Ahoj!!

Cítil jsem se opravdu trapně. Aspoň že jsem seděl sám a nemohl se tak nikdo na nic vyptávat. Hleděl jsem z okna a přemýšlel, proč jsem zrovna musel říct takovou blbost. Dobře jsem si naběhl a on mi to dál pořádně sežrat. Nehledě na to, že jsem pak utekl jako nějaký malý dítě. Když přišla učitelka, snažil jsem se věnovat vyučování... snažil, avšak mé myšlenky stále utíkaly do vedlejší třídy, kde byl Bokuto. Než jsem se nadál, hodina skončila.

Doufal jsem, že ho nepotkám, až se budu přesouvat do jiné třídy. Vyšel jsem opatrně na chodbu. Byl tam a jako by na mě čekal. Už zvedal ruku na mávnutí, ale najednou k němu přiběhly dvě dívky a obě se dožadovaly jeho pozornosti. Ta jedna se u toho tak chichotala, že jsem měl chuť ji zalepit ústa. Obě dvě vypadaly pěkně a přirozeně, ale na můj vkus byly moc dotěrné. Bokuto se jako obvykle usmíval od ucha k uchu. Nakonec s nimi odešel.

Nejdříve jsem si přál, abych se mu vyhnul, ale teď jsem cítil takový zvláštní palčivý pocit na hrudi, když jsem ho viděl odcházet s nimi. Jako bych byl najednou zase sám, což mi nikdy předtím nevadilo...jenže teď jsem jim prostě záviděl a absolutně jsem nechápal proč. Nechal jsem své myšlenkové pochody stranou a přemístil se do učebny historie. Zapisoval jsem si všechny poznámky a modlil se, aby tato nudná hodina skončila. Doufal jsem totiž, že bych ho mohl aspoň na chvíli spatřit a možná s ním hodit řeč, ale pak se mi zase hlavou rozezněla ta věta. "Řekni mi, proč bych tě měl sledovat?"

Přesně tak, proč by měl sledovat zrovna tebe Keiji? Jsi naivní, že sis to vůbec myslel. Vždyť je kolem něho neustále tolik lidí. Tak na co by si vybíral nezajímavýho a nezaujatýho kluka, jako jsi ty. Mučilo mě mé vlastní podvědomí. Zakroutil jsem hlavou a snažil se opět soustředit na jiné věci. 

Skončila další hodina a já ho zase spatřil na chodbě a zase byl s děvčaty, tentokrát s jinými. Takhle se to opakovalo každou přestávku a já se je jen pokoušel přehlížet. Skončila poslední hodina. Šel jsem ke skříňkám. Vedle mě bylo prázdno. Povzdechl jsem si a odemkl skříňku, do které jsem narval všechny nepotřebné učebnice. Přezul jsem se a následně ji zavřel. Viděl jsem, jak se blíží Bokuto. Chtěl jsem utéct, avšak místo toho jsem strnul na místě. ,,Akaashi, už jdeš domů?" zeptal se, i když odpoveď byla očividná. Nemohl jsem si odpustit své obvyklé chování a jen pokýval hlavou na souhlas. Poté jsem zvedl ruku na mávnutí a rozešel se pryč. 

Nedokázal jsem to pochopit, ale když jsem s ním, vadí mi to...když nejsem s ním, vadí mi to taky. Když on mě celou jeho existencí tak nesmírně irituje. Nesnáším ho... 

Pokračování příště...