Všechno šlo hladce. Tak, jak má. Žádné stížnosti jsem neobdržel, že by je v letadle někdo špatně obsloužil, nebo že je někdo třeba ohrožoval. Měli klidný let.

Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, když v tu ránu mi zvonil telefon. Zvedl jsem ho a hned mě oslovil milý hlas recepční.

,,Pane Carsone, už dorazili," informovala mě. Konečně. Spokojeně jsem se usmál. Na tenhle moment jsem čekal! ,,Mám je pozvat za Vámi?" optala se.

,,Ano, slečno Aniko," odpověděl jsem. ,,Pošlete je za mnou. Mám čas na malé...seznamovací posezení," dodal jsem. Najednou mě pohltilo teplo a sevřel se mi žaludek. Nervozita? Proč? Nikdy nejsem nervózní!

„Posílám je tedy za Vámi, šéfe," prohlásila a položila svůj telefon na recepci. Já ho také položil. Zhluboka jsem se nadechl. Asi abych se uklidnil, protože moje nervy teď byly ta tam. Co je se mnou? Nikdy jsem se nových spoluprací nebál. Je to tím, že jsem sem pozval modelingovou agenturu? Nebo pociťuju jen frustraci, protože o modelingu vím tak málo?

Dlaně se mi potily. Cítil jsem i jak mi pot stéká z čela.

„Sakra práce," zaklel jsem a popadl znovu telefon. Číslo Dariuse. Potřebuju hergot pomoct s tím. A Darius je jak atlas. Studoval návrhářství, a ještě předtím, než sem přišel chvíli s modelkami pracoval. On bude vědět.

Chvíli ten telefon tak zvonil a pak ho Darius vzal. Nebyl by to on, kdyby si mě trochu dobíral a zahrál si na toho největšího egoistu. Jako by byl něco víc teď, když mu volám. Chvíli jsem ho poslouchal, ale pak jsem ho už zarazil.

„Potřebuju pomoct, Dariusi," prskl jsem. Doufal jsem, že mi pomůže. Někdo ale zaklepal na dveře. Hergot. „Přijď sem co nejrychleji můžeš, nebo pošli někoho dalšího znalce, co může fungovat jako podpora. HNED!" urychlil jsem ho a znovu telefon položil.

Tak tohle je dost solidně v pr-, pomyslel jsem si a otočil se ke dveřím. S třesoucíma se nohama jsem těch několik kroků k nim učinil a popadl kliku, abych otevřel. Herdek, Dariusi, doufám, že už jdeš.

Když jsem dveře otevřel, stál přede mnou postarší chlapík. Všiml jsem si jeho nesymetrického obličeje. Levě oko měl výš než to pravé. Také jsem si nemohl nevšimnout heterochromie. Jedno oko měl akvamarínově modré a druhé smaragdově zelené. Na čele se mu táhly vrásky. Měl dlouhý úzký nos. Nechával si asi narůst vousy, protože nad rty a na bradě měl strniště. Vlasy byly světlé blond a mísily se s šedivými podrosty.

Jediné, co jsem nevěděl, bylo, jestli sem letěl Raphael Dawson, nebo Francis Santéz.

Bavili jsme se o tom ještě, než se to dozvědělo těchto dvanáct dam, ale naivně jsem si myslel, že si jméno budu pamatovat. Bože! S kým jsem se to domlouval, že sem dorazí?! křičel jsem na svou paměť.

Když jsme tam tak stáli a hleděli všichni na sebe, jedna z těch modelek si to nakráčela přímo přede mě a vztáhla ke mně ruku na potřes. V puse měla žvýkačku a trochu přitom mlaskala. Myslela si, že je to atraktivní?

Ze zdvořilosti jsem ale s její rukou potřásl. Stiskla mi ruku hrozně pevně, že bych to do ní ani neřekl!

„Zdravím Vás, pane Haile," vypískla nadšeně. Skvěle, fanynka? To mi tak scházelo, poznamenal jsem si v hlavě. „Jsem Aleena Hansenová. Určitě jste o mně slyšel, v Anglii jsem se dost proslavila za to, že pocházím z Ruska!" představila se mi. „Když nám tady Francis povídal, že budeme spolupracovat s Vámi, děkovala jsem celému vesmíru, že jste si mě vybral, abych nás zde reprezentovala!"

Jedna věc, můžete mi někdo sakra říct, proč jsem Dariuse poslechl a vážně jsem si myslel, že pozvat sem někoho z Anglie byl dobrý nápad na navázání nové spolupráce? No, do prdele. Tak to je v háji, pomyslel jsem si. No, začínám toho litovat.

„Rád Vás poznávám, slečno Aleeno," odpověděl jsem a snažil se aspoň trochu zahrát, že mě těší, že jsem ji poznal. Pousmál jsem se. „Prosím, račte všichni dál. Můžeme se vrhnout do všeho, co nás bude čekat," ustoupil jsem, jakmile jsem upustil Aleeninu ruku. Díky Aleeně aspoň vím, že sem přiletěl Francis.

Škoda, myslel jsem si, že přiletí Raphael. Místo něho přiletěl tak padesátník, kterýmu trvá půl dne, než ze sebe dostane, co chce říct, zabručel jsem si pro sebe.

Když byli všichni uvnitř, některé z modelek si nemohly pomoct a obdivovat jak spořádanou mám svou kancelář. To nejsou zvyklé na pořádek? Vidí čistotu v pracovišti poprvé? Ach jo. Ty další se ale usadily a já jsem se snažil ke každému obličeji přiřadit jména. Emma Murray byla nejjednodušší. Vypadala z nich nejmladší a ty černé lehce kudrnaté vlasy s obličejem, jako by se sotva stala dospělou, je nezapomenutelný.

„Nuže," promluvil jsem, jakmile jsme se všichni usadili, „jsem nesmírně poctěn za ochotu a souhlas se spoluprací," pokračoval jsem, ale nějak těžko se mi dýchalo. Avšak se ozvalo další klepání. Otočil jsem se. „Promiňte, zavolal jsem si zde i asistenta." Otevřel jsem dveře do kanceláře a můj zrak se setkal s ním.

Ten zrzavý Kanaďan s fešáckým obličejem plný pih a bledou barvou kůže. Jako by byl duch než člověk. Oblekl se do pleteného svetru, který vypadal přesně jako ten, co dostal Ron Weasley v prvním díle Harryho Pottera.

Stál jsem tam jak pitomec. Fin má nějaký znalosti o tom, co se má právě řešit? To jako vážně? Komu jsem, co udělal, že Darius poslal zrovna Fina. Finley Meyer, IT technik a můj informátor. Žije počítači. Když něco nejede, nebo se pokazí, ohledně elektroniky má znalostí víc než kdokoliv ze zaměstnanců. Tenhle člověk má vědět něco o modelingu?

„Pane Carsone," promluvil zdvořile jak on to vždycky dovede. „Darius bohužel má důležitou schůzku a slečna Mariana ho ještě pověřila s nějakými papíry pro banku," vysvětlil důvod, proč sem přišel. „Zavolal jste zrovna, když opouštěl banku," dodal. „Proto napsal mě, abych Vám asistoval při..." nechal svá slova doznít a nahlédl do mé kanceláře, „při téhle záležitosti."

Promnul jsem si spánky a přikývl jsem. Fakt mi chybělo.

„Pojďte dovnitř, Meyere," řekl jsem jen a zavřel za ním dveře. Finley si sedl do jednoho z křesel a ležérně si udělal pohodlí. Noha přes nohu a ruce spojené v klíně. Ten chlápek si dělá ze mě legraci, přísahám.

Vrátil jsem se zpět do svého křesla a podíval se na Meyera. To je ani nepozdraví? Tak zdvořilý asi nakonec není. Mohl by se aspoň představit. Ne, on na mě jen tupě hledí a pravděpodobně čeká, až to udělám já. Odkašlal jsem si a ukázal na Finleyho.

,,Dovolte mi představit Finleyho Meyera," vzal jsem si tedy slovo. Podíval jsem se na Francise. Ten jen přikývl.

,,Francis Santéz," představil se i on. Díky bohu, protože jsem jeho příjmení dávno zapomněl, vydechl jsem. ,,Spolumajitel Cameramodel."

Finley jen přikývl. Podíval se na všechny modelky. Měly ještě větší šmrnc než na fotkách z rozhovorů, či novinových titulů. Musím uznat. Jenže některé z nich nesmí otevřít hubu.

Prodiskutovali jsme všechno potřebné. Finley mě - musím uznat - ohromil mě svými znalostmi ohledně světa modelingu.

Rozvrh byl na světě. Svolám ty nejlepší fotografy a Simona Fashion napíšu, že její kolekce brzy bude mít své velkolepé představení. Zatím budeme zkoušet, co komu sedí a stylistky se zapojí brzy taky.

,,Nuže, nyní bych se rád zeptal na Vaše jména, milé dámy," pousmál jsem se. Abych si je mohl zapamatovat. Zaslechl jsem odfrknutí a vzhlédl k člověku, co to vydal. Pozvedl jsem obočí. ,,Nudíte se?" zeptal jsem se. Vážně jsem na nějaké rozpustilé chování neměl náladu.

Ta ženská si jen překřížila ruce na hrudi a podívala se mi do očí.

,,Ale vůbec ne," odpověděla se špetkou sarkasmu, ,,přijdeme Vám, pane Carsone," zdůraznila mé jméno a pokračovala, ,,jako nějací prvňáčci? Nebo malé děti?" dokončila svou otázku.

,,Esther!" špitla další a snažila se ji utišit. Naznačovala jí, aby mě radši uposlechla. Něco jí pak šeptala, ale mluvila dostatečně potichu, že jsem jí nerozuměl ani ťuk.

Ah. Esther, huh? Madam neznámá, připomněl jsem si. Nesdílí nic osobního. Jen pracovní informace. Nehrne se asi ke slávě.

,,Slečno Esther," oslovil jsem jí a opět se na mě podívala, ,,připadá Vám tahle schůzka snad jako nějaký debatní kroužek uspořádán pro malé děti?" zeptal jsem se jí na oplátku.

Ta ženská ale nepolevovala. Bez boje nic nebude.

,,Ne," odpověděla a naklonila hlavu na stranu, ,,ale neměl byste už nastudované informace o nás všech? Naší firmě?" vrátila mi zas svoji otázku.

,,Jasně že jsem si dohledával informace, ale je špatné přiřadit si jména k reálným obličejům než jen k těm na fotkách?"

Když ona se nevzdávala, tak já jsem se nevzdával o to víc. Ať se se mnou hádá kdokoliv, ještě nikdy mi nedošla slova, abych nějaké hádky nevyhrál. Vždy jsem měl poslední slovo.

,,Omluvte nás prosím," přerušil nás Francis, ,,dámám zajisté nebude vadit, když se Vám představí, pane Carsone."

Některým se zablýsklo v očích. Jako by ony byly ostříži a já byl oběť. Věnoval jsem všem pohled. V jejich očích se zračil obdiv smíchán s úžasem a k tomu i stále lehce nevěřícné pohledy, že tady opravdu sedí. Jsou opravdu zde.

Ale Esther ne.

Ta ženská zůstala nezaujatou. Až vypadala nespokojeně. To by byla prvním člověkem, který se odvážně na mě s opovržením podíval. S hlubokou nejistotou.

Srdce mi jen nad jejím pomyšlením vadlo a plnilo se nenávistí k ní. Takový lidi si držím co nejdál od těla. Nehledě na to, kdo jsou. Je to jen modelka. Jen hloupá, nafrněná modelka. Sebestřední a namyšlená. Malý hmyz. Stejně jako Aleena mi už teď šla proti srsti. Ošil jsem se ve svém křesle.

Finleyho hlas začal znít všude kolem. Navázal malou konverzaci. Jasně, jména vlastně nezná on.

,,Vážené dámy, co kdybyste se představily moi?" zeptal se a použil jediné francouzské slovo, co zná. Francouzky neumí. Nikdy tam nebyl. Kanaďan jeden.

Některé z dam se chichotaly. Asi jim přišel Fin nějakým způsobem zábavný. Byl jeden velký flirt, co se týkalo krásných žen. Ženy. Ty on miloval. Každou z nich.

Jakmile se ale zeptal on, nikdo nic nenamítal a všechny se začaly jedna po jedné představovat. Až na jednu z těch ženskejch. Pohlédl jsem na Esther. Stále vypadala nezaujatě. Stejně jako před chvílí.

Ale proč bych se jí měl zaobírat? Když je nespokojena, ať si je. Taky mohla odmítnout letět sem.

Pohlédl jsem ale na Francise. Tváří v tvář vypadal jako autoritativní člověk. Celkem. Typoval bych ho na někoho, kdo nenechá jakékoliv příležitosti proklouznout skrz prsty. Ať už se jedná o své, nebo ostatní.

Zajímalo by mě, jaký by byl Raphael? Škoda že nepřiletěl on namísto Francise.

Odfrkl jsem si. Měl jsem být specifičtější. Aspoň že z něho věty nelezou jak z chlupaté deky. Reaguje jako normální člověk.

Finley mezi ty modelky zapadl jako ozubené kolečko v hodinách. A mluvil s nimi. Smál se s nimi. Dokud neseděl přímo mezi nimi. Vyptávaly se ho na různé věci. Francis se nějak nezdál být proti tomuhle.

Pohledem jsem se rozhlížel všude kolem. S překříženýma rukama na hrudi jsem se opřel v křesle víc dozadu.

Čas plynul a na dveře mi někdo zaklepal.

,,Dále," ozval jsem se a sledoval, kdo vyjde. Vešla moje sekretářka. Vysoká zrzka s pihami zleva doprava na lících a nosu. Perfektní zářivě zelené oči, které snad vypadaly až nereálné. A ta chůze, jak se nechala unášet. Kdyby neměla přítele, bral bych ji. Pohledem jsem sklouzl k jejím stehnům. Sloužily by jako skvělej polštář.

,,Pane Carsone," oslovila mě a já jsem se na ni mile usmál. Podávala mi nějakou složku, tak jsem ji přebral. ,,Tyhle dokumenty jsou ohledně banky. Darius se už vrátil a všechno bylo v pořádku. Veškeré finanční údaje a tak máte zde," vysvětlila. Přikývl jsem.

,,Děkuji, má drahocenná sekretářko," poděkoval jsem a lehce se před ní elegantně uklonil. Ona mi věnovala jen pokývnutí hlavou a pak se už jen otočila a kráčela si to zpět z mé kanceláře. Jako by to tady vlastnila celé ona a ne já.

Zatraceně, jak já bych si jí dal jen říct! zabručel jsem si v hlavě.

Z myšlenek mě vytrhl čísi pohled. Cítil jsem, že si mě někdo měří. Otočil jsem se a hledal očima pachatele. Tikal jsem mezi všemi přítomnými a pak jsem si všiml rychlého ucuknutí. Donutil jsem se ušklíbnout se.

Slečno Dixonová, já si vás všiml, promluvil jsem k ní jen v mé hlavě. Zůstal jsem ale potichu. Že bych v ní probudil nějaký zájem? Nebo si mě opravdu jen měřila pohledem? Byla snad natolik zvědavá, aby se podívala na mé pozadí? Nebyla by první ani poslední. V dnešní době jsem se setkal i s pubertálními dívkami, které se mnou chtěly navázat vztah. Zdvořile jsem však odmítl. Zanechaly ve mně ale pocit toho, že jsem stále atraktivní.

Nic nového, připomněl jsem si. To, že jsem stále fit a atraktivní vím. Jsem ale taky něco novýho? Sexy, pohledný, taky bohatý! Hm hm. Koho bych nepřitahoval? probíral jsem si v hlavě. Pohledem jako ostříž mě sledovala Emma Murray.

Ah. Ta mladá Francouzka, vzpomněl jsem si. Francouzky jsou ostrý. A ten jejich jazyk. Třešnička na dortu. Zvlášť když hoří a prskaj kolem sebe oheň. Hrdé, vášnivé a zatraceně nevyzpytatelné, polemizoval jsem.

Později jsem se přidal do debaty i já a seznamoval se se svými novými spolupracovníky. Bavil jsem se s Francisem převážně. Vyptával se ho na různé věci ohledně toho, jak bude naše spolupráce probíhat, navrhl jsem další kroky a s kým bychom v budoucnu mohli navázat spolupráci.

,,Jasně," přikyvoval Francis, ,,u nás v Anglii se dost proslavil návrhář Forest Baldwin," zmínil se. O něm jsem něco málo už slyšel. ,,Máme na starost jeho novou kolekci. Bude se konat na jaře v Londýně," dodal.

,,Nový kontakt," poznamenal jsem a zapsal jsem si jméno do poznámek v telefonu. ,,Díky moc, pane Santézi," pousmál jsem se. ,,Dost se vyznáte," pochválil jsem. To je vždycky užitečné.

Francis přikývl. ,,Když to děláte od určitého věku, posbíráte různé kontakty a máte přehled jednodušší," odpověděl. Stylem, že bych to měl znát. Samozřejmě že znal. Sám mám kontakty na různých místech. Informovali mě, ale někteří mou spolupráci odmítli.

Pak přišel Darius.

Ulehčil mi tím, že si převzal veškeré kontakty a k tomu chodí i osobně. Jako nějaký tajný agent. Prozkoumává nová místa. Navštěvuje různé firmy. Získává informace, které mi předkládá. Já mu jen platím, co potřebuje. Letenky, pobyty, dokonce se mě jednou škemral, abych mu zaplatil jídlo.

Pak už to nezkoušel.

Nejsem žádný otec, abych se staral o devětadvacetiletýho chlapa. Ke starším chovat úctu, ne je ksakru ždímat! Moje peníze! No...našel by se tady jeden malý zloděj.

Zabzučel mi mobil a omluvil jsem se, abych se podíval. Nemohl jsem si pomoct a ušklíbnout se. Zpráva. Od Mackenzie. Moje malá roztomilá sestřička.

Macandcheese: Ahooooj, bráškoooo!

Napsala jen. Rychle jsem jí odepsal.

Mymoney: Tak co se děje tentokrát, Mac?

Macandcheese: Jdu tě vyzvednout! Abys nezapomněl odejít.

Jako bych zdřevěněl. Mackenzie. Jde sem. Doufám, že má doprovod!

Mymoney: S kým jdeš?!

Mackandcheese: Sama! Táta mě vyhodil u tebe domů, ale nebyl jsi tam. Neboj! Vím kam mám jít! Nejsem malá, už je mi 8!

Duševně jsem si nadával a nadával jsem na svého otce. Měl ji dovézt ze školy sem! Ne ke mně domů! Bastard jeden.

Povzdechl jsem si a promnul si spánky, abych se uklidnil. Zhluboka jsem se nadechl. Stiskl jsem mobil v dlani. Div jsem ho nerozbil, nebo nefláknul s ním o zem.

,,Omluvte mě prosím," ozval se ženský hlas, ,,ale potřebuji si něco zařídit," dodala a odešla.

Nedíval jsem se kdo. Bylo mi to fuk. Hledal jsem kontakt na Dariuse. Vyčkával jsem až to zvedne a pak konečně! Bingo!

,,Dariusi! Běž okamžitě ven a hledej malou holčičku! Obličejík s velkýma hnědýma očima, malým úzkým nosem a na koutku rtů má znaménko! Podobá se mi jen povahově! Měla by mít pastelový batoh s duhou," vychrlil jsem na něho lehký popis Mackenzie.

,,Mám to! Jdu," odpověděl a pak to típl. Srdce mi bušilo. Proč mi tohle děláš, Mac? Hergot. Krucipísek.

,,Pro dnešek končíme," prohlásil jsem a otočil se na Francise s modelkami. ,,Můžete se vrátit zpět do svých pokojů."

,,Máme zítra dojít...?" namítl Francis nesměle když se zvedal. Probodl jsem ho pohledem. Nemám čas na tyhle kraviny do hajzlu!

,,V 10," odpověděl jsem dosti nepříjemně. Musel jsem. Viděl jsem rudě. Jakmile odešli všichni a zůstal jsem sám, chňapl jsem po mobilu a volal otci. Do minuty mi to zvedl.

,,Synku!" ozval se radostně. Jako vždycky. Vždycky byl rád, když jsem volal. Já mu tu radost ale pokazím.

,,Ty parchante!" vykřikl jsem. ,,Jseš normální?! Nechat Mackenzie u mě doma, když tam nejsem?! Jasně jsem ti říkal, že budu v práci dlouho!" rozkřičel jsem se.

,,No, ano, nechal jsem ji u tebe, ale byl tam tvůj zahradník, který si ji přebral. ,,Co se děje, Carsone?" zeptal se.

,,Šla sama až ke mně do práce! Musel jsem poslat někoho, aby ji šel hledat!" odpověděl jsem stále nepřátelsky. ,,Jsi bezohledný!" obvinil jsem ho.

,,No tak Carsone, jak jsem mohl vědět že se rozhodne jít za tebou?" povzdechl si. ,,Je nevyzpytatelný dítě! Jak jí mám vidět do hlavy!?" bránil se.

Pak mi volal i Darius. Bez jakéhokoliv rozloučení jsem svého otce zavěsil a přijel telefonát Dariuse.

,,Dariusi?! Máš ji?!" zeptal jsem se. Slyšel jsem dětský smích, který se podobal mé sestřičce.

,,Jop," odpověděl. ,,Můžeš se hodit do klidu. Sice byla fuška ji chytit, ale mám ji," ohlásil Darius. Ulevilo se mi.

Je v bezpečí. V pořádku. Naživu. Uklidni se, Carsone, snažil jsem si pomoct, ale nějak se mi všechno vymykalo kontrole.

Cítil jsem, jak mi krev tepala až v uších. Jako by byly časovaná bomba a za chvíli by měly vybouchnout. Srdce mi bušilo jak splašené. Jako kdybych doběhl jakýsi maraton. Sevřel se mi hrudník, až jsem se pomalu nemohl nadechnout.

V tu ránu, naštěstí, jsem byl napaden malou osůbkou, která mi obejmula obě nohy a zpěvně vydala jen: ,,Ahoj , bráško!"

Sklonil jsem se, abych jí viděl do obličeje a pohladil jsem ji po vlasech. Přitáhnul jsem si ji k sobě do objetí a jen tak jsem tam s Mackenzie zůstal.

,,Když tě táta vysadí u mě doma," začal jsem jí mile poučovat, ,,a já nebudu doma," dodal jsem ještě, abych nezapomněl důležitou část, ,,tak zůstaň uvnitř, dokud nepřijdu, jasný? Nebo se zeptej někoho, kdo u mě doma bude, aby tě odvedl, dobře?"

Podíval jsem se Mackenzie do očí, aby si uvědomila, že tohle její dobrodružství bylo opravdu nebezpečné.

,,Ale jsem v pořádku!" protestovala jakmile to šlo. ,,Navíc se mi nic nestalo."

,,To ano, ale kdo ví, co se může stát příště?" odpověděl jsem jen a v hlavě mi začalo hrát několik různých scénářů, které by mohly nastat, pokud nebudu Mackenzie na blízku.

Protože když ne já, kdo ji ochrání? zamýšlel jsem. Otec rozhodně ne, odpověděl jsem si.