Probudil se a prvních několik vteřin nevěděl, kde je. Měl přeleženou ruku a propocené triko. Přetočil se na bok a do žeber ho zatlačil mobil. Obrazovka ukazovala blížící se půl dvanáctou, několik nepřečtených zpráv na messengeru a další notifikace, což znamenalo, že první dva budíky musel zaspat.

Charlie zamručel do polštáře a přejel si dlaní přes obličej.

Na okna dopadaly kapičky deště a zvenčí slyšel bublání vody v okapech. Nehnutě zíral na šedivou oblohu za krajkovými závěsy a snažil se zorientovat se.

Ležel na nástavbě pod vysokým stropem na příliš měkké matraci a skrze dřevěné zábradlí shlížel na místnost pod sebou. Stěny byly vymalovány bledě žlutou barvou, ze stropu visel ohavný lustr s jednou prasklou žárovkou a na tmavých dřevěných parketách se válelo... všechno.

V bytě kousek od centra Edinburghu se Sashou bydleli i loni a po dlouhém létě stráveném s rodinami se sem nastěhovali už téměř před měsícem, stav jeho pokoje však odpovídal spíše tomu, jako by dorazil teprve včera večer, svá zavazadla neopatrně položil na zem, ona přetlakem vybuchla a jejich obsah se rozprskl všude po pokoji. Ze zpola vybalených kufrů lezlo oblečení, složené čisté i zmuchlané špinavé, knihy, různobarevná klubka vlny, papíry se zohýbanými a potrhanými rohy i nejrůznější další cetky.

Nadzvedl se v loktech a strčil si za záda polštář. Nepřítomně procházel sociální sítě a zamáčkl čtvrtý budík, po chvíli ale zase sjel do lehu a podložil si tvář dlaní. Kručelo mu v břiše, v oznámeních ale dál viselo několik zpráv a novinek. Sasha mu nejspíš zase připomínal, že nádobí má tenhle týden mýt on. Že zase nechal někde celou noc svítit. Nebo, a to bylo nejpravděpodobnější, že se dozvěděl o nějaké party, kam nutně musí jít taky.

Místo toho na něj však čekalo jen několik vtipných videí, která mu během své dopolední výuky poslala Seo Yoon, a pak otázka: Přijdeš dneska? Charlie měl rozepsanou odpověď, když se v horní části obrazovky rozsvítila další notifikace. Peníze od mámy. V rychlosti naťukal zprávu pro ni, a pak mobil odhodil do peřin a na posledních pár minut si dovolil zavřít oči. Ještě před několika hodinami nadával, když se mu nedařilo si správně natřást polštář, najednou mu postel připadala jako nejpohodlnější místo na světě.

Odněkud z hlubin přikrývek se ozvala melodie dalšího budíku a on ho otráveně vypnul.

V nohách matrace našel teplé vlněné ponožky a stále rozespalý slezl po dřevěném žebříku dolů. Z háčku na dveřích naproti popadl vytahanou světle modrou mikinu a chvíli soukal hlavu do rukávu. Zívl a rozhlédl se po místnosti.

Vysoká okna shlížela na park na druhé straně ulice a do krbu z ornamentované sádry byla vložená plynová kamna, která se zatím Charlie neodvažoval zkoušet zprovoznit. Naproti byla ke stěně přistavená sedací souprava z umělé žluté koženky, v prostoru pod ležením stála rohová knihovna a rozviklaný psaní stůl s tvrdou židlí. Z polic se valilo ven další oblečení a učebnice a na desce stolu balancovala hromada špinavých talířů, hrnků a misek.

Byt patřil Sashovým rodičům a Charlie tak jako jeho kamarád získal za poměrně přívětivou cenu obývací pokoj s matrací na nástavbě nad knihovnou. Pokoj byl sice větší než čtvercová ložnice vedle, kterou obýval Sasha, ten však odmítal lézt do postele po žebříku („Není mi deset!") a navíc měl obavu z plynových kamen. Charlie se neobtěžoval mu připomínat, že kdyby se něco mělo stát, stěna, která jejich pokoje dělila, ho nijak neochrání.

Rozhodně si však nestěžoval. Se Sashou si byli přiděleni v prváku na koleji a nějak se stalo, že i přes tu záplavu dalších spolužáků, studentů i náhodných známostí z města se spřátelili. Nejspíš tak bylo logické, že pokud měl Sasha někomu nabídnout spolubydlení, byl by to Charlie.

Navíc si po třech měsících strávených v kamenném domku ve Walesu uvědomil, jak moc mu ten pokoj i drobná kuchyň s koupelnou chyběly. I přesto, že okna netěsnila, dřevěné podlahy byly nerovné a každých pár dní se zbláznil ohřívač vody, takže trpěli pod ledovou sprchou, Charliemu se líbilo mít vlastní prostor. Být dlouho do noci vzhůru, nechávat na zemi oblečení a stavět hrady z použitého nádobí, aniž by mu to kdokoli mohl vytknout. Nerušit. Nebýt rušen. Nedělit se. Být sám.

Vyšel na chodbu a zamířil do koupelny vpravo.

Zatímco si čistil zuby, pokoušel se upravit si přeležené vlasy. Před několika měsíci si je nechal ostříhat a zesvětlit, a přestože mu barva dávno odrostla, světlé konečky kontrastovaly s jeho tmavým obočím a hnědýma očima. Ofina mu přerůstala, stejně jako vlasy zezadu na krku, a on se nemohl rozhodnout, jestli není čas zkusit něco jiného.

Měl úzký, protáhlý obličej, vysoké čelo, špičaté obočí a tenké rty. Zašklebil se na sebe v zrcadle, když mu pasta kápla na mikinu. Vypláchl si pusu, z očí vytahal ospalky a s vyčítavým pocitem, že po zastávce v koupelně by měl být mnohem víc probuzený než byl, si šel připravit pozdní snídani.

Kuchyň měla nudlovitý tvar, takže pod jediné okno na kratší stěně se vešel akorát kulatý stolek se dvěma stoličkami. Z vysokého stropu visela tyč se schnoucím oblečením z minulého víkendu, které Charlie stále nebyl schopný sundat a složit, dřez byl plný nádobí a na sporáku stál hrnec s plesnivějícími těstovinami, které Sasha vařil minulý – předminulý? – týden. Když mu Charlie vytkl, že celá kuchyň začíná smrdět, Sasha odporoval, že dokud nebude mít volný dřez, což byla ten týden Charlieho zodpovědnost, nemůže se hrnce zbavit.

I teď se snažil těstovinové kultuře nevěnovat příliš mnoho pozornosti, když ze své vyhrazené poličky v horní skříňce vytáhl sáček s instantními ovesnými vločkami a zalil je zbytkem mléka z lednice. Parkety se pod jeho kroky prohýbaly, až měl chvílemi pocit, že je opilý. Misku vložil do mikrovlnky a se sklenicí vody se posadil na stoličku u okna. Přetáhl si přes hlavu kapuci. V domě bývala po ránu zima a on chvíli přemýšlel, kde nechal pantofle.

Zapípání mikrovlnky ho vytrhlo ze zamyšlení a on odolal nutkání začít je hledat. Jestli počítal správně, za patnáct minut měl být venku z domu na cestě na seminář.

Přitáhl si kolena k sobě a bradu si podepřel dlaní. Dál bezmyšlenkovitě procházel sociální sítě a uždiboval horkou kaši a ani nezaregistroval, že bouchly dveře, dokud se ve dveřích neobjevil Sasha.

„Myslel jsem, že tu budeš," zvolal svým hlubokým hlasem. Právě si z ramen sundával chlupatý kabát a na háček v chodbě věšel koženou kabelku, kterou v prváku vyhrál v picí sázce od jedné spolužačky.

„Jasně, že tu jsem. Bydlím tady," poznamenal Charlie a Sasha se zasmál. Měl zářivý úsměv a Charlieho stálo veškeré úsilí mu ho neopětovat.

„Nevěděl jsem, jestli nemáš už od desíti."

Vyhrnul si rukávy volné bílé košile zastrkané do hnědých širokých kalhot a Charlie sledoval, jak se přehrabuje v ledničce. Husté černé vlasy si zastrčil za ucho a vytáhl papírovou krabičku se zbytky vietnamských nudlí, které si včera objednával k večeři. Ze zarvaného dřezu vytáhl vidličku, ledabyle ji opláchl pod tekoucí vodou, a pak se posadil naproti Charliemu.

„Mohl sis to ohřát," nadhodil Charlie.

Sasha nakrčil nos a nabral na vidličku pořádné sousto studených nudlí. Hlasitě přežvykoval a se staženým obočím odpovídal na zprávy na mobilu. Pak se zeptal: „Do kolika dneska máš?"

„Do půl sedmý."

„Výborně!" Charlie se zatvářil pochybovačně. Sashova představa výborných věcí se ne vždycky shodovala s tou jeho. „Mám pro nás na večer plány," pokračoval.

„Tak znova. Není žádné my."

„Ani nevíš, o co jde!" vykřikl ublíženě Sasha. „Amanda měla o víkendu narozeniny. Jde se do baru."

„Kdo je sakra Amanda?"

„Chodila s náma na přednášky z... nebo jsme ji možná potkávali na koleji? To je jedno."

Sasha neměl problém kolem sebe držet skupinu dvaceti lidí, organizovat večery v klubech a vynechávat přednášky, aby mohl s někým z nich do kavárny. Měl o všem a o všech přehled, působil jako magnet a Charlie miloval i nesnášel, jak snadné bylo nechat se jím strhnout.

Dokázal si Sashu živě představit, jak sedí v posluchárně, zatímco dívka v řadě pod ním vypráví své kamarádce, že byla přes víkend doma za rodinou, protože měla narozeniny. V tu chvíli se k nim Sasha nakloní, aby jí popřál všechno nejlepší a zeptal se, jestli to byla oslavit i tady. A aniž by čekal na její odpověď, pozve ji i celou posluchárnu do baru, se všemi si vymění kontakt, založí skupinovou konverzaci nazvanou Amandina velká kalba, a pak celou cestu ze školy zve další a další studenty i kolemjdoucí, které potká.

„Charlie?"

Nemusel dávat pozor, aby věděl, na co se ho Sasha ptá. S tím scénářem, kde ho Sasha přemlouvá, aby s ním šel aspoň na jeden drink, se během prváku, kdy spolu bydleli, mohl seznámit velmi dobře.

Tehdy by takovou nabídku považoval za jedinečnou příležitost seznámit se se spoustou dalších lidí, zpestřit si táhnoucí se týden plný učení, zažít univerzitu se vším všudy. Padesátý večírek už v něm však nedokázal probudit tu správnou jiskru a nadšení, jako jiné nové zážitky.

Bydlet už třetí rok se Sashou Ellisem navíc znamenalo, že Charlie neměl problém poslat ho do háje.

„Ale vážně, jde se jen na chvíli do klubu na Queen Street. Zítra ráno odpadá přednáška o legislativním procesu."

„No a? Tam nechodím."

Sasha se ušklíbl. „No vidíš, takže máš navíc zítra dopoledne volno."

„Mám každý dopoledne volno, Sasho," odpověděl Charlie suše.

„Mají happy hour!"

„Vždyť víš, že bych vůbec neměl pít."

Sasha protočil oči. „Polovinu času ty prášky ani nebereš. Vzal sis je dneska?"

Charlie si založil ruce na hrudi, ale neodpověděl, jen si v hlavě udělal mentální poznámku, aby si nezapomněl vzít léky.

„Amanda se zná s Oscarem," řekl nakonec Sasha.

Charlie po něm střelil pohledem, který říkal, že tím zamířil hodně nízko i na sebe, a Sasha zvedl ruce nad hlavu.

Svým způsobem je bavilo hrát tuhle hru, kdy měl Sasha pocit, že může vyhrát. Charlie musel uznat, že jeho přesvědčovací schopnosti a zejména vytrvalost by dokázaly zlomit kdekoho (neustále rostoucí skupina přátel, se kterými mohl chodit večer ven, toho byla důkazem) – hádat se s vlastní hlavou však nedokázal ani Charlie sám.

Podívali se na sebe, Sashovi zacukaly koutky a Charlie se zvedl a prázdnou misku od kaše odložil do dřezu.

Samozřejmě v tom hrálo roli více faktorů, tak jako se vším v Charlieho světě, těch pár minut, ve kterých měl nad Sashou navrch, však bylo mnohem napínavějších než hodiny hluku, blikajících světel, mačkajících se těl a bolesti hlavy.

Pokud ho něco nenaplňovalo absolutním nadšením, takže mu bušilo srdce a mravenčily konečky prstů, nenašlo se nic, co by ho k tomu dokázalo přinutit. Ani Sasha.

„Že nechceš jít jenom proto, že jsem řekl, že s tebou zítra nepůjdu k Freddě?"

„Sasho, ne všechno se točí kolem tebe," odpověděl Charlie.

„Au."

Musel se vždycky usmát nad tím, jak podobní mu připadali – Sasha a Fredda. Neodvážil se to ani jednomu z nich říct, protože by je to nejspíš urazilo, pravdou však bylo, že měli energie na rozdávání, obklopení svými přáteli přímo zářili a Charlie někdy stále nechápal, jak bylo možné, že se oba dva bavili právě s ním.

Zatímco Sasha dál ujídal své zbytky z ledničky a sháněl další lidi na Amandin večírek, Charlie vyměnil pyžamo za džíny a zářivě růžový svetr s fialovými hvězdičkami. Přes ramena si přehodil manšestrovou bundu a do látkové tašky přes rameno nacpal odrbaný kroužkový blok a několik papírů, hrst propisek a zvýrazňovačů, mobil, klíče a poloprázdnou lahev vody, kterou s sebou tahal už od začátku semestru a s každým dalším dnem stále víc pochyboval, jestli z ní vůbec ještě pít.

V chodbě vklouzl do okopaných tenisek a ještě naposledy nahlédl do kuchyně.

Venku se objevily první paprsky slunce a prozařovaly kuchyni zlatým světlem. Havraní vlasy padaly Sashovi do očí a mezi hustým obočím se mu vytvořila vráska, jak se soustředil na obrazovku svého mobilu.

„Mimochodem, neviděl jsi někde moje pantofle?" zeptal se Charlie.

„Hm?" Sasha zvedl pohled. „Ne. Podívám se po nich."

„Díky. Napiš mi jestli někde neležíš mrtvej ve škarpě."

Sasha roztáhl rty ve svém hvězdném úsměvu. Charlie ho napodobil a usmíval se i poté, co za sebou zabouchl dveře.

Jakmile vkročil na ulici, opřel se do něj silný vítr. Podařilo se mu doběhnout autobus stavící na zastávce za rohem a se sluchátky na uších mu cesta uběhla rychle, takže téměř zapomněl, že seminář už začal a on jde opět pozdě.

Protáhl se mezi studenty blokujícími obloukovitý průchod pod hlavní budovou Old College a sprintem si to namířil rovnou přes trávník. Podmáčená půda mu čvachtala pod nohama a byl si jistý, že za sebou nechává hluboké šlápoty, ale neohlédl se.

Zatlačil do těžkých vstupních vrat budovy na protější straně a vyběhl po širokém schodišti. Rozlehlými chodbami se nesla ozvěna jeho kroků, jak pospíchal k učebně na samém konci pravého křídla. Snažil se popadnout dech, než zaklepal na dveře a vzal za kliku.

Zrak všech studentů i přednášející se na něj upřely, když s tichou omluvou a udýchaný zamířil do poslední řady. Místo mu jako obvykle svým kabátem a kabelkou hlídala Seo Yoon – věci teď položila na zem pod lavici a tázavě se na něj podívala.

„Myslela jsem, že nepřijdeš," zašeptala, když si vysvlékl bundu a položil před sebe kroužkový blok a propisku. Dávala důraz na sykavky a Charliemu její hlas zněl jako by mluvila s gázou v puse.

„Psal jsem ti, že přijdu," ohradil se Charlie a Seo Yoon stáhla obočí.

Perfektně odbarvené vlasy těsně pod ramena měla stažené černou stužkou a na nose jí seděly retro brýle s absurdně širokými obroučkami. Měla krásné oční linky a plné rty zvýrazněné červenou rtěnkou, dlouhé nohy v černých vzorovaných punčochách měla zkřížené v kotnících a na klíně pod lavicí jí ležel tablet. Chvíli zíral na rozdělenou obrazovku, kde nějakým nepochopitelným způsobem zvládala prohlížet příspěvky na Instagramu a zároveň psát poznámky z výkladu přednášející.

„Nepsal," řekla tiše, a když se chystal protestovat, umlčela ho mávnutím ruky. „To je jedno, na docházku jsem tě podepsala."

Poslední roky měl pocit, že se neustále snaží něco dohnat. Těch několik měsíců na střední, které si vybavoval jen v mlze, ztracená přátelství, zapomenuté koníčky, vlastní osobnost. Spánkový deficit, povinnou četbu, ujíždějící autobus, začínající seminář.

Seo Yoon představovala jeho osobní naději, že ke všemu důležitému si najde cestu. I když možná s pár odbočkami a nevyhnutelným zpožděním.

Chodili spolu na střední školu, i když tenkrát se ani zdaleka nebavili tolik jako nyní. Seo Yoon měla svou partu kamarádek, takovou, která si v patnácti navzájem přislíbila kmotrovství svých prvorozených dětí – aspoň tak si Charlie jejich přátelství dokresloval, když viděl, jak se jedna od druhé nehnou a bez váhání se za sebe postaví. Jeho chlapecká přátelství rozhodně takových intenzit nedosahovala a jemu poskočilo srdce, když v prváku zjistil, že jsou se Seo Yoon opět spolužáci a že tentokrát by jejím kamarádem mohl být on.

Kmotrovství svého druhorozeného dítěte mu neslíbila, když se jí jednou večer po pár sklenkách vína svěřil s tím, jak vnímal její pouto s bývalými spolužačkami, místo toho si z tváří setřela slzy smíchu a nabídla mu, že podle něj napíše vedlejší postavu svého příštího příběhu, a to bylo podle Charlieho ještě lepší.

„Zaspal jsi?"

„Ne, spíš... jsem se zapomněl."

Přednášející právě listovala nějakým dokumentem, který promítala na plátno, a Seo Yoon si ve stejném dokumentu na svém tabletu zvýrazňovala elektronickou tužkou důležité pasáže. V nastavení rychle vyměnila zvýrazňovač za tužku a k jednomu zvlášť dlouhému odstavci připsala poznámku, zřejmě něco, co přednášející zdůraznila. Charlie ji neposlouchal.

Z rozevřeného poznámkového bloku sebral propisku s ulomeným poutkem a začal vybarvovat čtverečky na papíře. Každý druhý, pak všechny do jednoho.

Vysokými okny do učebny pableskovalo slabé podzimní slunce a Charlie pozoroval chomáče mraků plující po ocelově modré obloze, když se k němu Seo Yoon naklonila.

„Co je tam napsáno? V tý druhý odrážce."

„Příště si sedni dopředu," zasmál se jí tiše Charlie.

„Aby se mě na něco zeptala, to určitě," sykla.

Polohlasem jí diktoval poznámky z plátna a poprvé za celý den mu připadalo, že dělá něco užitečného.

Přednášející právě mluvila o způsobech, jak ženám pomoci k proražení skleněného stropu, a někdo v přední lavici se ozval s jakýmsi protiargumentem. Charlie slyšel, jak si Seo Yoon vedle něj otráveně povzdechla. Neodkázal spočítat, kolikrát hodiny ztroskotaly na tom, že přednášející dávali slovo všem, zejména těm, co se vyžívali v roli ďáblova advokáta. Seo Yoon pak celou cestu ze školy nadávala a Charlie ji nechával, aby na něj vychrlila všechny argumenty a fakta, která v sobě celé předchozí dvě hodiny musela držet.

„Měla jsem jít studovat literaturu," zamumlala. Charlie pobaveně vytáhl koutek, ale ona se tvářila spíš odevzdaně.

Pocítil jakési chvění v hrudi, které nedokázal identifikovat. Podíval se znovu na Seo Yoon, ale ta mezitím otevřela Pinterest a procházela obrázky knihoven s nekonečnými regály klasik.

Ze všech svých přátel na univerzitě znal Seo Yoon nejdéle, přesto mezi nimi čas od času cítil jakousi neviditelnou clonu, přes kterou se k ní nemohl dostat. Hádal, že ona z jeho strany nejspíš cítí to samé. Vedle Seo Yoon mu poprvé došlo, že možná není jediný, kdo si ze střední odnáší předsudky a traumata a snaží se na vysoké nespadnout do té stejné spirály. Snaží se dělat věci jinak, i když pořádně neví jak.

Seo Yoon k němu naklonila tablet a ukázala mu jeden z obrázků. „Zvládl bys to?"

Prohlédl si háčkovanou minisukni, kterou vysoká blondýna na fotce spárovala s džínovou bundou a vysokými kozačkami. Obrázek si přiblížil, aby se mohl podívat na boční šev. Letmo pohlédl dopředu – přednášející se dál se studentem přela o právech žen. Přisunul svou židli blíž k Seo Yoon. Cítil, jak mu brní prsty a v hlavě se mu rýsuje obraz nového projektu.

„Udělal bych ten vzor výraznější, větší vlny. A vybral bych míň barev."

Podívala se mu přes rameno a zamyšleně zkřivila rty. „Ale zvládl bys to."

Pokrčil rameny. „Jasně. Vyber si barvy."

Jemu by se líbila kombinace růžové a oranžové. Nebo fialové a zelené. Očekával, že Seo Yoon půjde docela opačnou cestou. Zásadně kombinovala bílou, černou a tmavé odstíny rudé a zelené.

„Černobílá by vypadala jako optickej klam. Víš, jak to myslím."

Přikývl, pak dodal: „Černou už nemám, stavím se pro ni o víkendu."

„Řekni, kolik potřebuješ, pošlu ti to," reagovala okamžitě a s tím přitáhla tablet zpátky k sobě.

Mávl rukou, potom vyhrnul rukáv svetru a odhalil předloktí plné černých šmouh. Popadl lihový fix a na jedno z posledních volných míst vměstnal poznámku, aby se vydal do galanterie. Růžovou fixou odfajfkoval pár starších úkolů a svetr zase stáhl k zápěstí. Seo Yoon ho pobaveně sledovala.

Ještě chvíli rozebírali různé barvy a styly a Charlie se je snažil načrtnout na papír. V hlavě přesně viděl, co si Seo Yoon představuje, ale tužkou se mu to vykreslit nedařilo. Nakonec se oba spokojili s nákresem křivého čtverce, i když Seo Yoon dál bezúspěšně zadržovala smích, kdykoli se na náčrtek podívala.

Charlie nedokázal předstírat, že se zlobí. Cukaly mu koutky, když obrázek obtahoval. „Slibuju, že takhle to vypadat nebude."

„To doufám," smála se Seo Yoon.

Po zbytek přednášky si polohlasem povídali a smáli se, a když se pak společně s davem vyvalili na chodbu, Seo Yoon si posadila brýle nad ofinu a za pochodu Charliemu přeposlala dokument s poznámkami.

Seběhli po schodišti do vstupní haly, on v zašedlých teniskách, ona v lesknoucích se Mary Janes, a Charlie jí podržel věci, aby si mohla obléct kabát a kolem krku omotat sněhově bílou huňatou šálu. Pomyslel si, že na jejím místě by se bál, aby si ji neumazal od rtěnky. Seo Yoon se usmála a zhoupla v kolenou. Ve svém růžovém svetru vedle ní vypadal jako její pravý opak.

„Nechceš se mnou jít na oběd?" zeptala se a pohlédla na čas. „Pozdní oběd."

Ona už měla po dlouhém dni volno, zatímco Charlieho za necelou hodinu čekal ještě jeden seminář. Kývl a podržel jí dveře.

Pár minut sluníčka opět vystřídalo mrholení. Seo Yoon vytáhla z kabelky obrovský průhledný deštník a pokusila se ho roztáhnout nad nimi oběma.

„Vždyť skoro neprší," řekl Charlie.

Seo Yoon jeho poznámku ignorovala. Ponoukla ho, aby se k ní posunul blíž. Byla o hlavu menší a oba se museli rozesmát, když se vedle ní přikrčil a drknul hlavou do deštníku.

Nabídl, že deštník bude držet on, a společně tak prošli nádvořím až na ulici, kde se zastavili na přechodu.

Míjeli hnědé a šedivé budovy a vyhýbali se loužím v nerovných chodnících. Byli jen kousek od centra Edinburghu, takže se nemuseli vyhýbat davům turistů, které nedokázalo odradit ani nepříznivé počasí, a přesto Charlie musel obdivovat krásu města. Široké ulice se vlnily kolem parků, katedrál a hřbitovů, každé zákoutí, hospoda i obchůdek na něj dýchaly nenapodobitelnou atmosférou a historií a každý pohled mu připomínal, že i kdyby celý ten plán s univerzitou nakonec nedopadl, byla to ta správná volba. Dokázal si představit, že těmi ulicemi chodí do práce a nakoupit, že se schází s přáteli v oblíbených kavárnách. Že tady žije.

Zašli za roh a vzápětí už Seo Yoon ukazovala přes ulici na podnik na rohu Victoria Street. V drobné zahrádce na chodníku stály stolky se židlemi, kvůli počasí tam však nikdo neseděl. Přes zamlžená okna nahlédli dovnitř a Seo Yoon ho nadšeně zatahala za rukáv, když zahlédla pár, který se právě zvedal od stolu v koutě.

Charlie oklepal deštník a vešel za ní dovnitř. Bistro poznával, párkrát kolem něj procházel, uvnitř však nikdy nebyl. V malém prostoru seděla hlava na hlavě, díky bílým stěnám a zeleným dekoracím na něj však působil vzdušně a příjemně. Zapluli na volná místa a ihned si objednali ovocné limonády, kávu, polévku a sendviče.

„Vážně by sis měl otevřít obchod na Etsy nebo tak," řekla Seo Yoon, když jim servírka přinesla pití. Studený vítr jí vehnal do tváří červeň.

„Jasně, protože tu první sukni pro tebe jsem trefil hned na čtvrtej pokus," ušklíbl se Charlie.

Červenou minisukni s volánky jí slíbil za zvládnutý druhák, jenže z projektu na týden se rychle stala záležitost na půlku letních prázdnin. Předtím ho nenapadlo, jak složité bude vytvářet oblečení pro jiné než pro sebe. Jistě, první svetr na sebe taky hned nevychytal, ale nevadilo mu, když se některé kousky nevyvedly perfektně. Nosil je jen on a všem tak mohlo být úplně jedno, jestli ho švy příliš škrtily v podpaží, nebo jestli na vnitřní straně nechal desítky uzlů a koukajících konců.

„Můžeš dělat šály!" navrhla Seo Yoon.

Nevěděl, kdy přesně došlo k tomu, že se stali jeden druhého největšími fanoušky. Od chvíle, kdy se Seo Yoon dozvěděla, že háčkuje a plete a že dokáže mnohem zajímavější věci než prostírky nebo palčáky, které si vybavovala od své babičky, posílala mu inspiraci na další kousky, všude roznášela, že tuhle stužku do vlasů dělal můj kamarád, a dokonce ho označovala na Instagramu, kdykoli přidala fotku v červené sukni, kterou jí uháčkoval.

Charlie zase četl její fanfikce na AO3 a ve tři hodiny ráno psal dlouhé komentáře, aby si je mohla po probuzení přečíst. Už na střední věděl, že ráda četla, až loni mu ale pověděla o rostoucím profilu s příběhy. Zpočátku se červenala, když jí řekl, že se na jeden příběh nejen podíval, ale dokonce ho začal číst, postupně se však o jejích postavách bavili víc a víc, až se mu dokonce v létě ozvala, aby jí pomohl vyřešit některé zápletky. Sedávali pak večer na balkoně bytu jejích rodičů, on s třetí verzí červené sukně s volánky, ona s rozpracovanou kapitolou, pili víno a smáli se. V těch dnech pro ně neexistovala univerzita, právo, nevyřešené spolubydlení ani žádné jiné dospělácké povinnosti a Charlie si často pomyslel, že tohle je štěstí.

„Pojedeš tenhle víkend domů?" zeptal se jí.

Zakroutila hlavou. „Nestíhám. Ty?"

„Taky ne. Enid mě nejspíš zabije, ptá se už od prvního týdne, kdy přijedu."

Seo Yoon se povzbudivě usmála. „Má tam babičku a mámu, zvládne to."

Charlie neodpověděl. Přemýšlel, jestli si taky vzpomněla na horké letní noci a záři města pod nimi.

„Ale vážně, studovat feminismus v literatuře by dávalo mnohem větší smysl než cokoli, co se tam dneska odehrávalo," řekla Seo Yoon náhle a Charlie pochopil, že stále myslí na hodinu gender studií v právu.

„Měli bysme tam ty problémy řešit, ne se přít o to, jestli vůbec existujou."

„Přesně," vydechla Seo Yoon. Její hlas zněl měkce. „Představovala jsem si, že odtamtud budu odcházet emancipovaná, hrdá na to, že jsem žena a že budu právnička. Ne že budu mít chuť někoho uškrtit."

Charlie věděl, že všechny své pocity dokáže Seo Yoon popsat nejlépe sama, a tak zpravidla jen trpělivě naslouchal a přikyvoval.

„Nepřišla jsem se tam hádat, to můžu dělat kdykoli jindy," uzavřela, když jim obsluha přinesla polévku a sendviče.

„Nikdo po tobě nemůže chtít, aby ses tam hádala."

Sklopila hlavu a chvíli pozorovala polévku před sebou. Už to vypadalo, že bere do ruky lžíci, když ji znovu odložila na barevný ubrousek na stole. Vzhlédla k Charliemu.

„Takže si nemyslíš, že jsem pokrytec, když tam dvě hodiny mlčím a pak to všechno vybalím na tebe?"

Charlie zakroutil hlavou. „Ne. Nikomu nedlužíš svoje argumenty."

Na tváři se jí mihl jemný úsměv. Zhluboka se nadechla a brzy už se bavili o jiných věcech. Smáli se, Seo Yoon mluvila o knize, kterou před pár dny rozečetla, a dávali si ochutnávat limonádu. Bavili se o dalších restauracích a kavárnách, které chtěli navštívit – Seo Yoon se zmínila o kočičí kavárně na opačné straně Grassmarket Square, kde spolu dlouho nebyli, Charlie vychvaloval pizzerii blízko svého bytu a ona mu doporučila asijské bistro.

Charlie si pak postěžoval na Sashovy hnijící těstoviny a Seo Yoon protočila oči.

„Nechápu, proč jste oba tak posedlí tím, abyste měli poslední slovo."

„Já nejsem posed-"

„Zrovna ty jsi naprosto posedlý tím, abys měl vždycky nad Sashou navrch," rozesmála se Seo Yoon.

„Znáš Sashu. Sama jsi mi řekla, že bys mu nejradši vrazila koleno mezi nohy, když ses s ním poprvé viděla."

„Je hrozně samolibej."

Charlie se ušklíbl ve stylu neříkej. „Někdo mu musí říct ne. Prospívá mu to."

„Navíc měl lepší známku ze smluvního práva," nafoukla se Seo Yoon.

Charlie vyprskl smíchy. „To jsi mu ještě neodpustila?"

„Nikdy," odpověděla. „Mimochodem, večer musíme nějak pohnout s tím projektem. Něco jsem udělala včera, takže už toho nezbývá tolik, ale potřebuju ještě nějaký rešerše. Podíval by ses na to?"

Přikývl a nechal si od ní přeříkat závěry, ke kterým zatím došla, než se musel vrátit zpátky na fakultu.

„Ještě ti pošlu poznámky z minulýho týdne," slíbila Seo Yoon. „Kdybych zapomněla, tak mi napiš."

Charlie se zasmál. „Myslím, že zapomenu spíš já. Ale napíšu ti."

Vyšel ven do sychravého počasí. Ohlédl se a usmál se, když si všiml, že mu Seo Yoon od stolku mává. Zastrčil si ruce do kapes a zamířil zpátky ke škole.