Nebe nad nimi bylo tmavé a stolečky osvětlovala jen žlutá záře žároviček. Ve vzduchu se vznášel cigaretový kouř a jakási lehkost, kterou s sebou přinášely teplé podzimní večery. Charlie měl pocit, že může na chvíli zapomenout na všechno, co ten den zvládl, i na všechno, co ho mělo čekat ve dnech příštích.

Kavárna Edinbrew s přicházejícím večerem ožila – seděli tam se Seo Yoon už od půl páté, každý z nich schovaný za obrazovkou svého notebooku, a vytrvale datlovali do klávesnic eseje, které měli na konci týdne odevzdávat. Jakmile po několika hodinách i Seo Yoon usoudila, že by to pro ten den stačilo, přesunuli se na venkovní terasu, kde našli poslední volný stolek přímo pod okny kavárny. Uvnitř se sešel univerzitní knižní klub, aby prodiskutoval nějakou klasiku, a Seo Yoon nenápadně odposlouchávala a sdílela s Charliem svoje názory.

„Tak se k nim přidej, Fredda by určitě věděla, kdo to organizuje," pobídl ji Charlie, ale ona zakroutila hlavou.

Mezi prsty mu cinkaly jehlice, jak pracoval na barevné šále, a měl pocit, že jim se Seo Yoon patří svět. Převypravovala mu postupně celou rozebíranou knihu a sarkasticky komentovala všechna značně pochybná rozhodnutí hlavního hrdiny, on se nahlas smál a oběma bylo docela jedno, že se na ně lidé sedící u okolních stolků otáčejí.

„Kde bych na to podle tebe měla vzít čas?" zasmála se jeho návrhu.

Charlie pokrčil rameny. „Sedíš tu se mnou a rozebíráš to tak jako tak."

Založila si ruce na hrudi a od odpovědi ji zachránil Freddin příchod. Skládala na tác všechny prázdné skleničky a talířky a na chvíli se zastavila u jejich stolu – jako pokaždé, když kolem nich během toho odpoledne měla cestu, což bylo až překvapivě často.

„Máš dneska za úkol nám prodat co nejvíc dortíků?" zeptal se jí pobaveně Charlie, když položila tác na jejich stůl a přisunula si k nim volnou židli od vedlejšího stolu.

„Ještě jste neochutnali panna cotu," poznamenala Fredda, natáhla se pro Charlieho limonádu a ucucla.

„Jestli se mi do těla dostane jen o zrnko cukru navíc, tak tu s tebou budu sedět do zavíračky."

„Za to bych se na tebe vůbec nezlobila," usmála se Fredda. V kulatém opáleném obličeji jí zářily karamelové oči, v nose se jí leskl zlatý kroužek.

„A pak bych tě s sebou až do rána tahal po městě, protože bych nemohl spát," dořekl Charlie.

„To nemůžu, zítra vstávám na ranní směnu," povzdechla si Fredda. „Tak příště."

„Jo, příště," pousmála se Seo Yoon. Dopíjela svou poslední kávu dne, pátou, jestli Charlie správně počítal. Když se k ní oba otočili, dodala: „Charlie potřebuje někoho, kdo by kontroloval, že se učí a neplete šály pro půlku ročníku."

Freddu to rozesmálo, ale Charlie se zatvářil dotčeně. „Sama jsi říkala, že si mám založit Etsy!"

Fredda na něj zaujatě pohlédla. „Prodáváš svoje kousky?"

„Vlastně ne..."

„Jo," vložila se do toho Seo Yoon. „Udělal pro mě tuhle sukni." Natočila se do strany, aby ji Freddě mohla lépe předvést.

Přestože to nebyl první projekt, který dokončil, ani první kousek, který Seo Yoon nosila, musel se pro sebe usmát. Nic se nevyrovnalo pocitu uspokojení, který se dostavil s každým dokončeným projektem. Tohle dokázal on. Dokázal to on a mělo to v tomhle světě zůstat. Dělat ostatním radost. Připomínat mu, že nic není nemožné. Že všechno má v životě smysl a někdy je tím smyslem háčkovat sukně pro své přátele.

„Všimla jsem si jí už předtím, vypadáš v ní úžasně," pochválila ji Fredda.

Seo Yoon se usmála a dala si vlasy za ucho. Pak se střetla s Charlieho pohledem a zrůžověly jí tváře.

Zvedl se, aby si došel na toaletu, a když si umýval ruce, zjistil, že se na sebe v zrcadle usmívá. Seznamování přátel nakonec nešlo vždycky hladce, jak dokazovaly i odměřené pohledy, které si na chodbách věnovali Seo Yoon a Sasha, a on se nepovažoval za člověka, který by dokázal lidi spojovat. Fredda však byla jako slunce ve tváři a s každým dokázala najít společnou řeč.

Už skrze okna viděl, jak se ty dvě smějí a povídají si, a proto zůstal stát stranou u popelníku. Když se k němu tázavě otočily, zvedl výmluvně ušmudlanou krabičku a jednu cigaretu si strčil mezi rty. Opřel se zády o stěnu a pohlédl na okopané špičky tenisek. Zpod lemu fialové sukně s jemným květinovým vzorem mu vyčuhovaly duhové tkaničky a on si uvědomil, že se po dlouhé době cítí opravdu sám sebou. Dvorkem se nesly tiché konverzace a smích, okolní domy se nořily do tmy a jeho napadlo, že možná o tomhle momentu, o tomhle pomíjivém pocitu, celá jeho existence byla. Možná tohle byl ten důvod, proč se měl zítra probudit. Pokud měl mít nějaký cíl, právě k tomuhle měl směřovat.

V kapse sukně mu začal vyzvánět mobil.

„Teď mám chuť na cígo," řekl Sasha, když se pozdravili.

Charlie se zakuckal. „Co?"

„Zníš jinak, když mluvíš a kouříš," vysvětlil Sasha nezaujatě. „Nosově?"

„To je dost divný, víš o tom?" řekl a zakroutil hlavou. Potáhl z cigarety, a když Sasha nereagoval, pokračoval. „Co potřebuješ?"

„Myslíš, že bys dneska mohl přespat u Seo? Nebo u kohokoli."

„Sasho," protáhl Charlie unaveně.

„Já vím," opáčil Sasha. Něco polohlasem zaklel. „Podívej, nevyhazuju tě, ale myslím, že by bylo pro oba docela..." odmlčel se, odkašlal si a začal nanovo. „Jestli ti to fakt hodně vadí, tak to respektuju a zařídím se jinak."

„Nemohl jsi mi to říct o trochu dřív než v devět večer?" vytkl mu Charlie otráveně.

„To jsem ještě nevěděl, že ho potkám v klubu a že se mnou bude chtít jít domů."

Charlie si frustrovaně promnul čelo. Kouř z cigarety ho štípal v nose. „Zkusím zjistit, kdo má volnej gauč, a dám ti vědět, dobře?"

„Beru, díky."

„Nemám tě rád," řekl ještě. „Strávil jsem asi čtyři hodiny psaním esejí, zasloužím si klidnej spánek."

Sasha na druhé straně zasmál. „Stejně chodíš spát ve tři."

„Sasho."

„Promiň."

Než se rozloučili, vyžádal si Charlie kompenzaci v podobě dvou týdnů umývání nádobí a výhrady první sprchy, až zase bude kotel vyhazovat chybu, což Sasha s mírnými protesty nakonec přijal. Nešlo o to, že by byl na Sashu naštvaný, v zásadě mu to bylo docela jedno, dokud měl kde přespat, ale vždycky se hodilo z takových ústupků něco získat pro sebe. Hned se cítil o něco líp – nakonec Seo Yoonina spolubydlící se o víkendu odstěhovala a on se vždycky těšil na jejich holčičí večery.

Dlouho do noci si povídali a smáli se, dívali se na filmy, které milovali v dětství. Někdy Seo Yoon vytáhla z hlubin svého počítače staré fanfikce, které psala, když jí bylo čtrnáct, a Charlie si pamatoval, jak jednou ve druháku smíchy vyprskl červené víno, které ten večer pili, a zničil jí tak bílé povlečení. Čekal, že ji to rozzlobí, místo toho se však s hýkáním svalila z postele; oba tam pak jen dlouho leželi, snažili se popadnout dech a ta vzpomínka mu i teď cukala koutky úst.

Udusil cigaretu v popelníku a vrátil se ke stolu. Seo Yoon a Fredda něco rozebíraly, ale on se nesoustředil na to, co říkaly. Vzal znovu do rukou jehlice. Žíhanou přízi přidržoval v pravačce a bavil se tím, jak s každou další řadou přecházela v zelenou, růžovou, modrou, žlutou barvu. Původně měl samozřejmě s barevným klubíčkem jiné plány a šál měl ze svých pletacích začátků nespočet, nic však v jeho hlavě nepředčilo radost, kterou mu přinášel pohled na barevného hada, jehož opačný konec se mu svíjel někde pod nohama.

„Máš ještě volno v pokoji?" zeptal se Seo Yoon, když obě utichly.

„Ashley se nastěhovala včera," řekla. „Proč?"

Charlie se ušklíbl. „Sasha má návštěvu. Budu mu muset říct, že má smůlu."

Seo Yoon se zatvářila překvapeně a soucitně. „Aha. Jsi v pohodě, Charlie?"

„Jo. Škoda, ztratím privilegium horký vody," zasmál se, ale v jejích očích se dál zračilo cosi jako zmatení a lítost. „Vážně, to je v pohodě. Říkal jsem mu, že jestli nikoho nenajdu, tak si to musí domluvit jinak."

Seo Yoon se nadechla, jako by se jí ta odpověď nepozdávala, ale předběhla ji Fredda.

„Můžeš být u nás," navrhla. „Musím tu dneska zůstat dlouho, v noci tu bude silent disco a slíbila jsem Davidovi, že mu pomůžu s úklidem a s inventurou, ale můžeš jít i beze mě, všichni tě znají."

„Vážně?"

„Jasně," zasmála se.

„Zůstanu tu s tebou, jestli je to pro tebe pohodlnější," pokračoval, přestože už na sobě začínal cítit, jak jeho sociální baterka po celém dni stráveném mezi lidmi, kde musel hlídat každé své gesto, slábne.

Fredda mávla rukou. „Napíšu Felixovi, aby ti otevřel. Můžeš si ode mě z pokoje vzít deku a na gauči jsou určitě nějaký polštáře, pokud ti nevadí, že je asi nikdy nikdo nepral." Pak se znovu zasmála, když na ni jen nejistě zíral. „Charlie, fakt to není problém. Někdo u nás přespává prakticky každej tejden."

„Dobře," zamumlal. „Děkuju, Freddo."

Povzbudivě mu sevřela rameno, pak popadla ze stolku tác se špinavým nádobím a zašla dovnitř do kavárny. Charlie ji sledoval skrze okno, jak strká skleničky do myčky a o něčem mluví s kolegou. Hlavou mu stále kolovala myšlenka, že ji obtěžuje. Někdy vážně Sashu neměl rád.

Jehlice tiše klinkaly o sebe, jak navlékal očka z jedné na druhou, a tak nevnímal, že ho Seo Yoon sleduje, dokud ho neoslovila.

„Charlie?"

Zvláštní lesk ze Seo Yooniných očí stále nezmizel, když se k ní otočil.

„Vážně jsi v pořádku?"

Nechápavě stáhl obočí. „Jo. Neměl bych být?"

„Viděla jsem vás," řekla pomalu. Když na ni dál zmateně hleděl, dodala: „Viděla jsem tě se Sashou, ve čtvrtek v tom klubu."

Zamrkal a ztěžka vydechl. „To vůbec nic neznamenalo."

„Pro tebe, nebo pro něj?"

Přelétal pohledem mezi jejíma očima, široce rozevřenýma a plnýma smutku a pochopení, a náhle se cítil jako podvodník. Jako by si hrál na něco, co není. Polkl.

Sasha mu říkal, že až příliš přemýšlel, pokud šlo o Seo Yoon, Sasha však nebyl ten, kdo s ní do dvou ráno ležel v tmavém pokoji plném hrozivých stínů a poslouchal, jak mluví o ztracených láskách. Popisovala, jak moc by chtěla chodit po městě za ruku s přítelkyní, s dívkou, která by se smála všem jejím vtipům, které by mohla usínat v objetí, kterou by mohla brát na rande do parku a kterou by mohla líbat, dokud by jediná myšlenka v její hlavě nepatřila jen jí. Dokázala své touhy a sny popsat tak srdcervoucně, až měl pocit, že by to chtěl taky, že by to dokázal chtít taky. Dokud nepřišlo ráno a on byl zase Charliem a její svět, tenhle svět, nebyl pro něj.

„Ani pro jednoho z nás," řekl nakonec a z jejího výrazu poznal, že mu nevěřila. Samozřejmě to nebyla pravda, ale on nevěděl, jaká slova použít, aby ho pochopila.

„Takže jste jen přátelé," konstatovala s hořkostí, za kterou skrývala své ublížení.

„Jsme přátelé," zopakoval a snažil se vyznít co nejvíc otevřeně.

„Přátelé s výhodami."

Zaváhal. „Ne," řekl nakonec.

Opřela se o opěrku židle a založila si ruce na hrudi. Náhle měl pocit, že ji ztrácí. Možná ji ztratil už poprvé, když se rozhodl jí o Sashovi neříct. Celou dobu se však konejšil pocitem, že není co.

„Já to nechápu," rozhodila rukama. „Spali jste spolu?"

Otevřel pusu. Málem ztratil právě provlečené očko. Na poslední chvíli ho zachytil na špičku a jehlice odložil bezpečně do klína. Navzdory všemu, co k ní cítil, nevěděl, jestli je připravený s ní zrovna o tomhle mluvit. Ne, když to pro něj bylo stále tak křehké a když to šlo proti všemu, čemu ona věřila.

„Mám ti to vysvětlit, nebo mě chceš vyslýchat?" zaznělo to útočněji než zamýšlel.

Seo Yoon konečně vydechla a opřela se lokty o stůl. Ramena jí klesla, jak se nahrbila nad téměř prázdný hrnek kávy a uchopila ho do dlaní. Přes odbarvenou ofinu jí neviděl do očí, věděl však, že svou poslední poznámkou zašel příliš daleko. Na jejím místě by se nejspíš ptal stejně. Nechtěl by ji vidět raněnou, zlomenou – protože tak ho v ten moment nejspíš Seo Yoon vnímala.

„Promiň, není pro mě snadný o tom mluvit," řekl. Mezi dlaněmi žmoulal rozmotávající se klubko vlny, smotanci přízí provlékal prsty a mozkem mu prolétl nápad celou šálu rozpárat. Cítit v rukou jemné pnutí, jak se očka vyvlékala jedno za druhým.

„Mrzí mě, že jsem v tobě vyvolala pocit, že mi to nemůžeš říct," zašeptala. Konečně vzhlédla. Tmavé oči měla dál skelné, ale teď se v nich odráželo cosi, co bylo pro Charlieho jako pohlazení na duši.

„Se Sashou jsme přátelé," řekl pomalu. Nedíval se jí do očí. „Přátelé, co se občas líbají."

„A tohle je něco, co chceš?" zeptala se jemně.

„Jo," přikývl. „Aspoň v tuhle chvíli. Asi nechci úplně zabíhat do všeho, co jsem se Sashou dělal nebo nedělal..."

„Já vím, ani to po tobě nechci," přerušila ho Seo Yoon.

„Ale tohle mi připadá správný. Vím, že to není úplně ideální, se Sashou pořád hledáme tu hranici, ale cítím se s ním nejvíc jako já," uzavřel. Podvědomě znovu sáhl pro jehlice a pravou špičku prostrčil okem na levé.

Sám sobě si zněl hloupě, naivně. Věděl, že se Sashou nemají žádnou budoucnost, ne takovou, jakou by chtěl on. Na to byli navzdory všem svým podobnostem až příliš odlišní. Mluvit o nich dvou jako by jejich vztahu náhle dodalo oficialitu, vážnost. Ta myšlenka se mu rozlezla všemi zákruty mozku jako plíseň a on v momentu paniky zatoužil, aby mohl vrátit čas a Seo Yoon nic neřekl.

„Takže nechceš vztah," řekla opatrně Seo Yoon.

Charlie pokrčil rameny. „Záleží, jak definuješ vztah."

Zasmála se. „Jsi si jistej, že nejsi i na spektru?"

„Příští týden jdu k psychiatričce, chci se jí na to zeptat," rozesmál se Charlie. „Ale vážně, jak definuješ vztah?"

„Nevím," zamyslela se Seo Yoon. „Jsem beznadějná romantička, znamená to pro mě všechno. Intimitu, exkluzivitu, oddanost."

„Nějaká holka se na tebe usměje a ty už se vidíš ve svatebním."

„To není fér, znáš mě až moc dobře," nafoukla tváře Seo Yoon. „A vidím nás v bytě, ne ve svatebním. Nesu jí snídani do postele a ona mě políbí a přemluví mě, abych nešla do práce a ještě chvíli s ní zůstala."

„Dobře," řekl a zadržoval smích. „To je hodně specifický."

„Závidíš?"

„Vlastně ani ne," přiznal.

„A co vidíš ty?"

„Upřímně? Vidím nás dva, teď a tady. Povídáme si a já se před tebou nemusím mít pořád na pozoru a ty mi rozumíš, i když polovina věcí, co říkám a dělám, nedává smysl," řekl a uchechtl se, jako by to ve skutečnosti nebylo přiznání z hloubi jeho duše, které se doteď neodvážil vyslovit nahlas. Zhluboka se nadechl. „Nechci tě vyděsit, ale mám tě vážně rád, Seo Yoon. Tvoje přátelství pro ně znamená hrozně moc a za nic na světě bych o to nechtěl přijít. Asi... Asi i proto jsem se tolik bál ti tohle říct. Vím, že to není něco, co cítíš stejně."

„Není," řekla tiše a Charliemu její tón vehnal slzy do očí. „Ale jsou chvíle, kdy cítím stejný strach a pochyby jako ty. A taky tě mám ráda. Jsi jeden z mých nejoblíbenějších lidí a to nemůže nic změnit. Charlie. Charlie, nebreč."

„Nemůžeš říct něco takovýho a chtít, abych nebrečel."

Přes uslzené oči se na ni usmál a zoufale se rozesmál, když mu podala papírový kapesník, aby si mohl otřít nos. Natáhla k němu přes stůl ruku a on zahákl svůj malíček za její.

„Kdybys chtěl obejmout, stačí říct," řekla Seo Yoon konejšivě.

„Já vím, díky."

Bylo zvláštní se se Seo Yoon rozloučit a pokračovat vlastním směrem sám. Domluvili si společný oběd, až bude Seo Yoon v pátek v práci mít polední pauzu, a Charlie ji pozval o víkendu k sobě na přespání. Ujistil se, jestli se cítí bezpečně jet sama na kolej za tmy, počkal s ní na autobus jedoucí na jih města, a pak sám pokračoval pěšky na sever.

V tašce ho příjemně tížila barevná šála, kolem lýtek se mu vlnila fialová sukně, a přestože začínal pociťovat fyzickou i emocionální únavu, kterou dlouhý den přinesl, jeho duše vibrovala něčím, co se nedalo pojmenovat jinak než radost. Každý nádech cítil až v konečcích prstů, vyplňoval každý kout jeho těla. Na tváři mu hrál úsměv, když si v hlavě přehrával, co mu Seo Yoon řekla, když si vybavoval její povzbudivé úsměvy. Nebyla to poslední konverzace, kterou spolu na tohle téma měli vést, a přestože jí neřekl všechno, zjistil, že se těch dalších neobává. Naopak.

Až když zabočil na Pilrig Street, uvědomil si, že ve sluchátkách nemá puštěnou žádnou hudbu. Po celé délce ulice stála v řadě zaparkovaná auta a on se vyhýbal věčným loužím v nerovném chodníku.

Stiskl zvonek na sloupku u vchodu a sledoval žluté světlo, které se rozzářilo v okně nad dveřmi. Dveře se otevřely a vykoukla z nich blonďatá hlava.

Vůbec mu nedošlo, že se Kalle měl tenhle týden nastěhovat, přestože mu to Fredda říkala.

Nejistě zvedl ruku, Kalle mu kývl na pozdrav a s neurčitým výrazem ve tváři postával ve dveřích do koupelny, zatímco si Charlie zouval boty a věšel na háček svou bundu.

„Fredda říkala, že tu můžu dneska přespat," řekl Charlie.

Kalle kývl. Oproti jejich prvním dvěma setkáním na sobě teď měl široké bílé triko a černé tepláky a husté světlé vlasy měl na vršku hlavy stažené barevnou gumičkou, takže trčely vzhůru a připomínaly Charliemu velrybu tryskající vodu. Hned nato si Charlie uvědomil, že je Kalle mokrý. Na břiše měl veliký vlhký koláč a ze zarudlých rukou mu na koberec odkapávala voda. V obličeji měl tázavý výraz, a když si všiml, že si ho Charlie prohlíží, schoval ruce za záda a opřel se ležérně o futra koupelnových dveří. Charlie si všiml, že se ohlíží kamsi za sebe, jako by něco kontroloval.

„Doufám, že je to v pohodě."

Kalle se ušklíbl. „Bydlím tu tři dny a už tu spalo asi pět lidí. Felix tu pořádal all-nighter před testem z anatomie, bylo to... zajímavý."

Oba se zasmáli, pak se mezi nimi rozhostilo ticho.

Kalle se nejspíš chystal vrátit zpátky do svého pokoje, když se zpoza jeho zad ozvalo šplouchnutí, a pak mu tryskem mezi nohama proběhlo něco malého, hnědého a úplně mokrého. Stejně rychle, jako se to objevilo, to Kalle popadl a zvedl do vzduchu. Zamračeně se na zvířátko podíval a ono mu oplatilo drzý pohled.

„Ty máš fretku," konstatoval Charlie zaraženě. Matně si vybavoval, že Fredda zmiňovala něco o zvířatech. Nevěděl, co si představoval, možná rybičky. Želvu. Nebo ještěrku. Vypadal jako typ, co chová v teráriu hady nebo chameleony.

Kalle zvedl oči, zamračený výraz z jeho tváře ale nezmizel. „Fretky. Ale Ralph se na rozdíl od téhle potvory umí chovat." To už pronesl spíš k hnědému zvířátku se světlou hlavičkou a tmavým maskováním kolem očí, které teď cenilo zoubky. Viselo mu z náručí jako mokrá ponožka a nespokojeně cukalo ocáskem.

Charlie dál nehnutě zíral na výjev před sebou. Kalle měl jen jednu ponožku, na kterou teď z tmavého fretčího ocasu pravidelně odkapávala voda. Pak se fretka v jeho rukách zakroutila a Kalle ji vzal pevně do náruče.

„Potřebuješ ještě něco?"

„Co? Ne, já-"

Kalle se zevnitř kousl do tváře, naposledy se na Charlieho podíval, a pak se otočil na patě. Charlie se chystal jít chodbou dál do obýváku, aby si odložil věci, když z koupelny ještě jednou vykoukla jeho hlava s culíčkem. Uhnul pohledem, jak promýšlel, co říct. Pak se zeptal: „Nemohl bys mi z kuchyně přinést ponožku?"

Charlie zamrkal. „Jo."

„Je na stole, plná ovesných vloček."

Pak se k němu otočil zády.

Charlie zůstal zaraženě stát. Jestli se mu Kalle předtím zdál zamyšlený a odměřený, teď se Charlie v jeho přítomnosti cítil jako nepříjemnost, kterou musí vyřídit. Dobrou náladu, se kterou přišel, vystřídalo rozčarování nad tím, že Kalle právě ve vaně, kde se měl v plánu osprchovat, zřejmě koupe svoje fretky.

Své věci odložil v tmavém obýváku, kam mu někdo na pohovku připravil svědivou chlupatou deku a polštář, a pak se vydal po schodech do kuchyně. Na stole našel přesně podle instrukcí napěchovanou šedivou ponožku. Přehodil si ji z ruky do ruky, sešel zpátky dolů a odkašlal si, než vkročil do koupelny.

Kalle klečel na srolovaném ručníku u vany, kde v pár centimetrech vody capkaly dvě hnědé fretky. Na rozdíl od té první, kterou Charlie viděl, byla druhá zbarvená téměř do černa a spokojeně se nechávala drbat na zádech, zatímco její kamarád cákal a snažil se všelijak utéct.

„Mám tu ponožku."

Kalle ji od něj beze slova převzal a hodil ji do vany. Charlie sledoval, jak se do ní fretka s maskou kolem očí zakousla a jak jí ji Kalle vytrhl z tlamy. Něco k ní nespokojeně zamumlal a nechal se od ní kousnout do prstu.

„Našel jsem pro tebe deku a polštář."

Charlie na něj překvapeně pohlédl. Nechtěl Kallovi říkat, že pod kousavou dekou z obýváku neusne a vezme si Freddin přehoz, proto jen tiše poděkoval. „Nevěděl jsem, že se fretky koupou v ovesných vločkách."

„No, jo." Dlaní rozvířil vodu a ucukl, než ho stihla jedna z fretek chytit. Charlie přešlápl na místě a Kalle se na něj zadíval. „Voda jim vysušuje kožíšek," dodal, složil ruce do klína a bezděčně sklopil pohled. Zblízka si Charlie všiml zarudlých flíčků na jeho loktech a hřbetech dlaní. Jako by Kalle vycítil, že ho pozoruje, začal jednu z fretek drbat na bříšku. „Měli jsme malou nehodu. Asi se jim moc nelíbilo stěhování. Přitom mají větší pokojíček a spoustu nových hraček," pokračoval a poslední větu pronesl opět ke zvířátkům.

„Jak se jmenujou?"

Snad poprvé za těch pár minut uviděl na Kallově tváři náznak úsměvu. „Tohle je jeho výsost pan Bruno, patří mu celý svět, nevím, jakým právem," pronesl teatrálně a poškrábal mezi oušky fretku s bílou maskou kolem černých očí. „A tohle je Ralph, mazlíček snů. Dělá pro něj poskoka, i když je to ten starší bráška." Zvedl do náruče fretku s bílým bříškem a tiše k ní pronesl: „Nesmíš se nechat, ty trubko." Vtiskl jí pusu na čumáček a pustil ji zpátky do vody.

To bylo asi víc, než mu Kalle do té doby k něčemu řekl.

„Jsou roztomilý," řekl Charlie s lehkým úsměvem.

„Chceš si je pochovat?" zeptal se Kalle. Charlie neúmyslně vytřeštil oči na vanu. „Až nebudou mokrý."

„Nikdy jsem fretku nedržel."

Kalle mávl rukou, popadl Ralpha pod předními tlapkami a názorně s nám otáčel ze strany na stranu. Charlie se zasmál a potěšilo ho, když i na Kallově tváři viděl náznak úsměvu.

Dokud byl Kalle zaměstnaný fretkami, vydal se Charlie pro Freddinu příjemnější deku. Na chodbě ve druhém patře potkal Felixe, jejich dalšího spolubydlícího a studenta medicíny, a kývl na něj.

Freddin pokoj působil jako oáza klidu. Na první pohled možná nevypadala na ten typ člověka, který je spjatý se svým vnitřním já a se svými zemskými kořeny, znal ji však už skoro rok a pod tou definicí si nedokázal představit nikoho jiného. Na parapetech oken směřujících do ulice stály v řadě keramické květináče plné zelených listů a vinoucích se úponků, na dřevěném stole nebylo nic než veliká aromatická svíčka a postel měla plnou malých chlupatých polštářků. V rohu pokoje se vyjímala její pravidelně množená monstera a stočená béžová jógová podložka a těsně pod stropem kolem dokola pověsila na stěny světýlka.

Opatrně, aby nenarušil rovnováhu pokoje, sebral z kraje postele jemný vlněný přehoz, a tiše za sebou zavřel dveře. Nezapomněl se podívat do skříňky v kuchyni, kam Fredda kromě provizorní lékárničky schovávala balení erárních kartáčků, zubních nitě, deodoranty a vložky, a vybral si nejměkčí kartáček. Našel tam i plechovou krabičku plnou čokoládových bonbonů a pobaveně nad tím zakroutil hlavou. Jestli se Fredda ke všem svým přátelům a známým chovala jako k hotelovým hostům, pak se nedivil, že u nich v domě neustále někdo přespával.

Se sklenicí plnou vody po cestě dolů ze schodů odpověděl na její zprávu, jestli má všechno, co potřebuje, a zpátky v obýváku našel ve své tašce nabíječku a zapojil ji za televizní stolek. Mezi pletením a všemožnými hračkami a talismany, které s sebou všude tahal, našel zapomenuté poloprázdné balení Ritalinu a jednu tabletu si strčil do pusy – od víkendu stráveného ve Walesu se mu podařilo na prášky zapomenout zatím jen jednou. Spokojený sám se sebou si sundal černý svetr, porovnal si tričko, zatáhl červené závěsy a s pletením se posadil na gauč.

Odhadoval, že by mohl ještě asi dvě hodiny plést, dokud na něj nepadne únava, a chystal se najít v mobilu nějaký podcast nebo reality show, když někdo zaklepal na jeho dveře.

„V koupelně už je volno," řekl mu Kalle. Teď na sobě měl suché pruhované tričko s dlouhým rukávem a gumička z jeho vlasů zmizela. „Já půjdu ještě později do sprchy, ale s klukama jsem hotovej."

„Fajn."

„Myslím, že jsem ti ani nepoděkoval."

Charlie se na něj tázavě otočil.

Kalle neurčitě pohodil rukou. „Za kontakt na Freddu a tak."

„Slíbil jsem Freddě, že jí pomůžu někoho sehnat."

„Neměl jsem úplně kde bydlet, takže to pro mě vážně hodně znamená," trval na svém Kalle. Když Charlie stáhl obočí, rychle dodal: „Totiž, neměl jsem místo, kde bych chtěl zůstávat."

Charlie hledal správnou reakci – poté, co ho tenkrát v autě Kalle poslal do háje, nechtěl udělat tu stejnou chybu dvakrát. Kalle se kousnul do tváře, a než stihl Charlie cokoli říct, vyhrkl: „Taky jsem ti chtěl říct, že Bruno a Ralph občas v noci dělají bordel. Za to se předem omlouvám."

„Dobře," řekl Charlie a pokusil se odlehčit napětí. „Jsou tak roztomilý, že jim to odpouštím."

Kalle se k jeho překvapení zasmál. „To si taky vždycky říkám, a pak mě ve čtyři ráno Bruno kousne do palce u nohy a hrabe se mi pod peřinu."

Jako na znamení se z vedlejšího pokoje ozvalo kvíknutí následované škrábáním drápků na dveře.

„Řekl jsem, že jim přinesu vajíčko, ne že jdu za tebou," zamumlal Kalle a Charlie se uchechtl.