Ahoj!!

Věnováno torusan 😊

Brzy ráno jsem vstal. Šel jsem do sprchy. Když jsem se vrátil, Bokuto pořád klidně spal. Začal jsem si potichu balit věci. Popravdě se mi vůbec odjíždět nechtělo. Zvykl jsem si na tyhle lidi, dokonce jsem si začal zvykat na to, co se mnou dělá Bokuto. Ale co bude, až se vrátíme. Najednou jsem ucítil dvě horké paže, které mě objímaly kolem pasu. ,,Proč vypadáš už po ránu tak smutně." pošeptal Bokuto a políbil mě na odhalený krk. ,,Nikam se mi nechce." hlesl jsem nazpět.

,,Neboj se, těchhle soustředění bude víc. Navíc my dva se můžeme vidět přeci i mimo školu a nějaké soustředění, ne?" řekl sebevědomě. ,,Jako by se všechno mělo točit jen kolem tebe...nevěr si tolik, Bokuto." ohradil jsem se, i když měl vlastně pravdu. ,,Hmm, jak myslíš, povíme si to jindy. Ale už teď mi něco říká, že právě po těchto chvílích se ti bude stýskat nejvíc."

Už zase jsem mu pomalu a jistě propadal. ,,Bokuto, neměl by sis taky sbalit věci místo toho, abys mě tu zdržoval?" ,,Něco bych sbalil, to máš pravdu, ale nevím, jestli se to týká zrovna oblečení, to jsem si totiž sbalil už včera." řekl a začal se smát. ,,Pokud nepřestaneš, budeš sedět v autobuse sám." prohodil jsem a snažil se zadržet stoupající červeň. Idiot. Opravdu mě tak štval a a zároveň hrozně přitahoval. Proč někdo takový vůbec existuje? Sbalil jsem si i zbytek věcí a poté je šel naložit do autobusu. Bokuto mě pomalým tempem následoval. Šlo vidět, že se mu též nikam nechce. 

Nasedli jsme do autobusu a sedli si úplně dozadu. Bokuto vytáhl sluchátka a zapojil je do mobilu. Nemohl jsem si nevšimnout jeho nové tapety, na které jsme byli my dva, jak spíme. Musím uznat, že ta fotka byla opravdu povedená. ,,Snad ti to nevadí?" zeptal se, když spozoroval můj mírně zaskočený pohled. Jen jsem zakroutil hlavou a vzal si od něj jedno sluchátko. Hlavou jsem se opřel o sedadlo a zavřel oči. Tentokrát mi bylo nějak jedno, jestli opět usneme tak jako minule, nechtěl jsem si ničím kazit cestu zpátky. 

---------------

,,Tak vstávejte, hoši! Je čas vrátit se domů. Pořádně si odpočiňte v pondělí bude trénink trochu drsnější." řekl trenér a opustil autobus. Vrátil jsem Bokutovi sluchátko a následoval ostatní z autobusu ven. ,,Můžu tě doprovodit?" optal se Bokuto. ,,Vážně se chceš vláčet s cestovní taškou ke mně a pak jít domů?" optal jsem se nazpátek a koukal jsem na něj jako na blázna. ,,Nemám to od tebe zrovna daleko a proč taky ne?" ,,No tak dobrá, jestli chceš, můžeš se u mě chvíli zdržet, ale před rodiči si odpusť ty nemístné narážky na mě." varoval jsem jej. ,,Neboj se, vždyť jsem jako andílek." 

Pokračování příště...