Carter si tak trochu zahrál na taxikáře, protože když přijeli ze soustředění, všechny rozvezl po městě domů. 

Hodně jich bydlelo někde kolem stanice, což dávalo smysl - právě proto v této stanici pracovali. Marco byl předposlední na vysazení, poslední kolega naprosto vytuhlý na zadní sedačce, že mu možná i slina padala z úst.

"Jaký dům přesně?" zeptal se Carter, když vjel do jejich ulice.

"Ten s tmavě modrými dveřmi, tam," ukázal na něj. Carter přikývl a zastavil u krajnice.

Marco s ním zase seděl ve předu. Odpoutal se, otevřel dveře a už chtěl vyskočit, když ho Carter ještě zastavil. "Bydlíš s rodiči?"

Uchechtl se. "Jo. Trapný, vím. Oprava auta mi tak trochu překazila plány na vlastní bydlení, takže musím ještě chvíli počkat."

"Neříkám, že je to trapný," namítl Carter. "Jen se ptám."

"Ale myslíš si to."

Carterův koutek úst se zvedl do lehkého úsměvu. "Stejně tě nepřesvědčím. Vidíme se pozítří na směně."

Marco přikývl, aby dal na jevo, že bere na vědomí. Pamatoval si, že spolu mají noční, což bylo poprvé. Marco měl zatím noční jen dvě a to s Jensenem. "Budeš nás nutit cvičit i v noci?"

"Samozřejmě,"  ušklíbl se. 

Marco pobaveně protočil očima, vystoupil a zavřel za sebou dveře. Obešel auto ke kufru, aby si vzal ještě věci. Práskl i dveřmi kufru, když uslyšel hned na to prásknutí dalších. A najednou byl Carter u něj. "Tohle bys taky zrovna nemusel zapomenout," řekl a natáhl k němu ruku s jeho peněženkou. Musela mu vyklouznout ze zadní kapsy.

"Oh, děkuju," zamumlal překvapeně a peněženku si vzal, jejich prsty na moment dotknuté. Marco se vděčně pousmál a dal si ji zpátky do kapsy. 

"Vypadáš unaveně," podotkl Carter. "Fakt si odpočiň, v úterý hlásí bouře, takže asi budou v noci výjezdy."

"No, nevím, kdo za mou únavu může," podotkl Marco. "Podívej se na Edvina," kývl na kolegu v autě. "Je mrtvej půlku cesty."

Carter se uchechtl. "Já jsem v pohodě."

"Protože půlku času jen stojíš a řveš po nás."

"A dost si to užívám."

Marco nevěřícně zavrtěl hlavou, už se chystal odejít, ale místo toho se ještě vrátil k autu. "Tak ještě jednou díky. Za vše, cos mi za ten víkend řekl.A vážím si i toho, žes mi řekl o tvým bráchovi."

Než Carter stihl vůbec odpovědět, Marco udělal tak trochu impulzivní rozhodnutí, že se Cartera krátce objal a poplácal ho po zádech, jako by to přišlo samo. Nevinně. Kamarádsky. Jako poděkování.

Mohl by se, prosím, propadnout do země teď hned?

Carter, trochu zaskočený (což se mu Marco ani nedivil), odpověděl. "V pohodě. Kdykoliv."

Marco doslova vzal nohy na ramena. Zabouchl za sebou hlavní dveře, opřel se o ně a vydechl. Tohle bylo trapné. Tohle bylo hodně trapné. Vážně právě objal svého nadřízeného?

"Marco? Jsi to ty?"

Zavřel oči. Opravdu neměl chuť se bavit s mámou, i když věděl, že se tomu nevyhne.

"Jo."

Přišla do chodby. "To byla tvá jednotka?" zeptala se. Jen přikývl a ona se usmála. "Oh, už jsem se lekla."

"Čeho?"

"Viděla jsem, jak objímáš... toho kolegu. Tak dobře, že je to jen kolega."

Na tohle vážně neměl náladu dneska. Měl co dělat, aby si viditelně neodfrkl, neřekl něco nepříjemného, jen se omluvil, že je unavený a vydal se do patra. Dobře, že je to jen kolega. O tom by měl přesvědčit i své city, které začínaly mít trochu zmatek.

Jelikož měl další den celý volný, dopoledne, zatímco jeho rodiče byli v práci, ještě odpočíval, ale jakmile hrozilo, že se už vrátí, vydal se na odpolední vycházku do přírody za město. Občas to dělal - občas běhal, občas si jen pustil podcasta šel vycházkovým tempem, občas potkal někoho, s kým se dal náhodně do řeči. A když došel na místo, dal si chvíli meditace. 

Dneska se mu ale právě ta cílová aktivita nedařila. Nedokázal z hlavy dostat myšlenky na to, jak seděli s Carterem u ohniště nebo na to trapné objetí na druhý den. Nedokázal přestat myslet na to, jaká bude asi zítřejší směna, kolik interakcí budou mít. 

Nedokázal zkrátka najednou přestat myslet na Cartera.

Měl pocit, že je to soustředění přece jen trochu změnilo, změnilo i dynamiku mezi nimi. Nebysl blbý, vnímal vjemy kolem něj. Byla tady ale jedna stěžejní věc, kterou by se v tomhle celém docela hodilo vedět - a to, jestli začíná něco cítit k dalšímu heterákovi.

Tenhle oříšek byl ale těžší na rozlousknutí, nemohl za ním jen tak přijít a zeptat se. Jediné, na co se zmohl, bylo zeptat se nenápadně Adriana, jestli o někom v Carterově životě ví, tudy cesta ale nevedla. Jak to tak vypadalo, Carter si své soukromí hlídal. 

Na druhý den se dostavil na směnu kvůli zácpě asi o deset minut později. Vběhl do stanice, celý údýchaný, nová směna nastoupená před Carterem, který mu věnoval jediný tázavý pohled. "Zácpa," řekl omluvně.

"Nástup," odpověděl Carter stručně, a tak se ihned bez převlečení postavil za ostatními. 

A Carter dva dny zpátky měl pravdu. Už jen Marcova zácpa byla způsobena stromem spadlým na silnici, což omezilo provoz v jednom směru. Sotva se Marco převlékl, už měli výjezd k dalšímu. 

Tentokrát Marco nedělal kraviny. Tentokrát poslouchal Cartera na slovo pokaždé, co ten večer vyjeli, protože chtěl si získat jeho důvěru. Chtěl mu ukázat, že na něj moc nemusí používat. 

Vyjeli dohromady čtyřikrát, než jim zbývalo posledních dvacet minut směny a chystala se další. Marco už se pomalu uklidil do šaten, naprosto vyčerpaný po probdělé noci, ale posadil se jen na lavičku, kdyby přece jen ještě jeden výjezd ve zbylých dvaceti minutách zavelil. 

"Dobrá práce, dneska," ozvalo se ze dveří.

Marco zvedl pohled ke Carterovi. "Ukázkový hasič, co?"

"Tak nějak," přitakal Carter a vydal se blíže k němu. Marco počkal, až si sedne vedle něj. 

"Jen se ti snažím dát důvody mi začít důvěřovat," pokrčil lehce rameny, "ať nekazím týmovou dynamiku."

"A v momentě, kdy si mou důvěru získáš, budeš to zas starý ty?"

Uchechtl se. "Možná."

"Já ti důvěřuju, Marco," řekl po chvíli Carter. "Možná to tak někdy nevypadá, ale jde vidět, že se snažíš. To mi stačí."

"Oh, takže můžu jít zpátky k porušovaní rozkazů a vystavování se nebezpečí?"

"Zas zpomal," uchechtl se Carter. "Jen jsem ti přišel říct, že na tvé další směně bude trochu změna. Byli vybráni dva noví poručíci, tak jeden tu už bude. Tak abys to věděl."

"Bojíš se, že budu neposlušnej?"

"Možná?" přiznal Carter. "Jen tě prosím, abys o něco dýl vydržel, než se rozhodneš, jestli se k němu budeš chovat jak ke mně nebo k Rayovi. Bude to pro nás všechny cizí týpek. Ten druhý pak taky."

"Takže žádný protiřečení."

"Tak nějak."

"Žádný vtípky a dovolování si."

"Jsem rád, že si uvědomuješ, že to všechno vůči mě děláš."

Marco se uchechtl a otočil se k němu. "Vadí ti to? Můžu se pokusit přestat. Ale nic nezaručuju."

"Už jsem si zvykl," mávnul lehce rukou. "Teď máš jednu ranní a jednu noční, že?"

Marco přikývl. Snad si to pamatoval dobře.

"Počasí není nejlepší, budeme mít co dělat. Předpovědi na další dny jsou šílený, hrozí i riziko povodní."

"Paráda."

"To znamená méně tréninků."

"Tak aspoň něco."

Carter se zase postavil. "Noční mám s tebou. To přijde ten druhej poručík poprvé. Takž eto rozhodně budeme mít zajímavější."

"A hele, dvaceti čtyř hodinová směna asi nejde, co?" zeptal se ještě rychle Marco, když Carter už odcházel. "Hodila by se mi."

Zastavil se a otočil. "Pokud si to nevyžadují okolnosti, tak ne, tady ne. Proč by se ti sakra hodila dvaceti čtyř hodinová směna?"

Lehce našpulil pusu. "Abych se vyhnul rodinné oslavě, kde mi nejspíše máma zase bude dohazovat všechny dcery jejích kamarádek najednou?"

Carter se uchechtl. "Validní. Ale jak říkám, bohužel."

"V pohodě. Stejně díky."

Carter nepatrně přikývl a odešel. A jelikož se k Marcovu štěstí opravdu už žádný výjezd nekonal, převléknul se do svého oblečení a vydal se domů.

To bylo teď jeho opravdu nejméne oblíbené místo. Jelikož se blížily narozeniny jeho mámy, z čehož vždy byla velká oslava, jejich dům k prasknutí, a vařit musel začít alespoň pět dní předem, to přesně se momentálně dělo. Marco jako její otrok musel nedobrovolně pomáhat, zatímco čelil palbě otázek o dívkách jejích kamarádek a kterou by mu měla dohodit. 

S mámou vždy mluvil španělsky, s oběma rodiči, vlastně. Tohle byly chvíle, kdy jí ale schválně odpovídal anglicky, aby za prvé, dal jí více zabrat, když nad jeho odpověďmi musela více přemýšlet, a za druhé, aby jí ukázal jeho nevůli se o tématu bavit. Stejně jí to ale nikdy nezastavilo. Stejně vždy pokračovala o úspěšné Lucíi, krásné Isabelle nebo pracovité Carmen. 

S naštvaným výrazem tam jen stál a sušil náčiní, které jeho máma umývala, jen minuty po tom, co se probudil ze spánku. Opravdu už jí měl chuť říct a co takhle hasičský poručík Carter? Jen aby ho přestala bombardovat. Nemusel jí ale způsobit infarkt tři dny před narozeninami, tak zlý zase nebyl.

Takže tam jen stál a nechalsi máminy slov ajít jedním uchem dovnitř, druhým ven. Stál tam a přemýšlel nad svým životem a nad tím, že jednou bude muset být k jeho rodičům upřímný. Nevyhne se tomu. 

Když byl konečně propuštěn, zavrtal se zpátky u sebe a dal si na klín v posteli počítač. A do vyhledavače napsal jedno jméno: Austin Hansley.

Našel staré články jak o tom požáru, tak o tom, jak se chicagská stanice se svým kolegou loučila. Našel fotky z hasičského pohřbu. 

Našel osmnáctiletého Cartera, zlomeného nad smrtí svého bratra, a chvíli zalitoval, že si vůbec něco hledal. Píchlo ho u srdce z toho pohledu. 

A na další fotce, z průvodu, se vedle Cartera někdo objevil. Kluk, kterého na předchozích fotkách neviděl. A Marco by vsadil všechny své prsty, že se drželi za ruku. 

Proklikal úplně všechny fotky, podobnou už ale nenašel, stejně jich ani moc nebylo. Ten kluk byl s ním jen v průvodu, nikde jinde, nebyl s Carterovou rodinou v prvních řádách při pohřbu, ani nikde jinde. 

Marco polkl. Došel k závěru, ke kterému by ho to ani nenapadlo, když si šel Austina najít na internetu. 

Byla tady možnost. 

/\

bahahah, tři kapitoly jako výsledek mého dnešního hnití v posteli, nemáte zač :D