Bzučelo mu v hlavě. Ne, to možná nebyl ten správný výraz. Měl pocit, že měl v hlavě uzel, který nedokázal rozmotat, jako by každá myšlenka vedla dovnitř, ale žádná už nenašla správnou cestu ven. Jako by se mu veškerá energie soustředila v mozku, tlačila mu zezadu na oči a každou chvíli měla vybuchnout. Brněly mu prsty a v hrudi cítil zvláštní neklid.

Muž ve středním věku, naproti kterému si Charlie ve Warringtonu přisedl, si odkašlal, a on se omluvně usmál. Pod stolkem už nějakou dobu poklepával nohou a muže to zřejmě znervózňovalo. Přestal a prsty nahmatal na šnůře od sluchátek uzlík, který tam musel vytvořit někdy během čekání na zpožděný spoj ve Warringtonu, a začal ho nevědomky rozplétat. Právě v tu chvíli si uvědomil, že ve sluchátkách dobíhá kdovíkolikátá epizoda vědeckého podcastu, který si pustil už dopoledne, když odcházel po semináři na nádraží. V duchu nad sebou protočil očima, audio však nechal běžet.

Připadalo mu, že uběhly minimálně tři dny od chvíle, kdy se to ráno vzbudil. Přitom měl pocit, že by to mohla být jedna z těch snesitelnějších cest – měl v plánu pokročit v seznamu doporučené četby na příští týden a začít psát esej o vymazávání queer identit po smrti, nakonec však celou tříhodinovou cestu z edinburského Waverly prospal, jak dokazoval i pomuchlaný svetr, který se neúspěšně pokoušel uhladit. S podcastem o klimatické krizi, spánkovým deficitem a připomínkou Enidina nadšení, když jí po probuzení fotkou potvrzoval, že už má sbalený batoh (dokonce nezapomněl ani na léky!), a hlavně po noci strávené v klubu, se mu na zamlženém okýnku se složeným svrškem pod hlavou usnulo až nečekaně snadno.

Potom ale přišel úplně narvaný, zpožděný vlak ve Warringtonu a Charliemu nepomohla ani cigareta. Naopak se po ní cítil rozklepaný a roztěkaný a vydržet v tom stavu devadesát minut ve vlaku do Wrexhamu se zdálo jako nadlidský úkon.

Přistihl se, jak znovu klepe nohou, nahoru dolů nahoru dolů, ale to už vlak začal zpomalovat do blížící se stanice. Charlie si přetáhl přes hlavu žlutý svetr se zamračeným smajlíkem, jeden ze svých prvních výtvorů, a mobil schoval do hluboké kapsy vytahaných kalhot. Zpod sedadla vytáhl přecpaný černý batoh s barevnými nažehlovačkami a nášivkami, rozpačitě kývl na svého spolucestujícího a s batohem přes rameno a skloněnou hlavu prošel uličkou mezi sedadly až k automatickým dveřím.

Boty s duhovými tkaničkami tentokrát vyměnil za obyčejné tenisky. Dlouhými kroky se dostal z nástupiště až do malé nádražní haly s kavárnou. Nádraží bylo poloprázdné a šoupání jeho tenisek o kamennou podlahu se rozléhalo prostorem, když šel k východu. Zatlačil do oprýskaných dveří, vyšel na chodník a zhluboka se nadechl.

Oproti posledním propršeným dnům ve Skotsku bylo waleské slabé podzimní slunce a modrá obloha příjemnou změnou. Porovnal si batoh na zádech, převázal si povolenou tkaničku a rozhlédl se, než přešel na opačný chodník. Zkontroloval čas – bylo po půl třetí, autobus do Rhostyllenu odjížděl až za hodinu a to znamenalo, že nejspíš stihne i malý oběd.

Až v tu chvíli si uvědomil, jaký má po tolika hodinách strávených ve vlaku hlad, a že i to je možná příčinou jeho špatné nálady.

Do babiččina domku na předměstí Wrexhamu se přestěhovali už před čtyřmi roky, přesto Charlie město příliš dobře neznal, a Enidinu školu tak hledal pomocí mapy na mobilu. Mezi dokončením střední školy z domova a následným odjezdem na univerzitu zkrátka neměl mimo občasné nákupy příliš mnoho důvodů město prozkoumávat.

Po cestě přes centrum narazil na stánek s občerstvením, a když konečně dorazil na hřiště před základní školou, zbývala mu v kornoutu už jen polovina hranolek.

Enid to nevadilo. Jakmile mezi ostatními čtvrťáky vyšla ze dveří, okamžitě Charlieho spatřila a on ji. Dlouhé hnědé vlasy měla spletené do dvou copů, které za ní vlály, když se rozběhla přes hřiště. Srdce mu vynechalo jeden úder, když si uvědomil, že se proti němu žene s roztaženýma rukama a s obrovským úsměvem, pak ale těsně před ním náhle zastavila a s výrazem plným očekávání k němu vzhlédla.

„Roo!"

„Nazdar," pozdravil ji, přiklekl k ní a nastavil dlaň, aby si s ním mohla plácnout.

Z kornoutu mu ukradla jednu hranolku. Pak jako by si na něco vzpomněla – otočila se k partě kamarádek, které zůstaly stát na opačné straně hřiště, zamávala jim, a popadla Charlieho za ruku.

„Jak bylo ve škole?"

„Jdeme na zmrzlinu!"

„Co jste dělali?"

„Učili se," odpověděla a změřila si ho odsuzovačným pohledem.

Neochotně ji následoval pryč ulicí a snažil se neztratit se v jejích myšlenkových pochodech.

„Nikdo nemá bráchu jako já," chlubila se.

„Jak to myslíš?"

„Bráchu, co už je na vejšce," vysvětlila tónem, jako by byl natvrdlý. „Cassie má staršího bráchu, ale ten pořád jen hraje hry na počítači."

Nevěděl, v čem je bratr, který ji navštěvuje jednou za měsíc, lepší, ale nechtěl nad tím přemýšlet. Raději tak nic neřekl.

„Myslel jsem, že si dáme zmrzlinu v tom stánku u zastávky," řekl, když si uvědomil, že jdou opačným směrem.

Roztomile nakrčila čelo poseté pihami. „Nejedeme autobusem. Přijede pro nás máma. Takže budu muset lízat rychle."

Zarazil se, ale Enid dál poskakovala po obrubníku a nepouštěla ho a jemu nezbývalo než ji následovat. Jeho vlastní reakce ho zamrzela, ale doufal, že bude moct strávit ještě pár chvil s Enid, než bude muset čelit všem máminým poznámkám a otázkám. I proto přijel o několik hodin dřív.

V cukrárně o pár ulic dál koupil Enid čokoládovou zmrzlinu, a pak se vrátili před školu, kde se posadili na lavičku naproti houpačkám. Charlie dojídal své hranolky, Enid tekla zmrzlina po kornoutu a kapala jí pod nohy a oba se smáli, když jí na nose zůstala čokoládová šmouha.

„Musíš se hodně učit?" zeptala se.

„Ne," zalhal. „Jen musím něco dopsat, až budeš spát."

Vypískla nadšením a polorozteklý kopeček vyklopila na zem.

Sledovala, jak se kolem zmrzliny sbíhají mravenci, a snažila se některého z nich chytit do ruky, zatímco Charlie prohledával svůj batoh ve snaze najít kapesníky. Vytahal na lavičku skoro polovinu svých věcí, když konečně našel balíček a vyzval Enid, aby si utřela špinavé prsty.

Enid vzhlédla, vzala si kapesníček do ruky a zvědavě se zahleděla na hromádku věcí vedle Charlieho. Peněženka, srolovaná nabíječka, láhev vody, pár klubíček vlny... Charlie rychle popadl krabičku cigaret a nacpal ji zpátky do batohu, jediný pohled do Enidiných vyvalených očí mu však řekl, že bylo pozdě.

„Mámě nic neřekneš."

„Ty kouříš?"

„Mámě nic neřekneš," zopakoval Charlie důrazně. „Nechal si je u mě kamarád."

Enid našpulila rty, ale přikývla. Držet s bratrem před mámou tajemství bylo vzrušující. „Neřekla jsem jí ani, že přijedeš dřív."

Charlie stáhl obočí a zhluboka se nadechl. Tenhle víkend měl být zřejmě náročnější, než si myslel. „Proč?" zeptal se jí a snažil se, aby to neznělo vyčítavě.

Enid pokrčila rameny a dřepla si zpátky k mravencům. „Myslela jsem, že jsi jí to řekl sám."

To byla poměrně logická úvaha, přesto ho překvapovalo, že by Enid dokázala udržet své nadšení z toho, že bratra zase uvidí, na uzdě. Víkendy, kdy byl Charlie doma, nebyly jen Enidiny oblíbené, ale i máminy. Posazovala ho vedle sebe na gauč a dlouhé hodiny si s ním povídala, většinou ho ale jen držela za ruku a hladila po tváři a po vlasech. Tohle měla být jeho první návštěva po dlouhém létě stráveném převážně doma a on upřímně nedokázal odhadnout, jakou bude mít reakci. Enid mu v uplynulých týdnech naznačovala, že máma vypadá smutně, a přestože se tak dalo očekávat, že bude mít z jeho příjezdu radost, někdy byly lidské emoce zvláštní.

„Musíš mi ukázat, jak mícháš karty, pořád mi to nejde," řekla Enid. „Hele." Ukázala mu mravence, který jí ťapkal po hřbetu ruky, a rozesmála se, když Charlie ucukl. „Vzadu na zahradě máme mraveniště, máma říkala, že když do něj hodím kapesník, vypustí na něj tu kyselinu a pak bude vonět."

„A fungovalo to?" zeptal se Charlie.

„Čekala jsem na tebe," řekla. „Viď že budeme stavět ten hmyzí domek? Slíbil jsi to."

Otevíral pusu, aby jí mohl odpověděl, když před školou zastavilo červené auto a vystoupila z něj máma. Jednou rukou se přidržovala otevřených dveří a druhou si tiskla k hrudi. Enid se zvedla ze země, popadla školní batoh a rozběhla se k autu. Charlie nejistě zvedl ruku na pozdrav a sestru následoval.

Barbara Stantonová byla vysoká, vyzáblá žena s hnědými vlasy protkanými stříbrem. Přes tmavě modré tričko měla přehozenou červenou bundu a modré oči se jí leskly, když k ní Charlie došel.

Pevně ho objala rukama kolem krku a jemu unikl všechen vzduch z plic.

„Mami," zamumlal chraplavě.

Pustila ho. Pod lesklýma očima měla velké temné kruhy a na čele jí přibyla vráska od chvíle, co ji naposledy viděl.

„Drahoušku," zašeptala a dlaní mu přejela po tváři. Kůži měla zvláštně suchou a on měl pocit, že mu svým dotykem rozdírá obličej. „Neříkal jsi- Nevěděla jsem-"

„Enid ti to zapomněla říct," řekl a začervenal se.

Jako na zavolanou Enid stáhla okýnko na zadních sedačkách. „Tak pojďte!"

Barbara však jako by ji neslyšela. „Zůstaneš dlouho?" zeptala se s nadějí v hlase.

„V pondělí mám školu."

„Tak dobře," přikývla. „Babi bude mít velkou radost, že tě vidí."

„Já vím," řekl a přešlápl na místě. Cítil její parfém, jak stála blízko, a pohledem těkal kamsi za ní.

Enid znovu vykoukla z okýnka. „Roo!"

Máma se k ní konečně otočila a usmála se. „Už jdeme."

Věděl, že čekala, že si sedne na místo spolujezdce, ale Enid mu otevřela dveře a málem ho jimi sejmula, a tak zaplul na zadní sedačku vedle ní a připoutal se. Máma je zkontrolovala ve zpětném zrcátku.

„Jedli jste něco?"

„Roo mi koupil zmrzlinu, ale snědli ji mravenci."

Máma s úsměvem přikývla. Charlie odhadoval, že kdyby to byl kdokoli jiný, kdo by Enid koupil zmrzlinu, zamračila by se. Nejistě se na sedačce zavrtěl. Vzduch v autě byl těžký a zatuchlý, jak do něj celý den muselo svítit slunce, a měl zvláštní zápach, ze kterého se mu zvedal žaludek. Barbara mluvila o koláči, který babička peče, ale neposlouchal ji. Proplétal si prsty a nehty si zarýval do dlaní.

Konečně nastartovala a nahodila blinkr. Enid se naklonila mezi přední sedačky a vyprávěla, co se dělo ve škole a co všechno chtěla s bratrem dělat o víkendu a Charlie přikyvoval, aniž by vnímal, co říká. Díval se z okna a počítal čerchované čáry na vozovce – po dvou, po třech, po čtyřech. Brzy opustili město a on počítal patníky, stromy, domy... Soustředil se na pravidelný rytmus, se kterým mu mizely ze zorného pole, a cítil, jak se mu pomalu zklidňuje tep.

Do očí jim svítilo nízké odpolední slunce a máma vytáhla z přihrádky pod rádiem staré sluneční brýle. Znovu se podívala do zrcátka a usmála se na ně a Charlie pocítil záchvěv radosti, který mu téměř vehnal slzy do očí. Nakonec to možná opravdu mělo být jednou všechno v pořádku.

„Budete potřebovat auto?"

„Hm?" Charlie se naklonil dopředu, aby mámě lépe rozuměl přes hučení motoru.

„Enid říkala, že potřebujete nakoupit věci na ten domek."

„Možná, nevím, co najdeme vzadu v kůlně," vysvětlil. „Půjčíš mi svoje auto?"

„Samozřejmě, však na to jsem se tě ptala."

Charlie pevně stiskl dlaně v pěsti. „Promiň, nerozuměl jsem ti."

Auto zastavilo před zídkou z kamení porostlého mechem a lišejníky. Enid vyběhla otevřít vrátka ze zpuchřelého dřeva a máma vjela do zahrady.

Pamatoval si ten dům hlavně z letních prázdnin, kdy zahrada voněla po jahodách a malinách, v korunách stromů zpívali ptáci a záhony byly plné motýlů a čmeláků. Dvoupatrový domek se téměř ztrácel mezi vysokými jabloněmi a ořešáky a zídkami plnými okrasných dřevin a skalniček. Pokaždé, když sem přijel, se Charliemu vracely vzpomínky na dětský křik, když je dědeček jako malé sprchoval hadicí, na orosené sklenice s domácí limonádou, kterou připravovali z rybízu, a na hodiny strávené hrou na schovávanou mezi keři.

Vystoupil z auta a rozběhl se za Enid ke vchodu schovanému za rohem mezi skalkami s mátou, citronovou trávou a netřesky, jako by mu zase bylo deset a přijel na prázdniny.

Ve spárách v kamenné cestičce bylo víc mechu a plevele, než si pamatoval, a záhony nepřetékaly záplavou barevných květů, jako když byl malý; i jabloň měla o pár větví méně, jak stárla a sesychala pod zátěží stromového domku, který dávno skončil jako dříví v krbu, ale vůně v předsíni zdobené háčkovanými koberečky byla stále stejná, jako babiččin úsměv, když se objevila ve dveřích.

„Podívej, kdo přijel!" vykřikla Enid, tenisky skopla pod botník, školní batoh odhodila do kouta a rozběhla se do kuchyně, nejspíš pro slíbený koláč.

„Ahoj, babi," pozdravil ji Charlie s úsměvem.

Babi mu ze zad sundala batoh a sehnula se i pro ten Enidin. Byla to baculatá žena s kulatými tvářemi, tolik odlišnými od zbytku své rodiny. Dveře se za ním zavřely a on věděl, že dovnitř vešla i máma.

„Máš radost, viď, Barbaro," pronesla babi a pohladila dceru po lokti.

„Tys to věděla?" zeptala se Barbara a v jejím hlase Charlie zaslechl ublížení.

„Ne," odpověděla klidně a Charlieho napadlo, že možná nemluví pravdu.

Máma to však nijak nerozporovala, jen se pousmála a popohnala Charlieho dál do domu. Znovu ho lákala na babiččin koláč a nabízela, že mu udělá čaj nebo sendviče, a jemu se ulevilo, když ji babi přerušila, že by ho měla nechat se dojít aspoň umýt a převléct.

Vystoupal po příkrých, vrzajících schodech do podkroví a zavřel se na toaletě. Strop tam byl zkosený a na střešní okno napadalo první suché listí. Sklopil prkýnko a posadil se na mísu. Trhaně se nadechl a počkal, až ho přestanou pálit oči.

Byl doma.

Čas jako by ztrácel smysl. Povinně s Enid absolvoval prohlídku žabí kolonie u jezírka, které v létě vykopal na místo dětského pískoviště, a potom spolu strávili téměř čtyři hodiny zavření ve staré dřevěné kůlně v zadním rohu zahrady. Obrůstala kopřivami a museli se k ní proklestit přerostlými šlahouny ostružiní, takže Charlie měl ruce zarudlé a plné svědivých puchýřů, jak se snažil najít správného zahradního trpaslíka, pod kterým se skrývaly klíče.

Seděli tam naproti sobě na špinavé podlaze a Enid kreslila do skicáku svou představu hmyzího domku, zatímco Charlie se přehraboval v těžkém kufru na nářadí, který tam zůstal po dědečkovi. Potom oprašovali pavučiny z dřevěných latí vystavených podél stěny, a dávali stranou všechny, které nebyly plesnivé nebo prožrané od brouků a červů. Enid se snažila brát do ruky všechno, co se v prachu a třískách pohnulo, a nepřestávala se smát, když před ní Charlie couval.

„Jestli mi chceš jenom ukázat další pavoučí vajíčka, tak přísahám, že přijedu až na Vánoce a ten domek nikdy nedoděláme," vyjel na ni Charlie, když ho už poněkolikáté zavolala pod záminkou, že našla další prkno.

„Ne, našla jsem domeček, podívej!"

Oprášil si ruce o staré džíny a zvedl několik dlouhých latí z dřevotřísky, které tu nejspíš zbyly po rekonstrukci podkroví. V pavučinách a prachu tam ležela polorozpadlá ptačí budka. Charlie ji zvedl a postavil na stůl. Enid z ní obrala pavučiny a zvedla víko ve střeše. Nahlédla dovnitř a roztaženou dlaní zarazila Charlieho, který se nakláněl přes ni.

„Jsou tam škvoři."

Odstoupil a nechal ji, aby je venku vyklepala do trávy.

„Dělal jsem ji s dědou, když jsem byl malej," řekl, když budku postavila ke dveřím. „Museli jsme ji sundat kvůli tomu stromovýmu domku. Asi už si na ni nikdo nevzpomněl, když jsme ho strhli. Můžeme ji použít."

Enid pohlédla na budku. „Nebo ji můžeme spravit."

Postavili ji ven na kameny a pořádně ji osprchovali hadicí. Úplně si přitom zmáčeli tenisky a nohavice a Enid si zatrhla několik třísek, když se snažili odtrhnout levou část střechy, která byla prohnilá. Přibyli novou střechu, komicky světlejší než zbytek zašedlého ptačího domečku, a připevnili řeznou nit.

Stmívalo se, když vzal Charlie Enid na ramena, aby budku pověsila na ořezanou větev staré jabloně vedle terasy. Babi i máma je sledovaly z okna obýváku a máma začala divoce gestikulovat, když se Enid přitáhla za horní větev a vyšplhala po kmeni do prořídlé koruny stromu. Dřevo praskalo a Charliemu do vlasů spadalo listí.

„Chytíš mě?"

„Opovaž se!"

Enid se rozesmála. Pamatoval si, jak ji s kamarádem od sousedů nechtěli pouštět do stromového domku, jak se smáli, když jí klouzaly nohy po kůře stromu a ona s brekem křičela na babičku, že je na ni Roo zlý.

Opatrně přešlápla na silnější větev a posadila se. Charlie k ní vztáhl ruce a pevně ji chytil, když seskočila dolů.

Dlaně ho svědily a pálily ještě o několik hodin později, když seděl u stolu v kuchyni v kostkovaných pyžamových kalhotách a mikině a mezi prsty točil okousanou tužku.

Bylo po půlnoci a dům byl tichý. Za okny s ozdobnými záclonkami panovala naprostá tma a kuchyň osvětlovalo pouze tlumené stropní světlo a modrá záře obrazovky Charlieho otevřeného notebooku. Lednička tiše hučela a zvenčí bylo slyšet šumění stromů, jak se zvedal vítr.

Stránka kroužkového bloku, kam si psal krátké poznámky, byla plná kytiček a hvězdiček a spirál. Bylinkový čaj mu dávno vychladl a kousek koláče ležel zapomenutý na talíři. Z několika otevřených záložek na něj zářily rozsudky, kterými se ještě musel prokousat, včetně protichůdných odůvodnění a stanovisek. Do poznámkového dokumentu si zapisoval krátké vysvětlivky a kopíroval důležité pasáže.

Přestože po vyčerpávajícím uplynulém týdnu očekával, že doma rychle usne, nechtělo se mu spát. Co si pamatoval, usínání pro něj nikdy nebylo snadné. Ať se cítil jakkoli unavený, jakmile zhasla všechna světla a on položil hlavu na polštář, celý svět náhle obživl. Všechny neurčité pocity se spojovaly do myšlenek, které dokázal pojmenovat, připadal si volný a než se nadál, nacházel se v nekonečné spirále asociací a nápadů, ze které nebylo možné uniknout. Všechno, celé jeho já, které držel přes den pevně na uzdě, konečně dostalo prostor a naprosto ho pohltilo.

Dlouho do noci zíral do šera v pokoji, myšlenky mu prolétávaly hlavou a čím víc se je snažil zastavit, tím hlouběji ho v jeho mysli zaváděly. Přehrával si rozhovory ze školy, zajímavá fakta, na která narazil, vzpomínal na knížky a filmy, které četl a viděl, když byl mnohem mladší, představoval si fantastické scénáře, ve kterých dokázal ty nejúžasnější i nejtrapnější věci, přemýšlel o nadcházejícím dni i o všech předchozích a někdy strávil hodiny jen tím, že se snažil vrátit se v hlavě zpátky k myšlence, která celý ten kolotoč odstartovala.

Někdy bylo nutkání opravdu přijít věcem na kloub a vybít ze sebe všechnu přebytečnou nastřádanou energii tak silné, že rozsvěcoval lampičku a sedával hodiny na posteli a četl si, hrál hry na telefonu, brouzdal internetem nebo dodělával zapomenuté úkoly, které ho zničehonic vytrhly z přemýšlení.

Čím byl starší, tím později chodil spát s úmyslem opravdu usnout, a stále častěji si ten čas vyhrazoval na cokoli, na co se mu v mumraji všedního dne nedařilo soustředit, ať už to byly školní povinnosti, oblíbený seriál nebo jakýkoli jiný koníček, kterého se zrovna nemohl nabažit.

Dřív mu máma hubovala, někdy se budila uprostřed noci, jen aby mohla zkontrolovat, jestli už spí, ale od doby, co se přestěhovali do Walesu, ho většinou nechávala být. Charliemu se nezdálo, že by ho vyloženě chápala, zřejmě jim bylo souzeno, aby ho nikdy nechápala, ale někdy se ptala, co má ještě v plánu a jestli mu nemá připravit něco k jídlu na později, a on jí za to byl vděčný.

Dočetl poslední bod rozsudku, přitáhl si kolena k sobě a zabořil do nich obličej. Natáhl si kapuci a pohlédl na hodiny v rohu obrazovky. Stále měl čas pokročit s esejí, kterou chtěl napsat, necítil se zatím ani příliš unavený, ale věděl, že všechny mozkové buňky už vyplýtval a pouštět se do rešerše by ho akorát rozčílilo.

Přemýšlel, že by se vrátil do patra pro rozpracovanou sukni pro Seo Yoon. Doufal, že by ji přes víkend mohl stihnout dodělat; v hlavě měl několik dalších projektů, kterým se chtěl věnovat, až bude zase v Edinburghu. Vzal do ruky mobil, aby mu posloužil jako svítilna, a všiml si několika upozornění.

Očima přelétl organizační email z univerzity, zareagoval na několik zpráv od Sashy a rozklikl konverzační vlákno s Freddou.

Fredda: Nechceš dělat realitního makléře? Miller ani Cynthia se vůbec neobtěžovali mi říct, že Kalle hledá bydlení.

Charlie: Ozval se ti?

Fredda: Pronajímatel už mi kývl na zvířata v domě, takže mu stačí jen podepsat smlouvu a za týden už se bude moct nastěhovat. Fakt díky, Charlie! To musíme oslavit! Máš čas v neděli odpoledne?

Charlie: Jsem doma u mámy.

Fredda: Ani večer?

Charlie: Jela jsi někdy o víkendu z Walesu? Ani náhodou. Ale to nevadí, byl jsem pít včera se Sashou, potřebuju detox.

Na jeho zprávu odpověděla rozesmátým smajlíkem. S lehkým úsměvem se díval na její zprávy. Příliš neočekával, že se Kalle Freddě opravdu ozve, vlastně by nejradši na celou jejich konverzaci v autě zapomněl. A rozhodně neočekával, že se mu Fredda ozve, aby mu poděkovala. Pozoroval ikonku, která signalizovala, že je stále aktivní, a pak rozklikl textovací řádek.

Náhle se rozsvítilo světlo na chodbě.

Na židli naproti němu dosedla Barbara. K tělu si tiskla šedivý cardigan, hnědé vlasy měla stažené gumičkou do rozpadajícího se drdolu a na nohách měla papuče, které šoupaly po podlahových parketách.

Charlie si automaticky stáhl kapuci a mobil schoval do klokaní kapsy mikiny.

„Ještě nespíš?" zeptala se.

„Už brzy půjdu nahoru."

Pohlédla na hrneček plný studeného čaje, zvedla se a začala otevírat skříňky nad linkou. „Udělám ti nový."

Neprotestoval. Neklidně položil prsty na klávesnici notebooku a zase je stáhl do klína. Pak je položil před sebe na stůl.

„Jak se má Sasha?" zeptala se, když na stůl položila dva kouřící hrnečky. „Pořád si rozumíte?"

Na moment stáhl obočí, přemýšlel, co by máma měla vědět o tom, proč by si neměli rozumět, a natáhl se po čaji. Horká keramika mu popálila dlaně. Sykl. „Jo," zamumlal nakonec. „Sasha je v pohodě."

„Co ten byt? Je vám tam dobře?"

Přikývl. „Je to super. Všechno máme blízko, do školy je to asi jen dvacet minut pěšky." Měl připravenou delší marketingovou odpověď pro případ, že by chtěla jeho rozhodnutí nezůstávat na koleji nějak rozporovat. Ona se však jen usmála.

„A co ve škole?"

Pohled mu padl na kousek babiččina jablečného koláče a zapíchl do něj vidličku. Byl šťavnatý a nakyslý a Charlie si všiml, že část kvůli němu posypala oříšky. Doufal, že zítra nebo v neděli s ní bude moct jít na krátkou procházku na louku za domem – navykl si po setmění s ní kráčet vysokou trávou, všude kolem nich cvrlikali cvrčci, a Charlie cítil klid, jaký v něm dokázala vyvolat jen ona. Nikdy nekladla příliš mnoho otázek ani nedávala příliš mnoho odpovědí, což jako mladší Charlie nedokázal ocenit. Čímkoli, co řekla, ho však uměla překvapit. Čas od času na ni vychrlil všechny myšlenky, které se mu nastřádaly v hlavě, ale v posledních letech většinou také mlčel a následoval její pohled na zarostlý dům v dáli. Někdy mluvila o dědečkovi nebo o zahradě, jindy spolu mluvili o jeho mámě. Někdy ho rozesmávala příběhy z doby, kdy mu bylo pět, jindy ho rozplakávala příběhy z doby, kdy mu bylo patnáct.

Byla to ona, kdo ho naučil s háčkem a s jehlicemi.

V létě po závěrečných zkouškách na střední škole jí pomáhal sundávat staré závěsy, aby je mohla roztrhat a ušít z nich zástěry a hadry. Pomohl jí vytáhnout ze skříně šicí stroj a navléknout do něj správně nit. Zprvu ho z ratatata šicího stroje bolela hlava, když mu však jedno odpoledne dala do ruky jednu ze zástěr, aby našil knoflík, mechanické tlučení stroje náhle utichlo a on vnímal jen jehlu a nit protínající látku. Tam a zase zpátky. V červenci zašil díry snad na všech ponožkách v domě a v srpnu dokonce na stroji se sluchátky na hlavě vytvořil povlak na polštář. Měl spíše tvar rovnoběžníku, jak mu Enid hned vytkla, ale byl to polštář. Jeho polštář.

Po prvních dvou měsících na univerzitě mu věnovala všechny své pletací jehlice, háčky i klubka vln, když se jí jednou na odpolední procházce s uslzenýma očima svěřil, že má strach, že školu nezvládne. Posluchárny byly příliš hlučné, nedokázal udržet pozornost déle než deset minut a už po několika týdnech byl pozadu s povinným čtením.

„Máme hodně nových předmětů," řekl Charlie Barbaře nakonec. Popsal jí několik nových učitelů i náročnou přípravu, kterou vyžadovali. Mluvil o tom, jak se mu zatím dařilo držet krok s ostatními i se sebou samotným. Rozpovídal se o esejích, které měl do konce příštího měsíce odevzdat, i o pracích, které už odevzdal.

Bylo pokaždé zvláštní mluvit o škole a nekonečném kolotoči povinností s někým, kdo se v tom prostředí nepohyboval. Byl zvyklý si s ostatními spolužáky postěžovat na neférový přístup nebo obtížné úkoly, avšak od lidí, kteří stáli mimo, tak docela nevěděl, co očekávat.

Když byl ještě na střední a hledal u rodičů pochopení a podporu, protože některý předmět nebo písemka byly příliš těžké, příliš náročné, on se nedokázal soustředit a cítil, jak mu všechno proplouvá mezi prsty, dočkal se jen odfrknutí. Střední škola přeci nemohla být nijak zvlášť těžká, matematiku všichni ostatní zvládali, kdyby jen netrávil tolik času tím a tamtím, rozhodně by si vedl líp.

„Až z tebe bude právník, budeš muset zůstat ve Skotsku?" zeptala se po chvíli a Charlie z jejího úzkostného tónu pochopil, že to byla otázka, která jí ležela v hlavě už dlouho.

Nabral na vidličku velký kus koláče a přežvykoval. Neodvažoval se pohlédnout jí do očí. Na té otázce ji děsilo něco docela jiného než jeho, něco, co jí nemohl ukázat.

Když jí ukazoval své první pletené ponožky s barevnými bambulkami, zhrozila se a odmítala chápat, že je to něco, co ho uklidňuje. Co mu pomáhá utřídit si myšlenky a soustředit se. Jen málokdy chodil do školy bez klubka, a i když to znamenalo, že žlutý svetr měl mít snad do smrti spojený s přednáškami o smluvním právu, nestěžoval si. Bylo to něco, co dokázal sám, s čím nepotřeboval pomoc, co nemusel nikdo schvalovat, čeho se nemusel pro nikoho vzdávat. Bylo to jeho a on tenkrát pocítil záchvěv touhy a naděje. Doufal, že podobných věcí dokáže víc. Že přijde den, kdy si místo červené koupí křiklavě růžovou vlnu a místo pruhované šály uháčkuje návleky na lýtka. Že místo mámina nepochopení se dočká jejího hřejivého úsměvu.

Pořádně nerozuměl, proč měl potřebu se před ní v tolika ohledech stranit. Proč pokaždé, když se chystal udělat krok vpřed, krok blíž ke svému já, které na něj čekalo někde na konci tunelu všeho, s čím právě bojoval, zjevila se mu v mysli ona, tmavé kruhy pod jejíma očima i nové vrásky kolem úst.

„Ne nutně," odpověděl a odkašlal si. „Existujou navazující programy, který nejsou vyhraněný jen na skotskej systém."

O žádném z těch programů nikdy ani na moment neuvažoval, ale věděl, že ta odpověď Barbaru uklidní. Přestože celý jeho život žili ve Skotsku, náhle si zřejmě nedokázala představit, že by se její rodina – to, co z ní zbylo – chtěla vrátit, nebo nedej bože roztrousit po celé zemi. Ale stejně jako jí přinášel návrat do rodného Walesu klid a jistotu, cítil se on mnohem víc doma právě na severu.

„Tak dobře," usmála se a natáhla se přes stůl, aby vzala jeho ruku do své.

Dlouho tam tak seděli a Charlie odpočítával každou minutu, kdy jim vychládal čaj, když se konečně ozvaly staré kukačky v obývacím pokoji přes chodbu a Barbara ho pustila.

Vystoupal za ní po vrzajících schodech a na odpočívadle se rozloučili. Políbila ho do vlasů a Charlie pak ještě několik chvil stál na studené chodbě a naslouchal zvukům starého domu.

Když konečně vešel do pokoje a snažil se baterkou v mobilu nesvítit spící Enid do očí, všiml si, že na stěnu nad svou postelí připevnila pohlednici, kterou jí přivezl, a na polštář mu položila plyšovou žabku, kterou měl už od dětství. Měla umazané béžové bříško a jedno oko se jí páralo, přesto ji Charlie láskyplně přitiskl k hrudi, když se položil na postel.

Byl doma.