon máme příští tejden prezentovat nějakej projekt."

„No, vyřiď jí, že jí přeju hodně štěstí."

„Díky, Sasho."

Sasha se na něj zářivě usmál a Charlie mu úsměv musel odevzdaně opětovat.

Kývl na něj, když nastoupil do autobusu mířícího na sever města, a potom se vydal pěšky zpátky směrem k Old College. Déšť mu promočil džínovou bundu i tenisky, než došel do Edinbrew, a on byl vděčný za velký hrnek horkého čaje, o který si mohl zahřát zkřehlé prsty.

Byl to studentský podnik v zapadlé uličce kousek od univerzitního kampusu. Vchod byl schovaný pod chodníkem ve sklepě vysokého kamenného bytového domu se zářivě žlutými dveřmi a v malých zaprášených oknech se zelenaly rostliny. Pravé stěně dominovala stará nestabilní knihovna, přecpaná starými knihami a učebnicemi z druhé ruky, do malého prostoru byla vměstnána pérová křesla a okna na protější straně vyhlížela do dvora, kde byla mezi stolky a sezením z pelet rozvěšená světýlka.

I navzdory nepříznivému počasí byla kavárna jako obvykle touhle dobou poloprázdná, studenti sem nacházeli cestu nejraději večer, kdy se z reproduktorů rozehrála hlasitá hudba nebo tradiční slam poetry. Našel si místo u okna do dvora – barista musel už před nějakou dobou uklidit všechny polštáře a deky, a venku tak postával jen hlouček zákazníků shluklých kolem popelníku.

Záchvěv motivace, který pocítil, když na stolek před sebe postavil trochu popršený notebook, ho však opustil, jakmile otevřel prázdný dokument. Několik desítek minut se trápil s úvodem a osnovou, nakonec se uchýlil pro inspiraci k poznámkám. Ještě před týdnem měl pocit, že to bude jedna z těch jednodušších prací, mysl mu vířila nápady, žádný z nich si však nezapsal a docházelo mu, že ani teď je nedokáže srozumitelně artikulovat jako plnohodnotný akademický text.

Pokud se sebou chtěl být naprosto upřímný, Edinbrew nejspíš nebylo to nejlepší místo, kam si sednout s úkoly. To však také znamenalo přiznat si, že žádné takové místo pro něj neexistovalo a zřejmě ani nikdy existovat nemělo.

Na hrubě vymalovaných bílých zdech visely obrazy na prodej a plakáty zvoucí na již proběhlé akce a Charlie se některé dny jen bavil přemýšlením, který z obrazů se prodá jako první, nebo hledáním nejstarší pozvánky. Jindy strávil hodiny u knihovny, prsty přejížděl po hřbetech rozpadajících se výtisků, otevíral je na náhodných stránkách a představoval si, jak příběh pokračuje.

Nepřítomně si poklepával nohou a už ani nepředstíral, že čte dokument zářící na něj z obrazovky notebooku. Nahrávka s namluvenými poznámkami v jeho uších dávno skončila a nahradil jej nějaký lo-fi playlist, který si nedávno uložil v naději, že mu pomůže se lépe soustředit.

Při opětovném pohledu ven odolal vlastní chuti na cigaretu a raději v duchu přepočítal očka na své poslední řadě. Pořádně si neuvědomoval, kdy sáhl do tašky pro klubko vlny a háček. Protahoval jedno očko za druhým a nevšímal si, že rukavici by teď navlékl nejspíš až po loket. Háček klouzal skrze očka, nabíral další vlnu, a Charlie si Freddy nevšiml, dokud se neposadila na barevnou židli naproti němu a neotočila k sobě jeho rozevřený notebook.

Něco suše zkonstatovala a pak notebook natočila zpátky na něj.

Charlie si sundal sluchátka a nechal je viset kolem krku a pobídl ji, aby se zopakovala.

„Jen jsem koukala, že jsou to moje poznámky."

„Snažím se nějak pohnout s tou esejí na příští týden, doufal jsem, že mě něco napadne," vysvětlil a odmlčel se. „Nevěděl jsem, že tu dneska jsi."

„Teď mi začala směna," řekla Fredda. Husté černé vlasy se jí v prstýncích kroutily kolem obličeje a usmívala se, vždycky se usmívala. V plných tvářích se jí dělaly dolíčky, tmavé oči jí zářily a v nose se jí leskl zlatý septum piercing.

„A tvoje náplň práce je rozptylovat mě od učení?" nadhodil a ona se rozesmála.

„Přišla jsem se tě zeptat, jestli ti můžu ještě něco donést." Díky přízvuku její slova zněla měkce, jako by se jí převalovala na jazyku. „Navíc," dodala dopáleně, „myslím, že jehlicí tu esej nenapíšeš."

„Zaprvé, je to háček," opravil ji. „A zadruhé, říká ti něco mentální zdraví?"

Chápavě pokývala hlavou. „Líbí se mi ta barva."

„Je to zbytek z těch hvězdiček," vysvětlil a ukázal na barevné hvězdy rozeseté po jeho růžovém svetru.

„No jo! Ta je fakt skvělá. Kdyby ti zbyla, uděláš mi něco? Třeba jen mašličku nebo taštičku... nevím, co všechno jde udělat."

Překvapeně zvedl pohled. „Jo, určitě. Jo. Něco vymyslím."

Široce se usmála. „Takže co bude tohle?"

„Nejspíš z toho udělám rukavice, návleky na ruce... něco takovýho. Napadly mě ponožky, ale pletený jsou lepší a už je mám vychytaný."

„Takže rukavice pro emocionální podporu," zasmála se Fredda. „Můžu ti poslat svojí esej, jestli chceš."

„Uvidím, jak mi to půjde s rukavicema. Ale díky, Freddo."

„Ještě něco pro tebe můžu udělat?"

„Zatím nic nepotřebuju, díky." Pootočil klubíčkem a začal novou řadu. „Čekám na kamarádku."

Pokývala hlavou a podložila si tvář rukou se spoustou zlatých prstýnků. „Tak ti budu ještě chvíli dělat společnost, nevadí? Dneska je tu mrtvo."

Nevěděl, kdy se s Fredericou stali přáteli. Potkali se už minulý rok na mezioborové přednášce o veřejném zdravotním pojištění a navykli si sedávat si vedle sebe v poslední lavici, kde mohl Charlie nerušeně plést a háčkovat, zatímco Fredda za rozevřeným notebookem schovávala krabičku s domácími sušenkami. Vlastně byla jedním z důvodů, proč se donutil na ranní přednášky chodit včas – tiše záviděl, když dorazil pozdě a ona se o své pečení dělila s jiným sousedem.

Kromě toho byla veganka a studovala sociální politiku a jestli by někomu byl Charlie ochoten svěřit vedení světa, byla by to právě ona.

Po startu třetího ročníku na sebe náhodou natrefili i tady, ve studentské kavárně na okraji kampusu. Bylo to místo jako stvořené pro Freddu – trávila tu veškeré volné chvíle mezi hodinami, svolávala sem schůzky studentských spolků, jichž byla členem, a mohla se podílet na organizaci akcí, které se zde po večerech konaly. Cokoli se na kampusu dělo, Fredda byla u toho a bylo tak téměř nemožné na ni během studia nenarazit. Charlie se upřímně podivoval, že mu to trvalo tak dlouho.

Odložil výtvor na stolek a natáhl se pro vychladlý čaj. Rukávy růžového svetru s fialovými hvězdami si přetáhl přes prsty. „Co máte tenhle týden v plánu za akce?"

„Dneska večer má přijít Davidova holka slavit narozeniny a ve čtvrtek je slam poetry, jinak nic zajímavýho," odpověděla a pak se jí rozzářily oči, jak si na něco vzpomněla. „Můžeš v sobotu?"

Nezaujatě pokrčil rameny. „Záleží."

„Charlie," protočila oči a zabubnovala dlaněmi o desku stolu. „Budeme u nás doma promítat studentský filmy. A spojíme to s večírkem na oslavu toho, že Lauren řekla, že s náma už nechce bydlet."

„Kecáš," vyhrkl nevěřícně.

„Říkej mi mistryně vyjednávání," řekla a přehodila si vlasy přes rameno.

„Nebylo co vyjednávat, když tři měsíce nezaplatila nájem," reagoval Charlie.

„Čtyři," opravila ho Fredda nevzrušeně, ale pak se k němu naklonila s očekáváním v očích. „Přijdeš. Musíš přijít. Taková věc už se nebude opakovat!"

„To bych doufal, pro dobro tebe a tvých spolubydlících," zasmál se Charlie.

Chystala se ho za tu poznámku pokárat, když na ni její kolega za barem zavolal jménem. Mávla na něj na znamení, že už jde, než však odešla, ještě naposledy se na Charlieho otočila a zapřená o desku stolu řekla: „Pozvi si koho chceš, víš, jak byl její pokoj velkej? Budeme moct tančit!"

Zasmál se, když zakroutila širokými boky, a ona se na něj nadšeně zazubila. „Tak v sobotu, budu tě čekat i se Sashou," houkla na něj ještě při odchodu.

„Nestěžuj si, až přivede polovinu práv," zvolal za ní.

„Takže přijdeš!" Mrkla na něj, jako by věděla něco víc než on. „Křič, kdybys něco potřeboval," dodala a vrátila se ke kávovaru, kde se hned se smíchem dala do řeči se svým kolegou.

Charlie si znovu nasadil sluchátka a notebook přitáhl blíž k sobě.