Čekal jsem na doktora v čekárně. Tu modelku si odvezli na sál a už je to nějaká hodina co tam leží. Stále čekám na výsledky. Co se vlastně stalo? Co jí je? Modelky nesnášet můžu jakkoliv, ale že bych jin fakt něco takovýho přál, to ne. Nikdy. Zas tak bezpáteřní a nelidský nejsem.

Dveře se otevřely a z nich vystoupila žena v bílém hábitu a s deskou dokumentů v ruce. Propiska v druhé a něco do papíru škrábala. Na nosu měla tenké, světle zakulacené brýle a zrzavé vlasy v drdolu.

,,Carson Hail?" zavolala do čekárny a vzhlédla, jen aby viděla mě, jak jsem zvedl ruku na znamení, že to jméno je moje a vstal. ,,Zoe Duffy...promiňte, ale mohl byste jít s námi?" zeptala se. No, tak teď jsem se k smrti bál, co za zprávy mě budou čekat! Perfektní.

,,Jasně," odpověděl jsem a doktorku jsem následoval ven před čekárnu. Zastavila kousek od pokoje, kde leží Duffy a s tichým hlasem na mě promluvila.

,,Mám pro Vás dobrou a špatnou zprávu. Kterou chcete slyšet dřív?" zeptala se mě. Snažil jsem se zachovat klid. Co by bylo teď lepší? Nechat si tu dobrou zprávu na konec? Asi bude tahle možnost ideální.

,,Tu špatnou," odpověděl jsem a obával se, co za špatnou zprávu na mě doktorka vychrlí. Při seznámení se zdála být v pohodě.

,,U slečny Duffy byla diagnostikována anorexie. Dlouhodobá. Máte přehled o její stravě? Jí dostatečně?" zeptala se na přímo bez jakékoliv obchůzky a já jsem strnul. To mi tady tak chybělo. Anorexie. Budu muset asi naplánovat jiný přístup. ,,Jste její přítel, ne? Mohl byste mít přehled," dodala doktorka.

Rukou jsem si prohrábl svoje krátké černé vlasy a poškrábal se nervózně na krku. Špatný nápad doktorce lhát o tom, že jsem Zoein přítel, poznamenal jsem si.

,,Víte," začal jsem a nějak se aspoň snažil chovat se jako její přítel. ,,Obvykle se doma nevídáme, protože máme náročné práce, ale když jsme spolu, tak toho popravdě moc nesní," odpověděl jsem. Ty seš magor, Carsone. Do čeho ses to přimíchal? ptal jsem se sám sebe.

,,Ach tak," povzdechla doktorka a zapsala si něco do dokumentu. ,,Takže nemáte ponětí, jak se stravuje. Doporučovala bych nechat ji odpočinout a opravdu jí změnit jídelníček," pokračovala po krátké odmlce, zatímco shlížela dolů k dokumentům. ,,Až bude stabilizována, můžete ji navštívit. Vizita je na dveřích. Přeji hodně štěstí."

Doktorka mě obešla, aby se dostala někam jinam, kde má být a já jsem ještě chvíli čekal venku. Podíval jsem se do pokoje, ve kterém ležela a zahlédl jsem dvě sestřičky, jak kontrolují, že všechno jede.

Dokud neodešly. Ty dvě sestřičky vyšly ven a když mě tam zahlédly stát, tak se jen na sebe otočily a šuškaly něco mezi sebou. Pak chichot, který se rozléhal nemocniční chodbou a po chvíli ustál.

Pročistil jsem si krk tím, že jsem si odkašlal. Přistoupil jsem ke dveřím a zaťukal. Nevím ani proč. Jestli jsem čekal od slečny Duffy odpověď, nebo co. Hmátl jsem po klice a otevřel, abych mohl vejít dovnitř. Znovu jsem po vstupu zavřel a posadil se na židli vedle Zoe.

Ta se lehce probudila. Mžourala všude kolem těmi svými heterochromýma očima. Jedno jasně světle modré, a to druhé světle hnědé. Pihy po jejích lících. Byla strašně bledá.

,,Kde to...?" snažila se zeptat, kde se nachází. Položil jsem jí ruku na rameno, abych získal její pozornost, která zatím ještě nebyla úplná. Je teď zmatená. Lehce pootočila hlavou, aby mě zahlédla. Hleděli jsme si do očí, dokud jsem se neodhodlal promluvit.

,,Jste v nemocnici, slečno Duffy," odpověděl jsem jí. ,,Poslyšte, mluvil jsem s doktorkou a řekla mi, že trpíte anorexií," pokračoval jsem, aniž bych ji nechal skočit mi jakkoliv do řeči, ,,pokud zde chcete zůstat, měla byste změnit svou stravu," poradil jsem jí.

V jejích očích se problesklo něco jako hanba. Hanba za to, že mi tohle doktorka řekla a za sebe. Trochu se zamračila.

,,Jak Vám mohla doktorka něco takového sdělit?! Vždyť je to...lékařské tajemství!" zeptala se nechápavě. Měla pravdu, ale nevěděl jsem, co jí k tomuhle mám říct. Dostala mě.

,,Máte pravdu," odpověděl jsem. ,,Trochu jsem musel zalhat," přiznal jsem barvu. ,,Řekl jsem jim, že jsem Váš..." Aniž bych to jakkoliv mohl doříct.

,,PŘÍTEL?!" vyjekla přes celý pokoj. ,,Děláte si ze mě legraci, pane Haile?! Já mám svého přítele! Jsem zadaná!" dodala. Protočil jsem očima.

,,Dámo," promluvil jsem ledově klidně. I když mě už iritovala. ,,Absolutně bez problémů Vám taky můžu říct, abyste si po propuštění sbalila věci a letěla zpět do Londýna, odkud jste přišla," varoval jsem ji. Nepotřebuju nánu, která mi ještě bude vyčítat, že jsem něco udělal, abych zjistil, jestli mi tady náhodou nechcípne! Nevděk, pomyslel jsem si.

Zoe se na mě velmi vážně podívala a posadila se na lůžko. ,,A víte Vy co? Fajn! Odjíždím. Hned jak mě propustí," prohlásila. ,,Já se nenechám vydírat, vyhrožovat někým, kdo si myslí, že když má peníze, může všechno!" dodala a já jsem byl povalen překvapením.

Musel jsem si promnout oči a trochu prstem vyčistit už tak svoje čisté uši. Slyšel jsem správně?! Ona souhlasila s odjezdem? Cožpak ta holka nemá ani kousek sebelásky?! Na to jsem se radši už neptal. Jestli chce nejíst a být anorektičkou jen proto, aby vypadala dobře, budiž. Její rozhodnutí.

Pozvedl jsem ruce, abych jí naznačil, že volba je konec konců její. Co si vybere je na ni. Ona přijde o zážitky z Alabamy.

,,Fajn, do týdne Vám zaplatím letenku zpátky do Londýna. Zbytek bude na Vás," odpověděl jsem a nijak se s ní nehádal. Takovou nánu tady nepotřebuju.

Zoe jen přikývla a lehla si zase zpátky na nemocniční polštář. Bílá mě vždycky iritovala. V nemocnici je skoro všechno bílé. Zdi, povlečení, pláště doktorů...ošil jsem se. Přesně proto nechci svatbu, připomněl jsem si.

Svatba je pro mě něco nepředstavitelnýho. Všude bílo, bílý kytky, šaty, košile. Nikdy jsem si nedokázal vstoupit do sňatku s někým. Se ženou. Nejsem ani fanoušek románků, nebo tak něco. Kariéra mi je přednější. Moje priorita číslo dvě hned po Mackenzie.

Postavil jsem se ze židle a dal jsem se k odchodu. Avšak předtím, než jsem otevřel jsem se naposled na Duffy otočil.

,,Přeji brzké uzdravení," poznamenal jsem než jsem otevřel a vyšel ven. Nechtěl jsem ani čekat, jestli mi nějak odpoví, nebo něco dalšího chce říct. Už jsem měl dost.

Teď se ještě musím vrátit do firmy a informovat ostatní o jejím stavu a zároveň odchodu. Nepocítil jsem nějaký zklamání, nebo tak něco. Vůbec ne. Mám o modelku méně a co? I s jedenácti modelkami se dá pracovat.

Opustil jsem budovu nemocnice a s tím mě opustila i spojitost se Zoe Duffy. Co jsem ale netušil bylo to, že jsem se dopustil velkého skandálu, na který se tak snadno nezapomene. Brzy toho budou plné noviny.

Vrátil jsem se zpět do firmy a sháněl se po Dariusovi. Poptal jsem se, kam s modelkami šel a bylo mi řečeno, že kolekce od Simony dorazila už dřív a něco také dodala ona sama. Přiletěla sem ze Španělska a osobně se s Cameramodel seznámila.

Proč mě o tom neinformovala?! Simono! pokáral jsem ji v hlavě. Vyrazil jsem tedy do zkušební místnosti, kam je pravděpodobně Darius vzal. Samá akce během těchto hodin! Může se prosím zpomalit? Začínám toho mít dost. Nerad bych se zhroutil někdy během týdne!

Dostavil jsem se ke zkušební místnosti, kde jsem pro otevření použil svou ID kartu. Do téhle místnosti ostatní zaměstnanci nemají přístup, protože proč? Mají svojí práce dost. Co by chtěli v místnosti, která je určena pro úplně jiné účely? Vstoupil jsem dovnitř a kolem místnosti se rozléhal chichot. Také hodně slov. Slyšel jsem Dariuse čas od času.

,,Cože?! To jsi mi neřekla!" ozvala se další. Pak ale hned utichla.

,,Ticho! Beztak má uši všude kolem, ale jo, tohle se přesně stalo! Jela jsem v Chevroletu přesně jak byl Bumblebee v Transformers sáze!" odpověděla jí jiná.

Dixonová? Pomlouvá mě? Nemohl jsem se ale přestat šklebit. Vážně je Camaro to jediný, co z té předchozí noci si zapamatovala? Cítil jsem se fakt dobře, když někdo mluví o mně. Jo, možná se teď chovám jako narcista, ale ve skutečnosti nejsem tak špatný...ne? Já...nejsem narcista! Nejsem! Je mi fuk, co si o mně povídaj!

Popošel jsem o něco dál. Místnost byla velká. Mohlo by se sem vejít tak 500 lidí. Může se využít na různé meetingy s velikány jako je samozřejmě Simona, nebo známý španělský olympijský vítěz Dariel Ray, nebo představitel firmy jako Trulux. Marcel Clay. Největší výrobce vysoce kvalitních hodinek.

Avšak tato místnost není pouze pro vážné účely. Párkrát se zde – s mým svolení a povoleným přístupem – pořádaly narozeninové párty, tak 2 svatby a taky, vězte nebo ne, jednou zde polétávaly i děti. Mackenzie chtěla uspořádat obrovskou narozeninovou oslavu, když jí bylo šest. Jo, tehdy to bylo plný dětí. Mackenzie pozvala celou svoji třídu. To bylo randálu.

,,Pane Haile," oslovila mě Simona a párkrát jsem zamrkal. Podíval jsem se na drobnou, baculatou, velmi geniální módní návrhářku přede mnou. Její husté kudrnaté a krátké černé vlasy – zpod nabarvené na modro – jí padaly do obličeje. Na svých šikovných prstech měla pár náplastí. ,,Snad nevadí, že jsem došla neohlášeně, ale chtěla jsem být svědkem celé přípravy," dodala víc nervózněji.

,,No, dost jste mě překvapila, abych byl upřímný," uznal se. ,,Nečekal jsem Vás. Nemáte ale moc práce?" zeptal jsem se. Nad tím ale mávla rukou. Zavrtěl jsem hlavou. ,,Pozvánka by Vám byla doručena na show, na které se podílíte, Simono. Cožpak byste mi nevěřila?" zeptal jsem se. Vzal jsem si to trochu víc osobněji, než jsem asi měl. Vždy ale zvu lidi, kteří se svým způsobem na vytvoření kostýmů a módy podíleli.

,,Ach, zajisté že Vám věřím. Bych Vám věřila, tedy. Já jen...ta děvčata jsou tak zdvořilá a komunikativní," odpověděla a poukázala na místo, kde byly prozatím židle a zrcadla, aby se ty, jak nazvala Simona, zdvořilé dámy, načančaly s pomocí našich odborníků. ,,Ráda bych tady s nimi pobyla, víte? Máte opravdu oko na talenty, že?"

,,Slyšel jsem, že se to o mně povídá," odpověděl jsem jen a pokrčil rameny. ,,Neříkáte to ale protože jste na holky, že ne?" dodal jsem podezíravě. I kdyby to ale říkala jen tak, cítil jsem se polichocen. Něco, na co jsem zvyklý od matky. Nad tím teď přemýšlet nebudu! řekl jsem si rázně a donutil svou hlavu, aby se soustředila na Simonu a všechno kolem.

,,Rozhodně ne, pane Haile," odpověděla pobaveně. ,,I když...možná trošku," uchechtla se. Protočil jsem očima a věnoval pohled místnosti. Jak je dost věcí celkem na nic postaveno.

Osvětlení místnosti bylo velmi špatné. Provizorní parket byl špatně! Všechno bylo špatně. Věšáky s oblečením, které viseli na stojanech u jedné zdi. Seřazené podle barev. Jak se mi to líbí. Aspoň něco je v téhle místnosti správně.

,,Takhle to nejde," poznamenal jsem a získal jsem si pozornost Dariuse. Okamžitě ke mně přistoupil, když mě viděl zadumaně hledět na vzhled místnosti. ,,Vím, že to je tady jen provizorně, ale jako chci to předělat," mumlal jsem tak, aby mě aspoň Darius slyšel.

,,Mně to přijde v pohodě-" chtěl mi nějak rozmluvit moje myšlenky Darius. Až se mi zježily vlasy.

,,V pohodě?! To osvětlení je debilní! Parket je kurva pomalu ve tmě. Hergot! Tam, kde se dnes připravují modelky, tak to se taky přesune, jasný?! Srozuměno?! Do zítra se to změní! To se udělá do konce týdne," zvýšil jsem hlas. Rozléhal se všude kolem, že se na mě ty podělaný kukuče modelek, stylistek a vizážistek podívaly.

Hodil jsem na ně přísný pohled a všichni do jednoho se vrátili zpět k práci. Podíval jsem se směrem k Dariovi. Ten ale přistoupil ke mně blíž.

,,Všechno to napravím," slíbil. ,,Koneckonců, je to součástí mé práce," dodal. Simona mezitím odešla, jen aby se vrátila zpět k modelkám. Vybírala pro ně oděvy, co by mohly reprezentovat. Rozuměla módě z nás nejvíc. Darius se přidal a navrhoval jaké šperky by si na nich představoval. Já jsem byl jen takový pozorovatel. Některé z nich byly opravdu lehké zkrášlit. Jiné o něco těžší. Nejtěžší z nich byla Patricie a Lessie.

Jelikož měly rudé vlasy, některé barvy k nim nešly. Šperky neseděly. Učesat je bylo náročné. K tomu byly ještě nespokojené. Neustále si stěžovaly, že jim tahají příliš za vlasy, tohle by nikdy nenosily, jak otřesné nápady na šperky k oděvům Darius má.

Až jsem z toho všeho pomalu šílel. Taková migréna. Neustálé štěbetání. A pak hlas Dixonový. Ten její smích, když ji rozesmála jedna z modelek. Její pohled. Krucinál! vykřikl jsem v hlavě. Když už situace byla opravdu nesnesitelná, otočil jsem se na patě a odešel jsem.

Odejít se rozhodla jedna z modelek, přiletěla sem Simona až ze Španělska, musím domluvit pláž pro show. Všechno jednom po druhém. Musím se zorganizovat. To bude nejlepší. Všechno se děje jinak, než má. Aspoň že zbytek oděvů bude během nadcházejících pár dnů.

Zalezl jsem si do své kanceláře, abych si nyní utřídil své myšlenky a rozhodl se, jak budu postupovat. Mackenzie mi napsala pár zpráv, o tom jak zatím škola jde a jak se těší až ji vyzvednu. Pousmál jsem se nad jejím spamem veškerých smajlíků. Jak ve zprávách tak i jen tak, aby bylo vidět, jak moc jí chybím. Mám tu nejrozkošnější sestřičku na tomto světě a nikoho jinýho bych si do života nepřál.

Macandcheese: Carsoneeee, kdy končíš!? ):
Macandcheese: Ten den utíká hrozně POMALU! D:
Macandcheese: Já chci už k tobě domů! (:
Macandcheese: A táta mi volal! Ptal se, kdy mě má vyzvednout. Už mě chce prý doma taky. Co mu mám napsat?

Spamovala mě. Nad tou poslední jsem se ale musel zarazit. Otec se ptal, kdy může mít Mac zpátky? Hah. To je k smíchu. Jeho jediná dcera se má nejlépe u brášky.

Mymoney: Řekni mu, že si tě může vyzvednout, až poté, co se domluví nejdříve se mnou, dobře? Nikam s ním nechoď. Mám tě na starost já.

Macandcheese: Dobře!! :>

Mymoney: Vyzvednu tě o něco dřív. Běž tak 10 minut před koncem poslední hodiny. Půjdem na zmrzku.

Macandcheese: HURÁÁÁÁ!

Mymoney: Nezačala ti náhodou už hodina, že stále vypisuješ?

Macandcheese: ...hehe. Ne?

Mymoney: MACKENZIE HAILOVÁ!

Poslal jsem jí malé pokárání, ale už mi poté neodpověděla. Hrozba malá. Vypadá roztomile, dobře vychovaně, ale ve skutečnosti je to jen malý rebel. Problémistka. Není divu, že z ní začínám pomalu šílet. Tu holku není možné nechat bez dohledu!

Usedl jsem za svůj stůl a posbíral pár papírů, které jsem na stole ponechal. Nové i přibyly. Moje milá sekretářka. Ta snad nikdy nespí.

Přisunul jsem si je k sobě, abych se podíval, o jaké dokumenty se jedná. Jen nějaké smlouvy. Naštěstí nic neobvyklého. Zapnul jsem si počítač, přihlásil jsem se a smlouvy odsunul kousek od sebe.

Pár nových mailů ohledně souhlasu na články. To bude počtení. Zas nad tím strávím několik hodin. Co taky ale čekám?

Zavřel jsem oči, abych zůstal v klidu. Je to jen čtení. Jen čtení tak padesáti návrhů na články. No, to abych se vrhnul do práce a odpovídal. První článek mi poslal Sebastian. Věnoval se v něm o politice. Jak moc do háje to s ní jde. Jak si politici shrabují peníze.

Trvalo hodiny, než jsem přečetl veškeré články a zanechal jim odpověď. Co si o jejich nápadu myslím. Co zmínit, upravit.

Podíval jsem se taky na dokumenty, kterými jsem byl obklopen. Podepsal některé z nich, zaznamenal do dokumentu v počítači, abych věděl, jaké dokumenty mi přišly, které mi chybí. Smlouva vedle smlouvy.

Zahrnut do své práce, ani jsem si neuvědomil, když Darius vstoupil do mé kanceláře a nepřipomněl mi, že za chvíli bude končit náš den. Nad tím jsem hned zpanikařil. Slíbil jsem Mac, že ji vyzvednu dřív a já se nechal unést papíry! Panikařil jsem a podíval se na hodiny. Mackenzie už dávno skončila! Sakra!

Ani mě v ten moment nezajímal pořádek. Vzal jsem svoji tašku, svůj kabát a padal jsem. Musel jsem rychle pro Mackenzie. Bože, ta mě bude nenávidět! To ne!

,,Postarej se o všechno! Já musím mizet! Měj se," vyšlo ze mě a během okamžiku jsem byl pryč. Nic mě v tu chvíli nezajímalo. Vytáhl jsem telefon a snažil jsem se Mac dovolat. Chvíli to zvonilo. Nebrala to.

,,Kurňa! Mac!" vykřikl jsem do telefonu. Jako by mě mohla slyšet, když někde na mě před školou čeká! Jen doufám, že nejela s otcem. Řekl jsem jí, že s ním jet nemá.

,,Ano?" fňukla Mac a já okamžitě litoval svých životních rozhodnutí. Bylo slyšet, že se vyplakala. Popotáhla a vzlykla.

,,Mac, zlato, omlouvám se! Omlouvám se ti hrozně moc! Už jdu. Kde jsi?" vyhrkl jsem. Bál jsem se. Třeba se rozhodla jít do města sama, nebo já nevím!

,,Stále před školou," odpověděla tiše. Ten její hlásek. Zlomený a plný smutku ničil i mě. ,,Říkal jsi, že mám skončit dřív, tak jsem skončila, ale nejsi tu," dodala. Chtěla mi to vyčíst. To jsem mohl poznat. Nastoupil jsem do auta a dal si Mackenzie na reproduktor, abych ji slyšel.

,,Už jedu. Promiň promiň, tvůj bráška je idiot. Můžeš mi všechno vyčíst," vzdal jsem se. Slyšel jsem ale od ní slabý chichot. Žádné poznámky jsem na to ale neměl. Řídil jsem a dával pozor na cestu. Byl jsem už blízko její školy.

,,Jsi idiot," řekla. Já jsem to věděl. Který brácha se dokáže takhle zabrat do práce a nemít přehled o čase, když slíbil svojí sestřičce, že půjdou na zmrzku. Pousmál jsem se aspoň trochu.

,,Hodná holka," pochválil jsem ji. ,,Bráška ti za to koupí cokoliv, dobře? Na cokoliv si ukážeš a celý zbytek dne budu s tebou," slíbil jsem jí. ,,Klidně ti k té zmrzce koupím i ledovou tříšť! Nebo nějaký velký zmrzlinový pohár!" dodal jsem. To se ale Mackenzie jen začala víc a víc chichotat.

,,Panikaříš," vyčetla mi. ,,Já chci velkou zmrzku s třemi kopečky."

,,Samozřejmě," odpověděl jsem. ,,Už jsem za rohem. Minutku," dodal jsem. Jakmile jsem tohle řekl odpověď se mi už nedostala. Mackenzie to položila a já jsem ji co nevidět viděl stát před budovou zvané peklo a mučírna.

Zastavil jsem přímo před ní a vystoupil jsem. Srdce mi pak mohlo puknout radostí. Bylo mi tak do breku ze mě. Byl bych schopen i pokleknout a žádat o její odpuštění.

Já jsem si i tak kleknul před ní. Mackenzie ale byla první, která mě obejmula. Obejmul jsem ji nazpátek a odnesl ji do zadních sedadel, kde jsem ji usadil a zapásal jsem ji. Když jsem se odtáhl, všiml jsem si jejích akvamarínových očích, které byly nafouklé po jejím pláči. Dal jsem jí pusu na čelo a pohladil ji po tváři.

,,Tak jdem pro tu tří kopečkovou zmrzku," povzbudil jsem a šel znova za volant. Přes víkend jí vynahradím těch několik hodin, co byla nucena tady stát. Pro moji sestřičku cokoliv.

Vzali jsme si ve městě tří kopečkovou zmrzlinu. Mackenzie si dala čokoládový, vanilkový a kopeček s tropickým ovocem. Já jsem si dal tropické ovoce, citrón a kopeček s příchutí energeťáku. Co lidé ještě nevymyslí.

,,Fuj, ten kopeček s energeťákem je hnusný!" vypískla znechuceně Mackenzie a vyplázla jazyk. ,,Jak to můžeš snést!?" dodala.

Chechtal jsem se a rozcuchal jí trochu vlasy. ,,Jo, máš pravdu. Je to hnusný, ale když už jsem to koupil, proč to nesníst," odpověděl jsem jí.

,,Jsi divný," prohlásila a já se zaměřil jen na to, abych s ní strávil co nejvíc času.