((cw: návštěva veterinární ambulance))

Pokoj osvětlovalo jen bledě modré světlo Charlieho notebooku. U stolu seděl už od večera a k dopsání eseje mu zbývalo jen posledních několik odstavců. S formátováním se hodlal obtěžovat až jindy, protože si nepamatoval požadavky vyučujícího a psát Seo Yoon v půl druhé ráno nechtěl. Nejspíš by to bylo zbytečné.

Půl druhé ráno.

Překvapeně zamrkal na hodiny v rohu obrazovky a polohlasem zaklel. Zhluboka se nadechl a promnul si obličej. Kolem desáté si nasadil sluchátka, aby ho nerozptylovalo hučení pračky, kterou zapnul, a která nejspíš po bezmála čtyřech hodinách doprala. Pípat ji samozřejmě neslyšel. Za očima cítil náznak migrény a někde uprostřed hrudníku se mu svíjelo něco, čemu se naučil říkat neklid. Nahromaděná frustrace vyplývající z dlouhých hodin strávených v hlubokém soustředění. Zmatení a apatie vůči všem ostatním potřebám a vjemům, které ho náhle zasáhly jako blesk. Žaludek se mu bolestivě stahoval hladem, v ústech měl sucho a došlo mu, že nutně potřebuje čůrat.

Zapátral do paměti a donutil se vybavit si argumenty, které chtěl vyzdvihnout v závěru. Prsty položil zpátky na klávesnici a s vynaložením posledních zbytků soustředění vyťukal posledních tři sta slov. Ještě naposledy očima prolétl odborný článek, který před lety publikoval jeden z jeho profesorů, vložil správnou referenci a opravil po sobě překlepy. Závěrečná věta se mu příliš nelíbila, ale věděl, že s ničím lepším teď nepřijde. Tajně spoléhal, že až dá zítra ve škole Seo Yoon svou esej přečíst, bude mít připravený přesně ten obrat, který momentálně sám nedokázal vymyslet.

Zkontroloval, že dokument uložil, stáhl si sluchátka a notebook zaklapnul. Ponořil se do tmy.

Hučelo mu v hlavě a před očima mu pableskovaly mžitky, když se zvedl z tvrdé židle. Poslepu vyšel na chodbu a rozsvítil si až v koupelně. Umyl si ruce a rudýma očima na sebe zamžoural v zrcadle. Uši měl otlačené a červené od sluchátek a ve svém soustředění si zřejmě rozkousl spodní ret. Hltavě se napil studené vody přímo z kohoutku a mokrýma rukama si pročísl zpocené vlasy.

Vykročil zpátky na chodbu, aniž by za sebou zhasínal, a v tlumeném světle linoucím se z koupelny pak v kuchyni postavil vodu na čaj. Nerovná podlahová prkna pod jeho nohama skřípala a praskala. Z mísy na lince popadl něco, co v přítmí vypadalo jako jablko, jakmile se do něj však zakousl, zjistil, že jde o tvrdou hrušku. Musela ji tam nechat Seo Yoon, když u nich o víkendu přespávala.

Konvice začala pískat a on si zalil sáček černého čaje. Cukr došel už před dvěma týdny, proto po pár minutách sáček vyhodil a do hrnku přilil zbytek Sashova dva dny prošlého mléka. Zády se opřel o linku a nepřítomně přežvykoval hrušku.

Hádal, že každou chvíli se z města vrátí Sasha, a z nějakého důvodu měl nutkání na něj počkat. V ledničce našel jogurt, ze skříňky vytáhl balení máslových sušenek a se svou noční svačinou se posadil na stoličku ke stolu. Natáhl se pro kličku, aby otevřel okno, a chvíli přemýšlel, jestli si nezapálit, hrudníkem mu však do zbytku těla dál proudila energie, stáčela se v něm ve spirálách, a v takovém stavu by mu cigareta pomohla maximálně k úzkostné atace.

Z ulice pod oknem k němu doléhalo šumění větru v korunách stromů v protějším parku a vrčení motorů na hlavní třídě. Vzduch byl chladný a na Charlieho horký obličej působil jako studená sprcha po dlouhém letním dni. Zhluboka se nadechoval, máčel si do čaje sušenky a soustředil se na každý svůj pohyb a pocit.

Nebyl dostatečně unavený, aby si šel lehnout. Myšlenkami stále spočíval na poslední větě své práce, jako špatný refrén mu dokola proplouvala hlavou, ale cítil se jako přejetý, zmáčknutý, jako by z něj někdo vyždímal všechnu mentální energii, a on nepředpokládal, že by byl v takovém stavu schopen přijít na lepší alternativu.

Máslové sušenky ho brzy omrzely, způsob, jakým se mu lepily na zuby a dásně, a několik minut jen mezi dlaněmi svíral teplý hrneček a pozoroval dýhy a suky v desce stolu. Při pohledu na žluté světlo proudící z koupelny si náhle vzpomněl na dopranou pračku a s povzdechem se zvedl.

Prádlo bylo zmuchlané a v hlavě mu tupě pulzovalo, když trička a tepláky vytřepával. Světle žlutý koš postavil na kuchyňskou linku a od stropu stáhl tyč, aby na ni mohl oblečení pověsit, když v zámku zachrastily klíče.

Charlie přes tyč přehodil pruhovanou ponožku, kterou měl v ruce, a vykoukl na chodbu.

Sasha se usmál svým vítězným úsměvem, když si se značnou námahou sundal své kožené šněrovací boty a vzhlédl k němu. Vysoukal se ze svého chlupatého kabátu a pověsil ho na háček, v zrcadle si pak porovnal pěšinku ve vlasech.

„Jak ses měl?" zeptal se Charlie a uvědomil si, jak moc si po těch několika dlouhých hodinách potřebuje s někým popovídat.

Sasha pokrčil rameny. „Normálně. Přišel tam nějakej debílek z ekonomky, ale naštěstí odešel ještě před jedenáctou, jinak bych to tam s ním nevydržel."

„Nebyl jsi to náhodou ty?" nadhodil Charlie a Sasha vyprskl smíchy.

„Jdi do prdele, Charlie," ušklíbl se pobaveně a protáhl se kolem něj ke dřezu, kde si natočil sklenici vody. „Z hospody nás vyhodili ve dvanáct a šli jsme ještě do klubu kousek od St Andrew Square, ale byla tam hrozná nuda a měli příšerně drahý drinky."

„Kdo tam nakonec byl?"

„Holky z druhýho patra, pamatuješ si je z kolejí? To je jedno. Pár lidí z legislativy a ten kluk, co tenkrát na přednášce tvrdil, že některý zdravotní zákroky by neměla hradit NHS," protáhl Sasha a věnoval Charliemu významný pohled. Dopil zbytek vody ze sklenice, postavil ji do dřezu a chvíli sledoval, jak Charlie věší prádlo. „Vlastně nechápu, proč jsem tam šel."

Charlie se na něj pobaveně podíval. „Já jsem ti to říkal."

„Já vím," zaúpěl Sasha.

Pomohl Charliemu vytáhnout tyč zpátky ke stropu. Trička se ve vzduchu zatřepotala a jedna ponožka spadla na zem. Charlie ji v koupelně přehodil přes topení a vzal si z kelímku na umyvadle zubní kartáček. Sasha vytáhl ze skříňky odličovací tamponky a chvíli vedle sebe jen v tichosti stáli a vyměňovali si pohledy v odrazu zrcadla.

„Dopsal jsi to," zkonstatoval potom Sasha.

„Jo."

„Je to poznat. Vypadáš úplně mrtvě. Musíš přestat psát eseje na jeden zátah na poslední chvíli."

Charlie vyplivl do umyvadla pastu. Vypláchl kartáček a otřel si obličej do ručníku. Ignoroval Sashův pohled, kterým ho sledoval, když si svlékal ponožky a házel je do koše na prádlo.

„Už nad tím nepřemýšlej, zítra to po tobě přečtu."

„Díky."

„Chceš se ještě nějak odreagovat?"

Charlie se posadil na okraj vany a s povzdechem schoval hlavu do dlaní. „Asi už dneska nezvládnu další vjemy."

Sasha přikývl. Vyhodil použité tamponky do koše a opřel se zády o umyvadlo.

„Můžeš se se mnou dívat na poslední epizodu Love Islandu," navrhl.

Charlie se uchechtl. „O víc mozkových buněk už asi stejně přijít nemůžu."

Sasha se na něj zazubil. „Fajn. Jenom ze sebe stáhnu tyhle příšerný kalhoty." Ukázal na tmavé kožené kalhoty. „A možná usnu, promiň. Pil jsem víc než jsem měl v plánu a docela to cítím."

„Chceš se dívat u sebe?"

„Ne, klidně můžeme být u tebe, jestli mě pak necháš na gauči."

Charlie z pohovky odklidil roztahaná klubka vlny a poházené papíry a učebnice z knihovny vyrovnal na hromádku na stůl. Převlékl se do pyžama a přes ramena si přehodil deku. Sasha nijak nekomentoval jeho rozhodnutí sedět na zemi ani to, že málem dosedl na jehlice, které trčely mezi polštáři. Postavil na volný roh stolu svůj notebook, nabídl Charliemu rozevřené balení marshmallows a přitáhl si do klína chlupatý polštář.

Bylo něco nepopsatelně přirozeného na tom sedět ve dvě ráno na zemi v tmavém bytě se studenýma nohama a prsty lepivými od cukru a sledovat hloupé hádky mezi účastníky reality show. Slyšet za sebou Sashovo posměšné odfrknutí, kdykoli některý z účastníků lhal na kameru.

„Seo Yoon se mě ptala, jestli se mi líbíš," řekl Charlie ve chvíli, kdo vily vstoupila nová bombshell.

„A co jsi jí řekl?"

Charlie se na Sashu ohlédl s výmluvným úšklebkem ve tváři a ten se uchechtnul.

„Takže jsi jí řekl, že jsi aro?"

„Ne specificky, ale v podstatě jo," řekl Charlie. Sklopil hlavu ke svým propleteným prstům, a pak se znovu otočil na Sashu sedícího nad ním na gauči. „Nikdy jsi neměl pochybnosti, jestli jsi gay?"

Sasha pokrčil rameny. „Ani ne. Ale cítit něco jinak a necítit něco vůbec je... chci říct, že chápu, že je to matoucí."

„Mám pocit, že to musím dostat na nějakým oficiálním papíře s razítkem," řekl s hořkým uchechtnutím Charlie. „Vím, že jsem aro. A cítím se v tom označení bezpečně. Ale stejně mám někdy pocit, že nejsem dostatečně aro. Že část je jenom moje ADHD a moje trauma a moje-"

„Tvoje," zopakoval rozhodně Sasha. „I kdyby některý z tvých pocitů vyplývaly z toho, že tvůj mozek funguje jinak a že bereš prášky, pořád jsi to ty. A nijak to neubírá z tvojí aromantický identity a naopak. To, že jsi aro, nijak nezmenšuje tvoje ostatní příznaky." Když Charlie nijak nezareagoval, Sasha pokračoval: „Ty si to možná nemyslíš, ale jsi pro mě člověk, kterej sám sebe zná skrz na skrz. Vždyť jsi požádal svojí psychiatričku o test na autismus ještě dřív, než ti ho navrhla sama."

„Dobře, ale na tom testu jsem ještě nebyl, zatím mi ani nepotvrdili žádost."

„A vážně čekáš na ten papír, aby sis ho vystavil doma, nebo už dávno umíš poznat svoje příznaky a dokážeš s nima nějak pracovat?" připomněl mu Sasha. „Já chápu, že je pro tebe ta diagnóza důležitá a nesnažím se to zpochybňovat. Jenom si myslím, že by sis měl víc důvěřovat. Ty žiješ ve svojí hlavě a ve svým těle a v devíti případech z deseti víš nejlíp, co se s tebou děje a co potřebuješ."

Charlie se zhluboka nadechl. Posadil se vedle Sashy na gauč, přitáhl si kolena k hrudi a opřel se o ně bradou. „Asi jo. Ale tolik let mi lidi říkali, že něco není tak hrozný, jak to popisuju, nebo že něco je úplně normální, i když není, že prostě nevím, nakolik si věci ve svojí hlavě přikresluju."

„Já vím, ale kdo měl nakonec pravdu?" řekl Sasha a povzbudivě se na Charlieho usmál. „A jestli fakt potřebuješ něčí názor, tak myslím, že zrovna mně můžeš věřit."

Charlie pomalu přikývl. Přitáhl si deku blíž ke krku a podíval se na Sashu. Tmavé vlasy se mu kroutily kolem obličeje a ve světle obrazovky notebooku jeho bledá tvář barevně zářila.

„Díky, Sasho," řekl tiše. „Mám tě vážně rád a jsem za tebe vděčnej."

Sasha se na něj usmál svým vítězným úsměvem. „Taky tě mám rád. Můžu se tě dotknout?"

Charlie přikývl a rozesmál se, když si ho Sasha přitáhl, aby mu mohl vtisknout pusu na spánek.

„Nevěděl jsem, že máš o svojí identitě pochyby. Myslel jsem, že jsi to jen skrýval před Seo Yoon, protože ses bál její reakce."

„Já taky," řekl Charlie rezignovaně a položil si hlavu na opěrku gauče. „Navíc byla Seo Yoon vážně skvělá."

Sasha se uchechtl. „Říkal jsem ti to."

„Já vím. A není vůbec fér, že ty jsi jí věřil a já ne."

„Mám ji rád, nevím, proč si oba myslíte, že ne."

„Protože ses na ni v prváku hrozně povyšoval," připomněl mu Charlie.

„Dobře, ale já se v prváku povyšoval na všechny," podotkl Sasha suše.

„Nejen v prváku."

Sasha se rozhodl jeho poznámku ignorovat. „A omluvil jsem se jí."

„Já vím, měla z toho radost."

Zbytek epizody dokoukali pod jednou dekou. Když Sasha viděl, jak si Charlie proplétá prsty, podal mu ze stolu duhovou pop it destičku. Rozdělili si poslední marshmallow a Sasha čas od času Charliemu vysvětlil nějaké drama z minulých epizod, které neviděl, aby se chytal.

„Upřímně bych se radši díval na tvoje komentáře, než na celý epizody," řekl mu Charlie, když se kolem třetí loučili na chodbě.

Sasha se ušklíbl, a pak se zíváním a zvednutou rukou zmizel za dveřmi svého pokoje. Charlie došel do koupelny a ještě si v kuchyni napustil vodu, než se vrátil k sobě, aby si šel lehnout. Připadal si lehčí. Přestože proud myšlenek v hlavě nikdy nedokázal vypnout, bzučení ustalo a jeho vnitřní hlas se zdál mnohem klidnější a shovívavější vůči všemu, co udělal i neudělal.

Na psacím stole pod ležením našel zapomenutý mobil se spoustou upozornění. Ignoroval několik hromadných emailů a notifikací ze sociálních sítí, zareagoval na Seo Yooniny pět hodin staré zprávy a chystal se vylézt nahoru do postele, když se telefon rozsvítil příchozí zprávou.

Kalle: Jsi ještě vzhůru, Charlie?

Kalle: A máš řidičák?

Charlie: Jsem a mám.

Kalle: Můžu ti zavolat?

Než stihl vůbec Charlie rozepsat odpověď, mobil se mu v ruce rozvibroval.

„Kalle?"

„Ahoj, Charlie, moc se omlouvám," ozval se Kallův hlas.

Charlie už se naučil rozuměl jeho mumlání, kdy sotva pohyboval rty, jako by jeho slova vlastně nestála za vyslechnutí; teď však zněl jeho hlas nezvykle roboticky a napjatě.

„Děje se něco?"

„Jo, totiž... Nevěděl jsem, komu se takhle v noci ozvat, a pamatoval jsem si, že jsi říkal, že chodíš spát pozdě," začal Kalle nervózně. „Slíbil jsem ti, že ti dám vědět, když budu něco potřebovat, vzpomínáš?" Na pár vteřin se odmlčel a Charlie přemýšlel, co říct, když znovu začal: „Brunovi je zle. Nevím, co se děje, od rána nejí a je hrozně apatickej a nemůžu najít klávesu M na svojí klávesnici a bojím se, že ji rozkousal a má obstrukci trávicího traktu."

S každým dalším slovem byl jeho hlas naléhavější a úzkostnější a mluvil stále rychleji, až měl Charlie problém pochopit, co se mu vlastně Kalle snaží říct.

„Ambulance je přes půlku města a já nevím, jestli tam dokážu dojet sám. A... Asi potřebuju, aby tam někdo jel se mnou."

„Dobře," řekl bez váhání Charlie. Mobil stiskl mezi ucho a rameno a začal se převlékat do kalhot a hledat tašku, ve které měl peněženku. „Dobře, samozřejmě. Pojedu s tebou. Jenom se obleču. Kde jsi teď?"

„Před tvým bytem."

Charlie zamrkal. „Dobře," vykoktal. „Dej mi dvě minuty, hned jsem dole. Mám s tebou zůstat na telefonu?"

„Ne, to je v pohodě. Děkuju, Charlie." A hovor ukončil.

Charlie ještě moment nebo dva zíral na mobil, než k němu plně došlo uvědomění, že Kalle čeká pod jeho okny a potřebuje jeho pomoc. Nedovolil si přemýšlet nad tím, že Kalle nejspíš dojel před jeho byt a teprve potom mu zavolal. Vsadil všechny své možnosti na to, že bude Charlie vzhůru. Nebo mu žádné nezbyly.

Zapnul si poklopec, z háčku na dveřích popadl batikovanou mikinu a do kapsy strčil peněženku, mobil a klíče od bytu. Pak náhle ze stolku popadl růžový kamínek od Enid, pevně ho sevřel v dlani a uložil bezpečně do kapsy. Vklouzl do tenisek a po cestě ze schodů zápasil se skřípnutým jazykem, div se ve tmě nepřerazil. Poslepu nahmatal kliku vchodových dveří a vyběhl na ulici.

Kallova modrého auta si všiml okamžitě – stropní světlo bylo rozsvícené a motor běžel. Kalle seděl za volantem a skláněl se k přepravce na sedadle spolujezdce. Charlie se sklonil k okýnku a jemně zaťukal a Kalle okamžitě vystoupil na chodník. Ve světle lamp a přes černou kapuci mikiny mu Charlie pořádně neviděl do tváře a kdyby ho neznal tak dobře, nejspíš by z jeho monotónního, instruktážního hlasu ani nepoznal, jak je rozrušený.

„Moc se omlouvám, Charlie," opakoval. Rukou si vjel pod kapuci a podrbal se za uchem. „Myslíš, že bys mohl řídit? Navigoval bych tě. Bruno se v autě hodně bojí a já... chci být u něj."

„To je jasný," vyhrkl.

Posadil se za volant, byl studený a Charlie na dotek cítil, jako by byl pokrytý jakýmsi filmem. Připoutal se a zkontroloval zrcátka. Nebyl o moc vyšší než Kalle a jeho sedačka tak byla nastavená téměř přesně. Pohlédl na přepravku, kterou si Kalle postavil do klína. Bruno uvnitř ani nedutal a Kalle k němu skrze kovovou mřížku provlékal prsty. V tom šeru si Charlie nemohl být jistý, ale zdálo se mu, že se Kallovi třesou ruce. Všechno uvnitř něj se stáhlo úzkostí.

Šlápl na spojku, zařadil a rozjel se ulicí. Pedály Kallova auta byly pod jeho podrážkami úplně jiné než ty, na které byl zvyklý z mámina auta. Brzda byla mnohem tužší a na první křižovatce mu auto kikslo, když při rozjezdu pustil spojku moc rychle.

Na silnicích bylo pusto a nemusel se tak příliš stresovat, když mu Kalle na několika místech sdělil instrukce na poslední chvíli a on přejížděl mezi pruhy přes plné čáry. Nedařilo se mu nahodit levý blinkr, ale při pohledu na Kalla, který se snažil šeptem uklidnit pískajícího a vyděšeného Bruna, se ho nechtěl ptát. Až v polovině cesty pochopil, že musí s páčkou zakvedlat, aby zůstala na místě.

Nevěděl, jak dlouho takhle jeli – Brunovo pískání mu trhalo uši a Kallův hlas přešel v šepot, až nakonec směr ukazoval pouze mávnutím ruky. Charlie dávno přestal sledovat okolní budovy, aby se zorientoval. Soustředil se pouze na silnici před sebou, vybledlá značení a problikávající světla semaforů.

Nepovažoval se za špatného řidiče. Ale automobil si vyžadoval veškeré jeho soustředění a provoz s sebou přinášel spoustu neznámých, na které musel bezprostředně reagovat, vjemů, kterými se nesměl nechat rozptýlit. Když Kalle konečně ukázal na zářící okna kliniky na konci ulice a on zastavil, uvědomil si, že nejspíš celou cestu strávil v jakémsi krizovém nastavení, které mu nedovolilo odpoutat pozornost k čemukoli jinému.

„Běž, já na tebe počkám," řekl Kallovi, který okamžitě vystoupil.

Kalle na Charlieho ještě jednou pohlédl, jako by chtěl něco namítnout, ale nakonec jen kývl. Zabouchl dveře a s Brunovou přepravkou zašel do dveří kliniky.

Charlie vypnul motor a auto se ponořilo do ticha. Trhaně vydechl. Zastrčil ruce do kapsy mikiny a chvíli si pohrával se svazkem klíčů, pak zalitoval, že ho ve spěchu nenapadlo vzít si s sebou z kapsy bundy krabičku cigaret. Nebo rovnou celou bundu. Noc byla štiplavě ledová a Kallovi nefungovalo topení a Charlie si uvědomil, že má úplně studené ruce.

Zůstal v autě sedět ještě asi deset minut, dokud mu od úst nestoupala pára, pak vystoupil a s Kallovými klíčky bezpečně v kapse vešel do čekárny veterinární ambulance.

Pevně stiskl čelisti k sobě, když se mu do očí jako šípy zapíchly ostré, bledě modré žárovky. Místnost byla bílá a sterilní. Cítil slabý zápach dezinfekce. Odněkud z konce chodby sem doléhalo praskání nějaké nonstop rádiové stanice a Charlie se posadil na tvrdou zelenou sedačku pod plakátem vyzývajícím majitele k očkování svých miláčků. Natáhl si kapuci, objal si pažemi břicho a nervózně poklepával nohou.

Místnost se s ním točila, rychle mu nastupovala bolest hlavy a nepomohlo ani to, že zavřel oči a schoval si obličej do dlaní. Čím déle tam seděl, tím víc se mu do mozku provrtávalo sotva slyšitelné bzučení zářivek a automatu na vodu, až se nakonec prudce zvedl a vyšel zpátky ven na chodník.

Opřel se zády o šedivou omítku kliniky a mezi prsty žmoulal hladký růžový krystal, který mu dala Enid. Pocit, že se mu do kůže zabodávají tisíce jehliček, pomalu ustával, jak trpělivě vdechoval studený vzduch a soustředil se na plevel razící si cestu mezi spárami v asfaltu.

Přemýšlel, jestli se vrátit do auta, v přihrádce pod palubní deskou by možná našel cigarety, když ze dveří kliniky vyšel Kalle a zmateně se rozhlédl.

„Jsem tady, Kalle," řekl Charlie. Chlapec se k němu otočil s neurčitým výrazem ve tváři. „Jak... Už něco... Ví, co mu je?"

„Doktorka mu prohmatala břicho a řekla, že tam nic necítí," řekl Kalle a postavil se vedle něj. „Berou ho na rentgen."

Charlie přikývl. Několik dlouhých minut ani jeden z nich nic neříkal. Ulicí projelo auto s hlasitým rádiem a oni naslouchali ozvěně techna, dokud se nevytratila mezi domy. Potom se Kalle otřásl.

„Nechceš jít dovnitř? Je tu hrozná zima."

Charlie polkl. „Ne, já... radši zůstanu tady."

Kalle se skloněnou hlavou přikývl. Z kapsy kalhot vytáhl krabičku s posledními dvěma cigaretami a jednu Charliemu nabídl. Podržel mu oheň a pak si sám zapálil. Roztřeseně vydechl kouř.

„Jsi v pořádku?" zeptal se opatrně Charlie.

Opět jen přikývl.

Nemluvili. Charlie převaloval slova na jazyku, žádné z nich však nedokázalo vyjádřit víc než to, že teď stál vedle Kalla, slyšel, jak s každým potáhnutím praská tabák v jeho cigaretě, a sledoval křivku jeho shrbených ramen. Dlouho pozorovali tmavé obrysy nízkých budov kolem nich, černočerné stíny a pruhy světla na chodnících. Pak Kalle zašlápl svou cigaretu, se rty staženými do úzké linky se podíval na Charlieho, a nakonec beze slova zmizel zpátky v čekárně.

Charlie naposledy potáhl a chvíli pozoroval, jak papír dohořívá až k filtru. Dým stoupal ve stříbrných spirálách výš a výš a rozplýval se v temném nočním vzduchu.

Čas se vlekl a běžel neúprosně rychle a kolem čtvrté hodiny začal Charlie konečně pociťovat únavu. Víčka mu ztěžkla a on sledoval, jak se mu pomalu vybíjí posledních deset procent baterie v mobilu, zatímco procházel sociální sítě. Dočetl poslední kapitolu Seo Yoonina příběhu na AO3, a když už skoro necítil prsty a červená dioda na spodní straně mobilu zběsile problikávala, dveře se znovu otevřely.

Kalle svíral pevně v ruce Brunovu přepravku a mezi mřížemi se zaleskly dvě černá očka. Charlie se ke zvířátku sklonil a nechal si očichat prst. Bruno tiše zakvíkal a chytil se packami mříže.

„Pojedeme domů," řekl Kalle. Zněl unaveně, ale konečně jako on, když polykal písmena a jedno jeho slovo plynule přecházelo v druhé. Charlie si stáhl kapuci, aby ho lépe slyšel, a odemkl auto.

Kalle dosedl na místo spolujezdce a Charlie otočil klíčkem v zapalování. Pohlédl na Kalla, možná čekal, že ještě něco řekne, ale když dál mlčel, rozjel se pryč.

„Je v pořádku," začal Kalle, když se vymotali z labyrintu jednosměrek a úzkých uliček. „Na rentgenu nic neviděli a doktorka mu dokonce dala nějakou masovou paštičku, kterou snědl. Buď měl prostě špatnou náladu nebo simuloval pro pozornost." Na tváři se mu poprvé za ten večer objevil náznak úsměvu. „Ty jsi potvora, Bruno. Potvora!" zopakoval láskyplně a Charlie se pousmál.

„Jsem rád, že to dobře dopadlo."

„Já taky," vydechl Kalle a opřel se hlavou o podhlavník. „Díky, že jsi jel se mnou, Charlie."

„Jsem rád, že ses mi ozval a že jsem mohl jet s tebou a pomoct," řekl Charlie a kmitl pohledem ke Kallovi, který zíral z okýnka na míhající se světla. „Vážím si toho, že jsi mi věřil v takhle těžký situaci."

Kalle mu věnoval malý úsměv. „Doufám, že jsem tě nevzbudil."

Charlie se zasmál. „Ne, ještě jsem psal esej a pral pračku. A i kdybys mě vzbudil, jel bych s tebou."

Kalle nepatrně přikývl.

Charlie přemýšlel, jestli by se mu měl omluvit za to, že nečekal v čekárně s ním, když Kalle zničehonic opět promluvil.

„Když jsem byl malej, měl jsem krysu, Šišku," řekl. Charlie se k němu otočil.

„Šišku?"

„Šiška jako Myšiška," vysvětlil Kalle s pobaveným úsměvem a kmitl k Charliemu pohledem. „Bylo mi sedm, dobře?"

„Já myslel Šiška jako myška šiška."

Kalle se potichu rozesmál. „Ne, ale taky by to šlo," řekl, a pak si podepřel loket o okýnko. Na moment se odmlčel, přemýšlel, jestli pokračovat, nakonec však zakroutil hlavou. „Vlastně nevím, proč ti to říkám."

Bruno ze své přepravky zapískal a Kalle se k němu sklonil. Zašeptal něco, čemu Charlie nerozuměl, a pak se znovu zadíval z okna.

Přestože byl na cestě zpátky Charlie mnohem jistější, chvíli se točili na kruhovém objezdu, než trefil správný pruh pro jejich výjezd. Teď, když z nich obou opadly nejistota a strach a i Bruno byl tišší, uvědomil si, jak moc ho noční město zklidňuje. Stále zadržoval dech při každém rozjezdu na křižovatce, ale s rukama na volantu a světem před sebou se náhle cítil volný, volnější než v kteroukoli denní dobu.

Rozjel se po dvouproudé silnici a zařadil vyšší stupeň. Míjeli zářící dopravní cedule značící sjezdy, kdesi v dáli se třpytilo centrum města a nebe bylo plné hvězd.

„Říkej mi něco," požádal ho náhle Kalle.

Charlie přehmátl na volantu. Odkašlal si. „Teď asi není ta správná chvíle ti říct, že občas, když řídím, tak zapomínám, že řídím, co?"

Kalle na něj pohlédl. „Jakože... Jak?"

„Úplně normálně," pokrčil rameny Charlie. „Když jsem doma občas vozil Enid do školy – Enid je moje mladší sestra. Občas mi ji připomínáš, protože taky miluje zvířata. Totiž, hlavně brouky a žáby."

„To je roztomilý," usmál se Kalle.

„To je, dokud ti neschová pod peřinu slimáky." Převyprávěl Kallovi příhodu s nesplněným slibem a poslední zbytky úzkosti, které v sobě držel, pomalu vyprchaly, když se Kalle nahlas rozesmál. „Každopádně, o čem jsme mluvili?"

„O tom, jak jsi Enid vozil do školy."

„Jo. Když jsem ji vozil do školy, vůbec jsem si to nepamatoval. Ráno jsem s ní nasednul do auta a o hodinu pozdějc jsem byl zpátky bez ní, ale kdyby se mě někdo zeptal, kudy jsem jel nebo co jsem cestou viděl... nedokázal bych odpovědět."

„Teď víš, že řídíš?"

„Jo, protože jsem tudy nikdy předtím nejel. Nebo aspoň ne v tomhle směru. A navíc mě naviguješ. Takže můj mozek je jakože páni, nové zážitky!"

Kalle se rozesmál a Charlie s ním.

„Nemusíš se bát, že bych najednou sjel do škarpy," ujistil ho Charlie. „Pořád vím, že sedím v autě a že musím dávat pozor, jenom to dělám na automat a nevím o tom. Většinou si pouštím hudbu, aby mě to každých pár minut vytrhlo, ale jen když jezdím sám, protože jinak nerozumím."

„Toho jsem si všimnul," řekl Kalle. „Taky si v autě pouštím hudbu, když jezdím sám. Nebo podcasty."

„Podcasty," zopakoval Charlie. „Podle Spotify mám naposloucháno asi patnáct tisíc hodin podcastů ročně, ale pamatuju si tak každou desátou epizodu. Prostě se na to nedokážu soustředit."

„Je něco, na co se dokážeš soustředit?" zeptal se pobaveně Kalle.

„Spousta věcí," řekl Charlie. „Ale pak zapomínám, že jsem člověk a potřebuju jíst a spát a čůrat. Proto jsem byl dneska ještě ve tři ráno vzhůru, psal jsem tu esej a najednou byly skoro dvě."

Kalle zaujatě pokýval hlavou. „Byl jsi ten kluk, co v první třídě odmítal sedět v lavici a běhal po třídě?"

„Ne," zasmál se Charlie. „Byl jsem jeden z nejlepších studentů. Asi do třeťáku na střední. Pak můj... No, hodně věcí se posralo. Asi rok jsem nechodil do školy a diagnostikovali mě. A teď se snažím přesvědčit sebe i ostatní, že vím, co dělám."

„V mým světě se taky hodně věcí posralo," reagoval Kalle hořce a natáhl se, aby viděl do zpětného zrcátka. „Tady jsi měl asi odbočit, Charlie. To nevadí, objeď to tudy." Ukázal na úzkou silnici mezi tmavými domy. „Nesnažíme se všichni předstírat, že jsme v pohodě?"

Charlie na Kalla pohlédl. Do tváře se mu propisovala únava, ale také něco, co Charlie poznával ze svého vlastního odrazu v zrcadle, když se vrátil po náročném dni domů. Něco, co se zřejmě nejen on naučil před okolním světem dobře skrývat. Prsty si vjel do vlasů těsně za ušima a Charlieho napadlo, že je to něco, co dělá docela nevědomky.

„Jo, asi jo," řekl nejistě a Kalle nepatrně vytáhl koutky.

Dojeli na velkou křižovatku a Charlie zastavil na červenou. Chvíli zápolil s blinkrem.

„Levej blinkr trochu blbne, musíš-"

„Zakvedlat, jo, už jsem na to přišel," přitakal Charlie.

„A spojka občas nezabírá."

Charlie znovu pokýval hlavou. „Jo, ale myslím, že už jsem to vychytal," řekl a v tu chvíli auto naprázdno zachrčelo. „Skoro."

Se smíchem projeli křižovatkou a pak po celé délce Leith Street, až nakonec Charlie odbočil na Pilrig Street. Chvíli mu trvalo zajet na jediné volné místo v ulici a Kalle mu několikrát nabízel, že si nejen zaparkuje sám, ale navíc Charlieho odveze domů na Gayfield Square. Nakonec se však jen zakousl do dlaně, když Charlie vyjel zadním kolem na obrubník, a zadržoval smích, když zase sjel a auto sebou cuklo.

„Neumím parkovat podélně," okomentoval to suše Charlie.

„Všiml jsem si," zasmál se Kalle. Vystoupil a kriticky si auto prohlédl, ale nakonec Charliemu ukázal zdvižené palce. Naklonil se zpátky do auta a popadl Brunovu přepravku. „Neboj, jsi tu dobře. Děkuju."

Charlie vystoupil a podal Kallovi klíčky.

„Jenom vezmu Bruna dovnitř a odvezu tě domů," řekl mu Kalle, když potmě hledal správný klíč od domu.

„Dojdu to, mám to fakt kousek, Kalle. Běž si lehnout. Neříkal jsi, že v pátek pracuješ?"

Kalle se na něj s úšklebkem otočil. „Takže si to pamatuješ?"

Charlie se usmál a pokrčil rameny.

Kalle konečně našel správný klíč a otevřel dveře. Přepravku s Brunem položil do chodby a znovu se ohlédl na Charlieho. „Vstávám až za čtyři hodiny. Vážně nechceš odvézt?"

„Jsem jako vydra," nadhodil Charlie s širokým úsměvem.

Kalle se zatvářil nechápavě. „Co?"

„Nejsou vydry noční zvířata?"

„Ne."

„Tak nejsem jako vydra."

Kalle se nahlas hýkavě rozesmál. Rozloučili se a Charliemu zněl jeho smích v hlavě celou cestu domů.