Marco přišel na místo srazu v 5:58 přesně. Raději dřív, než později. 

Cartera uviděl už z dálky o pět minut později. Šel směrem k němu s pohledem upřeným všude, jen ne na něm, a Marco byl tak opravdu zmatený, co by měl říct jako první. Pozdravit a dělat, že se nic nestalo? Omluvit se? Zeptat se, jestli ho opravdu nahlásil nebo ne? Přiznat, jak špatně mu bylo?

Jeho normální osobnost ho zkrátka opustila, protože si uvědomoval, jak to včera přehnal. Možná bylo na čase se vzpamatovat a chovat se více zodpovědně. Neporušovat jen pravidla a doufat, že mu to vyjde. 

Carter k němu došel, přičemž v ruce neměl nic než stopky. Marco si nepatrně skousl ret. "Individuální trénink?" zeptal se.

"Skoro," zamumlal Carter, zatímco stopky zapínal. Na Marca se až do té chvíle nepodíval. "Sprinty. Do vyčerpání. Jdeme na dráhu."

Marco jen přikývl a rozešel se k dráze. Nic si z toho nedělal, už poznal, že Carterovy tréninky nebyly až tak náročné, jako kdyby na jeho místě stál Ray. Tak si zaběhá pár sprintů, aspoň ze sebe dostane kocovinu. 

Stále totiž tak trochu nepochopil, že šlo o trest za včerejší večer. A že tentokrát ho Carter nijak šetřit neměl v plánu. 

Sotva doběhl jednu šedesátku, Carter už odpočítával další, zpátky. Měřil mu čas, měl stručné poznámky k jeho tempu, technice, kde všemu. Marco se tak trochu cítil jako otrok. "Další. Tři, dva, jedna..."

Pro jednou měl opět pocit, že vyzvrací vnitřnosti. Jeho nohy pomalu přestávaly fungovat, jeho tepová frekvence někde ve výšinách. Nedovolil si ale nic říct, protože až v tu chvíli mu došlo, o co jde. Že je to jen platba za to, že ho Carter nenahlásil. Měl by mu ještě líbat nohy. 

Carter bral i svou poznámku do vyčerpání doslovně. Marco by jen při myšlence, že ho čeká ještě celý den normálního výcviku, umřel raději na místě.

Ani nevěděl, kolikátý sprint to byl, když to jeho tělo zkrátka vzdalo, on doběhl, a on se vyvalil na záda na zem. Tekl z něj pot, jako by byl ve sprše, tekl mu i do očí a štípal. Jeho hruď se rychle zvedala nahoru a dolů a ne a ne se uklidnit. Zavřel oči, aby mu nesvítilo do očí. Už jen čekal na nějakou Carterovu poznámku v tom stylu, že ještě neřekl konec. 

Ignoroval ten zvuk kroků do chvíle, než mu Carter svou postavou zastínil slunce a on tak otevřel oči. 

"Myslíš, že už je veškerej alkohol z tvýho těla pryč?" zeptal se. Marco se nezmohl na jediné slovo, jen přikývl. Carter mu podal ruku. "Nenahlásil jsem tě. Ber tohle jako poslední varování, protože příště už tak benevolentní nebudu."

Marco ho ještě chvíli sledoval, třikrát se nadechl a vydechl, pak ho vzal za nabídnutou ruku a nechal se vytáhnout na nohy. Cartrův koutek přece jen cukl do menšího úsměvu a poplácal ho po zádech. "Dobrý výkon, ale. Myslel jsem, že to vzdáš už patnáct minut zpátky."

"Já to mohl vzdát dřív?!" vydechl a zapřel se o kolena.

Carter vzal z lavice Marcovu lahev na pití a podal mu ji. "Říkal jsem, do vyčerpání. Myslel jsem, že máš menší výdrž. Tohle bylo slušný."

Marco se narovnal, vzal si od něj lahev a napil se. Ještě chvíli si dal na vzpamatování se, než polkl a promluvil. "Promiň za včerejšek. Vážně. A děkuju, že jsi mě nenahlásil, i když netuším proč."

"Jsi správnej, Marco," odpověděl Carter. "Jen potřebuješ trochu zkrotit tu tvou chaotickou povahu. Neustále ti způsobuje problémy a vybral sis kariéru, která na ni nemá úplně prostor."

"Ale..." začal automaticky, ale zastavil se. Uspořádal si myšlenky. "Já vím, že všechna pravidla, procesy, tohle všechno, co práce hasiče přináší, je tady z nějakého důvodu. Ale já zkrátka nedokážu zkousnout situace, které možná jdou proti protokolům, ale zároveň jde o lidské životy. Já vím, že jsem se tehdy mohl otrávit a neměl jsem k tomu daleko. Nebo že jsem byl sekundy od toho, co bych vybouchl s tou cisternou. Nejsem chaotický v praxi, vím, co mám dělat a co ne. Ale moje morální hodnoty jsou zkrátka někdy silnější."

"Já to chápu," přitakal kupodivu Carter. "Ale ty si musíš uvědomit i to, že tvůj život je taky hoden záchrany."

Marco polknul, protože nevěděl, co na tohle říct. Svůj život vždy dával až na druhé místo, myslel si, že o tom práce hasiče je. Měl výcvik, vybavení, to ti lidi, které zachraňoval ne. Vždy měl lepší vyhlídky na přežití v životě ohrožujících výjezdech. 

Nikdy v životě nic velkého nedosáhl. Tohle byl jeho způsob, jak si odůvodnit jeho místo na této planetě. Kdo by jinak byl, kdyby nemohl zachránit pár lidských životů?

Byl ticho nejspíš hodně dlouho, protože Carter nakonec dodal: "Nevěříš mi, co?"

"Co?"

"Že tvůj život je stejně cenný jako kohokoliv jiného, když jsme na nebezpečném výjezdu."

Stáhl rty do úzké linky. "Nějak to úplně rovně nevidím, ne," přiznal. 

"Proč ne?"

"Jsem vycvičený zachraňovat lidi," namítl.

"A při tom neohrozit svůj život. Tuhle část jsi naprosto vypustil nebo co?" 

Marco mlčel, a tak Carter pokračoval. "Chápu, že to máš v hlavě takhle nastavené. Ale poslouchej mě. Víš jaký mám z tebe pocit? Pokud na dalších výjezdech půjdeš pokaždé s touhle mentalitou, jednoho dne uděláš krok, který tě bude stát život. A ne proto, že jsi nebyl dost dobrý. Ale protože sis myslel, že nejsi dost důležitý."

Marco se narovnal a zamračil se. "To není pravda. Já vím, že jsem dobrý."

"Já neříkám, že nejsi. Říkám, že si možná nevážíš sám sebe tak, jak bys měl," odpověděl Carter, jeho hlas zněl tiše, skoro starostlivě. "Jsi tady, abychom ti pomohli. Ale jak ti mám já, nebo kdokoliv jiný v tomhle týmu pomoct, když to sám nebudeš chtít?"

Marco zavrtěl hlavou. "Nechápeš mě. Já to nedělám proto, že bych si nevážil sebe. Já to dělám, protože vím, že můžu. Protože mám výcvik, mám zkušenosti. Mám šanci, kterou oni nemají."

Carter se odmlčel, zatímco přemýšlel nad odpovědí. Pak si odkašlal. "A co až jednoho dne nebudeš mít šanci? Co když riskuješ tak moc, že uděláš chybu? To si myslíš, že se tě někdo v tomhle týmu nebude snažit zachránit? Tvé činy mají více vrstev, než si myslíš. A když ohrožuješ sám sebe, ohrožuješ i ostatní."

Marco mlčel. Carter pokračoval. "Teď jsi jeden z nás, ale myslím, že mluvím i za tvou starou jednotku, když řeknu, že žádný protokol nám nikomu nikdy nezabrání tě z té hořící budovy vytáhnout. Takže si laskavě přestaň myslet, že jsi nahraditelný."

"Já..." Marco se nadechl, ale slova nepřišla. Nebyl zvyklý o tomhle přemýšlet takhle. Nikdy to nevnímal jako něco, co by ovlivňovalo celý tým, ale Carterův pohled byl jiný. A dával smysl. 

Nemohl ale změnit způsob, jakým přemýšlel, po jedné konverzaci. Najednou měl ale naději, že když možná bude chvíli sloužit pod Carterem, který se bude snažit tenhle úhel pohledu do něj vbít, zvládne to. 

"Kdo je tvá kotva?"

Marco překvapeně vzhlédl. "Kotva?" zeptal se zmateně.

Carter přikývl. "Je to docela dobrá pomůcka. Kdo je v životě takový ten tvůj člověk, který tě drží při zemi? Někdo, kvůli komu bys tolik neriskoval? Máma táta, sourozenec, partner, kdokoliv?"

Uhnul pohledem a zamyslel se. Věděl, na co Carter naráží, ale nikdo ho úplně nenapadal. Sourozence neměl. S rodiči si nebyl zase tak blízký, protože když vyrůstal, neustále pracovali. Babička, která ho vychovávala, zemřela tři roky zpátky a zbytek rodiny měl v Mexiku a nikdy je nepoznal. A tak potupně přiznal: "Nemám nikoho takového."

Periferně viděl tu změnu v Carterově obličeji. Tu lítost. Jasně, že mu ho bylo líto, vždyť byl naprosto patetický. Jeho vtípky, jeho optimismus, vše bylo najednou pryč, protože Carter se během pěti minut dokázal dostat do jádra jeho emocí, do míst, kterým se Marco raději vyhýbal. 

"Měl by sis najít kotvu, Marco," řekl pak Carter. "Myslím, že by ti to pomohlo. Pod vším tím chaosem jsi taky někdo, kdo ji potřebuje."

Marco k němu vzhlédl. "Kdo je tvoje kotva?"

Carter vypadal, jako by přemýšlel, jestli mu to říct nebo ne. Nakonec na něj ale jen kývnul: "Měli bychom jít. Za patnáct minut je snídaně."

Normálně by se dožadoval odpovědi, rýpl by si, že mu Carter neodpověděl, tentokrát to ale nechal být, protože měl pocit, že by tohle celé akorát pokazil. Zdálo se mu, že tato konverzace jim pomohla na cestě k důvěře, kterou mezi sebou postrádali. Tedy, Carter vůči Marcovi ji nejspíše postrádal, což se mu ani nedivil. Nedal mu zatím moc důvodů, proč by mu měl důvěřovat. 

V tichu se tedy vydali zpátky k budovám, Marco stále tak trochu mimo ze všech těch sprintů, co měl za sebou. A možná i z jejich konverzace, protože to rozhodně nebylo něco, co od dnešního rána čekal. Nebo od Cartera celkově. 

Když došel na pokoj, Adrian už byl samozřejmě vzhůru a připravený na snídani. "Jaký byl běh?" zeptal se.

"Asi jsem to trochu přepískl," přiznal. Musel, protože Adrian by si jinak všiml.

"Kolik jsi uběhl?"

"Ani nevím. Neměřil jsem to. A dal jsem si pár sprintů." Pár. Jen tolik, že se málem pozvracel. 

"A na snídani jdeš?"

Přikývl. "Ale dojdu později. Musím si dát sprchu."

"Tak se vidíme tam."

Adrian jejich pokoj opustil a Marco si konečně mohl pořádně oddechnout. Přemýšlel o slovech Cartera, o tom, jestli si vážil sebe sama opravdu tak málo. Jestli jeho riskování opravdu bylo psychicky zakořeněno hluboko v něm. 

Přemýšlel o své kotvě. Protože lhal by, kdyby tvrdil, že žádnou nechce. Chtěl by. Jen ji ne a ne najít. 

/\

docela lavjuju tuhle kapitolu, nebudu lhát