„No, tak jsem rád, že jsme si rozuměli, Dariusi," pousmál jsem se a vztáhl k němu ruku. Darius. Moje pravá ruka. Mladý, ale šikovný hoch. Sen každé holky. Tmavě hnědé vlasy s konečky nabarvenými zlatavě. Obličej bez jakéhokoliv akné, či černými tečkami. Bledě modré, až šedé, oči pod svraštěným tmavým obočím. Rovný řecký nos s rty, který vypadají jako ženské. Kolem svého krku vždy nosil nějaký náhrdelníky. Šperky, to byl jeho koníček.

Pousmál jsem se a vztáhl k němu ruku na potřes. Jako že jsme se o tom dohodli. Bez jakéhokoliv přemýšlení mou ruku akceptoval.

„Avšak doufám, že Váš projekt nebude propadák," upozornil jsem ho. Agentura, se kterou chce navrhnout spolupráci a je ochoten riskovat svou kariéru, musí být v tomhle případě zatraceně dobrá. Představil ji jako velmi úspěšnou modelingovou agenturu. Musel jsem vyhrabat své znalosti ohledně tohoto tématu. Nesnášel jsem modeling. V dnešní době se všechny modelky chovaly jako mrchy. Povyšují se nad ostatními a dělají, že jsou někdo víc. Nenáviděl jsem je. Tuny make-upu, dlouhé plastové nehty, fňukají, když se jim něco nepodaří, nebo si, nedej Bože, zlomí jejich nehet!

„Carsone, byl někdy moment, kdy jsem se svými návrhy selhal?" zeptal se s úšklebkem ve tváři. Zavrtěl jsem nad ním hlavou. Měl pravdu. Zatím mě nezklamal. Jenže pár jeho návrhů na spolupráci s některými firmami málem nevyšlo. Nerad přicházím o peníze. Hlavně nerad prohrávám.

„Kolikrát Ti Tvé návrhy ale málem nevyšly?" odpověděl jsem mu svou otázkou a nadzvedl obočí. Předklonil jsem se, položil lokty na svůj pracovní stůl a položil hlavu na svoje ruce. Sledoval jsem každičkou jeho reakci. Sebemenší změnu emoce v jeho očích, kterou by mohl projevit. Brzy se objevily maličké průsvitné kapky potu na jeho čele a jeho postoj náhle projevoval známky nervozity. S třesoucí se rukou si poupravil límec košile a ztěžka polkl.

„Ale...na konci dne přeci jen vyšly, no ne?" vypáčil ze sebe koktavě.

Bože, ten jeho pohled byl pokaždé k nezaplacení! Jen ať se mě i bojí. Nemá potuchy, jak moc bych mu dokázal zničit ten jeho, těžce vydřený, status mé pravé ruky. Jen díky mně je tam, kde je. Darius tam ale stále nervózně stál. Škrábal se na zápěstí.

Pohodlně jsem se usadil do své kancelářské židle. Vyrobena z bílé kůže, výškově nastavitelný píst, pětiramenná kovová podstava ještě s kolečky. Zezadu byla přiděláno opěradlo na hlavu. Zpod židle byla jako bonus vysouvací teleskopická podnož. Potrpím si na moderně a luxusu, co na to říct? Takový několikanásobný miliardář jako já si tyhle věci dovolit může. Také dokonce vlastním i několik věcí, které prozatím nejsou na trhu. Ty si ale schovávám u sebe doma. Slouží mi hlavně jako testery.

„Už běž, Dariusi," poručil jsem mu a ukázal na dveře do mé kanceláře, které měl přímo za sebou. Během pár vteřin byl venku a daleko z mého zorného pole. Díky za mou chytrost nechat si udělat neprůhledná skla ke vchodu do mé kanceláře. Nemusím vidět obličeje ostatních zaměstnanců, kteří procházeli kolem. Mohl jsem pracovat sám. Ve svém klidu. Bez jakékoliv otravy, či jakéhokoliv otravného zvuku, který by vydávala tužka, propiska, nebo cvakání sešívačky ostatních. Měl jsem rád ticho. Taky mi to velmi vyhovovalo.

Po zbytek dne jsem už jen plánoval a snažil se dostat se do kontaktu s tou Dariusovou doporučenou modelingovou agenturou. Nejdříve jsem si ale musel sepsat nějaké základní informace o nich. Zjistil jsem, že je až v Anglii. No nazdar. Sepisoval jsem si malé poznámky na papír. Také o agentuře psali v tisku, ba dokonce i v televizních pořadech. Většinou dělal rozhovory s moderátory člověk, který to celé řídí. Francis Santéz.

Nebo se tam objevují samotné modelky, které pod ním pracují.

‚Uznávám. Možná nejsou tak strašný jako Americké modelky...' projelo mi hlavou. Projížděl jsem také jména modelek, která byla zveřejněna.

Jessica Dubblairová. Známá po celém světě. Původem z Los Angeles. Ale ne, Američanka. S její spoluprací vytvořili parfém, který voní jako vanilka. Ženy pro ten parfém vraždily, když se dostal do prodeje. Později spolupracovala na skořicové vůni pro muže. Jeden jsem tehdy koupil. Voním po něm jak tuna skořice! Kolikrát si to na sebe mám stříknout? Jsem zvyklý si tyhle ovoněné vody na sebe stříkat pětkrát a nikdy – NIKDY – jsem nesmrděl tak moc, jako když jsem vyzkoušel ten její zatracený parfém. Hned letěl, když jsem se vrátil z práce a všichni se na mě křivě dívali.

Lucy Beckettová. Nejmladší ze všech modelek. Pouhých 21 let. Takhle si ničit život. Původem z Francie. Jistě, vypadá jako ty krásné Francouzky. Když začínala, tehdy jí bylo 19, paparazzi se zmocnilo její adresy a ona pak musela čelit několika dost nechutných dopisů od mužů a dostalo ji to do několika obtížných situacích. Jako třeba stalkeři. Nikde nebyla v bezpečí.

Esther Dixonová.

Když jsem zadal její jméno, internet mi vyplivl pouze pracovně spojené záležitosti. Cože-?! To má snad nějakého hackera, který její osobní věci hned smazává z povrchu země? Proč tady tahle ženská nic nemá?! O sobě! Odkud je? Jak se k modelingu dostala? Nějaká fotka z jejího soukromí? Nic?!

‚A co čekáš, Carsone? Modelka jako každá jiná!' připomněl jsem si dřív, než jsem mohl pokračovat s dalšími otázkami a nechat se jimi zahrnout.

Další jména jsem radši nezkoumal.

Popadl jsem svůj telefon a volal do té agentury, abych to měl už z krku a mohl se věnovat něčemu jinému.

Po zvednutí jsem se profesionálně představil. Jakou firmu prezentuji. Pyšně, ale ne přehnaně. Hovor probíhal hladce. Druhá strana se taktéž představila a jednali jsme. Dostal jsem se k nabídce na spolupráci. Po několika kladených otázek, spíš nevěřícných, jsme se domluvili, že agentura mou nabídku ochotně zváží. Dají mi vědět do pár hodin, nebo do zítřejšího rána. Pokud se ale pak neozvou, moje nabídka padá. Jejich smůla.

Znovu jsem prošel seznam modelek, které tam pracují, ale nezacházel jsem do podrobností. Nejdéle jsem se zdržel u té Dixonové. Píšou o ni jako o druhé Jessice. Vypadá jako by pocházela z Koreji. Obličejík takový maličký a úzký. Nádherné dlouhé a husté kaštanové vlasy. Očička buď tmavě hnědá, nebo černá. Z té fotky na jednom z článků to nejde poznat. Vypadá jako někdo, komu patří elegantní šat. Krk jí zdobil stříbrný řetízek, na jehož konci byl, podle mých znalostí v minerálech, Onyx, ale nedal bych za to ruku do ohně, teda. Z fotky se koneckonců těžko pozná všechno. Její postava mi ale dávala takový pocit, že je modelka. Asi drží hodně přísnou dietu. Štíhlá a křehce vypadajíc.

Rozhodl jsem se pro další nabídku. Začít spolupráci, jakmile to bude možné, pokud mi můj návrh odsouhlasí. Počínaje tím, že pozvu vedoucího na podepsání smlouvy. Aby byla práce ušetřena, měly by modelky štěstí letět sem společně s ním. Jelikož nemám dostatek místa pro všechny, vyberu jich pouze třináct.

Jedinečná příležitost mě poznat osobně, letět do Ameriky, i když některé z nich odtud pochází, zařízení těch nejlepších fotografů, kameramanů, či stylistek, kadeřníků, návrhářek. Prostě by se, za mě, cítily jako v pohádce.

Oběma firmám by to prospělo a pokud by se tohle první, zkouškové, kolo povedlo, pozval bych i další modelky a některé by zde mohly pracovat i dlouhodobě. Nezůstávaly by však jen zde. Cestovaly by. Nejen po Americe, ale po celém světě. Kdekoliv by se dalo.

Myslím, že by je čekalo hodně výhod.

Na papír jsem škrábal vhodné kandidátky pro první spolupráci. Jen blázen by odmítl mou nabídku. Snad dostanu odpověď ještě dnes. Nemyslím, že bych zvládl zamhouřit oči, kdyby mě takhle nechali viset. Musel jsem ale svou netrpělivost okamžitě odehnat.

‚Chováš se jako dítě, Carsone,' pokáral jsem sám sebe a vrtěl hlavou, abych se vzpamatoval.

„Ještě jedno místo pro..." mumlal jsem si pro sebe a očima jsem hledal tu, kterou bych na můj seznam mohl napsat jako poslední. Kolečkem myše jsem se dostával stále níž a níž. „Hm. Hm. Hm," huhlal jsem a pak přestal. „Zoe Duffy," přečetl jsem poslední jméno a podíval se na nějakou její fotku. Pokýval jsem hlavou na své schválení. Vhodná volba.

Seznam nakonec obsahoval 13 jmen.

Aleena Hansenová

Esther Dixonová

Emma Murray

Helen Vandyke

Jessica Dubblairová

Lessie Parrová

Lucy Beckettová

Marilyn Montesová

Naomi Chase

Patricia Watsonová

Sarah Parker

Valeria Bakerová

Zoe Duffy

Rozhodl jsem se, že i kdyby mi spolupráce nevyšla, těchto třináct dam bych mile rád pozval do Ameriky i kdyby nebyla žádná nabídka. Jasně, asi bych potřeboval souhlas majitelů agentury, ale také bych nesměl mít tolik práce a starosti s jinými záležitostmi.

Jedno jsem ale stejně musel uznat, a to že Raphael Dawson – majitel agentury – společně s Francisem Santézem měli opravdu dobrý vkus, když přijímali nové modelingové hvězdy. Všechny dámy byly nádherné. Tohle byl velmi těžký výběr.

Čas utíkal a nám měla za hodinu a půl všem končit směna. Abych si zkrátil čekání na odpověď, pokud tedy vůbec bude, pustil jsem se do kontroly účetnictví, a především plánování činností, které musí být zhotoveny do následujících měsíců. Modelky musím řešit, až dostanu odpověď. Články ke schválení, domluvy s fotografy, či návrháři. Stejně to vidím na přesčas. Koho zajímá, jestli zde zůstanu po delší dobu, než mám? Doma mě nikdo nečeká. Už dávno ne.

Buzzzzz

Buzzzzzz

Do přítomnosti mě vtáhlo zvonění telefonu. Zvedl jsem ho, přijmul hovor, v naději, že to neznámé číslo, kterému jsem volal před několika hodinami je od té agentury a přiložil k uchu. Byl jsem svým způsobem náhle klidnější, když se ozvalo: „Tady Francis Santéz z modelingové agentury Cameramodel, kam jste volal kolem třetí odpoledne," představil se úplně někdo jiný.

‚To přemýšlení Vám zabralo zatraceně dlouho, lidi!' pokáral jsem je v mysli.

„U telefonu Carson Hail," představil jsem se, protože jsem předtím mluvil právě s Raphaelem Dawsonem. „Majitel Avrio. Voláte abyste odpověděli na můj návrh?" zeptal jsem se. Možná jsem se choval trochu nedočkavě, ale marně jsem se snažil to dát najevo co nejméně. Chvíli bylo ticho.

„Ano, kolega s Vámi předtím hovořil," odpověděl. „Pečlivě jsme Vaši nabídku zvažovali a...shrnuli jsme veškeré pro a proti."

Bože, lezlo to z něho jako z chlupaté deky! To se mě bojí, nebo co?! Takové pako má podíl v téhle anglické agentuře? Na fotkách vypadají oba majitelé vážně. Jako by je rozhodilo máloco.

Začal zdlouhavě mluvit. Cítil jsem, jak nervózně zní a z té jeho nervozity jsem začínal být nervózní i já, protože nemůže mi normálně odpovědět na jednoduchou otázku, která má pouze odpovědi jako „ano" a „ne"!

„Berete, nebo ne?" zeptal jsem se a snažil se ho nějak popohnat. „Promiňte, ale nemám čas čekat na odpověď celý den," dodal jsem svým způsobem podrážděně a nevrle.

„Zajisté! Bereme, pane Haile," odpověděl Francis. „Přijímáme Vaši nabídku na spolupráci s Vaší agenturou."

Spokojeně jsem kývnul hlavou nad tímhle triumfem. Uchechtl jsem se. Sice jim trvalo promyslet si svou odpověď, ale jak jsem říkal, jen hlupák by odmítl takovou příležitost jako je ta má. Pak jsem trošku téma pozměnil.

„Jsem velice rád, že jste souhlasili a těším se na naši spolupráci," řekl jsem zdvořile, ale ten tón prozrazoval, že chci říct něco víc. „Avšak mám návrh, či žádost, pojmenujte si to, jak chcete. Jde o tohle, abych Vám ušetřil cestu tím, že sem nebudete muset letět dvakrát, co takhle kdybych společně s Vámi pozval několik z Vašich modelek?" navrhl jsem. Nemohl jsem si pomoct a být svým způsobem na svou kreativitu pyšný. ‚Jen se zeptejte, Francisi. Do toho. Určitě chceš vědět o co jde.' povzbuzoval jsem ho v mé mysli.

„Poslouchám," ozvalo se po chvilce ticha, a to mě donutilo se prostě šklebit. Zvedl jsem papír, na který jsem sepsal jména vyvolených, o které jsem měl zájem, aby zde přiletěly. Ty, které měly šarm, charisma a dokázaly mě svým způsobem oslnit.

„Trošku jsem omrkl Vaše webové stránky," začal jsem, „chci společně s Vámi pozvat 13 Vašich modelek k focení, natáčení a propagaci nových outfitů ze společnosti Simona Fashion, kterou vede Simona Gearová." Chvíli bylo ticho. Musel jsem se podívat, jestli mě vůbec ten Santéz poslouchal, když jsem tohle navrhl. Jestli je stále na přímu. Čísilka nad neznámým číslem šla stále dál. Byl tam.

„Zajisté," odpověděl mi po jeho uvažování, „slibuji, že Vám vybereme ty nejlepší, abyste-"

„Není třeba," přerušil jsem ho se svým nezájmem, co mi všechno chtěl slíbit. „Vybral jsem si sám," dodal jsem. Následovalo zase to neúprosné ticho. Jak...iritující! Ten člověk neumí komunikovat, nebo co?! Všechno mu musí trvat. Tak jsem se znovu chopil slova. „Mohu Vám tedy seznam poslat? Nebo nadiktovat jména vybraných žen?" vyšlo ze mě, abych ještě dneska v práci vůbec skončil! Nečekal jsem, že ten telefonát bude trvat tak dlouho.

Musím si ještě vyzvednout večeři, kterou mi objednala moje účetní a asistentka bez mého vědomí. Prostě se před svým odchodem – odešla tak před hodinou, aby mohla strávit svůj čas s rodinou – u mě stavila a řekla mi, že mi objednala večeři z blízké Thajské restaurace. Musím jí to zítra nějak oplatit, nebo jí prostě dám nějaký peněžní šek.

„Můžete diktovat," ozval se Santéz. Z jeho strany šlo slyšet, jak šustěly papíry, a nakonec jeden snad vytáhl. Následovně vzal propisku a zřejmě zkoušel, jestli píše, protože ještě jsem zaslechl lehké škrábání.

Broukl jsem a začal jsem číst ze svého papíru. Z toho, kde jsem vypsal veškerá jména. Všech třináct. Čekal jsem, až dopíše poslední jméno, což bylo o pár vteřin, co jsem dočetl. Odložil propisku a povzdechl. Tohle asi nevěstí nic dobrého. Co je za problém?

„Omlouvám se, sire Haile," promluvil, „ale Valerie Bakerová před pár měsíci naši agenturu opustila a šla na mateřskou. Pracujeme na jejím odstranění z našich webovek."

Odfrkl jsem si.

„Fajn, tak jich poletí pouze 12," rozhodl jsem se, protože jsem opravdu neměl náladu na to, řešit další třináctou volbu. Díky, už nechci. Odložil jsem ten popsaný papír. Uschoval jsem jej do svého stolního šuplíku. No, vlastně ten seznam už nepotřebuju, ale pro jistotu si ho ještě nechám. Co kdyby ten Santéz zbabral víc věcí než jeho sto let dlouhá mluva? Nebo co kdyby s ním letěla nějaká jiná žena a oni by mě měli za blázna, jen proto, že se velmi dobře v modelingu nevyzná? Nerozumí tomu? Odmítám být za tupce, a navíc být ještě takhle ponížen.

„Díky moc za Váš čas. Do mailu Vám pošlu podrobnější informace a o všem Vás budu kontaktovat," rozloučil jsem se a konečně zavěsil. Upadl mi kámen ze srdce, že jsem konečně i já mohl skončit.

Uklidnil jsem se z toho dosti vyčerpávajícího hovoru a pustil se do co největšího úklidu své kanceláře. Tak, abych zítra měl čistý pracovní stůl. Vypnul jsem prvně počítač. Důležité a nedokončené dokumenty jsem založil do složky, kterou jsem pak zařadil do police čistě pro nedodělky. To, co se nestihlo. Byla v polici jediná. Svoji práci vždy stíhám. Nahmatal jsem svůj svazek klíčů, abych mohl zamknout. Zhasnul jsem. Otevřel si dveře. Prošel jimi. Zpátky zavřel. Zamknul. Klidně jsem odešel.

Podíval jsem se na hodinky, které jsem měl pod rukávem své košile a podíval jsem se kolik je vlastně hodin. 17:26. ‚V kolik zavírá ta Thajská restaurace?' zeptal jsem se sám sebe v mysli. Podíval jsem se v rychlosti přes data na informace restaurace. Zavírá v 18. Necelá půl hodina. To stihnu. Mám to 10 minut pěšky odtud.

Co mi vůbec ta ženská objednala? Doufám, že něco dost pálivého. Naposled jsem měl něco s chilli před týdnem. Za ty čtyři léta, co pracuje po mém boku, by mohla vědět, že mám rád pálivý jídlo. Byl jsem mezi odvážlivci, co vyzkoušeli nejpálivější chilli na světě. Existují však lepší lidé, než jsem já. Například v jednom článku, který je už několik let starý, se zmiňují o muži, který snědl nejpálivější jídlo. Talíř obsahuje dvacet chilli papriček. Widower chicken curry. Přežil to, ale po nějakých sedm, nebo osm, chilli papričkách začínal mít halucinace. Takový blázen já naštěstí nejsem. Stačila mi ta jedna paprička. Natož dalších devatenáct.

Zatímco jsem byl zabraný do svých myšlenek, dorazil jsem do té restaurace. Bylo znát, že se chystají už zavřít. Vytírali, uklízeli stoly a pokládali na ně židle vzhůru nohama. Když jsem vešel, šel jsem rovnou ke kase. Po krátkém domlouvání jsem dostal tašku s objednaným jídlem. Ihned se mi vůně mého oblíbených Thajských burgerů s batáty a ananasovou salsou linula kolem nosu. Usmál jsem se.

Dnešek mi už nemůže nikdo a nic zkazit. Děkuji, drahá sekretářko!

Po odchodu jsem si to mohl nyní kráčet kamkoliv se mi zamanulo. Přemýšlel jsem, jestli náhodou něco nepotřebuju. Něco jsem chtěl, ale co to bylo? Chvíli jsem přemýšlel, dokud jsem si nerozpomněl.

„Jasně!" řekl jsem si pro sebe. „Chtěl jsem malovat! Barvy na zeď to byly," odpověděl jsem si i na svou otázku. Tak jsem se s pracovní taškou a jídlem v ruce, rozešel do centra. To mi ale zazvonil později telefon.

Otec.

Skvělý.

Co ten chce?

Zvedl jsem to.

„Carsone, synku můj," pozdravil mě mile. Kdyby mě viděl, viděl by, jak z otrávenosti protáčím očima. „Neměl bys chvíli na mě? Chtěl bych se tě zeptat na maličkost," pokračoval dál.

„Záleží," odpověděl jsem mu.

„Nechceš si na nějakou dobu k sobě vzít Mackenzie?" zeptal se.

Teda, čekal jsem cokoliv, ale tohle teda ne. Rozbušilo se mi srdce. Moje malá nevlastní sestřička. Naposledy jsem ji viděl v létě a měl bych se s ní vidět na Díkůvzdání v listopadu. Jelikož je to rodinná záležitost. Otec zřejmě čekal na mou odpověď. Povzdechl jsem si.

„Dobře," odpověděl jsem mu. „Ale zůstane se mnou, jak dlouho si řeknu já, jen aby bylo jasno. Je to moje sestra," dodal jsem.

„To se nám vlastně i bude hodit," zahuhlal si po pod nosem. „Dobře, přivezeme ti ji v pátek, domluveno?" zeptal se.

„Ne,chci ji už ve středu." Chtěl jsem ji mít u sebe co nejdřív. Já a čekat napátek? Je sotva pondělí! Tak dlouho čekat. Nebudu.