Ahoj!!
Věnováno Tobithebaka děkuji za hlasy ♥️♥️

Opět jsem šel do školy. Nechtělo se mi tam a pokaždé, co jsem jsem si vzpomněl na Bokutovo divný výraz, se mi tam nechtělo ještě víc. Nějakým záhadným způsobem jsem se doplazil ke skřínkám. Bylo to tu tolik otravných lidí. Odemkl jsem skříňku a vzal si přezůvky. Podíval jsem se do rozvrhu, co jsme měli mít první hodinu a vzal si na to učebnice. Když jsem skřiňku zavřel, myslel jsem, že mě trefí šlak. Bokuto se opíral o skříňku a zase se na mě přiblble usmíval. ,,To nemáš nic jiného na práci, než mě stalkovat na začátku dne?" naštvaně jsem se optal. 

Viděl jsem, že jde Akaashi ke skřínce, a tak jsem počkal, až ji otevře, abych mohl nenápadně proklouznout k té mojí. Čekal jsem, než si vytáhne věci a skříňku zamkne...chtěl jsem ho vylekat. Ovšem nestačil jsem říct ani baf. Když ji zavřel, přísahal bych, že se jeho srdce téměř na pár sekund zastavilo, jak moc se lekl. Začal plácat něco o stalkingu, nebylo od toho daleko, ale to jsem mu říct nemohl. ,,Sice jsi vším nezaujatý, ale nemyslíš, že si trochu věříš? Chtěl jsem jít jen do své skřínky, která je mimochodem vedle té tvojí, a pozdravit tě a ty si hned myslíš, že tě sleduji." řekl jsem a usmál se. Rukou jsem se zapřel o jeho skřinku a znemožnil mu tak odejít. ,,Řekni mi, proč bych tě měl sledovat?" pošeptal jsem. 

Tohle mě iritovalo ještě víc. Jak jsem měl tušit, že má skřínku vedle mě. Teda správně bych měl, ale úplně mi to vypadlo. Znemožnil mi únik a já se ocitl ve vážně nepříjemné situaci. Cítil jsem, jak mi pomalu stoupá červeň do tváří, a tak jsem jen sklopil zrak. ,,Promiň za mojí špatnou domněnku, mohl bys mě nchat jít, nechci hned druhý den přijít pozdě na hodinu." řekl jsem tiše, abych nedal najevo můj rozklepaný hlas. Když jsem viděl, že svou ruku dal do původní polohy, rychle jsem vyběhl po schodech nahoru a hledal svou třídu. Snažil jsem se trochu zklidnit své splašené srdce. Tohle byl opravdu divný pocit. 

Nechal jsem ho jít a jen sledoval, jak v dáli mizí. Poté jsem se rozešel do své třídy s úžasnou náladou. Překvapilo mě, že jsem ho svou blízkostí tak rozhodil a nemohl jsem si nevšimnout jeho narůžovělých tváří. Připadal mi tak rozkošný, škoda jen...že jsem si ho nemohl vyfotit. Když jsem vešel do třídy, Saru mi hned vyhuboval, že mi to tak dlouho trvalo. Ale když spatřil můj zasněný úsměv, nemohl si nechat svou zvědavost pro sebe. ,,Hádám, že jsi se zdržel s Akaashim." řekl toužíc po více informacích. ,,Spíš jsem mu málem přivodil infarkt a možná rovnou dva. Proč se ptáš?" optal jsem se na to, co jsem věděl. Saru mě znal dobře a poznal, když se mi někdo líbil. ,,Vím, že se ti líbí, ale nejdřív ho dostaň do týmu. Nahrávače, jako je on, potřebujeme. Pak si klidně dělej, co chceš." řekl s úsměvem a poplácal mě po zádech. Tak nějak jsem pochyboval o tom, že by se mnou Akaashi někdy byl.

Pokračování příště...