Ahoj!!

Věnováno PavelSvoboda děkuji i za tvé hlasy :33

Chtěl jsem si obléct triko, ale zjistil jsem, že jsem si vzal špatné, a tak jsem si chtěl vzít ze skříňky jiné. Akaashi najednou začal couvat, až narazil zády o tu svou. Šel jsem stále blíž. Vypadal přitom tak roztomile. Když už jsem se natahoval pro to triko, přivřel oči. Sáhl jsem po triku a naklonil se k jeho uchu. ,,Neboj se, nemám v plánu tu s tebou dělat něco nevhodného, tak klidně ty oči zase otevři." šeptl jsem. I když tyhle jeho ukvapené reakce ve mně vyvolávaly ještě větší touhu. ,,Promiň, byl jsi moc blízko a já si to špatně vyložil..." řekl skoro neslyšně. 

Jo jeho triko mi bylo opravdu trochu volnější, přeci jen byl větší. Ovšem ani tak mi to nevadilo. Tak krásně vonělo a já byl tou vůní úplně omámený. Otočil jsem se k němu, abych mu ještě jednou poděkoval, jenže on byl najednou bez trika a začal se pomalu přibližovat ke mně. Couval jsem, dokud jsem nenarazil do skříňky. Natáhl ruku a já zavřel oči, protože jsem nevěděl, co chce udělat. 

Bál jsem se, ale na jednu stranu jsem byl tak nějak vzrušený z toho, co nastane. Ucítil jsem jeho horký dech na svém krku a srdce se mi roztlouklo. Začal šeptat. Avšak to, co řekl, mě rozhodilo. Proč jsem před ním tak průhledný a myslím na takové blbosti? Možná jsem si jen opravdu přál, aby něco udělal. Omluvil jsem se mu a raději už mlčel. Proč jen on ve mně vyvolává tak divné pocity, které se nedají ničím přebýt? Nechápal jsem to. Nenáviděl jsem jej ještě víc.

Ach Akaashi, co mi to děláš? Kdybych se nedržel, už teď bych tě tu líbal a svíral ve svém objetí. Snad jednou přijde takový den, pomyslel jsem si. ,,Neomlouvej se, moje chyba, měl jsem říct, že si jdu vytáhnout správné triko." řekl jsem s úsměvem a rozcuchal mu vlasy. Byly tak jemné na dotek. Rychle jsem si ho navlékl, aby si o nás kluci nemysleli něco divného. Kdyby sem teď někdo přišel a uviděl Akaashiho rudé tváře, špatně by si to vyložili. Ne všichni znají mojí orientaci. ,,Půjdeme na ostatní počkat do tělocvičny. Aspoň ti ukážu, kde co je." Ukázal jsem rukou směrem na tělocvičnu a pobídl jej, ať jde. 

Stále jsem byl trochu mimo a tentokrát jsem ztratil slova úplně. Co si o mně teď asi musí myslet...určitě si myslí, že jsem divný a nejspíš gay, což ani já sám pořádně nevím, jelikož jsem trouba, co k sobě nepustí skoro nikoho. Ale na druhou stranu mě překvapilo, že se mi nevysmíval. Už dvakrát jsme se dostali do téhle trapné situace, kdy nás od doteku dělilo jen pár milimetrů. A bohužel jsem byl já ten, který si to vždy vyložil jinak, než bych měl...

Pokračování příště...