Plameny... Vlastně netušila, které pálí víc. Jestli ty, které jí olizovaly lem šatů, ostré plamínky štiplavého kouře v plicích, a nebo plameny, které nemilosrdně požíraly její nitro. Chtěla toho tolik říct, tolik vykřičet a vyřvat, obhájit se a svými slovy přetnout konopné provazy zařezané hluboko do masa bílých zápěstí. Bessiamea doufala a její oči svítily nadějí. Prozkoumávala oblohu vysoko nad sebou plnou ptáků, mraků a někde snad i andělů. Tam, vysoko je nebe. Tam budou rodiče a teď snad i ona. Chviličku zaváhala, jestli Bůh uvěří spíše malé upálené dívce, nebo divokému davu s pochodněmi.
"Modli se, je-li tvá mysl čistá, Bůh tě vyslechne a osvobodí." Řekl jí kněz před odvedením na pranýř.
A ona se modlila. Upřímně a dlouho. Znamení nepřišlo. Boží milosrdenství kamsi zmizelo. Bůh přeci jenom věří davům...
Prohlédla si zástup lidí před sebou. Byli to vesměs sousedé a přátelé, kdo po ní teď vrhal kameny, nadávky a odpadky. Stál tu starý kovář s jednou nohou kratší, porodní bába, která ji přivedla na svět, děvečky a čeledíni z různých usedlostí. Ti všichni se šli podívat na parádu. Chytili čarodějnici... Bude popravena a Bůh budiž milostiv její zpropadené a Ďáblem prolezlé duši!
Bessie zavzdychala. Kouř ji dusil a mátl jí mysl. Přesto však zahlédla v davu tu tvář... TU tvář! Veliké a trošku sešikmené oči v barvě slunečného jarního rána v lese na ni zíraly zpod černé kápě. Bessie do nich pro stíny neviděla, ale znala je tak dokonale, že se ani dívat nemusela. Nad očima se táhly dva tmavé proužky obočí ozdobené tetováním květin, pod špičatým nosíkem se skrývaly ladně vykrojené rty. Kdesi v hřívě stříbřitých vlasů skrývaly dvě spičaté uši. Byla to elfka. Jedna z dcer sličného lidu. Jedna z těch, kdo lidmi opovrhují a po lese se pohybují s přesností sokola a tichostí kočky. Dívku na hranici při vzpomínce na tuhle konkrétní elfku bodlo v hrudi. Byla to ostrá čepel smutku a zoufalství. Kdyby mohla, plakala by. Ale její tělo bylo tak vyprahlé, že jenom slza vody nazmar by byla katastrofou. Jak dlouho se s Ariaselle vůbec nesetkala? Ach ano... Od onoho smutného večera, kdy stříbrnovlasou dívku svrhla do jezírka v hlubokém lese, jen aby ji nenašla inkvizice. Sama se pak už ukrýt nestihla a když přišli... Byla jí marná dobrá pověst, modlitby i víra.
"Dívka sama v lese přeci nemůže dělat nic dobrého!" Tak zněl argument každého druhého, kdo si přišel plivnout na malou lapenou čarodějku, zamčenou v kapli kostelíka.
Pak už to s ní šlo z kopce. Všichni radi uvěřili povídačkám o magii a sabatech, všichni měli rádi senzaci a když už se příliš bránila a vypadalo to, že má nějakou šanci a alibi, udělali s ní krátký proces. Cejch mlčení byl tou nejlepší metodou jak slavíkům sebrat hlas. Šlo o značku ďáblova pentagramu vpálenou dotyčnému přímo na jazyk. Ta věc příšerně bolela i teď, po tolika dnech. Bessie od té doby skutečně nepromluvila. Nemohla. Stejně tak, jako nemohla pořádně nic pozřít. Každý dotek s bolavým jazykem vynahradil dvouhodinové mučení. A zrovna teď, teď... Když by se jí slova tak hodila. Měla toho tolik co říct, nejen inkvizici, nejen lidu, to ne. Ji, ať klidně upálí, ale hlavně Ariaselle. Tolik potřebovala, aby tato dívka znala pravdu. Tušila, že jí pohrdá a po vyslovení oné myšlenky bude ještě víc, ale... Touha přiznání byla tak obrovitá... Elfové nikdy nepatřili k národu, který by tíhl k citům. Byli krásní... Ale uvnitř ledově chladní, jak kameny na vrcholcích hor. Aria taková nebyla. Ne tak příšerně studená a upjatá. Když ji Bessie spatřila poprvé, zdála se jí jako ta nejnabubřelejší a nejnafrněnější dívka, jakou kdy mohla poznat. Aria s málokým mluvila a i v kruhu svých druhů raději pozorovala a naslouchala, než by sama něco vyprávěla. Byla uzavřená a kdesi v skrytu duše strašně opuštěná a smutná. Tak se alespoň hnědovlasé Bessie jevila. Zatímco hořkými vtipy přecházela smutná témata, v očích, které pro tyto chvíle nabíraly barvu vltavínů, se zračila nepopsatelná bolest. Bess nikdy neviděla tak moc trpícího tvora, který pomau vnitřně umíral, aniž by hlesl. Možná proto se stalo to, co se vůbec stát nemělo. Možná proto měla pocit, že při pohledu do těch zmučených zelných očí se ocitá kdesi hluboko v tůni Ariiny duše a snad ani nechce vyplavat na povrch. Teď měla chuť mluvit, chuť se přiznat a následně propadnout hořkému pláči. Tušila, co by elfka udělala. Zřejmě by se jí vysmála, proměnila se v bílou lišku a zmizela kdesi v srdci lesa. Nebo by jen překvapeně pozvedla obočí a zvonivě by se rozesmála.
Bessie už přes hustý dým neviděla na špičku vlastního nosu a téměř pozbývala vědomí. Vzpomněla si na první setkání se stříbrnovlasou kráskou. Tenkrát sbírala v lese bylinky. Vždycky to dělala, stejně, jako to dělala její matka i matka její matky. Jako to dělaly všechny ženy jejich rodu. Květiny byly její jediný zdroj obživy. Sbírala barevné poklady plné vůně na lukách, paloucích i v hájích, doma je pak sušila a následovně z nich míchala směsi a masti na různá lidská trápení a neduhy. Bylinkářství bylo spolehlivé a stálé povolání. Vždy bylo co trhat a vždy se našel někdo, kdo sháněl buďto pelyněk na žaludek a nebo heřmánkový obklad na zuby.
Ten den, kdy se její život otočil vzhůru nohama byla rozhodnutá dojít hluboko do lesa pro devětsil. Rostl hluboko, ale hnědovláska se v lese nebála. Jedinými obyvateli byla zvířata a sličný lid. Teď si Bessie moc dobře vzpomínala, jak velký to byl nerozum, vypravit se takhle do lesa. Kdyby to neudělala, snad by nepřivedla do problémů Ariu a snad ani sebe. To mlhavé dopoledne rychle pospíchala spadaným listím a jehličím, aby se dostala na hřeben hory, který byl doslova poset střapatými kvítky devětsilu. Měla několik plácků, kam se každoročně vracela a které jí ukázala matka. Zatímco se pachtila do příkrého svahu, zaslechla jemný a zvonivý hlas. Nelkal, ani neplakal, ale působil podivně posmutněle. Bessie bylo okamžitě s podivem, že by někdo z vísky sebral odvahu a rozhodl se jít do lesa. Navíc se jí hlas nezdál ani trošku povědomý a tak jednoduše rozhrnula husté větvičky bujných stromů a spatřila elfku. Dívku sličného lidu! Špičaté uši byly patrné i přes závoj stříbrných vlasů, jež působily jako orosená pavučina za svitu měsíce. Elfka se skláněla nad čímsi zrzavým a zakrváceným. Její hlas byl klidný, vyrovnaný, ale už tenkrát jí Bessie spatřila na očích náznak smutku. Aria, jak se jí později dívka představila, seděla nad tělem mrtvé lišky. Nebo spíše umírající lišky. Byla to Ariina sestra. Messaline. Ariaselle a Messaline byly schopné měnit svou podobu do zvířecího ekvivalentu. Messie byla zrzavou liškou a Aria bílou liškou polární. Na obou dívkách byly jejich podoby v říši šelem patrné, jak se v Ariině případě přesvědčila Bessie vizuálně a v Messalinině dle toho, co se doslechla.
"Line byla vždycky jako plamen," říkávali mladí elfové, když se bavili o kráse svých oblíbených žen. "Měla v sobě cosi živelného, snad energii, odhodlání, temperament... Jó, to naše Ria. Oduševnělá a nudná." Dodávali vždy kousavě. Ariaselle kdysi prohlásila, že její sestra by za dobrou sázku a nebo nový luk byla schopna svést i pařez, ale hnědovláska občas pochybovala, jestli nežertuje. Messaline bylo každopádně škoda. Byla zřejmě jediným člověkem, který svou nezvedeností a chutí do života dokázal Arie vykouzlit úsměv na rtech. Leč její život ukončila smečka vlků dříve, než bylo nutné. Ria už našla jen potrhaný liščí kožich s pramalým zbytkem života. Ten den se k Bess chovala velmi povýšeně, ale to bylinářku neodradilo. Cosi ji táhlo blíž a blíž této podivné dívce. Tiše ji chodila pozorovat, když lovila, trhaly spolu černobýl a vily věnce na Messin skromný hrobeček.
Bessiamea zapřemýšlela, kdo přinese věneček jí, až spočine v zemi... Asi nikdo. Mezi lidmi je zapsaná jako čisté zlo a pro elfy nemá cenu. Cítila, jak jí šaty vzplály a bylo jí nesnesitelné vedro.
Ta poslední chvíle s Ariou jí mrzela nejvíc. Seděly spolu u jezírka pod vrcholem. Měsíc už vyšel a Ria měla jen průsvitné vílí šaty, jak vážčí křídlo. Když Bessie spatřila pochodně a dav, bylo pozdě. Jediné, na co se zmohla, bylo instinktivně skrýt elfku tím, že ji rychle strčila do černe vody a dál... A dál už se vydala na cestu smrti.
Bessie zaavřela naposled oči. Pak už byl k vidění jen ohňostroj jisker a...
Aria setřela slzu pod okem. Hluboce litovala, že té křehké dívce nestihla říct, co k ní cítí. Asi by se jí vysmála, ale... ta touha prozradit jí, jak vroucí cit ji sžírá... Natáhla si kápi hlouběji do obličeje a kráčela k lesu. Postupně zrychlovala až téměř letěla. Když byla dost daleko od lidí, rychle se přeměnila v lišku a vydala se dál, dál a blíž k temnotě lesa i života.