Ahoj!!

Věnováno MichelleOld též ti děkuji <3 

Měl pravdu, chtěl jsem, aby pokračoval. Možná jsem toho chtěl daleko víc, ale neměl jsem odvahu mu něco takového říct. Zavřel jsem oči a nechal se unášet jeho ladnými pohyby ruky na mých zádech. Po chvilce jsem vytuhl. 

--------------------

Zrovna jsem se převlékal, když v tom jsem si všiml dvou zářivých očí, již mě sledovaly. Ty oči nepatřily nikomu jinému než Bokutovi. Nevinně se na mě usmál a šel pomalu ke mně. Opět byl tak blízko, ale stále jsem měl dost prostoru na útěk. Jenže otázkou teď bylo, jestli chci utéct nebo toužím být v jeho přítomnosti. Protože jen ten jeho postoj mě tak neskutečně rozpaloval. 

,,Copak je, Akaashi?"

,,Jedna část říká, abych odešel...a druhá zas, abych zůstal..."

,,A co z toho si vybereš?"

,,Nevím, co z toho bych si podle tebe měl vybrat?"

,,To musíš vědět ty. Nerozhoduji za tebe, ale myslím si, že tu stejně zůstaneš. Proč bys taky měl odcházet nebo máš snad pořád strach?"

,,Strach z čeho?"

,,Přeci z toho, že ti zlomím srdce."

,,Ale to bys neudělal, ne?"

,,Nemám k tomu důvod."

Najednou si mě přitáhl k sobě a políbil mě na rty. Odtáhl jsem se od něj a nechápavě na něj hleděl.

,,Děje se něco?"

,,Nic...já jen...to je jedno." řekl jsem a jako smyslů zbavený ho sám začal líbat.

Trhnutím jsem se probudil. Už jednou se mi zdál podobný sen, ale to jsem nevěděl, že ten dotyčný byl právě Bokuto. Dřív jsem si říkal, že já a být s klukem je prakticky nemožný, ale teď jsem si sám sebou nebyl jist. Promnul jsem si oči. ,,Jsi v pořádku, Akaashi?" optal se Bokuto ustaraně. Až teď mi došlo, kde to vlastně jsem. ,,Jo jsem v pořádku, jen se mi zdají podivný věci." řekl jsem skoro šeptem. Podíval jsem se na mobil. Byl už skoro večer. ,,Proč jsi mě nevzbudil?" zeptal jsem se mírně naštvaně. ,,Vypadal jsi tak roztomile, že mi to srdce nedovolilo." podal to takovým zasněným hlasem. Z jeho úst poslední dobou nevycházelo nic jiného než samé lichotky směřované na mou osobu.

,,Můžeš už nechat těch sladkých řečiček. S mým "úžasným" výrazem ani nemůžu být roztomilý." podotkl jsem na tu skutečnost. ,,Proč myslíš, mě přijdeš roztomilý pořád." řekl a začal se ke mně přibližovat. Naklonil se k mému uchu. ,,Pověz mi, o čem se ti zdálo?" zvídavě pošeptal a mě se z toho spustila husí kůže po celém těle. Ta vůně...sakra neodolatelná vůně. Proč mi tohle děláš Bokuto, pomyslel jsem si. Snažil jsem se ze všech sil ovládnout, abych mu zase nepodlehl. ,,Nic co by tě zajímalo." nakonec jsem řekl a trochu se od něj odtáhl. ,,Už zase ode mě utíkáš...mě se ale bát nemusíš." smutně hlesl a sedl si na mou postel. ,,Víš, že porušuješ dohodu." ,,Nebuď takový bručoun." ,,Ty bys zase měl přestat snít v oblacích." namítl jsem na obranu. ,,Někdy je to lepší, než vidět svět jen černě a pojď za chvíli se bude podávat večeře." řekl ublíženě a zvedl se k odchodu. 

Také jsem se zvedl a šel za ním. Prohlížel jsem si ho od shora až dolů a následně to ještě dvakrát zopakoval, dokud se mi pohled nezastavil na jeho pozadí. On i zezadu vypadal dokonale. Pane bože, já už z něho vážně začínám šílet. Poté jsem si vzpomněl na Hajimeho slova...byla to láska na první pohled...ale co by asi mohl vidět zrovna na mě. Nikdy se mi tolik pozornosti nedostávalo, nebyl jsem na tohle zvyklý a nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Vždyť my jsme se i políbili a stejně se v jeho přítomnosti chovám pořád tak divně. Opravdu jsem sám sebe nepoznával. 

Pokračování příště...