Když jsem Dixonovou vysadil u domu, aniž by se rozloučila, Mackenzie mě ani nenechala na vteřinku vydechnout. Praštil jsem dva chlapy, kteří se snažili někoho unést. Moje klouby pobolívaly, ale nebylo to nic vážného. A ta mrcha mi ani nepoděkuje?! Má ta ženská vůbec nějaký vychování? Je drzá, s výrazem, který vypadá, že má absolutně nulový zájem cokoliv dělat a k tomu ani neumí říct jedno jediný podělaný slovo "Děkuji."?!

Promnul jsem si jednou rukou spánek a věnoval jsem se hned jízdě zpátky domů. Mackenzie byla určitě už promrzlá. Říkal jsem jí, že se měla obléct, ale ona ráno viděla sluníčko a jaké bylo vedro a na odpoledne už nic neřešila. Nakráčela si to do mé práce s tenkou světle růžovou mikinou a nějakými dlouhými šedými tepláky. To je taky číslo, pomyslel jsem si, ale napříč její drzosti je to stále moje sestra, kterou nade všechno mám rád.

,,Ta paní u tebe nepracuje, že?" zeptala se. ,,A holku taky nemáš! By byla jinak už u tebe doma! Navíc jsi už ošklivý, kdo by tě chtěl?!" dodala, aby mě urazila. Uchechtl jsem se.

,,No jo, jsem už ve třicítce, už mi šediví vlasy, máš pravdu, kdo by mě chtěl?" zahrál jsem jí divadýlko. Pro radost. ,,Budu navěky sám! Bez kohokoliv, kdo by pokračoval v mé linii," dodal jsem pro víc dramatičnosti.

,,Ale já chci být už teta! Budu mladá teta!" ozvala se, aby protestovala. ,,Musíš mít miminko! Jinak to nejde!" dodala jako by už rozuměla odkud se prťata vlastně berou. Je jí sotva 8. Takhle to taky zůstane, dokud jí nebude...aspoň 15!

,,Ty chceš moc věcí najednou, Mac," uchechtl jsem se. ,,Ťulo."

,,Já nejsem ťula! Táta říkal, že už je nejvyšší čas, abych byla teta!" protestovala. Já z tý holky byl úplně na větvi. Kdybych mohl na vteřinku, tak bych položil hlavu na volant.

,,No jasně. Určitě bys neteře či synovce rozmazlovala z peněz, co máš jako kapesný, co?" dobíral jsem si jí aspoň trošku. ,,Co když zjistí, že teta je chudá jak kostelní myš, protože jí ještě není ani 10?" ušklíbl jsem se. Mělo to ale trošku jiný výsledek než jsem doufal.

Nabručeně si zkřížila ruce na hrudi a zamračila se na mě. Pak se její výraz ještě proměnil v takový ublížený a vyplázla pak na mě jazyk.

,,Já chci jít ve tvých stopách! Ale nikde na brigádu mě nechcou!" odfrkla si. ,,Není moje vina, že mi táta s mámou dávají kapesný!" dodala.

,,Neboj, třeba jednou budeš bohatší než já," povzbudil jsem ji. Spravil jsem si zrcátko, abych na ni dozadu viděl. ,,I když nevím jestli vůbec existuje slovo, který je víc než bilionář," zamyslel jsem se.

,,Trilionář!" vypískla. Uchechtl jsem se. Docházel jsem ale k názoru, že někdo víc než bilionář asi neexistuje.

,,Zeptáme se Alexy, co ty na to?" zeptal jsem se a přenechal jí tu čest. Přikývla s nadšením.

,,Alexo! Existuje člověk, který je víc než bilionář?!" zeptala se z plna hrdla aby jí bylo rozumět. Ozval se robotický zvuk a pak jsme se dočkali odpovědi.

,,Nenašla jsem, co jste hledali. Chtěli byste se ale podívat na článek 'Na obzoru je první dolarový bilionář. Svět by se ho mohl dočkat do deseti let'?" zeptala se a já jsem se zarazil.

Cože? To není článek o mně? zeptal jsem se sám sebe. Byl jsem překvapen. ,,Alexo, jak starý je ten článek?!" vyslovil jsem svou otázku.

,,Je ze šestnáctého ledna," odpověděla. To je devět měsíců. Mám snad konkurenci?! Někdy z tý podělaný Ameriky?! USA?! To bude beztak ten parchant nenažraný! Ricky...Ricky Love, ne?! Vychcanej parchant. Nedivil bych se. Ten má snad barák z prachů. Jenže na rozdíl ode mě, já je dokážu i rozdávat.

,,To není tvoje jméno, Carsone!" vypískla zděšeně Mackenzie. Uchechtl jsem se nad její dramatičností. Asi bych jí mohl začít domlouvat nějaký role ve filmech. Měla by velmi slibnou kariéru jako herečka, nebo herečka v divadle, to je fuk, zabral jsem se do tak hlubokých myšlenek.

,,No, vypadá to, že brzy přibude nový bilionář," odpověděl jsem. Jistě, na světě existuje několik bilionářů, ale Ricky Love je takový pako, až si to nezaslouží. Krade nápady svých zaměstnanců a bere za to peníze. Jako Fitzgerald okradl svou ženu o slávu. Velký Gatsby. Klasika. Z nějakého důvodu se to stalo mojí srdcovkou. Vrylo se mi to dílo do paměti, že kdykoliv si jen vzpomenu na to, jak jsem se schoval do svého tajného místa, abych mohl číst. Můj takový útěk z reality.

Konečně jsme po nějaké další půl hodině jízdy dojeli ke mně domů. Mackenzie byla už tuhá. Spala v sedačce opřená o sedadlo a s otevřenou pusou. Kroutil jsem nad ní hlavou a usmál jsem se. Něžně.

Otevřel jsem si bránu, abych mohl vjet dovnitř a zaparkovat. Zastavil jsem a vypnul motor. Otevřel jsem dveře, vystoupil a šel vzít Mackenzie zezadu. Otevřel jsem dveře dozadu, odpoutal ji a vzal do náruče. Pak jsem už jen za sebou zavřel a zamkl auto.

Vzal jsem klíč od domu a přes garáž jsem se dostal do svého domu. A znovu jsem zamkl. Cestou jsem jen zkontroloval hlavní dveře, že jsou zamčeny, což byly a nesl jsem Mackenzie do jejího pokoje, který tady má.

Uložil jsem ji do postele a hodil pyžamo na stůl v případě že se probudí. Na což spoléhám minimálně. Zbývá teda jen jedna možnost. Ráno vyměnit peřiny. No co už.

Zalezl jsem si do své kanceláře ještě na nějakou dobu, abych si zítra naplánoval, co se všechno bude dít. V deset dojdou modelky. Pak bude výběr a zkoušky. Jelikož jsou kolekce sotva na cestě, bude ještě pár dní trvat, než sem dorazí. Proto si projdu jen to, co mi poslala Simona. Veškeré barevné skicy, k tomu vhodný make-up a také účes. Všechno jedno po druhé.

Bylo by také vhodné vymyslet, co je bude čekat následující dny. Ostatně taky po celou tu dobu, co zde budou. Kontaktovat Eliteu na vlasy. S jejich pracemi jsem vždy spokojen. Dále na stylistiku, vizáž, a tak podobně, rozhodně Dyneer. Na nehty Carefect...a také nějaké parfémy! Vyzkouším něco ze Syntexu. To by mohlo být zatím vše. Samozřejmě nácvik chůze, na to mám experta.

Zajímalo by mě ale, jak jsou na tom se stravou. Je nějak přísná jako u těch Amerických modelek nebo na tom nějak nelpí? Jedno jim to určitě nebude, ale vsadil bych svých několik miliónů dolarů, že Francis by se určitě párkrát na to, co některá z nich jedla, zeptal. Zaslouží si to. Za to, jak se chovají. Mrchy, zanadával jsem jim ještě.

Zamrazilo mě, když se mi neustále v hlavě přehrávalo, jak jsem tý Dixonový pomohl. Já jsem zachránil modelku. Bože, proč jsem to udělal? Bylo by aspoň o problém méně!

Možná mi vědomí toho, že kdybych ty křiky o pomoc ignoroval, nedalo by mi to spát. U vyšetřování bych také mohl působit jako hlavní podezřelý, což by mi úplně zničilo celou reputaci. Vzbudily by se jistě spekulace, nedůvěra a kdo ví, třeba by ze mě udělali únosce! Bože! To bych si nemohl v životě dovolit!

Zavrtěl jsem nad sebou už hlavou. Připadám si, že tohle moc prožívám. Všemu tomu jsem přece zabránil! Pokud jsou chlapci dostatečně rozumní, tak mě nenahlásí. Sebeobrana to sice nebyla, ale byla to sebeobrana za Dixonovou.

Jakmile jsem skončil s rozvrhem, šel jsem si dát sprchu, abych se mohl převléknout čistý do pyžama a šel spát. Dnešek byl náročnej. Chci už jen zavřít oči a spát. Aspoň s trochou více energie na zítřejší starosti s Cameramodel. Pokud některá z nich selže, nebojím se počet modelek snížit.

Noc byla bezesná. Celou noc jsem se jen snažil najít vhodnou polohu, abych mohl poklidně dřímat. Jenže to nešlo. Vzbudil jsem se kolem třetí ráno a už jsem zůstal vzhůru až do rána. Napsal jsem si koncepty pro firmy na pozvání do mé firmy. Elitea, Dyneer, Carefect a Syntex. Rozešlu to, až bude lepší čas.

Vlastně by jim to jen přišlo do mailu a když to ráno otevřeli, tak by si to přečetli. Zděsili by se ale nad tím, kdy jsem to posílal. Který maniak je vzhůru ve tři ráno? Kromě mě. Všichni normálně spí! Jen mně se to nedaří.

Zaslechl jsem ale otevření dveří. Mackenzie? Nikdo jiný tady teda není. Když ne já, tak Mackenzie. Nedala mi ta zvědavost, tak jsem se zvednul z postele a vyšel z pokoje taky. Zjistit, co ta malá rozmazlená potvora dělá.

Promnul jsem si oči a zíval. Ne že bych viděl v té tmě o něco víc, když jsem si ty oči promnul, ale únava mě měla ve svých spárech. Celé tělo spalo, jen hlava ne. Šrotovalo v ní. Jako by se v ní ozubená kolečka točila.

Šel jsem za rachotem, co se udával v kuchyni - pravděpodobně. Šramocení, něco určitě popadalo, prasklo, rozbilo se a šlo slyšet i jak příbor cinká o příbor. Povzdechl jsem si.

,,Mackenzie, je večer, co děláš vzhůru!? Zítra vstáváš do školy!" poučil jsem ji, ale pak jsem se zarazil, když jsem viděl Mackenzie na nohou ve své noční košili, otevřené oči, ale její výraz nevypadal, jako by mi chtěla odpovědět. ,,No do prčic," zaklel jsem. To byla vždycky náměsíčná a nevšiml jsem si toho? zeptala jsem se, jako bych znal na tohle odpověď.

Stála tam, nepořádek kolem ní. Jak jsem si všiml, popadaly jogurty, které v lednici čekaly pro ni, marmeláda ve skleněné nádobě ležela nedaleko od prasknutých dvou jogurtů. Zrovna borůvková. Tu jsem nedávno dostal! Mackenzie v ruce držela krabici zmrzliny a měla...vidličku? Vážně plánovala jíst náměsíčná zmrzlinu vidličkou?! Až o tomhle ráno uslyší! zlověstně jsem se ušklíbl. Sáhl jsem po telefonu, který jsem schoval do kapsy v pyžamových kalhotách a přemýšlel jsem, jestli ji vyfotit, abych měl zítra pro ni důkaz, nebo ne.

Radši jsem to neudělal. Nemohl jsem se jí ani dotknout! Četl jsem, že by náměsíční lidé mohli dostat infarkt a opravdu nehodlám navštívit brzký pohřeb mojí sestřičky. I když je nevlastní. Snažil jsem se proto přijít na jinou cestu ven.

V tom se ale Mackenzie dal do pohybu. Vzal jsem rychle metlu, aby se o sklo neřízla. Zametl jsem skleničku, ve které byla borůvková marmeláda a rovnou jsem i vzal lopatku. Rovnou to už vyhodím, když jsem vzhůru. Taky ty prasklé jogurty. Aspoň mě zaměstnala. Sice nevědomky, ale hned jsem byl víc probuzený.

To spíš mi ona přivede infarkt! Potvora malá a ja ji tady chtěl rozmazlovat. Při tom teď budu řešit ještě její náměsíčnost. Ach jo, povzdechl jsem si. Ten náš otec jí fakt musí zanedbávat, jestliže ví o tomhle a neřekl mi o tom. Ví o tom vůbec? Protože jestli ano, tak mám další důvod s ním ukončit kontakt. Kdyby nebyly tři ráno, hned bych ho zpovídal, ale, bohužel!

Mackenzie mezitím usilovně bodala vidličkou do víka karamelové zmrzliny ve velké kulaté dóze dokud se jí nepovedlo proděravět na tolik, že probodala málem celé víko. I tak na vidličce tály a ulpěly kousky přesládlého a lepkavého dezertu, který není vhodný jíst takhle pozdě večer...nebo brzo ráno? Vidličku pak dala do pusy a když šla pro další dávku, byla zase čistá.

Jenže se vidlička ani na další dávku nedostala, protože jsem jí ji vzal a šel jsem ji vyměnit za lžíci. Připadám si jak kompletní chůva, než starší brácha. Strážil jsem nad ní jako ostříž nad svou obětí. Do ruky jsem jí vsunul lžíci a vidličku pak umyl a hned rovnou schoval. Ona se tam nacpávala zmrzlinou. Tohle je fakt zážitek, teda.

Za pár hodin se musí nachystat do školy, kam ji zavezu. Hned v sedm pošlu e-maily firmám, aby stihli dorazit. V deset pak přijde Francis a modelky. Musím je představit Dariovi a ten si je pak vezme na starost jakmile dorazí stylistky, manikůrky, vizážistky a kadeřníci. Parfémy nechám objednat a převezmou si je vizážistky. Ještě musím kontaktovat Simonu, kdy přesně budeme mít její návrhy.

Probudil jsem se nyní už do slunného rána. Ne ve tři ráno. Kolem třičtvrtě na čtyři měla Mackenzie zmrzliny dost a položila - spíš nechala spadnout - dózu ze čtvrtiny snědené. Schoval jsem zmrzlinu zpátky do lednice a vyměnil víko na zmrzlinu. Tu zmrzlinu kupuju pravidelně a někdy víka s dózou uschovávám pro jiné účely. Teď se mi hodí víko, tak jsem v pořádku vrátil zmrzlinu do mrazáku, aniž by se na další den roztopila a byla zítra hnusná.

Mackenzie se pak vrátila zpět do pokoje. Bezpečně, pokud se to tak dá říct. Několikrát málem vrazila do zdi, ale já tomu zabránil. Neprobudila se, naštěstí a žádný infarkt nebyl, takže to nakonec všechno skončilo se šťastným koncem! Poté jsem ji pro jistotu zamknul v jejím pokoji, aby se nic takovýho nestalo. Zalezl jsem si hned znovu do postele a naspal aspoň dvě další hodiny.

Nyní bylo půl sedmé, takže ideální čas jít probudit Mackenzie. Vstal jsem a zaslechl jsem volání od mojí malé sestřičky.

,,Carsoneeee! Já potřebuju ven! Potřebuju na záchod!" volala zoufala. Do háje, zaklel jsem a rychle jsem jí šel odemknout. Jakmile se dveře otevřely, Mackenzie vyletěla ven a ihned se zavřela v koupelně. Jen jsem za ní zíral. Jsem tupec, poznamenal jsem si. Zamknout ji byl špatný nápad. Kdybych si mohl omlátit hlavu, udělal bych to.

Odteď se budu probouzet dřív, sliboval jsem si. Jen kvůli Mackenzie. Už nikdy víc.

,,Pak se převleč do školy, dobře?" zavolal jsem na ni. ,,Nachystám ti něco na svačinu, nějaké preference?" zeptal jsem se jí ještě. Vylezla z koupelny.

,,Ne chilli! Je to hnusný!" odpověděla na rovinu. Uchechtl jsem se a zvedl palec nahoru. ,,Jinak mám chuť na nějaké lívance a luxusně obloženou bagetu," dodala a cokoliv si pod 'luxusní bagetou' představovala, slintala nad tím.

,,Máš to mít," slíbil jsem a pohladil ji po vlasech. ,,Na stříbrném podnose bys to také chtěla ty lívance?" zeptal jsem se s pobavením.

,,Není potřeba!" odpověděla. ,,Stačí na talíři jako normální lidi." Kroutil jsem nad ní hlavou zatímco se dala zpět do pokoje, aby se nachystala a já jsem jí zatím šel nachystat lívance na snídani a bagetu na svačinu. Pak se převleču i já a za hodinu a půl bude už ve škole.

,,Tak jooo! Papaaaa!" mávala Mackenzie a šla směrem do školy. Stihli jsme to jen tak tak, protože malá miss 'Nejsem spokojena se svým účesem', mě nutila ji nějak rozumně, hezky a stylově učesat. Chtěla po mně francouzský cop. Po někom, kdo je rád, že jí je schopný učesat do copánku. U toho jsme také po dlouhé debatě skončili. Ta holka je tvrdohlavá!

Usmál jsem se a zamával jsem jí nazpátek. ,,Pa. Kdyby něco, volej, jasný? A kromě mě tě nikdo nevyzvedává, jo?!" odpověděl jsem nazpět a už zvedla jen palec nahoru. S velký nezájmem teda. Při tom to jsou důležitý věci, hergot!

Sledoval jsem, jak její černé zateplené legíny. Batůžek s její oblíbenou animovanou postavou - vílou Zvonilkou - hopsal stejně jako ona. Má ji také na tričku. Tentokrát se mi povedlo ji obléct i do teplejšího oblečení. Huňatá světle žlutá mikina a kožený béžový kabát. Ihned se přidala ke své kamarádce ze školky - Kiře.

Poklidně jsem mohl jet do své firmy a připravit se než přijde Francis s modelkami.

Hned, jak jsem vstoupil ke mně přiskočila Priscilla, která mi jako každé ráno nabídla napečené dortíky. Pozvedl jsem obočí. ,,Z čeho jste to dělala tentokrát?" zeptal jsem se.

,,Do těsta jsem přimíchala rozmixovaný banán, aby mělo i nějakou chuť. Některé dortíky mají barvivem nabarvenou šlehačku a jiné zase jsou zdobeny jen krémem!" odpověděla. Její oči jiskřily nadějí, že si tentokrát vezmu, ale já dělal ráno ty lívance. Musel jsem odmítnout. Už tak po sté.

,,Vypadají slibně, ale ráno jsem měl lívance," omluvil jsem své odmítnutí dortíku. Plus tam není chilli, dámo! dodal jsem v mysli.

Okamžitě se její obličej změnil. Už se neusmívala. Jen schovala dortíky a odešla s chápajícím výrazem. No, za dobrotu na žebrotu. Takový je svět. Pokrčil jsem rameny a kráčel jsem si to za Dariusem, abych se s ním domluvil ohledně modelek. Aby se o to staral a já jen sledoval, jak se jim vede.

Musím taky zabookovat nějaký plac na uskutečnění modelingu. Co takhle zarezervovat část pláže? Molo, čerstvý vzduch, lidi by nebyli namačkaní na sebe...jo, to zní jako nápad. Pak bych mohl zarezervovat loď pro kritiky a Cameramodel, aby si po předvedení mohli odpočinout. Co taky vím, Francis kontaktoval bodyguardy modelek a dnes odpoledne by měli dorazit. Skvěle.

Bude to velkolepá show. Nezapomenutelná akce a myslím, že to moji reputaci vystřelí ještě výš. Ostatní podnikatelé pak budou méně a méně známí! Stejně mají peněz za ta léta už dost. Je čas na nové známé lidi. Nová generace podnikatelů.

Čas mezitím utíkal jako voda a Francis s modelkami sem brzy dorazili. Byl jsem zavolán dolů a zavolal jsem i Dariuse. Abych ho mohl představit.

,,Nuže, dámy a pane," promluvil jsem a ukázal jsem ladně na Dariuse vedle mě. ,,Darius Heming," představil jsem ho, ,,moje pravá ruka. Bude vás všechny mít na starost místo mě." Darius udělal rychle zasalutoval a znova se narovnal.

,,Zdravím, pane Hemingu," ozval se Francis a napodobil Dariuse. Zasalutoval a pak se zařadil. ,,Hádám, že jména se naučíte postupně?" zeptal se nejistě. Fakt pako, projelo mi hlavou. Ten člověk mě nebavil. Tak moc, že mám sto chutí ho požádat, aby sem přiletěl Raphael a on aby se vrátil.

,,Má paměť mi slouží velmi dobře," odpověděl ledově klidně Darius. Slušně a zdvořile. ,,Naučím se jména těchto půvabných dam, aniž byste řekl švec," dodal k ujištění a na dámy se pousmál.

Některé vydechly a jiné se zase začervenaly. Jen Dixonová nepůsobila nějak zaujatě. To ho bude asi čekat každý den ode dneška. Hodně štěstí, Dariusi, popřál jsem mu. Už se nemůžu dočkat, až mně bude informovat o tom, jak se jednotlivcům daří! dodal jsem. Kdo ho asi bude nakonec rozčilovat nejvíc?

Zahlédl jsem Dixonovou, jak mě sledovala jako ostříž s velmi zamračeným pohledem. Co se jí asi honilo v tý její dutý hlavě? zeptal jsem se. Jakmile zjistila, že se na ni dívám nazpátek, zamračila se ještě víc a odfrkla si. Ušklíbl jsem se.

Tak nejdřív se mi dívá na pozadí a teď se dívá na co? Hruď? Fakt mě svádí, nebo o co se snaží? Přemýšlel jsem. Pak mi ani nepoděkuje, když ji člověk zachrání před únosem a teď se zase mračí.

,,Zoe!" zavolala jedna z modelek. Donutilo mě se podívat, co se děje. Všichni jsme se podívali. Jedna z modelek vypadala zbledle a než stihla omdlít, ta co vykřikla ji chytila.

Co se sakra bude dít příště?! Ani jsme nezačali a už je něco špatně! zanadával jsem a volal jsem pohotově záchranku.