Ahoj!!

Věnováno Hoang_Mai_11 děkuji i za tvé hlasy <3 

Od té příhody uběhl již měsíc. Bokuto se zdál za ten měsíc trochu jiný. Už tak nezasahoval do mého osobního prostoru a choval se o něco dospěleji. Možná to prostě jen nechtěl řešit kvůli mě. I když jsme se vídali, ani jeden se o tom nezmínil. Pořád jsem z toho všeho byl myšlenkami jinde. Vlastně jsem mu ještě nevrátil jeho věci. Chtěl jsem je vyprat a vrátit, ale cítil jsem se tak hrozně trapně a kdykoliv jsem se na ně podíval, připomínaly mi tu nebezpečnou blízkost Bokuta. 

----------------------------------------

Byl víkend, a tak jsem se rozhodl, že půjdu na hřiště, abych neseděl v takovém horku jen doma. Těsně před hřištěm jsem zaslechl dva známé hlasy. Schoval jsem se za stromem a poslouchal.

,,Co s tebou v poslední době je? Můžeš se usmívat a dávat tím najevo, že jsi v pohodě, ale víš, že já tě znám ze všech nejlíp a poznám, když se něco děje." řekl Kuroo.

,,O nic nejde...jen poslední dobou nějak nejsem ve formě." odpověděl mu Bokuto, ale jeho hlas byl smutnější než obvykle. Co se mu mohlo stát?

,,Ty a nebýt ve formě? Minule jsem si z tebe dělal jen srandu, ale když nad tím tak přemýšlím, nejspíš se jedná o stejný důvod..." na chvíli se odmlčel, ,,co se stalo mezi tebou a Akaashim?" dodal. Proč sakra mluví o mně?

,,Bylo to po našem tréninku, den kdy ho trenér přijal doslova s otevřenou náručí. No trochu jsem vtipkoval, ale vypadalo to, že to pochopil. Pak jsem ho jen chtěl přátelsky obejmout a pochválit za jeho výkon. Objetí přijal a dokonce mi ho oplatil, jenže pak jako by se probudil a beze slov utekl..." jeho tón byl ještě smutnější.

,,A mluvil jsi s ním?"

,,Moc ne. Jen ohledně volejbalu. Nechtěl jsem o tom mluvit, chtěl jsem mu dát trochu prostoru. Jen se bojím, že mě prostě nemá rád a vlastně ani nevím, co jsem udělal špatně..." 

Kuroo ho objal. To ale není pravda. Mám ho rád, jen...já vlastně ani sám nevím. Snažil jsem se nenápadně proklouznout. Šel jsem skrčený kolem plotu. Ještě naposled jsem se ohlédl na ty dva a poté jsem do někoho vrazil. Byl to Kenma. Seděl opřený o plot ve stínu a hrál hry. ,,Promiň." řekl jsem. ,,V pohodě. Očividně sis chtěl zahrát, tak pojď, stejně nám jeden schází a neboj nikomu neřeknu, že jsi je poslouchal." řekl tiše. To snad bylo poprvé, co jsem ho slyšel mluvit. Jen jsem kývl a následoval ho. Kuroo mě přivítal s úsměvem, Bokuto též. Ale v jeho očích byly skryty slzy, které se snažily dostat na povrch. Cítil jsem se provinile. Jen jsem stále nechápal, proč by mu tak záleželo na tom, jestli ho mám rád.

Pokračování příště...