Studia umělecké fakulty byla otevřená i o víkendech a Kalle do budovy z okrových cihel dorazil už kolem osmé hodiny ráno. Obklopovaly ji vysoké stromy s posledním žlutým listím a Kalle snadno našel volné místo na obyčejně plném parkovišti přímo před vchodem.

Chvíli zůstal sedět v autě a unaveně zíral na temné nebe nad sebou. Ráno se probudil s krvavým otiskem na polštáři. Kůži na hřbetech rukou měl úplně zarudlou a popraskanou a citlivé pnutí v levé tváři se někdy během noci proměnilo v bolestivé pulzování, které mu při každém neopatrném pohybu vhánělo do očí slzy. Málem si nezvládl vyčistit zuby a místo cereálií s mlékem snídal džus. Nejspíš si měl suchou kůži pořádně namazat hydratačním krémem, ale věděl, že bude celé dopoledne pracovat na školních počítačích a zařízeních, a nechtěl po sobě všude zanechávat mastný film. Stačila mu vlastní zažloutlá klávesnice doma.

Napřímil se v sedadle a pohlédl do zpětného zrcátka. Cystické akné se mu rozlézalo už i po bradě a nahoru po spánku a Kalle se opatrně dotkl jednoho z větších boláků přímo uprostřed tváře. Sykl a hned na to stáhl rty pevně k sobě, když na prstu ucítil vlhký výtok.

Zavřel oči a roztřeseně vydechl. Uklidňoval se myšlenkou, že v sobotu ráno ve škole nikdo nebude a on v klidu dokončí stříhání, aniž by ho kdokoli vyrušoval svým zíráním. Na oběd se měl sejít ve městě s Charliem a tak trochu doufal, že Charlie zaspí nebo zapomene, jak často v posledních dnech vtipkoval. Přinejhorším mu stále mohl napsat, že nakonec nemůže dorazit – mohl si vymyslet směnu, která přišla na poslední chvíli a kterou nemohl odmítnout, nebo se vymluvit na natáčení, které nutně potřeboval dokončit. Neměl však ve zvyku lhát a zvlášť vůči Charliemu mu to bylo proti srsti. Výmluvy si po té noci, kdy ho vytáhl z postele, aby ho vozil po městě, nezasloužil, zároveň se však necítil dost statečný na to, aby mu napsal, že se dnes nechce s nikým vidět. Už jen požádat ho tu noc o pomoc ho stálo veškeré sebezapření, a přestože ho Charlie několikrát ujišťoval, že to bylo v pořádku, že od toho tu přátelé byli, nevěděl, jestli se k něčemu podobnému dokáže odhodlat znovu. Rozhodně ne v nejbližší době.

Popotáhl nosem a porovnal si na hlavě čepici. Potom si natáhl kapuci, z vedlejšího sedadla popadl batoh a vystoupil.

Chvíli po všemožných kapsách svých kalhot hledal studentský průkaz, aby si mohl otevřít, a potom vystoupal po schodišti do druhého patra. Holými, šerými chodbami se rozléhala ozvěna jeho kroků a on napjatě naslouchal, zda odněkud neuslyší hlasy nebo bouchnutí dveří.

Přiložením průkazu ke čtečce si otevřel dveře studia a na stěně po své pravici nahmatal vypínač. Ostré zářivky na stropě párkrát zablikaly a Kalle za sebou zavřel. Batoh odložil na stůl a zapnul stolní počítač u stěny. Pak se svalil do prosezené židle na kolečkách. Popojel o metr dozadu, zabubnoval prsty o područku a natočil hlavu k oknu.

Výhled mu zčásti zakrývaly světlé, vertikální žaluzie, studia však byla otočená na sever ke skále, na které se tyčil Edinburský hrad. Vrchol a kamenné věže se ztrácely v šedivém oparu, který to ráno visel nad městem, a zelený pahorek v kontrastu s tmavými kameny zvláštně zářil. Pamatoval si dlouhé večery, které tam trávil na konci minulého semestru – omšelé šedivé zdi a vikýře se nořily do růžového a oranžového světla zapadajícího letního slunce a on téměř cítil dotek nekonečných možností a příležitostí v konečcích prstů. Někdy v těch dnech si zřejmě uvědomil, že se chce s Valerií rozejít, a teď raději odvrátil pohled.

Počítač se rozběhl a on z batohu vytáhl harddisk s materiály a sluchátka. Obojí zapojil, spustil stříhací a mixovací program pro zpracování audionahrávek, které mu na začátku týdne poslala Flossie, a pustil se do práce.

Trvalo mu dlouho plně zaměřit svou pozornost na obrazovku počítače. V mysli se neustále vracel k té noci s Brunem na veterinární ambulanci. K mladé doktorce a pohledu, kterým si ho změřila, když jí vysvětloval, proč přijel.

Jako malý dokázal hodiny sledovat malé kulaté akvárium s neonkami, které patřilo jedné z máminých spolubydlících, když s ní ještě žil ve Švédsku. Nepamatoval si všechny byty a pokoje, jména a tváře, která se v té době míhala jeho maličkým životem, natož pak jména měst, která vystřídali. Vlastně bylo hodně málo věcí, které si z pěti let strávených s Karin vybavoval – útržky snů a pohádek v jeslích, svět, kterému napůl nerozuměl a který napůl nerozuměl jemu. Náhodná švédská slovíčka naučená od desítek lidí, kterým se na pár hodin objevil na klíně, zatímco máma pracovala nebo vařila večeři.

Nikdy však nezapomněl na rybičky. Bydleli v tom bytě maximálně rok, Karin by ho nejspíš opravila, že v malém průchozím pokoji strávili jen pár měsíců, ale čtyřletému klukovi čas trval věčně. Pamatoval si úzkou kuchyň s elektrickým vařičem s jednou plotýnkou a plastový kelímek se štěňátky, který mu tenkrát Irma nechala a který musel ztratit někdy při stěhování do druhého, třetího bytu. Na úzké dřevěné komodě, ve které schovávali hrnce a mixér a kterou nesměl otevírat, stálo Irmino akvárko s nakřáplým okrajem a zelenými stěnami.

Při snídani, při večeři, před spaním zíral na třpytící se rybky, které sebou třepotaly a schovávaly se v umělohmotných chaluhách ze zverimexu. Někdy je Irma vylovila do salátové mísy a akvárium vyčistila a on seděl s rybičkami na zemi a ujišťoval je, že se nemusí ničeho bát a brzy budou zpátky ve svém domečku. Párkrát se jich nemohl dopočítat a mámě se vždycky podařilo ho přesvědčit, že se jedna nebo dvě skrývají mezi chaluhami a on je jen nevidí, nebo některou nenápadně započítala dvakrát. Až o mnoho let později si uvědomil, co se stalo, a nevěděl, jestli má být víc naštvaný na Irmu, na mámu nebo na sebe. Přemýšlel, jestli Irma rybičky pořád má a jestli je dnes lepší chovatelkou.

On si o sobě dávno myslel, že je lepším chovatelem, než když si u babičky k narozeninám vybrečel první krysu, a pak druhou. Věnoval hodiny rešerším o fretkách, o správné výživě a hračkách a rutinách, utratil tisíce liber za klec a pravidelné prohlídky a očkování. Několikrát denně kontroloval, jestli v pokoji nepřehlédl něco, co pro Bruna a Ralpha mohlo být nebezpečné, pečlivě zavíral skříně, šuplíky i krabice. Dával pozor na všechno, před rokem se dokonce pohádal s Valerií, když nechávala svoje rovnátka ležet volně dostupné na nočním stolku – kluky z klece pouštěli volně do pokoje jen občas, ale on nehodlal riskovat chvilku nepozornosti. Přeci jen to byl vždycky on sám, na koho se mohl zlobit nejvíc.

Tentokrát však bezpečně věděl, že nic nezanedbal. Když se to ráno po páté vrátil domů a uložil Bruna do klece k Ralphovi, který se k bráškovi okamžitě přitiskl a začal mu lízat srst, prohledal znovu všechny skrýše, které si kluci za těch pár týdnů stačili najít. Nahlédl i do míst, kam byl přesvědčený, že se nedostanou, a odsunul všechen nábytek, který odsunout šel. Kromě nové skrýše za nočním stolkem, kam Bruno schovával pamlsky na horší časy (jako by s ním snad kluci měli kdy zažít horší časy), však nenašel vůbec nic. Když se o hodinu později naprosto vyčerpaný, fyzicky i emocionálně, svalil na židli a otevřel šuplík, aby odtud vytáhl nabíječku na mobil, klávesa M tam ležela mezi propiskami a zvýrazňovači. Zřejmě ji musel někdy předtím sebrat ze země a uklidit, aniž by si to uvědomil. Několik minut pak seděl s obličejem schovaným v dlaních a nevěděl, jestli se smát nebo brečet.

Neudělal žádnou chybu a bylo nespravedlivé, že k němu doktorka promlouvala jako k nezkušenému frajírkovi, který fretky choval jen tak pro zábavu. Jako by mu na nich ve skutečnosti nezáleželo.

Bruno a Ralph však pro Kalla znamenali všechno.

Bylo těžké vysvětlit, že v nich našel nejlepší přátele. Miloval Brunovu ztřeštěnost a hravost a stále ho udivovalo, jak přesně dokázal odhadnout, kdy může Kalla poškádlit nějakou neplechou a kdy naopak vyvést neškodný kousek, který ho dokáže ve špatný den rozesmát. Kalle ho naučil spoustu triků – za pamlsek mu přeběhl po rozpjatých pažích, dal pac nebo se postavil na zadní. Ralph byl jeho úplným opakem. Užíval si teplo měkké deky nebo Kallovy kapsy, dával mu pusinky a dokázal vycítit změnu Kallovy nálady ještě dřív než on sám. Jen zřídkakdy se dostal někam, kam neměl, dokázal však využít příležitosti a v mžiku oka ukrást klíče nebo překousnout náramek. Pod Kallovým pohledem pak s pískáním uskočil a běžel se schovat do pelíšku nebo pod peřinu.

Ti dva byli jedinou věcí, o kterou v životě nechtěl přijít, jedinou věcí, na které záleželo. Věděl, že ať už se stane cokoli, dokáže se o ně postarat.

Jenže náhle se mu do mysli zakořenila pochybnost a on netušil, jak pokračovat dál.

Ve studiu nakonec strávil celé dopoledne. Kolem jedenácté obsadila místo u protější zdi jiná studentka. Rozpačitě na sebe kývli a Kallova ruka okamžitě vystřelila vzhůru a on našel strup ve vlasech za uchem. Chvíli zíral na obrazovku a snažil se vzpomenout si, co se chystal udělat dál. Cítil na sobě cizí pohled, přestože dobře věděl, že ta dívka k němu sedí zády, na nehtech viděl červené šmouhy a všechno ho svědilo. Zvedl se ze židle a vzal za kliku. Letmo se ohlédl, ale dívka mu nevěnovala žádnou pozornost, a pak se vydal na chodbu do přízemí pro láhev limonády a čokoládovou tyčku.

Zůstal stát u schodiště a pomalu přes bolest přežvykoval. Všude po těle cítil horkost a pálení a litoval, že ráno nepoužil krém. Zbytek tyčinky nakonec vyhodil do koše a po cestě zpátky nahoru mu v kapse cinknul mobil.

Charlie: Hádej, kdo vstal na první budík?

Charlie: Vzbudil mě Sasha, protože se rozhodl umýt všechno nádobí a pouštět si u toho soundtrack High School Musical, ale vstal jsem.

Kalle chtě nechtě vytáhl pravý koutek úst a povzdechl si. Zastavil se uprostřed schodiště a snažil se přijít na to, co vůbec chce odpovědět, a pak zničehonic vytočil Charlieho číslo. Jen co mobil přitiskl k uchu a uslyšel první vyzváněcí tón, svého náhlého rozhodnutí zalitoval.

„Ahoj, Kalle."

„Charlie," zamumlal Kalle. Ve tváři mu bolestivě zacukalo.

Uvědomil si, že vůbec neví, co chce Charliemu říct, nemusel však přemýšlet dlouho. Charlie nečekal na jeho slova, zřejmě ho nijak nezarazilo, že Kalle volá, a rovnou se pustil do vyprávění, jako by pokračoval v psaní esemesek.

„Slyšíš to?" zeptal se a Kalle nastražil uši. V pozadí slyšel nejasné obrysy hudby. „Sasha se tváří, že je hrozně cool a lepší než my, smrtelníci, ale ve skutečnosti je to král braku." Kalle si pobaveně odfrknul. Odněkud se ozval jiný hlas, kterému dobře nerozuměl, a pak se Charlie rozesmál. „Nezajímá mě, že máš Hermès hodinky, včera jsi večeřel kostku prošlého sýra."

Kalle měl co dělat, aby se nahlas nerozesmál.

„Drž myšlenku," vyzval ho Charlie. „Jdeš se mnou do koupelny, položím tě na umyvadlo, počkej. Čistím si zuby, ale jsi na reproduktor, mluv."

„Eh, no," vykoktal Kalle zaskočeně.

Z mobilu slyšel tekoucí kohoutek. Mohl si vymyslet jakoukoli výmluvu, dokonce byl připravený Charliemu říct, že společný oběd zkrátka nezvládne, jenže ve chvíli, kdy Charlie promluvil, si Kalle uvědomil, jak snadné bylo ho poslouchat. Jak přirozeně jejich konverzace plynuly, jak příjemně a sám sebou se v jeho přítomnosti cítil. Byl jedním z mála lidí, před kterými nemusel nasazovat masku nedostupnosti, před kterými si nemusel hrát na silnějšího a odolnějšího, než za jakého se sám považoval.

Přestože ho jeho pozvání na začátku týdne překvapilo, mnohem víc ho šokovala jeho vlastní odpověď, která přišla naprosto automaticky a bez rozmýšlení. Chtěl Charlieho vidět, chtěl poslouchat jeho historky a vyprávět mu vlastní, chtěl se s ním smát. Ještě nikdy se s někým tak snadno nespřátelil, Charlie však byl tak nenuceně snadno sám sebou, že nebylo těžké následovat jeho příkladu.

„Jsem zrovna na fakultě, dodělávám ve studiu nějakou práci," začal na neutrální půdě.

„Jasně, jestli potřebuješ víc času, tak dej vědět. Já jsem v centru za dvacet minut, můžu na tebe klidně počkat před fakultou."

„Ne, vlastně jsem už skoro hotovej. Můžeme se sejít na dvanáctou, jestli ti nevadí obědvat takhle brzy."

„Promiň, špatně jsem ti rozuměl," řekl Charlie. Bylo slyšet, jak si odplivl do umyvadla. „Bože, nesnáším čištění zubů, mám z toho husí kůži. Co jsi říkal?"

Kalle poslední větu trpělivě zopakoval.

„Budu to mít jako pozdní snídani," zasmál se Charlie. „Takže ve dvanáct u tvojí fakulty?"

„Jo," řekl Kalle. „Budu se těšit, Charlie."

Snad poprvé za celé dopoledne se cítil spokojený sám se sebou. Netušil, jak zvládne něco sníst, ale to byl problém pro jeho budoucí já. Prozatím musel jen dokončit svůj krátký film a příliš se nestresovat.

Zahnal pochybnosti o smyslu celého toho projektu, které se mu obvykle vkrádaly do mysli pokaždé, když byl s něčím téměř hotový. Pár dní před odevzdáním se vždycky objevily věty ve scénáři, které vyznívaly trapně nebo ploše, záběry, které mohly být ostřejší a lépe nasvícené. Naučil se na nedostatcích nelpět – každý projekt ho měl posouvat dál, každé zadání ho donutilo dívat se na věci z jiných úhlů, hledat nová témata ke zpracování, nové techniky, přicházet s novými nápady. I když nakonec finální produkt nesplnil jeho očekávání, snažil se odnést si z něj alespoň jednu pozitivní zkušenost, alespoň jeden nový poznatek.

Na to, že se jednalo o sedmiminutový snímek, na něm strávil až příliš mnoho času, a když deset minut před dvanáctou dokončil kopírování souboru na harddisk a balil si věci, cítil úlevu. Rozloučil se se studentkou, která se prohrabávala navrstvenými audionahrávkami, a sešel do přízemí. Na schodech minul početnou skupinku studentů, kteří se zřejmě chystali natáčet nebo nahrávat v jednom z ateliérů na patře.

Charlie už na něj čekal. Stál na chodníku před budovou v kostkaté plisované sukni, která mu sahala pod kolena, a vytahaném černém svetru se stojáčkem. Přes rameno mu visela látková taška, kterou s sebou všude nosil, koukal do mobilu a mezi prsty mu doutnala cigareta. Světlé konečky se mu kroutily vzadu na krku a ofina mu padala do očí a Kalla na moment napadlo, z jakého úhlu by ho zabral na kameru. Od rozvázaných tkaniček rozpadajících se tenisek přes kruhy pod hnědýma očima až po loupající se růžový lak na nehtech.

Porovnal si popruh batohu a došel k němu. Charlie vzhlédl a usmál se. Každý jeho úsměv jako by skrýval společné tajemství, interní vtip. Obočí se mu spiklenecky zvlnilo. Pohledem na zlomek vteřiny spočinul kdesi v místech, kde Kalle tupě cítil akné, úsměv mu však nepovadl.

Nabídl mu cigaretu a Kalle odmítl, představa, že by měl napínat tváře při každém potáhnutí, ho naplňovala zoufalstvím. Kromě toho jeho dermatoložka tvrdila, že kouření jeho symptomům nijak nepomáhá, a přestože tuhle radu obyčejně ignoroval, dneska by si s radostí polil kůži bělidlem, kdyby to mělo zmírnit aspoň část bolestí.

„Kam chceš jít?" zeptal se Charlie a cigaretový dým mu stoupal kolem hlavy. Potom cigaretu odhodil a špičkou tenisky skopl do otvoru ve mříži kanálu.

Kalle navrhl nedaleké bistro. Nacházelo se jen pár bloků od fakulty a mívali tam přes oběd polévky, což ze zkušenosti považoval za nejjistější volbu. Charlie přikývl a následoval ho, když přebíhal silnici.

„Líbí se mi tvoje sukně," řekl Kalle, když šli vedle sebe podél nízké kamenné zídky. Shýbali se pod trčícími větvemi stromů a šlapali na vlhké, zetlelé listí na chodníku.

„Díky," pousmál se Charlie a sklonil hlavu k šedomodré kostkaté sukni. „Není to úplně můj styl, ale dostal jsem ji od kamarádky a je hrozně pohodlná a bylo mi líto se jí zbavovat. Připadám si v ní trochu jako ve školní uniformě."

Kalle zakroutil hlavou. „To bych neřekl. Myslím, že na tobě vypadá celkem punkově."

„To taky není zrovna styl, ke kterýmu směřuju," zasmál se Charlie. „Ale lepší než uniforma."

„A k čemu směřuješ?" zajímal se Kalle.

Charlie pokrčil rameny. „Barvy, vzory. Nejasný siluety. Nevím, chci, aby se na mě někdo podíval a řekl si nevím, co to je, ale vypadá to, že se baví."

„Jo, to k tobě sedí."

Charlie se na něj s úsměvem podíval. „Ty se vždycky oblíkáš jako emo skater z roku 2008?"

Než se Kalle stihl zastavit, vyprskl smíchy. Obličejem mu projela bolest. „Asi jo. Technicky vzato jsem emo skater z roku 2008. Akorát už nemám véčkovou Nokii."

„Měl jsi véčkovou Nokii? My bysme na základce nebyli kamarádi, měl bych k tobě moc velkej respekt."

Se smíchem vešli do bistra. Charlie mu podržel dveře a společně se zastavili před pultem, aby si pročetli nabídku na křídové tabuli visící od stropu. O víkendu tam bylo rušno, téměř všechny stoly byly obsazené, přes smích a konverzace hostů bylo sotva slyšet hrající rádio a obsluha nestíhala zpracovávat objednávky.

V Kallovi se všechno stáhlo, když si uvědomil, že nejspíš nenajdou místo k sezení a budou si muset přisednout k jednomu ze dvou dlouhých komunitních stolů. Jen vyjít ven z domu si dnes vyžádalo všechnu jeho energii a při pohledu na desítky tváří si náhle připadal ošklivý, ohavný. Instinktivně si natáhl kapuci a zastrčil ruce do kapes. Charlie se postavil vedle něj, drkli do sebe, když se kolem nich protahovala servírka s tácem plným sklenic a hrnků. Šeptli si tichou, rozpačitou omluvu a Kalle odvrátil pohled, když si ho Charlie prohlédl.

„Nevezmeme si to ven?" navrhl Charlie.

Nechtělo se mu protestovat, naopak pro něj byla Charlieho nabídka vysvobozením. Přemýšlel, jestli vycítil jeho neklid, nebo se mu samotnému nechtělo v přecpaném podniku zůstávat. Vystáli frontu a objednali si krůtí sendvič a dýňový krém. Dívka za kasou jim vyjela společnou účtenku, kterou přes Kallovy protesty zaplatil Charlie, a sdělila jim, aby počkali stranou.

Kalle nakrčil čelo. „Nebude ti zima? Nemáš ani bundu."

„Mám dva svetry," pokrčil rameny Charlie. „Jsem ten typ, co nesnese horko. Což je dost nepříjemný, protože zároveň nedokážu chodit bosej na koberci. Ale prostě bych radši umřel, než se zpotil."

„Mně vadí zima," opáčil Kalle pobaveně. „Mám citlivou kůži a není moc fajn, když mi v zimě krvácí klouby na rukou, protože jsem si zapomněl rukavice."

„No jo!" zvolal Charlie a poklepal na nabobtnanou tašku přes rameno. „Mám pro tebe tu vlnu! Posbíral jsem doma všechny akrylový příze, moc jich nebylo, tak jsem přibalil i všechny organický s příměsí akrylu. Řekneš mi, jestli ti nějaká vyhovuje. Kdyby ne, tak se mnou někdy zajdeš do galanterie. Nebo ti prostě něco ušiju, stejně jsem se chtěl líp naučit na stroji a tohle by byla ideální příležitost."

„Ušiješ?"

„Kdybys chtěl," řekl Charlie. „Moc toho zatím neumím, ale mohl bych ti ušít třeba obal na kameru nebo tak."

V tu chvíli na ně houkla servírka a netrpělivě jim podala papírovou tašku s jídlem. Kalle jí poděkoval a s Charliem v patách se vymotal z bistra ven.

Zamířili podél majestátních univerzitních budov na jih do rozlehlého parku protkaného řadami stromů a pěšími stezkami lemovanými dřevěnými lavičkami. Pamatoval si, že tam natáčel svůj úplně první snímek na univerzitě – vyučující je nechal rozutéct se po zelených trávnících s pokynem natočit něco zajímavého a Kalle, ve snaze odlišit se od ostatních, vyšplhal do koruny jednoho listnáče a natáčel skrze košaté větve nic netušící kolemjdoucí na pěšině pod sebou. Ta vzpomínka ho donutila se nad sebou ušklíbnout.

Vzduch nasycený vlhkostí kolem nich těžce visel a Kalle počítal, že mají zhruba hodinu, než se z tmavých hustých mračen nad městem spustí déšť. Našli volnou lavičku na jedné z bočních cest, kudy téměř nikdo nechodil, a posadili se vedle sebe. Kalle podal Charliemu jeho zabalený sendvič a sám odklopil plastové víčko na své polévce. Měli výhled na sytě zelenou louku, v dáli se podél cesty táhla alej statných listnatých stromů a na hlavní trase, odkud přišli, projížděli cyklisti a procházeli studenti.

„Jak se mají kluci?" zeptal se Charlie.

„Jako králové, snídali kuřecí srdíčka."

„V příštím životě bych chtěl bejt fretka. Tvoje fretka, protože tvoje fretky si žijou ve fretčím luxusu," řekl Charlie.

„Myslíš?"

„Jo," přitakal Charlie. „Ovesný koupele, čerstvý maso, deset různých pelíšků..."

Kalle neurčitě povytáhl koutek. Srkal z dřevěné lžičky svou polévku a na Charlieho se nepodíval. Chvíli zůstali mlčky, Charlie však zřejmě nikdy nedokázal zůstat příliš dlouho potichu.

„Ty... Přemýšlíš nad tou nocí?" zeptal se jemně.

„Šiška mi umřela," řekl zničehonic Kalle. Odložil horkou polévku vedle sebe a ruce složil do klína. Nevěděl, jak si na špinavě hnědou krysu náhle vzpomněl. „Děda mě s ní nechtěl v noci odvézt k veterináři. Zůstal jsem s ní vzhůru celou noc a ráno jsem zjistil, že už nedýchá."

„To mě moc mrzí, Kalle."

„Asi jsem měl jet dřív," zamumlal. Podrbal se za ušima a pak si porovnal kapuci. „Večer vypadal chvíli normálně, tak jsem si to rozmyslel, ale v noci jsem nemohl usnout a pořád jsem s ním seděl na posteli a..."

„Udělal jsi všechno správně," přesvědčoval ho Charlie. „I když se nakonec nic nedělo, je dobře, že jsi ho tam vzal."

Kalle s pohledem upřeným před sebe pokýval hlavou. Propletl si prsty.

„Kalle."

Neuvědomil si, že si nehtem rozdírá do krve jedno zarudlé místo na hřbetu ruky, dokud mu Charlie opatrně, takže se ho téměř nedotýkal, položil dlaň na zápěstí. Cuknul sebou, když se na něj Kalle otočil.

„Promiň," řekl rychle a ruku stáhl. „Promiň, taky nemám rád, když se mě někdo dotýká. Ale nechtěl jsem, abys..." Nedořekl.

„Díky," řekl téměř nehlasně Kalle. Ruce automaticky zase spojil, ale na poslední chvíli se zastavil a raději se natáhl pro polévku. „Vím, že jsem udělal všechno dobře. Ale ta doktorka... Naštvala se, protože jsem prej měl první zavolat, než jsem tam přijel. A pak mě poučovala, že musím zabezpečit všechny místnosti, jestli je chci mít doma na volno, a že je nemám nechat žrát kabely. Jako bych je snad někdy nechal žrát kabely."

„Neznala tě," reagoval Charlie. „Nevěděla, kdo jsi a z jaký situace Bruno pochází, a asi si myslela, že je její povinnost ti vysvětlit, jak se máš chovat. Chápu, že ti to v tu chvíli ublížilo, a neříkám, že to z její strany bylo správný."

„Vím, že to říct musela, asi měla sama o Bruna strach."

„Nemyslím si, že by si člověk měl brát k srdci všechno, co mu ostatní nabízí. Sám se znáš nejlíp, znáš Bruna nejlíp, a v takových situacích si můžeš vybírat, co se na tebe vztahuje a co ne. A tohle se na tebe nevztahovalo, protože jsi svědomitej a dáváš na svoje kluky pozor. Takže to můžeš v klidu pustit z hlavy a zbytečně nad tím nepřemýšlet."

Kalle pomalu přikývl. Tohle bylo něco, co samozřejmě podvědomě věděl, avšak slyšet to ze rtů někoho jiného, někoho, kdo ho znal a komu začínal důvěřovat, bylo uklidňující. Člověk snadno sklouzl k mylnému obrazu o vlastní sebestřednosti, když se snažil sám za sebe postavit.

„Děkuju, Charlie," zamumlal a poprvé se odhodlal se na něj podívat.

Pohled jeho hnědých očí byl měkký a odrážela se v nich jistá odevzdanost. Jako by chápal jeho myšlenkové pochody, poznával je, protože se tolik podobaly jeho vlastním. Vzpomněl si na jejich konverzaci tu noc, když je Charlie vezl zpátky domů. O posraných životech a maskách, za kterými se všichni schovávali. Znovu k Charliemu pocítil záchvěv náklonnosti.

„Ukážeš mi tu vlnu?" zeptal se ho.

Charliemu zajiskřily oči. Oprášil si ruce, postavil si do klína přecpanou tašku a začal se v ní přehrabovat. Vytáhl tmavě modré klubíčko a podal mu ho.

Kalle ho nejistě vzal do ruky. Promnul mezi prsty čouhající konec a otočil se tázavě na Charlieho.

„Nevím, jak poznám, jestli mi vyhovuje," přiznal. „Normálně bych asi čekal, jestli do večera dostanu vyrážku."

Charlie vytáhl další klubko, zářivě červené, a přiložil si ho ke hřbetu ruky. Potom ke tváři a ke krku. „Já to dělám takhle. Někdy to poznám hned, všechno uvnitř mě se stáhne a mám pocit, že se nemůžu nadechnout. Kousající svetr člověk pozná na krku hned."

Kalle neurčitě pokýval hlavou a otřel si klubíčko o zápěstí. Na obličej si jím sahat nechtěl. „Nejde o to, že by mě ta vlna kousala. Spíš po pár hodinách zjistím, že mě všude svědí, a pak už se nedá nic dělat."

„Cítíš rozdíl mezi tímhle a tímhle?" zeptal se Charlie a podal mu další dvě smotané příze.

Kalle je stiskl mezi prsty. Zamračil se a pokrčil rameny. „Tahle mi přijde jemnější. Ale jinak asi ne."

„Dobře," řekl Charlie. „Takže víš jistě, že nemůžeš mít pravou vlnu."

„Jo, mám dermatitidu. Atopickej ekzém," vysvětlil Kalle a ošil se. Náhle si byl až nepříjemně vědom všech zanícených míst na svém těle – na rukách, na loktech a na předloktích, kolem nosu a za ušima. Soustředil se na zbytek polévky, který se mu nedařil dobře nabrat na mělkou lžičku.

„Víš co? Prostě koupím hypoalergenní akrylovou bavlnu a uvidíme. To je asi nejbezpečnější volba."

Kalle se na něj pobaveně ohlédl. „Nemusíš mi dělat nic, Charlie."

„Asi ne, ale chtěl bych," řekl Charlie. Pak se na něj zadíval a Kalle odolal instinktu schovat se. „Líbí se mi na tobě fialová. Nebo zelená a červená. Tamta barevná šála ti vážně slušela, světlý barvy by hezky kontrastovaly se všema tvýma černýma mikinama. Ale nevím, jestli bych takovou přízi ještě sehnal. Máš nějakou barevnou preferenci? Chtěl bys šálu, čepici, rukavice?"

„Moc barev nenosím. Ale nechám to na tobě."

A Charlie se usmál.