„Esther, jsi na řadě!" zvolal postarší vousatý muž. Jeho tvář byla drsná. Přísná. Nemilosrdná. Prostě člověk, který by po vás vyžadoval vaše nejlepší já. Pro reputaci vás i tu jeho. Pro úspěch. Především pro pýchu. Dokázat. že on je ve světě modelingu ta jednička. Nejlepší ze všech.

Jeho svalnaté ruce gestikulovaly, abych si, jakožto nová nadějná modelka, která se před pár měsíci dostala do modelingové agentury, pospíšila. Momentálně probíhala show. Museli jsme z Anglie letět až do Španělska. Jen proto, abychom mohly představit novou kolekci zdejší módní návrhářky. Tahle práce mě bavila, ale nebavila mě ta rizika, která obnášela.

Seděla jsem před zrcadlem a líčila se. Nanesla jsem trochu pudru, zvětšila objem řasám, aby byly více viditelné a upoutaly pozornost. Aby více vyčnívaly. Jakmile jsem byla spokojená s řasami, vzala jsem do ruky rtěnku. Hydra flame. Můj oblíbený odstín červené. Světlejší červená. Nanesla jsem ji na své úzké rty, abych je zvýraznila.

Když jsem byla s obličejem spokojená, pročísla jsem si v rychlosti své kaštanově hnědé vlasy a podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vypadám dobře? Jasně. Musím působit sebevědomě. Nesmím zklamat. Jasně, nebudu asi žádná královna krásy jako Jessica Dubblairová, ale kdybych měla velké nedostatky, tak by mě nevzali do světa modelingu. Zřejmě nemám tak velké nedostatky, aby mě nevzali.

Pokrčila jsem rameny nad svým finálním vzhledem. Víc make-upu si dávat nebudu. Už ho mám víc než dost. Odsunula jsem se od zrcadla, abych se postavila a zařadila se mezi ostatní.

„Esther!" zavolala Sandra – moje manažerka – a zastavila se těsně u mě. Vztáhla ke mně svoje jemné, velké ruce, aby mi poupravily část šatů. „Tady se ti to trošku zmačkalo," zamumlala a tiše je znovu narovnala. Poodstoupila ode mě. Chytila za ruce a usmála se. „Vypadáš jako bohyně. Jako Niké."

Pousmála jsem se. Niké. Bohyně vítezství. To celkem na mě sedí. Prošla jsem si peklem, ale vylezla jsem jako vítěz. Bohužel s následky. Úsměv mi uvadl nad těmi vzpomínkami. Křik mojí mámy, když za mě bojovala jako lvice. Nestarala se o nic jiného než o mé bezpečí. Za to jí budu do smrti vděčná.

„Esther," zvolala pobaveně Sandra a tím mě dostala zpět do přítomnosti. Co?! Říkala něco?! „Měla bys už jít," špitla.

Krucinál! Sandro! Běž do pekla s tou svou Niké! Teď jdu pozdě na pódium!!

„Za to můžeš Ty," zavrčela jsem na ni tiše v rychlosti. Bleskurychle jsem se vzpamatovala a jen tak tak jsem stihla vyjít ven na dobu, kdy jsem měla. Kdy měla přijít právě moje chvíle zazářit.

Lucy Beckettová zrovna udělala kolečko. Ukázala šaty ze všech úhlů a vracela se, když jsem já zrovna vycházela. Zaslechla jsem lapání po dechu. Nevěřícné pohledy nad tím, jak mi to sekne. Usmívala jsem se. Jestli jako sluníčko, to vidělo obecenstvo. Já jsem si připadala, že se ocitám v prázdnotě bez možnosti úniku. Jen milé falešné úsměvy. Veškerá má energie byla vyčerpána, Z těch křiků fanoušků, blesků fotoaparátů a ze všech paparazzi. Snažila jsem se nedat žádnou známku nekomfortu najevo.

Se zdviženou hlavou jsem došla až k samotnému konci pódia. K samotnému vrcholu. Začala jsem různě pózovat. Vytočila jsem se do boku a mírně sklopila hlavu. Otočila jsem se, aby byla vidět moje záda, nebo jsem měla ruku na boku. Jednou byla na chvíli pravá ruka na pravém boku, pak levá na levém, nebo mi odpočívaly obě ruce na bocích. Pózovala jsem tak, aby byly moje šaty zachyceny ze všech možných úhlů. Musela jsem návrhářku těchto šatů prezentovat co nejlépe.

Byly ušity z tmavě smaragdového sametu. Dekolt srdcovitého tvaru s jemný výstřihem. Neměly žádná ramínka. Kolem ramen mě zdobil lehký průsvitný zelený šátek. Přední sukénka se natahovala až k mým kolenům. Kdežto zadní mi sahala ke kotníkům. Dotýkaly by se i země nebýt mých vysokých podpatků. Černé podpatkové střevíce s dvěma pásky. Jeden mě nahoře objímal jemně nad kotníkem. Druhý pásek byl o něco tlustší a všitý do dlouhého tlustého x, aby zakryl část nártů.

Kdyby nebyly zelené, slušely by mi víc, projelo mi hlavou.

Odfrkla bych si, ale stále mě fotili. Jako by neměli dost fotek. Blesky a světla reflektorů na mně. Všechny oči, pohledy. Někteří se cítili odvážněji a vztahovali ke mně ruce. Naštěstí pódium bylo dostatečně daleko, aby nedosáhli na nikoho z nás. Navíc, všude se pohybovala ochranka. Každé z nás byl přidělen bodyguard. Mně byl přidělen Lewis Castillo.

S Lewisem jsme si celkem padli do oka. Co jsem o něm pochytila je to, že se nedávno rozešel se svou přítelkyní, se kterou má syna. Osmiletého Andrewa. Střídají se v péči. Párkrát jsem měla tu čest se s Andrewem potkat.

Ještě chvíli jsem se nechala pozorností paparazzi a obecenstvem kochat, naposled jsem jim zapózovala, ale už jsem se otočila a kráčela si svou cestu podél pódia zpátky do zákulisí. Dovolila jsem si s širokým úsměvem zamávat všem přítomným předtím, než jsem zmizela kompletně.

Když jsme všechny měly tu možnost se předvést v nových letních outfitech nové kolekce od módní návrhářky Damaris Rueda, chopil se slova náš šéf. Španělská návrhářka s 23letou zkušeností. Několik článků o ní říká, že se módou zabývala už od svých 12 let. Francis – spolumajitel modelingové agentury, kde všechny pracujeme – si ji nemohl vynachválit. Chopil se hned první šance představit její kolekci, jakmile se o tom dověděl.

Promlouval do mikrofonu o tom, jak s Damaris udělali dohodu. Že představí její novou kolekci. Choval se tak přátelsky. Postoj klidný. Jako by tohle dělal už spoustu let. Pravděpodobně je to pravda, ale jednoduše vypadá jako člověk, který žije svou reputací. Všechno je ale jen maska. Pod tou veškerou maškarádou je muž s přísnou tváří, který se nebojí nás zkritizovat za každičkou nedokonalost.

Hlavní věcí byla dieta. Jídlo. Jak se kdo z nás stravuje. Já jsem se o to tolik nestarala. Narodila jsem se s rychlým metabolismem. Držím dietu s ostatními, ale na rozdíl od nich se nebojím riskovat a sníst někdy i nezdravé jídlo. Něco pořádně masného, nebo cukrového.

Bylo mi ale ostatních upřímně líto. Tak moc si držely své diety, až některé z nás vypadají jako anorektičky.

„Doufám, že této velmi nádherné kolekci dáte šanci, až ji uvidíte ve svém oblíbeném obchodu!" zakončil svůj několikaminutový doslov Francis.

Chtěla jsem z těch šatů už pryč! Prosím!

„A nyní všem popřeji dobrou noc a také jste si tuhle show užili," dodal a mikrofon následně vypnul, aby tuhle přehlídku už opravdu zakončil.

Sláva!

Než jsem se nadála, byly jsme všechny venku. Protože se podzim pomalu chýlil k samotnému konci, dny začínaly býti chladnější. Noci a večery až mrazivé. Abychom neumrzly, většina z nás se rozhodla oblékat se do svetrů a velmi huňatých zimních kabátů. Náš zdroj tepla. Některé – jako například já – si jako bonus nosily po kapsách hřejivé polštářky na zahřátí rukou.

„Zlato, tady," zvolal známý hlas. Všechny jsme hned zbystřily a otočily hlavy směrem, odkud hlas vyšel. A tam stál on. Známý motorkář, který vždy čeká na svou drahou polovičku. Partnerku. O necelou chvíli jsme ji také zahlédly ve výhledu. Byla to sama Jessica Dubblairová. Kráčila si to k motorkáři pyšně. Jen aby se vychloubala.

„Jessica si ho vůbec nezaslouží," promluvila Helen Vandyke. Nádherná žena s kudrnatými černo-hnědými vlasy svázané do drdolu. Perfektně nakreslené obočí, a ještě níže se na svět dívaly světle modré oči. Světlejší než pomněnky. Barvy spíš zataženého nebe. Nos jako bambulka. Na rtech výrazně nanesenou rudou rtěnku. Co mě na ní ale fascinovalo, byla její barva pleti. Její olivová pokožka. Nevypadala jako duch, jako Zoe nebo já.

Některé z nás souhlasně povzdechly. Jasně. Motorkáři jsou jiná liga než kluci s Ferrari, nebo Chevroletem. Tenhle Jessičin motorkář byl nabouchaný. Divila jsem se, že svou motorkářkou kombinézu ještě neroztrhl. Tmavé blond vlasy, které se na denním světle zbarvily na zlatavě žlutou, které měl sčesané dozadu. Jasně modré oči jako hlubiny oceánu zasazeny v jeho klukovským, nezbedně vypadajícím, obličeji.

Naštěstí na mě má jen efekt to, že je motorkář. Motorky jsou jedním z mých koníčků – taky na ně mám řidičák – ale zatím jsem neměla tu příležitost jet na své vlastní motorce. Žádnou ani nevlastním. Prozatím. Těším se, ale až se mi ta možnost naskytne. Jízda sama na silnici. Nebezpečnou rychlostí. Moje malé dobrodružství.

Najednou si o chvíli později začal pro ostatní také někdo jezdit. Ať už partneři, partnerky, přátelé, či sourozenci. Jedna po druhé mizely před mýma očima, dokud jsem v tom chladném večeru nestála sama. Bylo mi z nějakého důvodu trapně. Všichni kolem mě měli někoho, na koho se mohli spolehnout, zatímco já...? Ze mě si někteří utahovali, že jsem sama a že prostě nejsem na vztah stavěna. Občas to zabolí.

Vytáhla jsem z kapsy kabátu svůj telefon a odemkla ho pomocí svého obličeje. Žádná nová oznámení. Taky jsem u většiny aplikací oznámení vypnula, aby mě nic nerušilo, ale po práci je zpátky zapínám. Kromě oddychových her nemám v oznámení nic.

Povzdechla jsem si a pohlédla vzhůru na tu nádhernou noční oblohu. Jedna hvězda vedle druhé. Třpytily se tam jako třpytky. To přirovnání, že je obloha posetá třpytem dost sedí. Mně ale ten jejich třpyt připomíná diadémy. Nádherné třpytící diadémy.

Svatá Nyx, vidíš tu krásu? Čeho vlastně jsi bohyně?

Musela jsem z pobavení nad sebou protočit oči. Jako bych v zákoutí své mysli slyšela svou manažerku zase mluvit do nekonečna o těch svých bozích. Nevadily mi ty její řeči, ale frustrovalo mě, že já se v těchto legendách, či mytologii, nikdy nevyznala. I když jsem se sebe víc snažila, do druhého dne jsem vše zapomněla.

Znovu jsem se podívala na displej mobilu a rozhodla jsem se zavolat si svoji nejlepší kamarádku ze střední. Nechala jsem chvíli mobil zvonit.

Jedna...

Dvě...

Tři....

Čtyři...

„Estheeeer!" zvolal známý radostný hlas plný energie, „Kočko, co potřebuješ?" dodala okamžitě, aniž by mi dala, byť jen chvíli ji pozdravit nazpět. Carla byla moje parťačka na život a na smrt. Vy jste se hledaly, až jste se našly, zazněla mi hláška naší bývalé angličtinářky. Fakt byl fakt.

Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že to zvedla v tuhle pozdní dobu. Asi byla velmi hluboce zabořena do učení. Kdyby mě jen viděla...ah. Chybí mi každodenní chvíle s ní. Nyní se vídáme jen zřídka.

„Nemáš chvíli čas, ty noční sovo?" zeptala jsem se jí a čekala na odpověď. Nervózně se uchechtla.

„Kočko, víš že na tebe mám čas vždycky." Vyšlo to zní jako by to měla být na nejjasnější věc na celičkém světě.

Vydřela jsem ze sebe lehké uchechtnutí. Jasně že jsem se na ni mohla vždycky, i po střední, spolehnout. Jediná osoba, se kterou jsem zůstala po ní v kontaktu. Bohužel, na rozdíl ode mě se rozhodla jít dál a studovat na vysoké škole.

„Potřebovala bych odvoz, jednoduše řečeno," prozradila jsem jí důvod, proč jí vlastně volám. I když se neptala. Zatím. „Co takhle k tomu přidat naši slavnou noční vyjížďku?" navrhla jsme jako bonus. Kdyby byla přítomna, dloubla bych do ní.

„Za pět," odpověděla jednoduše. Jakmile tahle slova dozněla, zavěsila a rozhostilo se ticho. Hleděla jsme na její kontakt a znovu se ze mě vydřelo lehké uchechtnutí.

Vždyť ani nevíš kde jsem, ty trubko!

S povzdychem jsem s ní sdílela svou polohu, protože se na tyhle věci nikdy neptá. To mě chtěla hledat v celý čtvrti, nebo co? Hlavně že se vším hned souhlasí. Ta holka by se pro všechny rozkrájela, ale kdo udělá to samé pro ni? Kromě mě, neznám nikoho takového.

Zatímco jsem čekala, bleskově jsem projela stránky mého oblíbeného knihkupectví, abych se podívala na nějaké novinky. Většinu knih, co mi nabízejí, ale v knihovničce už mám. Takže nic moc nového.

Schovala jsem telefon do kapsy a čekala jsem na Carlu až dorazí. Noční vyjížďky jsme pořádaly od doby, kdy Carla úspěšně zvládla jízdy a získala tak svůj vlastní řidičák. Já mám řidičák pouze na motorku, ale stále si na motorku šetřím. Takže jezdím s Carlou v autě. Jejím autě. Jelikož jsem od svých 12 let ráda jezdila v předním sedadle spolujezdce, tak jsem si vysloužila přezdívku ‚princezna pasažér'. Hlavně Carla mi tak říká. Pasovala se na mého osobního řidiče a strážce. Ironické, protože většinou jsem její strážce já.

Najednou mě oslepila světla. Světla auta. Jen chvilka, než opodál mě zastavilo. Slyšela jsem, jak kdosi otvírá okno a pak z něj ještě vykoukne něčí hlava. Poznala jsem ji. Obličej Carly. Ten její neobyčejně nádherný pihovatý obličej. Zrzavé vlasy v nepovedeném culíku, jak ho často nosívala schválně, protože se jí velmi líbil.

Mávla na mě a já jsem jí mávnutí oplatila. Vydala jsem se k místu pasažéra. Otevřela jsem si dveře a nastoupila. Zavřela jsem dveře. Připoutala se a jakmile bylo slyšet – cvak – otočila jsem se na Carlu a přivítaly jsme se našim pozdravem. Následně se věnovala řízení a vezla nás nočními ulicemi. Všude kolem panovalo ticho. Žádné děti venku, které by mohly pod auto skočit, nebo opilci, kteří by mohli stopovat, aby si užili.

„Kočko, ráda tě zas vidím! Po tak dlouhý době," promluvila jako první. Její nadšení bylo vždy slyšet v jejím hlase. Když o něčem, co má ráda, nebo takhle nadšeně mluvila, všimla jsem si, že jí trochu hlas skákal výš. Oblíbila jsem si její hlas. Od doby, co mezi sebou nemáme žádná tajemství, mě právě její hlas konejšil. Vedl a dostával z těžkých časů. Celá její osobnost mě popotahovala dál a strkala dopředu. Byla jsem jí za všechno vděčná. „Jak dlouho to vůbec je? 3 měsíce? 4?" hádala, zatímco počítala, jak dlouho jsme se vlastně neviděly.

„Už půl roku, děvče. Od května je to půl roku," odpověděla jsem s lehkým náznakem úšklebku v obličeji. „Chyběla jsi mi. Tvoje otravná přítomnost, prostě ty," přiznala jsem se a nemohla se přestat usmívat. „Jak jde vysoká?" optala jsem se jí.

„Úžasně!" odpověděl naprosto uchváceně. Už zase jí ten hlas skákal výš. Vyprávěla mi o klukovi, do kterého se za tři měsíce od nástupu na vysokou stihla zabouchnout. Jak neměla problém zapadnout do kolektivu a všichni si pomáhají navzájem. O jejích nových kamarádkách. „Žádná ale nenahradí tebe, Esty," povzdechla a věnovala mi upřímný úsměv. „Ale co ty a modeling?" zeptala se pro změnu ona mě. Pousmála jsem se.

Tohle mi chybělo. Kecání o všem, co se děje.

­„Dobrý...asi," odpověděla jsem. „Francis je stále stejný puntičkář a kritizuje nás. Dokonce před týdnem vyhodil Dominiku!" dodala jsem. „Je to dost stresující. Usmívat se. Vypadat jako panenka. Sandra mi aspoň zpestřuje dny svými kecy o řecké a antické mytologii," uchechtla jsem se. „Neustále mě přirovnává k Niké."

A pokračovaly jsme v naší konverzaci. Svěřily se se svými slabými chvilkami. Jednou jsem plakala já, chvíli se rozplakala i Carla. Sdělily jsme naše starosti, či radosti. Neodsuzovaly jsme se za to.

Carla poslouchala.

Naslouchala.

Stejně jako jsem já poslouchala ji a naslouchala jí.