Po víkendu stráveném na pohovce se Sashou mezi klubíčky a s nejnovější reality show přišel pro Charlieho nový týden jako facka přes obličej. Mysl mu halila neprůstupná mlha, bolela ho hlava a sotva věděl, co je za den, natož aby zvládl odpovídat na otázky ve škole. Sasha se dokonce smiloval a přestal se smát, když mezi hodinami chodil po chodbách se sluchátky na hlavě a na polovinu jeho pokusů o konverzaci reagoval jen textovkami.

Měl pocit, že ho všechno škrtí – od duhových tkaniček v teniskách přes růžové lacláče až po vlasy na hlavě. Jeho myšlenky byly zkratkovité, jako přehlcený software vyhazující error. Svíral a rozevíral dlaně, kůže po celém jeho těle hořela a všechno uvnitř něj chtělo ven ven ven.

Obyčejně se se Sashou příliš často na chodbách nepotkávali – kromě dvou společných hodin se jejich rozvrhy prakticky nepřekrývaly – a Charlieho překvapilo, když ho po semináři pozemkového práva našel stát u automatu na kávu.

Havraní vlasy mu padaly do očí, přes rameno mu visela kožená kabelka a v ruce držel svůj kabát. Opíral se zády o zeď a znuděně zíral do mobilu, pak si všiml Charlieho a nepatrně vytáhl koutky úst.

Charlie se snažil vybavit si Sashův rozvrh a nedokázal přijít s jakýmkoli důvodem, proč byl Sasha ještě ve čtyři hodiny odpoledne ve škole. Touhle dobou si ho většinou představoval s přáteli v kavárně nebo doma u nějakého seriálu.

Tázavě na něj kývl.

„Nechceš taky kafe?" zeptal se Sasha.

„Nejhorší kafe v Edinburghu."

Sasha se rozesmál a Charlie cítil, jak část napětí v jeho těle povoluje. Pak z kapsy kalhot vytáhl pár drobných. Postavili se vedle sebe, stroj hučel a kolem nich proudily davy studentů.

„Je v tom kofein? Je."

Charlie pochybovačně vytáhl obočí, ale nic neřekl. Sashovi to zřejmě nevadilo.

„Ať už je to cokoli," pokračoval, vzal si křehký plastový kelímek a usrkl. „probere mě to."

Rozešli se chodbou dál. Koridorem se rozléhaly desítky hlasů i kroků, smích a práskání dveří – hluk se Charliemu rozléhal v uších.

„Už je ti líp?" otočil se k němu Sasha.

Ta otázka ho zaskočila. Pomalu v sobě nacházel sílu zeptat se, co tu ještě dělá, bojoval s lepidlem, které mu slepilo rty k sobě; čím víc nad tou otázkou uvažoval, tím těžší bylo ji vyslovit. A přitom odpověď byla celou dobu přímo před ním.

„Charlie?"

Cítil, jak rudne, proto jen trhaně přikývl.

Nebylo zvykem, aby Sasha něco dělal s myšlenkou na druhé, zvlášť pak ve vztahu k Charlieho symptomům a potřebám. Možná však jen byl Charlie do té doby slepý a Sashově snaze dělat pro něj věci jednodušší křivdil.

„Potřeboval jsem do knihovny, tenhle týden odevzdávám jednu ekonomickou analýzu. A potkal jsem Oscara."

Charlie neodpověděl.

„Chceš jít ještě ven na cígo?"

Byli právě v polovině schodiště, když se k nim zespodu protlačila Seo Yoon. Měla na sobě hnědou pletenou vestu a krátkou černou sukni, na loktu jí visela kabelka se zlatou sponou a kabát s klopami a vlasy si zapletla do copu.

„Charlie!" zvolala. Charlie mávl. „Sasho," řekla s podstatně menším nadšením.

„Ahoj, Seo," opětoval jí podobným tónem Sasha. „Jdeš s náma ven."

Neznělo to jako otázka a Seo Yoon nezbylo než je následovat po schodech zase dolů. Sasha jim podržel vstupní dveře do dvora a netrpělivě poklepával nohou, zatímco si Seo Yoon oblékala kabát. Postavili se stranou do rohu k odpadkovému koši, Charlie si dřepnul na bobek a Seo Yoon nad ním roztáhla svůj velký průhledný deštník.

Sasha si zapálil a cigaretu podal Charliemu, když pro ni beze slova natáhl ruku.

„Seo?"

„Jsem Seo Yoon," opravila ho otráveně.

„Seo Yoon," zopakoval. „Cigaretu?"

„Ne, díky."

Chvíli tam jen existovali v tichosti, sledovali studenty proudící přes nádvoří, a naslouchali kapkám deště dopadajícím na deštník. Charlie natáhl ruku a soustředil se na studené kapky rozpíjející se mu v dlani. Zavřel oči. Cítil cigaretový dým a čerstvou vůni deště a měl pocit, jako by se poprvé v životě nadechl.

„A s tímhle přístupem chceš, aby s náma šla někdy ven," poznamenal tiše. Slova z něj vyšla bez většího přemýšlení a on se soustředil na ozvěnu vlastního hlasu v hlavě. Zněl mu povědomě a cize zároveň a stejně tak asi musel znít i Sashovi a Seo Yoon, protože trvalo několik momentů, než některý z nich odpověděl.

„Mám s váma jít pít?"

„Někdy, třeba," slyšel Sashu zamumlat. Odkašlal si. „Charlie ti dá vědět."

Charlie k nim vzhlédl a Sasha mu automaticky podal zbytek své cigarety. Dlouze potáhl a podržel kouř v plicích, když si všiml, jak se Seo Yoon zablýsklo v očích. Sashovi sahala asi do půli hrudi a Charlie se téměř zakuckal, když se nebezpečně ušklíbla. „Zničím tě, Ellisi."

„Tak jako jsi mě zničila v testu ze smluvního práva?"

Nafoukla tváře, ale pak k němu natáhla ruku. V Sashově tváři se mihlo překvapení, ale hned na to se široce usmál a její drobnou ruku s gelovými nehty stiskl. Charlie mohl jen hádat, že se ti dva snaží navzájem si rozdrtit klouby; ta představa ho pobavila, až málem přepadl, když se snažil zašlápnout doutnající cigaretu.

„No jo, proč jdu za tebou!" vzpomněla si Seo Yoon, když na poslední chvíli vyrovnal rovnováhu a s heknutím se postavil mezi ně. „Dneska odpadají trusty, četl jsi to?"

„Ne," zachraptěl. „To- vážně?"

„Higgsovi se něco stalo cestou na fakultu," vysvětlila Seo Yoon.

„Myslíš, že permanentně?" zeptal se Sasha se zájmem. Seo Yoon nad ním protočila oči.

Charlie je poslouchal na půl ucha. Už od včerejška si v hlavě pohrával s myšlenkou, že by na Higgsův seminář nepřišel – se zvláštním pocitem si uvědomil, že i Sasha ho párkrát ponoukal, aby šel domů právě před jeho poslední hodinou. Poté, co se před týdnem do čtyř hodin ráno snažil bezúspěšně pochopit koncept určitosti objektu, a Higgs následně vyvolal jeho jméno při cold call, se trusty staly jeho noční můrou. Představa, že by měl dnes odpoledne ještě dvě hodiny sedět v lavici a rozebírat staré precedenty o odkazování ovcí, měla možná větší podíl na jeho overstimulaci, než si myslel.

„Napadlo mě, jestli se mnou nechceš jít do kočičí kavárny, Charlie?" zeptala se Seo Yoon.

Překvapeně na ni pohlédl. Sám se sebou dnes nechtěl strávit už ani o minutu víc než bylo nutné, a ona tu před ním stála a nabízela mu svoje odpoledne. Odpoledne, které mohla věnovat tisíckrát zajímavějším a důležitějším věcem.

„Nemáš dneska práci?" zeptal se. Vyznělo to jinak, než zamýšlel, ale Seo Yoon se zřejmě rozhodla to přejít.

„Ne," zasmála se. „Je úterý."

„Seo Yoon," zamumlal. „fakt dneska nemám dobrej den."

„Neříkej. Proto tě zvu do kočičí kavárny. Jestli je to něco, co pro tebe v tuhle chvíli zní dobře."

Zhluboka se nadechl. „Je těžký..." Všechno. „...mluvit. Poslouchat."

„Nemusíme dělat nic z toho. Můžeme se v půlce cesty otočit. Můžeme přijít a zase odejít. Můžeš mě tam nechat nebo mě poslat pryč."

Nechápal samozřejmost, s jakou to pronesla. Snažil se v přeplněné hlavě najít další důvody, proč by ho nechtěla mít u sebe, proč by ho měla nechat být, proč by měl být sám. Proč si zasloužil být sám. Draly se na povrch a zastavit je dokázal jen silnější pocit. Stud.

Před Sashou se už dnes stihl znemožnit dost a měl v sobě ještě zbytek důstojnosti, aby Seo Yoon nezahltil všemi svými nejistotami a problémy.

„Dobře."

Jemně se na něj usmála. Pak se obrátila k Sashovi. „Chceš jít taky?" zeptala se nejistě. „Vsadím se, že si mě oblíbí víc koček než tebe."

Sasha se ušklíbl. „To určitě," řekl. „Nemůžu, jsem alergickej."

Na chvíli se všichni tři odmlčeli. Seo Yoon si porovnala kabelku, pak zaujatě naklonila hlavu do strany.

„Vy dneska ladíte?" zeptala se s pohledem upřeným na jejich boty.

Sasha nelhal o svých starých converskách. Roztřepené bílé tkaničky vyměnil za duhové, a pokud Charlie věděl, už druhý den se v nich procházel po chodbách školy. Zřejmě jen on je dokázal zkombinovat s kostkovanými formálními kalhotami s puky a bílou košilí a vypadat dobře. Předchozí večer navíc přemluvil Charlieho, aby se k němu přidal, a tak tu teď stál vedle něj v okopaných teniskách s duhovými tkaničkami a v růžových lacláčích a velikém světle modrém svetru vypadal jako cukrová vata.

„Závidíš?" zazubil se Sasha a přehodil ruku Charliemu kolem ramen. Charlie se napřímil, jak se v něm všechno nanovo stáhlo.

„Jo," vydechla Seo Yoon. „Příště mi dejte vědět, nalakuju si nehty."

„Fajn." Sasha dopil svůj kelímek hnědé břečky a natáhl se, aby ho mohl vyhodit do koše. Charlie od něj o krok ustoupil.

Prošli po štěrkové cestičce přes nádvoří až na ulici. Charlie nevnímal, jak se Seo Yoon a Sasha navzájem měří pohledem. Došli k přechodu, Sasha na ně mávl a s cigaretou mezi rty se rozešel na opačnou stranu.

Neuvědomil si, že dávno přestalo pršet, dokud Seo Yoon nestáhla deštník, který mu celou dobu držela nad hlavou. Mezi šedavými mraky vykouklo slunce a svítilo jim do očí, když procházeli přes Grassmarket Square. Charliemu připadalo, že se svět ve slabém světle barvil do zelena.

Zleva se mezi budovami s hospůdkami a obchody tyčil Edinburský hrad a zářil pod ocelovou oblohou. Seo Yoon je vedla dál po hlavní ulici vedoucí k některým budovám umělecké fakulty univerzity. Představoval si, jaké by bylo každý den vkročil do ateliéru s výhledem na zelený pahorek a šedivou masu shlížející na město, jaké by bylo nechat se pohltit vlastní kreativitou. Nepřemýšlet.

Došli ke kavárně s modrou omítkou a bílými dveřmi a okenicemi a oba nakoukli s širokými úsměvy přes sklo, než vešli skrze dvojité dveře dovnitř.

Seo Yoon se neujišťovala, zda je v pořádku, vlastně se ho od chvíle, kdy se se Sashou rozloučili u přechodu, neptala vůbec na nic, a on jí za to byl vděčný. Měl čas v klidu začít rozmotávat všechny uzly, které se mu přes den vytvořily v hlavě i v různých částech těla, a když se posadili mezi polštáře a deky na šedivou pohovku, každý s nápojem a zákuskem a obklopení kočkami, uvědomil si, o kolik lehčí si připadá. K Charliemu měl ještě daleko, ale naučil se být trpělivý a vděčný za každý krůček.

„Růžová ti vážně hrozně sluší, Charlie," řekla Seo Yoon.

„Díky. Zvlášť když je celá od chlupů," zamumlal k mourovatému klubíčku, které leželo na dece vedle něj. Nechávalo se drbat za ušima a spokojeně předlo a Charlie nechával ten pocit rezonovat celým svým tělem. Seo Yoonin úsměv, když ho pozorovala, mu připomněl rozpracovanou sukni. Doufal, že během hodin na ní udělá další kus práce, prsty však jako by měl v křeči. Přesto ukázal na svou plátěnou tašku a kývl, když ji Seo Yoon vzala do ruky a zašátrala dovnitř.

Rozzářily se jí oči. „Je nádherná, Charlie!" Opatrně přejela prsty přes řádky. „Je fakt skvělá."

„Co dýlka?"

Přiložila si ji k pasu a zamyšleně si zkousla ret. „Líbila by se mi nad kolena – takže ještě tak dvacet, třicet centimetrů? Asi? A chtěla bych, aby končila černou řadou."

Pokýval hlavou.

Dál seděli každý se svými myšlenkami a nechávali ticho pomalu přecházet v opatrnou konverzaci. Mluvili o kočkách, které je pozorovaly ze všech koutů kavárny, mluvili na kočky, které se odvážily k nim přijít blíž, a Seo Yoon postupně otevírala další a další témata, když viděla, že je Charlie uvolněnější.

Chvíli si tak povídali o projektech, které měl Charlie v plánu. Smáli se, když Seo Yoon podotkla, že šála, kterou měl právě rozpracovanou, by pasovala k jedné z postav jejího příběhu. Objednali si napůl ještě třetí kousek čokoládového dortu a Seo Yoon pak téměř hodinu trpělivě sledovala, jak Charlie pracuje na její sukni, a vyslechla si jeho úvahy o tom, jak příště uplést žebrování v pase sukně. Fotila přitom kočky kolem nich i Charlieho a ukazovala mu nejroztomilejší snímky.

„Mimochodem, moje spolubydlící se stěhuje pryč. Zřejmě našla byt s přítelem." Charlie se ušklíbl a ona ho napodobila. „Jo, tak nějak. Ale! Ještě pořád můžeš jít bydlet ke mně."

„Na dívčí kolej."

„Propašovala bych tě," pokrčila rameny Seo Yoon. Oba se zasmáli. „Chci říct, že jsme mohli bydlet spolu."

„V týhle ekonomice?"

„No jo, já vím," rozesmála. „Až jednou budeme vydělávat velký peníze, nastěhujeme se k sobě. Pokud teda do tý doby nepotkám holku svých snů a nezbavím se tě."

Charlie se ušklíbl. „Dík."

Seo Yoon si ho pobaveně prohlédla, ale pak si povzdechla. „Viděla jsem trh s byty v Edinburghu. Je to příšerný."

„Fredda má pokoj," vzpomněl si náhle Charlie. „Fredda – moje kamarádka. Bydlí v domě..." Myšlenky si jeho mozkem stále razily cestu postupně a bylo těžké je vtělit do vět. Nadechl se a dlaň zabořil do kožíšku nejbližší kočky. Spokojeně zaklonila hlavu a začala příst. „Fredda je moje kamarádka ze sociálních studií. Bydlí v domě kousek od nás, má ještě dva spolubydlící. Ale pokoj v přízemí se jim uvolnil."

Seo Yoon sklonila hlavu. Upřela pohled na dlaně složené v klíně. „Díky, že sis na mě vzpomněl, Charlie. Ale nemůžu... Ještě zůstanu na koleji, aspoň tenhle rok. U správkyně už jsme s Ashley vyplnily formulář s žádostí o změnu spolubydlící. Nebudu tam sama."

Charlie kývl. „Nechtěl jsem- Jen jsem slíbil-"

„Já vím. A jsem ti vážně vděčná." 

Usmála se na něj. Dostala od obsluhy povolení dát jedné bílé kočičce pamlsek a užívala si, že ji teď může hladit. 

„Co to vůbec mělo znamenat? Dneska se Sashou," zeptala se náhle.

Tázavě na ni pohlédl.

„Stejný tkaničky? Mám s váma jít pít?" připomněla mu.

Pokrčil rameny. „Zas tolik bych tomu nevěřil."

Seo Yoon mlčela a dál drbala bílou kočku. Charlie si s ní vyměnil pohled. „Nic jsem neřekla," zasmála se. „Takže jestli se náhodou zeptá, mám na to kývnout? Nebo jak to teď je?"

Charlie si povzdechl. Tenisky nechal ležet pod stolem a přitáhl si kolena k sobě. „Asi jo. Nedávno... měl blbou zkušenost."

Seo Yoon si ho pobaveně prohlédla, pak se zeptala: „Chceš, aby tě pozval, nebo chceš, abys ho mohl odmítnout?"

„Obojí?" řekl nejistě. „Sasha... Nejde ho mít jenom pro sebe."

Vybavoval si noci plné smíchu, blikajících světel. Noci plné Sashy. Protože přesně takové večírky se Sashou Ellisem byly – plné lidí, kteří k němu vzhlíželi a doufali, že zaujmou jeho pozornost. Trvalo mu dlouho zjistit, že nemusí být součástí davu. Jakmile přestal zkoumat, co přesně od Sashy očekává a co Sasha očekává od něj, bylo vlastně docela snadné si ho udržet nablízku. Nakonec nevěděl, který z nich vyhledává toho druhého častěji.

To však Seo Yoon neřekl. Neřekl jí spoustu dalších věcí, protože věděl, že by je vykládala po svém a snažila se mu objasnit nějaké tajné signály, které přehlédnul.

Pravdou ovšem bylo, že mu nešlo o nic vážného, ne v tom smyslu, ve kterém to chápala ona.

Aniž by chtěl, musel si vzpomenout na střední. Třicet dalších lidí, kteří znali jeho, jeho sestru, jeho mámu. Jeho tátu. Třicet lidí, které potkával o prázdninách ve městě. Třicet lidí, kterým si mohl stěžovat na úlohu z matiky a od kterých nejspíš mohl opsat úkol z angličtiny, kdyby se zeptal. V tu dobu bylo naprosto logické, že mezi nimi našel své přátele, zpětně však došel k bolestivému uvědomění, že kromě střední školy neměli téměř nic společného.

Třicet lidí, kterým už si nemohl postěžovat, že nerozumí koncepci fondů, že nestíhá napsat esej o obchodních korporacích, že v bistru kousek od fakulty mají tu nejhnusnější tomatovou polévku. Když potkal jiného spolužáka z ročníku na přestupu na edinburském Waverly, sdíleli pár nových zkušeností, později však zřejmě ani jeden z nich neměl potřebu si dál psát a ptát se, jak se druhému vede. Přitom ještě před pár lety spolu chodili do kina nebo do hospody. Vždyť i v prvních týdnech, kdy potkal na fakultě Seo Yoon, spolu mluvili jen o přednáškách a špinavém nádobí ve společných kuchyňkách na kolejích.

Samozřejmě za to nemohla jen změna prostřední a odlišné studijní obory. Charlie už se naučil rozlišovat svůj život před a svůj život po. Pamatoval si, jak se připravovali na přesun do Londýna, a nakonec se všemi kufry a krabicemi skončili v podkroví babiččina domu na velšském venkově. Některé události dokázaly vmžiku změnit všechno a Charlie dodnes zjišťoval, kam až tátův odchod v jeho životě sahá. Někdy vnímal Charlieho před jako kamaráda, který se odstěhoval na opačnou stranu zeměkoule, ne jen pár set kilometrů na jih, a se kterým se už nevídá. A bylo dost dobře možné, že ho tak vnímali i někteří spolužáci a přátelé.

Napadlo ho, jestli i v budoucnu bude uvažovat o svém já před a o svém já po. Před univerzitou, po univerzitě.

Nakonec důvodem, proč se vůbec přihlásil do studijního programu v pět hodin vzdáleném Edinburghu, bylo právě to, že chtěl poznat sám sebe. Chtěl toho o sobě tolik zjistit, najít své místo, své poslání. O tom nakonec vysoká měla být, nebo ne?

Brzy pochopil, že člověk nemůže být sám. Že právě přátelství jsou jednou z cest, jak se v tom všem vyznat a nezbláznit se. Vztahy, na kterých záleželo, spojení s lidmi, na které se kdykoli mohl obrátit s největší hloupostí nebo seriózní krizí. Už nechtěl, aby jediným pojítkem mezi ním a jeho přáteli byla škola. Vlastně nechtěl, aby žádným pojítkem v jeho životě byla škola.

Brzy také zjistil, jak těžké je se v lidech vyznat a jak odlišné jsou jeho představy o přátelství. Jen chtěl mít někoho aspoň na chvíli pro sebe. Znát vzájemně všechna svá tajemství jako vlastní rozevřenou dlaň, mluvit vlastním jazykem, který dokázal vyjádřit nejhlubší emoci.

„Charlie?"

Vzhlédl k Seo Yoon. Bílá kočka si k ní vlezla na klín a snažila se jí olíznout bradu. Ona se však dívala na něj.

„Jsem vážně ráda, že jsme tu spolu. V kavárně, v Edinburghu, v životě."

Charlie se pousmál. Napadlo ho, jestli se jen slepě nehoní za svou perfektní představou. Jestli tím Seo Yoon i Sashovi nebo Freddě nekřivdí. Úsměv, který mu vrátila, byl však upřímný.

„Já taky, Seo Yoon. Jsem rád, že jsem tě mohl poznat zrovna tady a teď."

Přemýšlel, jestli nečeká, že ji obejme. Jestli by ji neměl obejmout, jestli by neměl chtít ji obejmout. Pak ale Seo Yoon vzala bílou kočku do náručí, nechala Charlieho, aby zvířátko podrbal pod bradou, a on jí věnoval úsměv, který by vydal za sto objetí.