Carson

Není moc lidí, huh? pomyslel jsem si. Mackenzie měla recht. Bylo tu skoro duchaprázdno. Nějaký starý pár si užíval tu zatraceně skvělou Hannibalovou pizzu. Moje nejoblíbenější. Pepperoni, mleté maso, klobása, šunka a slanina. Pořádná porce.

Nebo tam jiná rodina o čtyřech členech měli klasické BBQ křidélka, která jsou také vážně výborná.

Někteří byli zrovna obsluhováni tou nejmilejší obsluhou, která tady v Summerdalu snad existuje. Koukal jsem kolem. Dokud mi pohled nespadl na tříčlennou rodinku. Ta žena, která s nimi seděla mi silně někoho připomínala. Ty vlasy, ta jejich barva...někoho, koho bych měl znát. Ten styl oblékání mi je tak povědomý.

,,Pojďme si sednout!" prohlásila Mackenzie a tahala mě za rukáv. ,,Já chci k arkádě! Můžu si něco i zahrát? Po jídle?" zeptala se. Povzdechl jsem si.

,,Mám sestru gemblerku," poznamenal jsem si a promnul si oči. Stiskl jsem most svého nosu. ,,Po jídle ti to povolím," vzdal jsem se. ,,Až budeš mít každý drobek snědený," zdůraznil jsem. Což jsem tak akorát nazpátek dostal jako odpověď ohrnutý nos a ublížený pohled. ,,To na mě tentokrát ani nezkoušej," varoval jsem ji.

,,Proč mám bratra perfekcionistu!?" hodila rukama do vzduchu v zoufalství. Přiložil jsem si prst k ústům, abych jí naznačil, že nemusí tak moc křičet. Ještě převede veškerou pozornost lidí, když by správně měli mít svou pozornost na jídle před nimi.

,,Dost lidí tě slyší, Mac," upozornil jsem ji, ,,nemusíš poutat na sebe tolik pozornosti." Mac se na mě jen podívala a přikývla.

,,Támhle je místo," ukázala na volná místa. Tak jsme se tam společně rozešli. Najednou smích. Podíval jsem se a zjistil jsem, že v té tříčlenné rodině se zrovna smála ta ženská.

Pak mi ale došlo, o koho šlo. Ten obličej! Ty rysy. Dixonová, řekl jsem v hlavě. Jak ta tohle místo našla!? Jasně, navigace. A kdo to vůbec s ní je!? Čí dítě je s ní? Je to její muž? Ten prcek je její dítě?! To je blbost...na prstu nemá žádný prsten...ani se o nějaké rodině nezmiňuje! Je možný, že to drží v tajnosti? Blbost...ledaže! Byl jsem tak zabrán do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, kam mi Mac vlastně utekla.

,,Carsone! Tady!" zavolala na mě. Vzpamatoval jsem se a posadil se naproti Mackenzie. Snažící se nemyslet na to, že je tady jedna na nervy lezoucí modelka se svojí rodinou. Ne, je mi to jedno. Proč pátrat? Třeba to ale bude dělat dobrý titulek ke članku... ušklíbl jsem se. Internet by pak nebyl jen kolem její práce!

Mozek mi pracoval na plné obrátky, že jsem ani nevnímal Mackenzie. Usadil jsem se ke stolu, ale divně jsem slyšel Mackenzie, tak jsem se podíval a nikde neseděla. Naproti seděl jen nějaký chlap, který asi čekal na nějakou dívku. Divně se na mě podíval a já jsem se musel omluvit.

Ohlédl jsem se všude kolem, dokud jsem ji neviděl sedět u jiného stolu. Seděla tam se zkříženýma rukama.

,,Už mě slyšííííš!?" vyhrkla nahlas.

Rychle jsem přešel ke stolu, kde Mackenzie tentokrát seděla. Usadil jsem se naproti ní.

,,Já na tebe volala a ty jsi nereagoval!" vyčetla mi. Hanbou jsem se mohl prohrabat až do země. ,,Opravdu, co je to s tebou? Od doby, co sem přišly ti tvojí spolupracovníci, tak jsi hlavou stále jinde!" dodala. ,,Jestli toho máš hodně, tak pojedu k tátovi."

,,K tátovi?" zopakoval jsem a zavrtěl jsem hlavou. Když jsem se ale víc zamyslel, musel jsem uznat, že nic nezvládám zdaleka tak, jak jsem si představoval. ,,Jo, ale brzo budeš zase u mě, jasný?" uznal jsem, ale tak lehce jsem se zase nevzdával.

,,Až budou pryč a všechno bude v normálu," odpověděla. Podíval jsem se na ni. Věci "v normálu" nebudou hodně dlouho, Mac, chtěl jsem jí říct a také jsem se nadechl, že to ze mě vyklouzne, ale zastavil jsem se. Zakousl jsem se do jazyka a jen povzdechl.

,,Určitě i dřív," chtěl jsem sjednat. Pravda, Mac jsem trochu zanedbával, ale snažil jsem se jí to vynahradit! Jenže sliby neplním a tím ji takhle pokaždé zklamu. Vždycky věděla, že když se jedná o ni, dodržuju veškeré sliby.

,,Zdravím, tak, co to bude?" zeptala se jedna milá číšnice. Usmívala se od ucha k uchu. Její jasné...bílé...vlasy. Podíval jsem se ale na ni víc pečlivě. Bledá jako duch. Její narůžovělé zorničky vibrovaly aniž by, nejspíš, chtěla. Albínismus, zapátral jsem v paměti a vzpomněl si, jak se této poruše říká.

,,Pro mě pizza Hannibal," odpověděl jsem a čekal, až si objedná Mac. Ta se dívala na mě.

,,Zase?! Minule jsi říkal, že si dáš něco jiného!" vyhrkla a rychle se podívala na menu. ,,Špagety s masovými kuličkami!" odpověděla té číšnici a mohla na ní oči nechat. Uchechtl jsem se. ,,Vy jste pěkná!" řekla jí a číšnice se pousmála.

,,Děkuji," odpověděla jí a lehce se uklonila. ,,Také jsi pěkná. Přímo jako princezna," polichotila Mac nazpět. Protočil jsem očima. Mac a její nutkání být středem pozornosti.

,,Mac, ta paní tady pracuje. Nezdržuj ji, prosím," požádal jsem ji a omluvně jsem mávl na číšnici. Ta přikývla a odešla téměř okamžitě. Ta dětská laskavost. ,,Nemůžeš jen tak chodit a cizím lidem říkat, že vypadají hezky," řekl jsem jí.

,,Proč ne?" odpověděla mi a tázavě se na mě podívala. ,,Četla jsem, že to lidi potěší a zvedne sebevědomí!" odůvodnila svoje řečičky a lichotky ostatním. ,,Věděl jsi, že jen 15 % lidí se cítí sebevědomě? Od vrstevníků, či starších lidí se lichotek moc nedostane. Budou se na tebe dívat s ostřížím okem a soudit tě jak jen dovedou. Dokonce i mladší vrstevníci tě odsoudí!" pokračovala ve své obhajobě. Jako by stála někde u soudu a obhajovala nějaký zločin. Takhle mi připadala. Mlčel jsem. Zajímalo mě, co všechno mi ještě řekne. ,,Děti, převážně do devíti let, možná desíti, kam spadám já, to vidí jinak."

,,Pověz jak tedy," vyzvídal jsem. Na to se Mackenzie už už nadechovala.

,,Například když se někdo rozbrečí," začala. ,,Když se rozbrečíš, společnost se na tebe ještě škaredě podívá. Uslyšíš věty typu 'Jsi chlap, ti nebrečí!', no ne?" zeptala se. Kývl jsem hlavou.

,,Máš pravdu," musel jsem uznat. ,,Pointa?" zeptala jsem se já jí.

,,Když se vedle tebe ale posadí dítě, zůstane s tebou, aniž by něco řeklo. Poplácá tě po rameni, ale nevysměje se ti," odpověděla a tím ukončila svoje moudro. Nemohl jsem si pomoct, ale zasmál jsem se tomu.

,,Mac, ty jo," chechtal jsem se, ,,to byla ta největší blbost, co jsi kdy mohla říct!" řekl jsem jí. Viděl jsem, jak jsem těmi slovy Mac ranil city, protože se tady snažila o to, aby mi řekla proč je tak milá k cizím.

Aniž bychom ale mohli naši debatu pokračovat, bylo nám přineseno jídlo a já jsem se s chutí do něho pustil.

,,Andrew! Opatrně!" zavolala nějaká ženská. Věděl jsem přesně která. Dixonová. Během okamžiku jsem se otočil a sledoval, jak s tím dítětem a jakýmsi frajerem odcházela.

Odložil jsem svůj trojúhelník pizzy a podíval jsem se na Mackenzie.

,,Za chvíli jsem zpět, jo?" řekl jsem jí a dal pusu do vlasů. Jen se na mě podívala a přikývla.

,,Pohlídám tady všechno," ujistila mě a zuby nehty se zachytila na moji tašku, kde mám doklady a peněženku.

Já jsem mezitím jako hlupák šel tam, kam šla Dixonová a ta její mini rodinka. Potřeboval jsem vědět, kdo ten chlápek je! Co pro ni znamená? Milenec? Přítel?

Bože, uklidni se Haile. Takhle vyšilovat kvůli ženský. Kdy se co změnilo? ptal jsem se sám sebe. Nechápal jsem, co se se mnou děje. Jsem klidný, když jsem kolem Dixonový neochomýtaj cizí chlápci, který neznám.

Od toho dne, kdy ji málem unesli si nemůžu pomoct a dávat na ni pozor. Mít ji pod dohledem. Vystrašit každého, kdo se k ní jen přiblíží a ten chlápek je blízko až příliš!

Cítil jsem, jak skřípu zuby a zarývám nehty do zdi. Mohl jsem si i vyškubat všechny vlasy na hlavě. Ohlédl jsem se ale zpět. Mackenzie seděla na místě a pojídala, co mohla. Vzala si jeden kousek ode mě.

,,Mohli bychom takhle plánovat procházky častěji!" vyhrkl ten kluk a díval se na Dixonovou a toho chlápka jako na obrázek.

,,No, pokud to nebudu mít náročné, možné by to bylo," odpověděla mu. Když nezněla nějak otráveně, její barva hlasu byla nádherná. Taková jemná, příjemná na poslech. Něco, co mezi stěnami své společnosti neuslyším. Vždy zní otráveně, když jsem v jejich přítomnosti, unaveně, když se ozva Dubblairová, nebo třetí možnost, nemluví vůbec. Nereaguje na některé věci.

,,Juchů!" zaradoval se ten kluk. Já jsem se ale musel zamračit. Ten prcek nevypadá ani trochu jako Dixonová. Rysy v obličeji se nepodobají ani tomu chlápkovi. Že by někdo třetí? zeptal jsem se. Ani se ani trochu jako jeden z těch dvou nechová. Je lehce víc hlasitý, energický a nedokáže se udržet v klidu.

,,Andrew, nemusí tě slyšet celá ulice, jo? Ztlum trochu," napomenul ho ten chlápek. Jeho hlas zní jako od nějakýho klauna v cirkuse.

Ani jsem si nestihl všimnout, kdy se mé nohy rozhodly jít pár metrů za nimi. Odposlouchávat. Dixonová se několikrát ohlédla za sebe, ale reagoval jsem rychleji, než si mě stihla povšimnout.

Na jakou úroveň stalkerství jsem to spadl, bědoval jsem si. Ach jo...

✯¸.•'*¨'*•✿ ✿•*'¨*'•.¸✯

Esther

S Lewisem jsme se velmi dobře bavili. Ostatně jako vždy. Lepšího bodyguarda mi nikdo dát nemohl. Amdrew byl malý nezbeda, který nevydržel chvíli na jednom místě. Museli jsme ho neustále volat, aby se nám někam nezatoulal a neztratil. Koneckonců poprvé opustil Anglii.

,,Proč jsi Andrewa vůbec vzal?" zeptala jsem se ho, když byl Andrew zase o několik kroků napřed. Vzhlédla jsem k Lewisovi. Ten pokrčil rameny.

,,Změna v plánu," odpověděl. ,,Ostatně jako vždy jsem se to dozvěděl na poslední chvíli. Má štěstí, že mi ten den, kdy mi to oznámila, zrušili ten let," vysvětlil.

Co mi řekl, tak matka Andrewa, jeho bývalá přítelkyně, děti mít nikdy nechtěla. Bere Andrewa jako obtíž v jejím životě. Lewis by i rád zůstal s Andrewem stále, ale v tom ho drží práce a naše cestování. Neustále se hádají o tom, že si Lewis Andrewa nemůže nechat. Mezitím si ona našetřila z peněz z mateřské. V Anglii trvá jeden celý rok. K Andrewově smůle si ale našetřila na to, aby cestovala po státech, dokud si nenašla nějakého bohatýra, ke kterému se přilepila. Čubka, odfrkla jsem si. Několikrát jsem Lewisovi dala volna, aby se mohl Andrewovi věnovat naplno.

,,Že mě to nepřekvapuje," protočila jsem očima. ,,Stále je cestuje?" zeptala jsem se na další otázku, na kterou mi přikývl.

,,Jo. Drží se stále toho bohatýra jako klíště," odpověděl. ,,Andrew řekl, že letěla s "novým tátou" do Švédska. Vadilo by Vám, slečno Esther, moc, kdybych jezdíval s Andrewem?" zeptal se. Možná jsem věděla, kam tím mířil.

,,Jistěže ne," odpověděla jsem téměř okamžitě. ,,Ale to by to měl těžší se školou, ne? Věcmi kolem okolo a tak," poznamenala jsem.

,,Dost možná," uznal a rty mu zaškubaly. ,,Chce mi předat plnou odpovědnost za něj a já jsem souhlasil," pokračoval. ,,Jaksi...ho ale nemám kam dát prozatím. Musím mu najít chůvu, aby to pak bylo všechno jednodušší, ale...než se vrátíme zpět tady bude se mnou," dodal.

,,Mile ráda ti Andrewa pohlídám v rámci možností," připomněla jsem mu. I po týdnu se nám rozvrh ze dne na den mění. Někdy máme brzo, někdy později. Je to jako na houpačce. Kdykoliv Hail pískne, světe třes se.

,,Vy jste zlatá, slečno Esther." Lewis se moc neudržel a vtáhl mě k sobě do objetí. Lekla jsem se, ale nechala jsem ho. Pocit euforie, chápu. Již několikrát jsem slyšela, jak mě Lewis chválí do výšin nebes. Jako bych byla nějaká bohyně čehosi, nebo někdo nadpozemský. Proto mi nějak moc nevadilo, že mě obejmul.

,,Ale no tak," řekla jsem mu a poplácala ho po rameni. ,,Jen lidská laskavost," opravila jsem ho. ,,Andrew je tady ten zlatý človíček."

,,Jste moje záchrana," špitl a odtáhl se po nějaké chvilce. Poškrábal se trochu za krkem. ,,Omlouvám se," vyhrkl. ,,Porušil jsem pravidlo. Ale to jen ta euforie," dodal a odkašlal si, aby se vzpamatoval i on.

Ach. Pravidlo. Nedotýkat se mě, protože mi to je nepříjemné. Zvlášť od muže. Není to pravidlo, které by nařídil Francis, není kdokoliv z Cameramodel. Tohle pravidlo platilo jen pro mě. Já jsem tvůrce. Upozornila jsem Lewise, když tehdy začínal jako můj bodyguard, aby mě neobjímal, nechytal mě, aby se mě prostě dotýkal minimálně, pokud to není nutné. Jiná situace je, když do mě někdo strčí a on mě chytí, abych nespadla, samozřejmě.

,,V pořádku," vyšlo ale z mých úst. ,,Nic se nestalo. Každý má někdy pocit euforie, že se prostě neudrží, to je pochopitelné," dodala jsem. Věděla jsem, že od Lewise mě nečeká žádná zrada. Nic nevhodného. Proto jsem se strachu z něj zbavil hned, jakmile jsem poznala Andrewa a zjistila, že to v životě také nemá jednoduché.

Když byl čas se rozloučit, což bylo kolem čtvrté hodiny, zavolala jsem si zase taxi. Lewis mě chtěl dopravit až domů, ale Andrew začal být unavený a v tu chvíli se jeho prioritou stalo jeho dítě. Tak jsem zůstala sama. Bála jsem se v takovou pozdně odpolední hodinu? Samozřejmě že ano. Rozhlížela jsem se tam a zpátky, jestli mi naproti nejde nějaká hrozba. Jenže s čím jsem nepočítala bylo to, že se ta hrozba plíží zpoza mě a kdykoliv jsem se rozhlédla, uhnula tam, kam jsem se nedívala.

Pak mě popadla kolem pasu a zakryla mi ústa, abych nemohla vykřiknout a odtáhla mě k nejbližší zdi, kde mě přitiskla. Dala ruce ze mě pryč a já se konečně mohla podívat na toho, co se opovážil na mě sáhnout!

,,Haile?!" vyhrkla jsem nad tím známým ksichtem. Zamračila jsem se. ,,A co má tohle jako znamenat?! Přivést mě k smrti!? To se Vám teda daří!" vyjela jsem na něj, protože takový infarkt jsem neměla pěkně dlouho.

,,Kdo byl ten chlap, Dixonová?" zeptal se ale. Jeho oči se vpíjely do těch mých. Mohla jsem si je pořádně prohlédnout. Tmavé černé duhovky s šedým okolím zornice. Byly zúžené. Co to s ním je?

,,Nějak nevidím, co Vám je po tom?!" zeptala jsem se já jeho. Připadala jsem si jak u nějakého výslechu.

,,Nepokoušejte mě, Dixonová," zavrčel. ,,To mám zase riskovat, že Vás někdo unese? Kdo. Byl. Ten. Chlap." dožadoval se odpovědi.

Ach, tak to je oč tu běží? Jako fakt?

,,Můj známý," odpověděla jsem. Chtěla jsem si s ním trochu pohrát. Celkem se mi líbí ten stav, ve kterým je, tak proč ne trochu zábavy?

,,Jak moc?" vyhrkl, aniž by se aspoň na chvíli pozastavil nad tím, co jsem řekla. Zamyslela jsem se.

,,Hm, celkem hodně," odpověděla jsem. Sledovala jsem, jak se jeho obličej zkřivil.

,,Takového klauna? Ten mi k tobě nesedí, lisichka," pokračoval. Sakra, ten chlap se nevzdává. No, já taky ne. Možná už přišel na to, že si s ním hraju. Koneckonců, takovýhle chlap, který řídí celou firmu nemůže být nějakým tupcem.

,,Doprošuji si, abyste mi říkal jakoukoliv přezdívkou!" vyhrkla jsem. Rázem jsme byli úplně u jiného tématu. Carson se ušklíbl.

,,Podle mě k tobě náramně sedí," odpověděl. ,,Jako taková liška se chováš. Bystrá, ostražitá. Prostě jako liška," dodal. Ten chlap mě tak iritoval!

,,Nepamatuji si, že bychom se domluvili na tykání, Haile," prskla jsem. Docházely mi argumenty. Kruci.

,,No, tak to změníme," odpověděl. ,,Stále jsi mi ale neodpověděla na otázku," dodal. Nepouštěl mě. Držel si odstup, ale ty jeho svalnaté paže z obou stran mé hlavy se nijak neodtahovaly. Nebylo cesty ven.

,,Fakt? Já mám zase pocit, že jsem dala velmi jasnou odpověď," odfrkla jsem si a zkřížila jsem ruce. ,,A pokud dovolíš, Haile, čeká mě taxi. Takže sbohem," dodala jsem a snažila se vymanit z jeho přítomnosti.

Poodstoupil lehce, ale sledoval mě jako ostříž. Jako by chtěl ještě něco. Držel ale jazyk za zuby. V zápětí se otočil i on a cupital si to zpátky směrem, kde byla ta restaurace.

Zamračila jsem se na za ním. Nechápala jsem, proč mu tak moc záleželo na tom, co má Lewis se mnou společného. A co mu je vůbec potom?! A ty přezdívky? Najednou tykání?! Na co si to ten šmejd jako hraje!?

,,No, Naomi bude velice překvapená," poznamenala jsem si a vytáhla jsem telefon, abych jí poslala pár zpráv.

Esther: Čekám na taxíka, už pojedu zpátky.

Odeslala jsem a hned se objevily tři tečky. Odepsala mi hned.

Naomi: Skvělý! Už se nemůžu dočkat detailů tvého rande.

Esther: No, tak to se máš teda na co těšit.

Odpověděla jsem jí a rázem přijížděl taxi. Mávla jsem, aby zastavil a já jsem nastoupila.

,,Magnolia Creek Lodge, prosím," řekla jsem svou zastávku. Řidička přikývla a hned byla v provozu. Jela klidně a do puntíku podle pravidel. Jak zodpovědná, pousmála jsem se.

Cesta byla velice příjemná. Ani mi nepřišlo, že by trvala nějaké tři hodiny. Řidička byla sice trochu nervózní, ale dozvěděla jsem se, že se bojí jezdit takhle pozdě odpoledne. Sice bylo skoro pět, ale bylo jasně znát, že se stmívalo. No jo, zima ťuká na dveře. Cítila jsem, jak mi zavibroval telefon.

Lewis: Dejte vědět, že jste dojela v pořádku, slečno.

Starostlivý jako vždy. Pravděpodobně z něj ale mluví i to otcovství. Usmála jsem se.

Esther: Provedu! A prosím, tykej mi, Lewisi.

Lewis: Jste si jistá, slečno?...pokusím se.

Uchechtla jsem se. Když mě příště Carson uvidí s Lewim, zešílí ještě víc. Když uslyší, jak moc jsme si blízcí, že si tykáme. Promnula jsem si ruce. Můj mega plán.

,,Tak, jsme tady," promluvila řidička. Podívala jsem se na ni a dala jsem jí dvacet dolarů. Aspoň nějaké dýško. Překvapeně se na mě podívala. ,,Ale to je moc!" vyhrkla a v ten moment nevěděla, co má dělat.

,,Cítila jsem se ve Vaší přítomnosti skvěle," usmála jsem se a opustila auto. Zamávala jsem řidičce a kráčela jsem si to k mému číslu domu.

,,Estheeeeer!" zavolala z plných plic Naomi. Běžela mi naproti. Ta je vždycky tak nedočkavá, že by přeběhla i poušť, kdyby musela.

,,Naomiiiii!" sdílela jsem její energii, ale neběžela jsem. Nechtělo se mi utíkat. Stála jsem na místě a čekala, až doběhne.

,,Tak honem! Chci slyšet všechno! Od začátku do konce!" vyhrkla a sotva popadala dech. Protočila jsem nad ní očima.

,,No to neuvěříš, koho jsem ještě stihla potkat a co se stalo!" informovala jsem jí. ,,Protože až ti tohle všechno řeknu, budeš divy bez sebe!" dodala jsem, abych ji více potrápila s čekáním.

Pak jsem začala vyprávět, zatímco jsme vedle sebe kráčely zpět do našeho hotelu.

———-
Zdravím!
Tady autorka tohoto příběhu. Došli jsme společně již do 10. kapitoly tohoto příběhu. Možná Tě to bavilo, možná ne, každopádně prosím, že až příběh dopíšu proběhne velká úprava, aby kapitoly na sebe navazovaly a dávaly větší smysl. Tohle jsou takové moje první neopravené drafty.

Ale mám i na Tebe otázky, na které můžeš odpovědět. Taková zpětná vazba pro mě.

Jak si užíváš příběh?

Jaká je Tvá oblíbená postava?

Baví Tě číst a čekat na další kapitoly? Těšíš se na konec?

Toť vše.
Zase někdy se ozvu, tak se zatím opatruj a adioooos!

Vaše autorka